Archiv pro měsíc: Duben 2018

Peroutka byl solitér a nikomu nesloužil, říká předseda Sdružení Ferdinanda Peroutky Martin Groman

Je to už 40 let, co zemřel Ferdinand Peroutka. K těm, kteří si tohoto významného novináře a spisovatele každoročně připomínají, patří především Sdružení Ferdinanda Peroutky. „To, že konáme pouť ke hrobu, s sebou nese nutnost na toho člověka vzpomenout a myslet na něj,“ vysvětluje předseda sdružení Martin Groman.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=Jp1TL4FLvR8″]

K Peroutkovým významným textům, které nastartovaly jeho novinářskou kariéru, patří soubor článků nazvaný Jací jsme. Textu si všiml i Tomáš G. Masaryk, který mu nabídl milion korun, aby si založil vlastní noviny. A tak vznikla Přítomnost.

Myšlenky, které v knize Jací jsme zazněly, dodnes platí. Podle Gromana je to především základní premisa, že se často přeceňujeme – lidé si mysleli, že jsou potomci husitů, ale Peroutka připomínal, že jsme potomci režimu, který byl před námi, potomci rakousko-uherských úředníků.

„To je věc, která platí i pro dnešek, pořád se léčíme z vlastní představy o miláčcích Evropy, báječných sametových demokratech, pak po pádu na dno máme tendenci se obviňovat i z věcí, které jsme nikdy nespáchali,“ vysvětluje Groman.

A jak by Pertoutka vnímal situaci současné žurnalistiky? Především by pracoval a psal, mnoho věcí by se mu nelíbilo. „Byl solitér, jeden z mála nemusel sloužit nikomu, a když se na nějakou stranu přidal, tak to bylo, protože chtěl, nikoliv že musel,“ vyzdvihuje.

Sdružení také dává každoročně Peroutkovu cenu, a snaží se tak dávat společnosti orientační body v české žurnalistice, koho stojí za to číst, poslouchat, koho je potřeba ukazovat. „Kdo splňuje standardy, za které by se i Peroutka postavil,“ uzavírá.

Poslechněte si rozhovor

převzato z www.radiozurnal.cz

Vystoupení MG v ČT24 ke 40. výročí úmrtí Ferdinanda Peroutky

Útěk jako český úděl?

Reflexe: 
100 let českého exilu

Zde k poslechu

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=PUNaF9SmqZs&t=1s“]

Filosof Václav Bělohradský říká, že exil, tak jej známe z naší moderní historie, je středoevropský problém. Po roce 1918 vznikly ve střední Evropě nové státy. Ten náš dokonce exil – Masaryk a legionáři – spoluzaložil. Nové státy tedy byly křehké a nezavedené. Při každé politické turbulenci tak ve všech z nich docházelo k exilovým vlnám. Někdo odcházel z politických důvodů, někomu šlo o holý život, jiný nechtěl žít ve společnosti, kde se nemohl realizovat, někdo hledal lepší život.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=_kr4L6pIVtA“]

Jednotlivé exily se ale lišily. Exil za první války, ať už to byla skupina kolem T. G. Masaryka, nebo jiné politické skupiny, ale také legionáři, usiloval o jediné – o nové uspořádání státu pro Čechy po skončení války. Za druhé světové války byla situace exilu o poznání složitější – sice je tu snaha spojit se pod vedením Edvarda Beneše, ale nešli za ním už všichni, svůj exil měli autonomističtí Slováci, svůj měli zástupci opozičních stran bývalé republiky, svůj měli sudetoněmečtí demokraté, svůj komunisté a ostatně také v Londýně nebylo vše tak jednotné, jak by si Beneš asi přál. Navíc postupem času i on čím dál tím více podléhal vlivu Moskvy. Proto se ostatně také někteří z exilu po válce už nevraceli. Nejvíce se odcházelo po únoru 1948 a po srpnu 1968, tedy se utíkalo, mnohdy velmi dobrodružně, před totalitou.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=yIyOcmqQiAE“]

Dnes také občas slyšíme – než toto, tak raději exil. Kam ale utečeme, když vyhraje volby ten nebo onen? A před čím to pořád utíkáme? A jak se pak chováme, když jsme pryč? Chceme se pořád vracet? Kam ty cesty vedou a není lepší tady zůstat a něco dělat nebo případně padnout jako transparentní oběť, aby bylo jasné, kdo je kdo? Je zase čas na tyto úvahy? Nebo je exil takové tradiční řešení, když nevíme, kudy kam? O tom všem a mnohém dalším bude Martin Groman hovořit v historických Reflexích s historiky Prokopek Tomkem z Vojenského historického ústavu a Janem Cholínským z Ústavu pro studium totalitních režimů. Osobním pohledem na svůj exil přispějí novináři Jan Bednář a Karel Hvížďala nebo filosof Václav Bělohradský.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=dyGJuCrHzjo“]

Reflexe! ČRo Vltava 21. dubna 2018, 17:00

„Nechte je psát svobodně, profesionálně a pravdivě, a důvěřujte jim“

Koupě společnosti Mafra Andrejem Babišem, následný odchod novinářů do menších, většinou tištěných periodik, nátlak na veřejnoprávní média kvůli jejich investigativním pořadům, ať už jde o Reportéry ČT, 168 hodin nebo nedávný případ Janka Kroupy v Českém rozhlase – to vše v poslední době obrací pozornost k významu investigativní žurnalistiky v současné české společnosti. Těmto tématům byl věnován diskusní večer, který každoročně pořádá Knihovna Václava Havla se Společností Ferdinanda Peroutky, která cenu udílí.

Letošní pozvání přijala čerstvá nositelka Ceny a investigativní novinářka Českého rozhlasu Jana Klímová, novináři Marek Wollner a Jiří Kubík. Moderoval Jan Pokorný.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=ZEPBo6tojPw“]

Reportáž z tohoto večera najdete také na stránkách Přítomnost.cz.

A ještě pár fotografií z tohoto večera.

Je Pantheon jen skladiště soch?

Reflexe: K čemu nám už 200 let je Národní muzeum?

Zde k poslechu

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=qMk75qCNIng&t=4s“]

Fučík ven? Šrámek zpět? A byl tam ten Šrámek vůbec někdy? Nebo jak to bylo? A co císař František Josef? Patří mezi velké Čechy? Národnímu muzeu se před několika měsíci podařilo vyvolat debatu jako z devatenáctého století. Zase se řešilo, kdo do národa patří a kdo z něj má být vylučován, jako by všech těch vyloučení století dvacátého ani nebylo. Ukázalo se, že pro aspoň některé z nás je Pantheon Národního muzea stále živý a že jsou připraveni se přít jako jejich dědové. Pro většinu společnosti je to ale stále jen skladiště soch a jinak už těžko kdy bude.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=cm9umD9BM7s“]

Tak či tak Národnímu muzeu se tak v roce svého 200. výročí podařilo vstoupit do veřejné debaty a to je jistě žádoucí. Centrální české muzeum by neměla být zaprášená sbírka minerálů nebo váziček. Měla by to být instituce živá a schopná vstupovat do veřejné debaty, a to nejen žertovnými provokacemi kolem obsazení Pantheonu. Především by mohlo být tím, kdo nás odpovědně a poučeně provede naší vlastní historií a nebude u toho zatěžovat výklad politickou ideologií. Zdá se, že po rekonstrukci své hlavní budovy se Národní muzeum hodlá nadechnout právě tímto způsobem. Že se hodlá vrátit je svému zemskému pojetí, tedy k Čechám jako území a dění v něm, nikoli k pojetí jazykovému, nacionálnímu, tedy odvozeného od řeči. Než se uvidí, jak se mu to povedlo, je čas si připomenout, čím vším za těch 200 let muzeum prošlo.

Dvousté výročí založení Národního muzea v Praze připomenou první dubnové Reflexe debatou Martina Gromana s náměstkem generálního ředitele této instituce, historikem Michalem Stehlíkem, a také s archivářkou z Archivu Národního muzea Klárou Woitschovou. O své názory na současnost i minulost Pantheonu se podělí také novináři Martin Zvěřina a Štefan Švec.

Reflexe! ČRo Vltava 7. dubna 2018, 17:00