Esej Martina Gromana: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ parafrázoval slavný Orwellův výrok před nedávnem Robert Sedláček, režisér Českého století, Jana Husa, Palacha, Bohémy a dalších historií inspirovaných televizních snímků. Když se podíváme, kolik filmů o dějinných událostech nebo životopisů se dnes točí, nabízí se otázka, kdo všechno tady vlastně chce přítomnost ovládat. A co z toho vzniká?

Na téma dějin ve filmu se dá nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv. Jistě nevyčerpáme všechny. Aktuální debaty o televizní sérii z produkce HBO o Černobylu ale ukazují jedno – úspěch u diváků i kritiky mívají především ty historické filmy, kterým o skutečné dějiny zase až tak nejde. Nebo aspoň ne v první řadě. Hledají silný příběh, emoci, prožitek.

Když se podíváme na většinu filmových a televizních reprezentací minulosti natočených jen u nás v posledních letech – na všechny ty Rašíny, Husy, Palachy, Marie Terezie, Lidice, Hovory s TGM, na Bohému, Masaryka, hilsneriádu, Tobruk, ale i Vyprávěj, Protektora, Hořící keř nebo Duklu 61 a další –, vidíme tu lépe, tu hůře zvládnutou snahu scenáristů, dramaturgů a režisérů jít na dějiny skrze osobní motivy postav z minulosti, personalizovat dějiny a děje za nimi stojící nebo osadit dějepis životy obyčejných lidí. Má to tu výhodu, že takto pojatý příběh většinou diváka v kině nebo u obrazovky nemusí bolet, nemusí se s ním vyrovnávat nijak osobně. Naopak ho zhusta ukolébá v jeho zažitém schématu – tu o nebezpečném Rusku, tu o výjimečnosti vlastního národa atd.

Když se podržíme aktuálního Černobylu – ani ten nebyl jiný, a navíc není nijak extra historicky věrný. Leccos bylo jinak, jak vysvětlují už několik týdnů horem dolem odborníci na jadernou energii. Ale ono to nevadí a ani by vadit nemělo. Televizní Černobyl mluví ze všeho nejvíc o velké mocenské lži, které se tehdejší vedení Sovětského svazu dopustilo hlavně na vlastních lidech. Neztratit prestiž, jméno, postavení, pověst neomylného impéria i za cenu lidských obětí. Lež a ambice jsou tu, po kolikáté už, silnější než pravda a nějaký ten lidský osud. A v tom je nejspíš i obecně síla dobrého bijáku o dějinách – když vyvolá v divákovi emoci, která mu může osvětlit skutečné pohnutky a motivy stojící za fakty z učebnic, netočil se nadarmo.

Když to ale nedopadne, vypadá pak výsledek jako nafilmovaná stará schůze. V jednom rozhovoru řekl klasik televizních seriálů šedesátých až osmdesátých let Jaroslav Dietl, že je rozdíl vyprávět dlouhý příběh a velký příběh. Pokud scénář nenese silné vyprávění, ale staví na tom, že je historicky věrný, „podle skutečné události“, končí to zhusta stejným výsledkem – hodně mluvení, málo děje, hodně dějin, málo filmu.

Nahý jako Beneš

Silný obraz zkrátka mluví lépe než věcná fakta. A právě filmová řeč je jeden z prostředků, který dovede historické pocity, vjemy a nálady přenést k současnému divákovi, který má jiné starosti, normy, vkus i zkušenosti, než měli jeho dědové a pradědové. Má sice stejné emoce, k životu je však budí jiné vjemy. A každá doba má své filmové prostředky, jak tyto dějinné prožitky zhmotnit a vybudit.

Příklad za všechny. Je jedno, jestli v září 1938 Edvarda Beneše vzbudili vyslanci Anglie a Francie, aby mu řekli, že jejich země do války kvůli nám nepůjdou, a jak to noční setkání proběhlo. Byla to potupa. Pro Československo, pro samotné velmoci, ale také pro Beneše osobně. Z mnoha důvodů. A potupu je třeba pro diváka zpřítomnit, tu si z nočního obrazu musí odnést.

Otakar Vávra ve svém filmovém pojetí nechá Beneše přijít do sálu Pražského hradu, oblečeného, i když zjevně unaveného, možná i rozespalého. Obraz malého poraženého muže vykreslil prostředky tak subtilními a až expresionistickými, jako byly schválně výše umístěné kliky na dveřích, aby malá postava Edvarda Beneše (herce Jiřího Pleskota) ještě více vynikla.

Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem pro současného diváka museli postupovat méně detailně a Beneše v Českém století svléknout donaha a nechat jej vyslechnout ortel ve dveřích koupelny. V pamětech účastníků můžeme hledat, jak to bylo, ale potupu a ponížení vystihlo České století pro dnešní diváky polopatičtěji. Řeč Vávrova filmu by mnohým dnešním už byla nesrozumitelná, nebo aspoň ne tak jasná.

Stejně tak pracuje se symboly a s dějepisnou látkou Černobyl a jeho autoři – hrozba byla reálně menší, škody také, leccos bylo jinak, ale strach byl veliký a ten je třeba znovu oživit. A také zhnusení, pocit ohrožení z neviditelné zhouby, která se šíří Evropou kdo ví kde všude, dopadá na hlavy kdo ví koho všeho, možná i na ty naše. My, kdo si pamatujeme, jak se ještě několik let nevědělo, jestli jíst houby možno, nebo radši ne apod., jsme se zase na chvíli vrátili u obrazovek ke svým tehdejším pocitům.

Fáma ruku v ruce s nejistotou budila dobově přesný pocit, že zprávám z Východu věřit neradno, protože zjevně nejsou kompletní. A když nám lžou, neohrožují nás? A třeba ještě v lecčems jiném? Pokud u sledování Černobylu zažívali diváci stejné pocity i po třiceti letech od oněch dějů, naplnil seriál jeden z hlavních smyslů, proč točit filmy o dějinách.

Dějiny už nebolí, dnešek kope

Poslední roky jsou jednou silnou vlnou historických snímků, a po úspěchu Černobylu nebo i takové Hry o trůny lze čekat, že to jen tak neskončí. Pro filmaře je historická látka vděčná, příběh nemusí od začátku vymýšlet, základ napsala historie, navíc tato témata nesou značnou legitimitu. Málokdy je u nich nutné diskutovat, jestli jsou něčím prospěšná. Je to sázka na jistotu, zhusta i po ekonomické stránce, což ve filmovém průmyslu nelze podcenit. Na historii se prostě chodí.

Historické filmy jsou navíc, v dnešní popkultuře stejně jako před ní, vlivným kódem, skrz který mluví film vždy hlavně ke svému dnešku a o něm. Jsou v tomto ohledu projevem době poplatné ideologie. Natočit film o genderové nespravedlnosti nebo domácím násilí dnes, to by vzbudilo nejspíš nejednu kontroverzi. Odehrát takové téma v historických kulisách, to většinou současníky osobně nezasáhne, a navíc zrovna uvedené příklady témat se v minulosti dají zhmotnit tak, že to dnes nemusí zabolet. Před sto lety byl i euroamerický svět k ženám mnohem nespravedlivější, než je v tyto dny, násilí bylo více tolerováno, práva menšin více utiskována, homosexualita klasifikována nejen jako nemoc, ale i trestný čin atd.

To, že historická témata přicházejí ve shlucích, svědčí ještě o dalším aspektu filmu – ovlivňují ho kulturní a společenské otřesy, které prožíváme, a tak v minulosti hledáme řešení, zkušenost, poznání, svou kolektivní identitu nebo i své kořeny. Vezměte si anglické filmy o druhé světové válce, to je vyloženě vývozní artikl na zboží zvané anglický rozum, odvaha, styl, smysl pro povinnost, fair play, na tu starou dobrou Británii, kterou dnes tak pracně v brexitu pohledat.

Hříčky o dějinách

Pod těmito zornými úhly klade například právě Černobyl dost dalších otázek – vypráví o tehdejším Rusku, nebo tady autoři HBO mluví o Rusku současném, a co o něm říkají? Mluví o tehdejší aroganci moci, nebo o té dnešní? Jistěže i o té dnešní, a je to dobře a nejde jenom o Rusko. Dobrý (historický) film klade spíš otázky, nutí myslet a ne jen na Wikipedii hledat, jak to vlastně tehdy bylo a v čem se film liší od dějin. V tomto ohledu je podrážděná moskevská reakce a snaha natočit kontravýklad Černobylu pochopitelná, i když se tu dostáváme spíš na pole propagandy, té i oné.

Dějiny jsou filmem vždy nějak manipulovány nebo, řečeno mírněji, interpretovány, konstruovány. A pak je podstatné, jak tvůrci tento princip divákovi naservírují. Mohou to udělat jako kdysi Oldřich Daněk v Hříčkách o královnách, kdy princip fabulace vtělil transparentně už do názvu. Zmíněné České století, a uveďme jej jako příklad proto, že svou kvalitou spíše vyčnívá, se ale ocitlo v těžší pozici, a to hlavně svým druhým životem. Samotný scénář je nosný a přínosný – autoři také před závorku vytkli, že je to české století podle Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, a také v líčených dějích s historií pracují s výrazným využitím fabulace a ironie, experimentu. Nicméně jednotlivé díly této série využívá Česká televize, ne nelogicky, při výročích všech těch vzniků republiky, okupací, Charty, rozpadu federace a tak dále. Chová se k tomuto výkladu dějin jako k dokumentu, který má připomenout skutečné dějiny, a může tak diváka mást právě co do toho, jak k filmové adaptaci dějin přistupovat.

Historická filmová vlna ovládá budoucnost?

Film je dnes blíž postmodernímu vnímání, výkladu dějin než většina historiografické produkce. Více si hraje s prolínáním časových rovin, shlukuje několik reálných figur do jedné, složité a spletité historické děje koncentruje, aby o to silněji mluvily k divákovi. Může vyvolávat emoce silným příběhem jako třeba Habrmannův mlýn, nebo mechanizovaným zabíjením a odosobněním násilí jako Saulův syn, nebo může opakovat nacionální traumata jako Lidice. Může budit nostalgii a vyviňovat většinového diváka z vlastního podílu na nedávných dějinách, jako to dělá Vyprávěj, nebo může naopak stavět na radikálním antikomunismu, jako to dělal zcela oprávněně Jiří Stránský. Může s dějinami zacházet hravě a humorně jako ilustrované Dějiny udatného českého národa, které sice mají stopáž tři minuty na díl, ale vliv díky využívání ve školách nevídaný.

Svébytný problém na poli filmu a dějin pak představují dokumenty – rozkročené od skutečného dokumentu, kdy film zaznamenává historickou událost nebo její reflexi v zásadě na úrovni pramene, až po dokudrama, které se filmovou řečí snaží pravděpodobný průběh historické události rekonstruovat.

Vyrůstá teď u nás generace scenáristů a režisérů, která se historickému filmu věnuje s chutí, a nejspíš v tom bude pokračovat. Má to tu výhodu, že se už na moderní československé dějiny nedívají očima plnýma osobních zážitků a zkušeností. Stále ale ještě není jasné, jestli to budou oni, kdo donutí Čechy podívat se na své dějiny nejen skrze ironii nebo jako na svého druhu laskavou pohádku a mýtus, ale také jako na vlastní pokřivený či realistický obraz. Něco jako udělal svého času pro Rakušany Thomas Bernhard. Něco o naší vlastní minulosti, od čeho zděšením a hnusem neodtrhneme oči. Černobyl není to téma, ani to (jakkoli povedené) zpracování.

Pokud by se toto českému filmu o dějinách povedlo, pak by se oblíbené české koukání se na to, „jak to vlastně bylo“, posunulo blíž původnímu Orwellovu výroku: „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“

Vyšlo v DeníkuN

Tak nám do Prahy připlul Mariánský sloup. Stoletý spor o jeho návrat na Staroměstské náměstí míří ale spíš ke krizi, než ke konci. Zdá se, že to nebude kompromis vzešlý z debaty a snahy najít výsledek odpovídající době, ale dupnutí si jedné z nesvářených stran letitého sporu.

Ten problém je starší než sto let a zajímá dnes už jen dvě vzájemně do sebe nesmiřitelně zahryzlé skupinky lidí. Jedni roky tvrdí, že Mariánský sloup svržený na Staroměstském náměstí týden po vzniku republiky v roce 1918 se musí vrátit, jinak nebude v Čechách klid. Druzí se hrozí návratu bigótního katolicismus, straší návratem Habsburků a podobně. Společnosti je to celkem putna.

Proč tedy tolik povyku? Protože tu před námi nestojí především snaha vyřešit problém věcně a rozumem, ale vyhrát a pokořit oponenta. A to nejen dnes, ale po celou tu dobu, co se o sloupu mluví. A mluví se o něm přes tři sta padesát let. Postaven byl roku 1652 jako poděkování tehdejší monarchie za obranu Prahy před švédskými vojsky. Dokonce tehdy velmi žil mariánský kult, který tvrdil, že byla spatřena Panna Maria jak osobně vrhá švédské dělové koule zpět do ležení nepřátel před Prahou.

Umělecky byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí zajímavý – první monumentální realizace baroka v Praze, místo zvoleno vyloženě geniálně, velkoryse vybavený, ohraničený balustrádou, velmi dynamicky pojaté skupiny andělů zápasících s čerty, na pilíři ve výšce přes 14 metrů Panna Maria neposkvrněná, tedy Imakuláta, odkazy na antiku. Jan Jiří Bendl vytvořil pro centrální náměstí Prahy a potažmo celých Čech dílo, které doplňovalo trojici podobných stojících v té době v Mnichově a Vídni.

Oslava vítězného katolicismu
Oponenti vždy ale tvrdili, že kultura nekultura, umění neumění, obrana Prahy znamenala konec pokusů o návrat reformního proudu křesťanství do Čech, upevnění rekatolizace po Bílé hoře a de facto tak jen na stovky let upevnila status quo pobělohorského útlaku. Sloup měl oslavovat uhájení Prahy, ale už tehdy se na něj nabalovaly další významy – stál na místě pranýře, na který Švédové po Bílé hoře přibili staroboleslavské paládium, Týnský chrám pak pozbyl své symboly ultrakvismu, čímž měla symbolicky skončit česká reformace atd.

Ten sloup byl zkrátka vnímán vždy částí společnosti jako oslava vítězného katolicismu a dnešní jeho obhájci se chovají žel tak, že se tento význam může v nových podmínkách a s novým obsahem vrátit, což rozpory neuklidní. Nakonec ten návrat udělá medvědí službu jen pověsti současných katolíků. Na obou stranách ožívají všechny resentimenty a náboženské šarvátky. Oživit doopravdy je dnes je sice jen těžko možné, ale to neznamá, že tu a tam v nějaké té hlavě nestraší.

Za první světové války se k sloupu na Staroměstské náměstí přidal Jan Hus, představitel reformace, a vzniklo napětí. Ekumenicky sice zajímavé, ale pro strany sporu spíš vše ještě více hrotící. Dodnes není jasné, jestli Hus, sám vyznavač Panny Marie, na Šalounově pomníku hleděl na sochu Panny Marie nebo na Týnský chrám, sídlo konzistoře, centrum přijímání podobojí; chrám, na jehož průčelí byl a znovu je husitský kalich a také bývala socha Jiřího z Poděbrad, husitského krále. Primátor Podlipný při odhalení Husova pomníku mluvil smířlivě o soužití obou symbolů na hlavním náměstí Čech, ale marně.

Republika bořící
Napětí mezi Husem a Pannou Marii trvalo jen tři roky a týden po vyhlášení samostatného Československa dav mariánský sloup strhnul. Akci vedl žižkovský bouřlivák haškovského typu Franta Sauer a politicky jej podpořila nejvíc sociální demokracie, ale když už byl sloup dole, postavil se za jeho demolici i prezident Masaryk, sám výrazný zastánce reformovaného náboženství.

Obrazoborectví vůbec provázelo vznik republiky. Slavná barokní památka v centru Prahy nebyla jediným terčem. Hodně soch a obrazů odkazujících ke katolicismu zmizelo nebo bylo zničeno v těch týdnech a měsících i prvních letech po vzniku státu po celých Čechách a Moravě, hlavně tam, kde byla silná politická levice, na Kladensku, Ostravsku. Zvláštní kapitolou bylo ničení náboženských symbolů českými vojáky na Slovensku, při kterém došlo dokonce k obětem na životech – ne každá socha padla k zemi tak zázračně jako Panna Marie v Praze, kdy se nikomu nic nestalo. Slováci v tom nemohli nevidět zpupnost Čechů, kteří přišli v roce 1919 bojovat s Maďary o jižní hranici státu a při tom si místy vypořádali účty i s katolíky představujícími a hájícími končíci režim Rakouska-Uherska.

Opomenout nelze ani politickou rovinu celého sporu – už vznik sloupu byl projevem politické manifestace. A nejinak tomu bylo po celou dobu sporů o něj. Staroměstské náměstí je prostě symbolicky silný prostor a budí tyto rozpory a tendence. Na konci 19. století píše ve svých denících revolucionář Frič, že ten sloup je symbolem útlaku, ani sochař Šaloun s umístěním svého Husa vedle Panny Marie původně nesouhlasil. Byla to ale právě politická vůle mladočechů, která umístění Husa právě sem prosadila. Anektovat si Staromák, to je přirozená snaha všech politických sil u nás, v jakékoli době. Kde ostatně řečnil Gottwald a další dodnes?

I ten nešťastný Sauer, který to všechno vyhrotil a způsobil, to nedělal z vandalismu, ale právě pro ideu. Často je obhájci sloupu dodnes líčen jako opilec a žvanil, ostatně Haškův souputník, ale on navzdory všem mystifikacím, které o sobě s oblibou šířil, zjevně odkazuje k myšlenkám Ernsta Denise a dalších historiků a myslitelů, které znal a četl. Vnímal i pod jejich vlivem sloup jako symbol špatného klerikalismu, který v jeho době hnal lidi do světové války a nechal je tam umírat po tisících.

První den po stržení sloupu se hned začalo mluvit o nutnosti jeho obnovy. Katolická církev se tehdy k celé věci postavila pragmaticky a umírněně. Prostředky vybrané na nový sloup investovala do výstavby osmi kostelů v částech Prahy, které se na počátku 20. let k hlavnímu městu připojily. Vznikl tak mimo jiné Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo kaple sv. Kláry v Tróji a další kostely a farnosti. Prstenec plánovaných 12 kostelů měl nahradit 12 hvězd kolem hlavy Imakuláty ze Staroměstského náměstí a být jakýmsi gestem smíření. Dnes už zcela opomíjeným.

Nebude nikoho, kdo by nepřispěl?
Spory pokračovaly po celou dobu první republiky. Katolický spisovatel Jaroslav Durych například vybudil ostrou polemiku, když v červnu 1923 do Lidových listů vydávaných lidovou stranou napsal: “Není pochybnosti o tom, že Mariánský sloup na Staroměstském ryňku postaven bude. Nikoliv obnoven, nýbrž postaven. Starý sloup byl soukromým darem císaře Ferdinanda III. Nový sloup bude darem celého národa. Pravíme: celého, neboť nebude nikoho, kdo by nepřispěl.” A aby celou věc ještě patřičně rozvířil, dodal na konto Husova pomníku: “Špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený a urážející už svou bombastickou a komickou formou cit každého člověka, jehož zrakové nervy nejsou na obou stranách ochrnuty, nesmí již dlouho strašit na tomto překrásném a posvátném místě v srdci české země.”

Na takto afektovaný postoj významného představitele soudobého katolictví nemohla nepříjít reakce a byla stejně radikální. K. Z. Klíma doporučoval Durychovi, aby si příště před tak exaltovaným psaním raději dal studenou sprchu. Karel Hoch v Národních listech označil Durychův článek za nejapnost a Rudé právo rovnou psalo o bezpříkladné drzosti českých klerikálů.

Durycha se zastal až Karel Čapek, který v Lidových novinách v červenci toho roku nehájil jeho názory na sloup, ale ohradil se proti umenšování Durychova literárního talentu: “Básník Jaroslav Durych, militantní katolík, napsal článek, kterým neposloužil svému listu ani své straně. Dostal za to, co se do něj vešlo (…) Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v úvozovkách básník Durych nebo takyspisovatel Durych a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoliv nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšinou pisálkové.” Durych se pak Čapkovi odvděčil v dalších letech několika polemikami a na podzim 1938 ho bezmála vyloučil z národa.

Bojujeme s herezí?
Sporů přibývalo a vedly se a hrotily i v době komunismu, kdy o nějaké obnově sloupu nemohlo být ani řeči. Ovšem skupiny lidí, které tento příběh provokoval, se samozřejmě tenčily, až zbyly dvě nepočetné party, které dodnes vedou tento starý spor a jedna z nich teď hodlá celou věc uzavřít činem. Nebude z toho ale smír, je to buď a nebo, a mezi těmito skupinami nikdy už nebude jinak. Pokud se nějaký sloup na Staromák skutečně vrátí, otevře se celá ta historie znovu, a můžeme se začít bavit o tom, co všechno má být obnoveno a pozbyde to celé hlavně na rozumu.

S novou realizací Mariánského sloupu na Staromáku se pojí množství pohledů – nacionální, náboženské, estetické, historické, památkářské. Nikdy nepůjde o rekonstrukci sloupu nebo jeho návrat. Bude to jiný sloup, bude-li nějaký, z jiného materiálu, detaily, které po zničení zmizely, nevíme, jak vypadaly, zatím zdá se budou chybět také nové sochy čtyř andělů bojujících s démony, které byly na patě sloupu. Ostatně jeden z andělů bojoval s herezí, tedy s husitstvím, což by byl další problematický moment celého toho “návratu”.

Vlastně na tom příběhu, a to je na něm nakonec nejzajímavější, je vidět náš vztah k dějinám. Bourat, vracet, obnovovat, vyhánět, překrucovat, odčiňovat, napravovat. Ale kde je pochopení a přijetí, kde smíření, kde snaha o kompromis, o poznání. Celou dobu se kolem toho sloupu vede debata, jestli ho vrátit nebo ne, jestli to, co na jeho místě vyroste bude replika (nemůže být, není originál), kopie (to už vůbec ne) nebo prostě jiný sloup (a proč ho pak stavět, když se dnes už nové mariánské sloupy nebudují, když tu není nijak extra živý mariánský kult) atd. Ale debata o tom, jak sloup připomenout, jak do té připomínky dostat nejen staré obléhání Prahy od Švédů, ale také ty spory kolem sloupu, jak to baroko, sakrální rovinu (sloup byl místem, kam se Pražané běžně chodili modlit), ale i toho Frantu Sauera a jeho příběh, tato celá debata zůstala pod stolem a zdá se, že se to nezmění.

Přitom původní sloup je na náměstí připomenut. V dlažbě je o něm vsazena zmínka. Tak jako v dlažbě je vsazen památník na popravené vůdce stavovského povstání a nikdo nebojuje za obnovu šibenice, která na náměstí také dlouho stála.

České dějiny žádný mariánský sloup prostě nenapraví, to mohou jen odpovědní občané. Zatím leží mariánský sloup na lodi a postupně se má na náměstí přesunout. Nebude to konec, ale začátek, protože teď se ten ezoterický spor vedený několika bojovníky zhmotní a lidé, kteří dodnes o tom nic nevěděli, ho uvidí a budou se ptát a budou to řešit. Sochař Váňa, dnešní Bendl, nový sloup chystá dvacet let. Otázkou bude, jestli na Žižkově někde nekuje své plány nový Sauer.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Byli lidé, na které bychom nemuseli zrovna zapomínat. Dělali nám ve světě dobré jméno a zůstalo po nich velké dílo. Takoví zapomenutí frajeři. A jedním z nich byl bezpochyby český lingvista Ladislav Matějka, od jehož narození 30. května uplynulo rovných sto let.

Matějka stál vždy rozkročen mezi akademickým světem a žurnalistikou. Narodil se v květnu 1919 v Suchém Vrbném (dnes je to součást Českých Budějovic). Jako tříletý se přestěhoval s rodiči do Prahy, žili v novostavbách dělnických bytů na Maninách, sousedili s Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým. Ladislav si hrával s dcerou Gottwaldových.

Ještě před odchodem do exilu po únoru 1948 stihl na Karlově univerzitě získat doktorát za svá studia slovanského písemnictví. Přitom už dávno přispíval do Lidových a po válce Svobodných novin. Na počátku války byl tajemníkem šéfa Lidových novin, legendárního K. Z. Klímy, který v roce 1942 zahynul v Terezíně.

Po únoru 1948 uprchl do Švédska, kde krátce pracoval jako dělník a následně dostal místo asistenta na univerzitě v Lundu. Společně s dalšími exulanty zakládá nezávislou revue Skutečnost, kam mimo jiné přispívají Ferdinand Peroutka (jeho poslední pražský šéf) nebo Pavel Tigrid. Spolupracuje se Svobodnou Evropou. V USA pak pokračuje ve své univerzitní dráze po boku lingvisty Romana Jakobsona. Podílel se třeba na prvních harvardských experimentech s automatickými překlady textů a stává se profesorem na Michiganské univerzitě v Ann Arbor.

Při svém třicetiletém působení v Ann Arboru profesor Matějka vydal řadu anglických překladů české literatury, mimo jiné Komenského Labyrint světa, staročeského Mastičkáře, antologii české poesie s prvním anglickým překladem Máchova Máje, výbor z české prózy, knihu o českém baroku, Historii české literatury od Arne Nováka, dvojjazyčně Seifertův Morový sloup a Devět Elegiií Jiřího Ortena.

V době železné opony vydával v Americe práce spisovatelů a myslitelů původem z východního bloku jako byli Czesław Miłosz, Jaroslav Seifert či Josif Brodskij. Založil ročenku středoevropské civilizace, historie, literatury a politiky Cross Currents, kterou The Times Literary Supplement označil za „přední anglicky psané forum pro literaturu a kritiku ze střední Evropy“. Jejím hlavním cílem bylo, jak Matějka napsal, „zaměřit se na kulturu střední Evropy, kterou se komunisté snažili zničit a omezit jen na jedinou kulturu pod sovětskou nadvládou.“

Publikoval zde například esej tehdy vězněného Václava Havla Moc bezmocných spolu s textem, kterým Havlovi vyjadřoval podporu Arthur Miller. „Jakmile jsme vydali Moc bezmocných, začali se nám ozývat další zamlčovaní autoři a jejich přátelé. Cross Currents se staly neformálními propagátory Havlových myšlenek v Americe,“ vzpomínal Matějka.

Po dvanáct let přinášely Cross Currents informace o literatuře, výtvarném umění, divadle, hudbě, filmu a fotografii stejně jako filosofické eseje z celého regionu slovanských národů střední Evropy. Po svém pensionování profesor emeritus Matějka přenesl Cross Currents do vydavatelství university v Yalu , kde ročenka vycházela až do roku 1993.

Ale abych o Ladislavu Matějkovi a jeho pestrých osudech nemluvil jen z profesního ohledu. Ladislav také uměl žít a to velmi vesele a s tím, čemu se kdysi říkávalo lehký životní styl. K tomu u něj patřilo, že se dovedl velmi rychle a velmi vášnivě zamilovat. Po válce se Matějka hlásil k sociálním demokratům a mezi mladými studenty tehdy potkal Jelenu Rennerovou. Dceru právníka, poradce Karla Kramáře. Když pak Ladislav odešel do Švédska, snažil se, aby za ním mohla utéct také Jelena. Té se to v roce 1949 povedlo díky fingovanému sňatku se švédským sociálním demokratem Olofem Palmem. Nicméně toto manželství nezůstalo formálním a rozpadlo se až roku 1952. Palme se stal švédským premiérem a byl roku 1986 zastřelen. Jelena, později Zetterströmová, zůstala rodinnou přítelkyní nejen Palmeho rodiny, ale po roce 1989 se v Praze také znovu setkávala s Ladislavem Matějkou.

Když se po roce 1989 začal tu a tam vracet z Bostonu do Prahy, jednou se ocitl v trojské vile režisérky Věry Chytilové. Vyprávěl pak, jak seděl v pokoji, hleděl na zeď před sebou a najednou říká: “Heleďte, to je můj obraz.” “Není, ten je můj,” oponovala režisérka svým typicky chraplavým hlasem. “Ne ne,” trval na svém Matějka, “ten obraz jsem měl ve svém posledním pražském bytě a před odchodem do exilu jsem ho věnoval fotografu Karlu Ludwigovi.” “No a Ludwig byl můj první manžel,” vysvětlila Chytilová.

Poslední velké Matějkovo dílo, třídílná korespondence Voskovce a Wericha, zvítězilo v roce 2007 v anketě Lidových novin o knihu roku a vznikla podle něj divadelní představení i televizní dokumenty. Když tehdy ve svých takřka devadesáti letech na zadání své dlouholeté přítelkyně Medy Mládkové připravoval v bostonském Gotliebově archivu korespondenci Voskovce a Wericha, neúnavně celé hodiny přepisoval ručně a doma pak do počítače tisíce stránek jejich dopisů. Archiv mu dovolil jejich ofotografování až na samém konci této mravenčí práce. Nestěžoval si. Místo toho říkal, že mu práce prodlužuje život, že má cíl, který ještě musí splnit. Ten život si tak protáhl na 93 let.

Zemřel, aniž by dokončil svůj poslední úkol – stejně jako vydal korespondenci V+W, připravoval k vydání dopisy, které si od dvacátých do padesátých let minulého století vyměňoval Jiří Voskovec s malířem Josefem Šímou. I to torzo, které stihl Matějka sebrat, a jednou mi jej poslal k nahlédnutí, nabízí neskutečný vhled od osudů obou umělců v měnícím se světě.

Jedna citace ze všechny. V březnu 1956, téměř na závěr korespondečních výměn píše Voskovec Šímovi o pražské situaci Jana Wericha: “To znamená, že Janova situace je asi trochu delikátní. Obnovil teď v našem někdejším divadle našeho Caesara. Nějaký Horníček prý hraje moc dobře moji roli. Má to děsný úspěch – ale četl jsem jednu partajní kritiku, která byla sice uctivá, ale vytýkala Janovi, že jeho satira je příliš všeobecná a lze si ji vykládat všelijak. – Tak jsem byl na něj pyšný, že kráčí dále ve šlépějích Švejkových. Stejně by asi chudák rád ven – ale oni ho nepustěj.”

P. S.
A kdyby se vám celou dobu, co toto čtete, zdálo, že jméno Ladislava Matějky znáte, ale nevíte odkud, pak nejspíš z filmu Adéla ještě nevečeřela. Několikrát tam z úst Ladislava Peška zazní: „A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak jej pozdravujte.“ Nešlo o náhodu. Scénárista Jiří Brdečka takto poslal vzkaz svému dávnému kamarádovi. Vzkaz, který se k adresátovi dostal až po roce 1989.

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Komentář Martina Gromana: Při výročích našich moderních dějin se celých třicet let pravidelně vrací pojem vyrovnání se s minulostí. Už to samo napovídá, že jde o nekonečný proces. Život s vědomím historických kořenů však klade zásadnější otázku. Jsme už dost svobodomyslní na to, abychom se sžili se svými dějinami, nebo je naše myšlení pořád napadeno bacilem totality?

Tak jsme si po roce zase připomínali 25. únor 1948 a za chvíli máme kulatiny března 1939. Hodně se toho letos napíše o roce 1989. V médiích se při výročích totalitních mezníků našeho moderního státu vždy vynoří téma vyrovnání se s minulostí. Chyba je už v termínu samotném. Mnozí historici a myslitelé zatím spíš marně opakují, že by mělo jít o neukončený a neukončitelný proces vyrovnávání se – ne o jednorázové vyrovnání se s minulostí.

Mentálně v tomto stále přešlapujeme v 90. letech minulého století, kdy se hojně mluvilo o vyrovnání se s nedávnou totalitní minulostí, o tlustých čárách za ní, o konci dějin. Dějiny nemají počátek a konec, jednotlivé události nejsou konzervy v čase, mají své příčiny, důsledky, dopady, trvají v nás, v našem pohledu na svět, v našem myšlení a prožívání světa.

Marné hledání vzoru

Navíc i ty velké, politické dějiny si silně zpřítomňujeme skrze zkratky a mýty. Protektorát nebyl jen vnucenou nacistickou správou, nebyl jen německý, ale také náš, český. Stavěl na první republice, pracoval s jejím odkazem, především formou negace. Třetí, poválečná republika nebyla krátkým nadechnutím demokracie, ale přechodem mezi totalitami a sama nesla prvky omezené demokracie, tedy jakési soft totality. Těžko pak mluvit o puči.

Komunismus sám neskončil v roce 1989, jeho idea zhasla v srpnu 1968, jeho režim v listopadu 1989, ale jeho ducha si sebou vlečeme dál, protože stále čekáme na onu tlustou čáru. Tu však nelze udělat za formami myšlení, za mentálním odkazem minulosti, za schématy chování, která si neseme v sobě a předáváme je dál.

Právní historik a sociolog Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou nazvaném Hledání dějin nedávno připomněl známý, ale opomíjený fakt, že „historie je proces zpřítomňování dějin, v němž minulé události získávají význam a smysl pro současné generace“. Připomíná, že právě u totalitních systémů platí tento přesah minulosti do současna velmi silně. Příběhy z doby totality si vyprávíme proto, abychom porozuměli současnosti. Pokud si je nevyprávíme celé a co možná nejvíce pravdivé, pokud je vyprávíme jen jako příběhy o nich, ale ne také o nás, pak se to na současnosti nutně projeví.

V 90. letech argumentoval dnes již zesnulý funkcionář KSČM Miloslav Ransdorf a mnozí jiní u nás, ale také v Polsku a dalších postkomunistických státech příkladem Španělska, které v sedmdesátých letech zdánlivě poklidně a hladce přešlo od frankismu ke konstituční monarchii. Nikdo nenesl následky, sochy se hned nebouraly, vše v poklidu. Jednak to však bylo složitější, jednak tato argumentace stavěla právě na principu jednorázového, definitivního vyrovnání se s minulostí. A pochopitelně nahrávala spíš těm provinilým z minulého režimu, a tak se k ní mohutně hlásili a vzývali ji.

Ani příměr k poválečné denacifikaci Německa, často skloňovaný v době jednání o česko-německé deklaraci, neseděl dobře. Jednak denacifikace probíhala záhy po konci nacistického režimu, my jsme byli například od stalinistických padesátých let mnohem dál, jednak byla mnohem důslednější a radikálnější než cokoli u nás po roce 1989, ale hlavně ji prováděli spojenci, tedy vnější síla.

Mnohem blíž nám mohl být příklad Rakouska, kde až do aféry prezidenta Kurta Waldheima v druhé polovině osmdesátých let přetrvávala obecně sdílená představa o Rakousku jako jedné z prvních obětí expanzivního Hitlerova režimu. Až otevřená diskuse nad rolí hlavy státu za války a označení Waldheima řadou států za personu non grata rozpoutaly větší diskusi o roli samotných Rakušanů za druhé světové války.

Přešlapování nad vinami

Nic podobného se však u nás nedělo. Prožili jsme a prožíváme mnoho diskusí o angažmá veřejných postav u státní bezpečnosti, ale nikdy jsme nepřešli k větší reflexi toho, co znamenalo v době normalizace spolupracovat s StB a jací lidé se k tomu propůjčovali, jaké všemožné důvody je k tomu vedly a proč. Neptali jsme se ani dost na to, co udělala totalita s naším myšlením, vztahem ke státu a k sobě navzájem, ale hledali jsme spíš ony velké příběhy – velkou zradu, velký zločin a velkou oběť.

A tak jsme se – tím nechci říct, že vyloženě špatně nebo marně – po roce 1989 spokojili s třemi základními porevolučními principy – rehabilitací, restitucí a lustracemi. Všechny v sobě nesly svá úskalí a narážení na ně velmi rychle oslabovalo víru v dopad a samotnou smysluplnost těchto principů, které měly pomoci právě onomu vyrovnávání se s minulostí.

Na středoevropské poměry jsme v solidní míře rehabilitovali poškozené, odměňovali a vyzdvihovali statečné a oběti. Přestože i to mělo své limity, jak ukazuje případ bratří Mašínů. Jen velmi opatrně se u nás vždy našlapovalo kolem pojmu viny. Vnést jej masivně do veřejného diskursu mohla a měla především justice odsouzením hlavních viníků z doby totality. Bývalo by to mělo jeden pozitivní efekt, ony velké viny by byly zjevné, ukázalo by se na viníky, přiznala by se už samotná jejich existence a dalo by se postupně dále a hlouběji debatovat o vinách menších, každodenních.

Když však byla odsouzena ani ne čtyřicítka vyšetřovatelů, věznitelů a tyranů minulého režimu, když mnozí unikli bez trestu, jak pak hovořit o vině? A pokud zjevní viníci vyšli bez trestu a mohli veřejně relativizovat své někdejší postoje a činy, ospravedlňovat je a nestydět se za ně, jak pak chtít po běžných občanech tehdejšího státu, aby se ptali po své vlastní vině? A proč by to vůbec měli dělat?

Justiční spravedlnost je ovšem naštěstí jen jednou z metod, jak téma viny a vztahu k vlastní minulosti vnést do společnosti, která se svým moderním dějinám stále více vzdaluje. A to nejen kvůli ubíhajícímu času, ale také nedostatečnou výukou ve školách, neochotou se k minulosti vracet ve veřejném diskursu a v neposlední řadě relativizací tehdejší nesvobody všemi těmi výroky o tom, jak za komunismu zase nebylo tak špatně. V poslední době jsem potkal nemálo učitelů dějepisu ze středních a základních škol, kteří si unisono stěžovali, jak za nimi chodí rodiče a prosí, aby dětem neříkali takové hrůzy o komunismu a nacismu, že je to smutné a moc vážné…

Stále více se před dějepisci otevírá téma společenských sond, poznávání běžného života v totalitě a jeho aspektů. Je třeba ukázat, jaký význam pro pochopení dneška má pochopení moderních dějin, dějin totalitního systému, totalitního myšlení. Když se podržíme onoho února 1948, víme už, jak proběhlo převzetí moci v politických strukturách a kdo za co mohl a nemohl. Zbývá ještě dostatečně hlasitě a jasně odvyprávět příběh toho, proč samotné společnosti nevadil tento finální přestup k dominanci komunistické strany.

Osvobozeni od politiky?

Při vyrovnávání se s minulostí nejde jen o příběhy jaksi dějinné, hrdinské či zrádcovské, ale také o to, nezapomínat, jak jsme tehdy mysleli, co nás formovalo, co nám říkali doma a ve škole, jak jsme se učili někde něco neříkat, aby nám to někdy v budoucnu neuškodilo, co to asi dělalo s naším myšlením atd.

Ptát se proč, proč už jen pár měsíců po konci první republiky nevadilo tak mnoha občanům republiky druhé, že jejich vláda přijímá po Mnichovu antisemitské zákony. Ne vláda okupační, ale vláda vlastní. Už tady zaniká představa o české společnosti jako o oběti vnějších politických a diplomatických her a vztahů. Pozdější kolaboranti se však rodili právě v onom půlroce mezi zářím 1938 a březnem 1939. Parlament se v tu dobu nescházel, vláda brala rozhodování čistě na sebe, což znamená jediné – konec parlamentní demokracie jako takové. Tichý a bez protestu.

Proč po válce nevadilo někdejším voličům agrární strany, že byla zakázána? Proč nevadilo čtenářům některých novin, že nebyly povoleny? Jistě, mělo to své racionalizované výklady a nešlo jim upřít dobovou logiku. Ale proč nevadil samotný princip, že stát sám část svobod popře a zakáže? Už to byla cesta k únoru 1948.

Pak není divu, že nevadily akční výbory, které v krizových dnech de facto převzaly vládu nad zemí, aniž by k tomu měly jakoukoli oporu v Ústavě či jiném zákonu. Zájem jedné skupiny občanů, v tomto případě komunistů, byl postaven nad zájmy jejich politických oponentů i souputníků, nad zájmy majitelů firem, továren, statků, čehokoliv…

Nevadilo to, protože vše odpovídalo něčemu v nás, v našem myšlení, které už bylo zavirováno totalitou, jednou pravdou, jedním jediným možným dobrem. Někdo slíbil, že teď už všechno bude rychlejší, efektivnější, bez starostí, bez těch, co nám svým myšlením chtěli svět zbytečně komplikovat, co to viděli jinak. Občan se nebude muset už zabývat otravnými aspekty rozhádané politiky, všechno se rychle zařídí a bude. Akorát z občana už pak nebude skutečný občan v onom tradičním demokratickém smyslu.

„Českému voliči,“ říká v knižním rozhovoru Hledání dějin Jiří Přibáň, když hovoří o únoru 1948, „se tak nabídlo vysvobození z politiky, které tradičně nedůvěřoval. Myslím, že tento příslib vykoupení společnosti z její politické existence a možnost představovat si, že jsem jen pasivním účastníkem velkolepého historického zápasu, který už je předem rozhodnut, byl pro legitimitu komunistické strany zrovna tak důležitý jako tradičně rovnostářské hodnoty moderního českého národa.“

Jiří Přibáň s odkazem na myšlenky Hannah Arendtové dále připomíná, že „prvním znakem a současně nejhorším zločinem totalitarismu je jeho schopnost učinit z obětí spoluviníky“. A mezi tyto oběti je třeba počítat nejen ty vyloženě režimem postižené, ale i ty, kteří byli jaksi nečinně a nedobrovolně odsouzeni k životu v totalitním systému.

Nemohl se nepodepsat na jejich myšlení, nazírání reality, ať už ji trpěli, vzdorovali jí nebo se ji snažili prostě nebrat na vědomí a žili své zdánlivě běžné životy. Někde tady se v české společnosti rodí její dnešní uzavřenost a malá ochota k veřejné angažovanosti, braní se za své věci, obava před vnějším světem a ostražitost vůči němu nepodepřená jakoukoli zásadní zkušeností.

„Způsob, jakým se chceme vyrovnávat s totalitarismem,“ pokračuje Jiří Přibáň, „paradoxně dokazuje, že neumíme přijmout základní předpoklad života ve svobodné, otevřené společnosti, totiž hodnotovou a názorovou pluralitu. Hodnotový pluralismus chápeme jako cosi nebezpečného, co nás ohrožuje, i když svobodu nejvíc ohrožuje monistická představa, že je jen jedna pravda a dobro, a proto mají politici i všichni ostatní povinnost toto dobro a pravdu prosadit proti všem, kdo se od nich tak či onak odchylují.“

Naslouchat běžným příběhům

Má-li u nás docházet k onomu vyrovnávání se s minulostí, musíme přestat opakovat už mnohokrát řečené příběhy o komunistickém puči, převratu a všech jeho aktérech, o zlých okupantech a pokorných obyvatelích české kotlinky. Nezapomínat na ony příběhy z velké politiky a dějinných zvratů, neodsouvat je, ale přidat k nim také příběhy toho, jak reagovali, nebo spíš nereagovali řadoví občané, proč se tak dělo, proč jim to vyhovovalo a proč bez odporu, ne-li někdy dokonce s krátkozrakým zadostiučiněním vůči politikům, sousedům, nadřízeným a tak dále přistoupili na omezení vlastní svobody.

Součástí argumentace totalitářů vždy bylo zpochybňování demokratických institucí. A to je riziko pro demokracii. Parlament před rokem 1989 rozhodně nebyl žvanírna (takto nazývá ten dnešní premiér Andrej Babiš), scházel se málo, takže neplýtval prostředky, byl efektivní, jednal, hlasoval a přijímal zákony. Akorát se po většinu času nechoval jako nejvyšší moc ve státě, jako zástupce občanů, ale jako převodní páka komunistické strany.

Zase to nijak nevadilo a dodnes je připomínání tohoto faktu vyhrazeno právním historikům a posluchárnám právnických fakult. Do běžných vzpomínek na dobu komunismu například tento zásadní okamžik prakticky nepronikl. Přesto právě zde je jeden z klíčových okamžiků pro pochopení toho, proč se z minulosti poučit. Jde totiž o vztah občanů k jejich vlastním institucím, ke státu. Tradičně je u nás odtažitý.

A jde nakonec o vztah k demokracii jako takové. Totalitní zkušenost v našem myšlení o světě nás naučila. A stále v tomto vidění věcí setrváváme, už jen tím stále nenaplněným a nenaplnitelným vyrovnáním se s minulostí. Tím, jak moc chceme mít ve své realitě pevný bod, zřetelné milníky, tečky, možná i vykřičníky.

S myslí napadenou představou jediné správné pravdy jakékoli barvy a jakéhokoli světonázoru se mizerně diskutuje. Zvlášť když jsme stále víc upomínáni, že správně diskutovat prý znamená dopřát stejně času a prostoru všem názorům, třeba i těm pitomým, vylhaným, vychytralým a hlavně zákeřným. Ne, smyslem skutečné diskuse je možnost, řečeno na závěr s Jiřím Přibáněm, „tyto názory v otevřené diskusi civilizovaně vyvrátit a odmítnout.“ To však dovede jen skutečně svobodná a otevřená mysl, která se sebevědomě vyrovnává se svou vlastní minulostí.

Autor je novinář, před rokem sám odešel z pozice šéfredaktora Českého rozhlasu Dvojka.

Vyšlo v DeníkuN

Dne 29. 11. 2018 se v ÚSTR konala konference pořádaná v rámci projektu Převzetí, upevnění a proměny panství KSČ v českých zemích 1945–1956, regionální komparace.Věnována byla tématu regionálních dějin KSČ v širokém období od roku 1921 do roku 1989. Prezentace šestnácti badatelů rozdělených do čtyř bloků byly doplněny komentáři a diskuzí.

KSČ v regionální perspektivě_program konference

Uplatňování propagandy a metod řízení a regulace regionálního tisku v Československu 1948–1956

Vstávat na šestou ráno v Brně bylo sice martyrium, ale díky spánkovému dluhu a celkové paralýze jsem mluvil aspoň pomalu. Jestli k věci, to už není na mě. Ale o svobodě to bylo. A to je prima. Mimochodem, to Dobré ráno s ČT2 má velmi příjemnou atmosféru a vlastně je vidět, že to tam tu partu lidí hodně baví.

Ke sledování zde.