V srpnových týdnech roku 1968 před invazí vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa si Alexander Dubček dvakrát telefonoval s Leonidem Brežněvem. Hovory to byly vyhrocené a dávaly tušit, co se chystá. Dodnes jsou navíc mrazivou ukázkou, jak sovětská moc jednala se svými vazaly. Přestože z hovorů vysvítalo, že se Moskva chystá k zásahu, pražští reformisté doufali, že k okupaci nedojde.

Na přelomu července a srpna 1968 se delegace KSČ a sovětských komunistů setkaly na hraničním nádraží v Čierné nad Tisou. Z jednání nebylo vydáno oficiální stanovisko, jen následně v Bratislavě jeho účastníci podepsali rezoluci zemí Varšavské smlouvy plnou frází o bratrské spolupráci socialistických zemí.

Čechoslováci se nicméně v Čierné zavázali hned k několika ústupkům proti programu pražského jara – obnovení cenzury, zákaz jiných politických stran jako sociální demokracie, KAN nebo K 231 a odchod předních reformistů Čestmíra Císaře, Františka Kriegla a ředitele Československé televize Jiřího Pelikána z funkcí. Aspoň tak to Sověti vnímali.

A kdyby ne, Leonid Brežněv už tou dobou měl v kapse zvací dopis. Alexander Dubček zatím ale doufal, že spor o demokratizaci poměrů v Československu táhnoucí se mezi ním a šéfy komunistických stran NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Sovětského svazu od února a března 1968 zažehnal.

Šéfové tzv. „pětky“, Gomulka, Ulbricht, Kádár, Živkov a Brežněv si ale nedělali iluze o tom, že Dubček náhle otočí, protože viděli jeho nerozhodnost. A Dubček jim dal svým jednáním po návratu z Bratislavy za pravdu. Ačkoli podle nich slíbil urychlené změny, nezavedl jediné restriktivní opatření, především z obavy z reakce československé společnosti, které po návratu do Prahy vysvětlil, že vše v jejím zájmu uhájil.

Obě strany ale v zásadě hrály o čas. Mezníkem se stal sjezd KSČ plánovaný na 9. září. Dubček o něj chtěl opřít svou podporu, Brežněv jej nechtěl připustit.

Pomalu, pomalu

Dubček samozřejmě nemohl nedělat vůbec nic, ale jednak měl za to, že se k ničemu konkrétnímu v Čierné výslovně nezavázal – tvrdil to ještě po letech ve svých memoárech –, jednak odkládal reálné kroky na samu mez možného.

Balík personálních změn, který by obsahoval sesazení Kriegla, Císaře či Pelikána, plánoval schválit na plénu ÚV KSČ až 29. srpna, tedy před sjezdem. Co se týče zákazu KAN a K 231, mělo 5. září Národní shromáždění přijmout novelu zákona o Národní frontě, která by je postavila mimo zákon.

Premiér Oldřich Černík navíc připravil seznam osob s protisocialistickým zaměřením, který ale do invaze nebyl projednán. Sdělovací prostředky se reformisté po Čierné pokoušeli zatím krotit spíše domlouváním, i když novela tiskového zákona s návratem cenzury již vznikala uvnitř aparátu KSČ.

Dubčekův dojem, že může vše postupně připravovat a v zásadě odsouvat, podporoval také fakt, že část sovětského politbyra byla v srpnu na dovolené, Brežněv se odjel rekreovat na Krym. Jenže 9. srpna se Krym ozval. Iluze, že měsíc do sjezdu není dlouhá doba, právě padla.

Telefonáty z Jalty

Brežněv především Sašovi, kterému v telefonu tykal, připomněl, co mu slíbil v Čierné a že zatím nic z toho neuskutečnil. Dubček namítal, že personální změny může provést až na jednání pléna ÚV KSČ, které slíbil svolat do deseti dní.

Sovětský první tajemník mu ale zjevně nevěřil: „Proto ti, Sašo, chci ještě jednou říci, že bez pevných lidí, bez pevných pomocníků, bez lidí oddaných naší věci se s pravicí nevypořádáš, přitom nyní vše závisí na vítězství nad pravicí.“

Brežněv především tlačil na urychlené posílení role Viliama Šalgoviče v čele StB jejím reálným odtržením z gesce ministerstva vnitra a na odvolání Císaře, který prý podle jeho informací organizuje pravicové živly a všemožné rozvratné akce proti straně. Dubček jej znovu a znovu ujišťoval, že Černík a bývalý předseda vlády Jozef Lenárt patřičná opatření už vypracovávají.

Bylo to jasné varování a Brežněv chtěl okamžité činy. Ty nicméně nepřicházely, a tak telefon z Jalty drnčel 13. srpna na ÚV KSČ znovu. Tentokrát Dubčeka museli shánět, byl v Karlových Varech na schůzce s Ulbrichtem. Spojení se povedlo až v půl šesté večer a hovor, ke kterému si Dubček přizval Josefa Smrkovského jako posluchače, trval téměř hodinu a půl a byl už o poznání důraznější, a to z obou stran.

Brežněvovi docházela trpělivost, Dubčekovi selhávaly nervy. Tentokrát Brežněv, který zrovna na Krymu hostil Kádára, aby s ním plány s Československem a tlak na Dubčeka konzultoval, trval především na zkrocení tisku. Dubček oponoval, že to nejde zvládnout za tři dny.

Když Dubček tvrdí, že stejně už žádné noviny u nás nepíšou proti Sovětskému svazu a že se konala schůzka s novináři, kde jim vše vysvětlili, Brežněv už vyletí: „Sašo, problém přece nespočívá v tom, že byla porada pracovníků tisku. My jsme se nedomlouvali na poradě. Domlouvali jsme se na tom, že všechny prostředky masové propagandy – tisk, rozhlas, televize – budou vzaty pod kontrolu ústředního výboru KSČ a vlády a že po Bratislavě budou zastaveny antisovětské a antisocialistické publikace. My ze své strany, v Sovětském svazu, přísně dodržujeme tuto dohodu a nevstupujeme do žádné polemiky. Co se týká československých orgánů masové informace, pokračují bez překážek v napadání KSSS, Sovětského svazu a došlo to až k tomu, že napadají vedoucí představitele naší strany. Nazývají nás stalinisty atd.“

Na to už Dubček mlčí.

Dělej, jak myslíš

Když Brežněv znovu vznese požadavek na personální změny, Dubček se je marně snaží odsouvat na konec měsíce nebo začátek září. Nakonec namítne, že vše proběhne podle rozhodnutí pléna.

Větší důkaz slabosti v tu chvíli Brežněvovi dát nemohl: „To je škoda. Naše i vaše škoda. Řeknu ti čestně, když jsme s vámi hovořili v Čierné nad Tisou, domnívali jsme se, že rozmlouváme s vedoucím orgánem strany, s orgánem, který má veškerou moc. A vše, co jste nám slíbili, jsme brali za bernou minci a uvěřili jsme vám ve všem jako přátelům.“

Dubček už nemá kam ustupovat a dává Brežněvovi volnou ruku, aby dělal, co mu jeho politbyro uloží, že to není věc Československa. Oni zde dělají, co mohou, aby naplnili dohody, ale nejde všechno hned.

Brežněv obviňuje Dubčeka, že mu setrvale lže. „Byli jsme to my, a nikoliv vy, kdo jsme vám říkali, že je to nelehká věc, že vzít do rukou prostředky masové komunikace vyžaduje čas, protože pravičáci nasadili všude své lidi, doslova všude; ve všech prostředcích propagandy a masové informace sedí pravičáci a dirigují všechno přes Pelikána, Císaře, Kriegla a další ničemy. Ale vy jste tehdy, v Čierné nad Tisou, řekli, že se s touto prací vypořádáte, že žádnou naši pomoc nepotřebujete. Pevně jsme se tehdy domluvili, že po Bratislavě zastavíme veškerou polemiku.“

Hovor byl zjevně už nad Dubčekovy síly, takže začal být podrážděný a v afektu navrhl, že odstoupí z funkce prvního tajemníka KSČ; Brežněv ho uklidňoval, že nemá hnát věci do krajnosti a že je zbytečně podrážděný.

Pád Dubčeka byl v této chvíli to poslední, co si Brežněv mohl přát. Nicméně následně Dubčekovi vmetl, že se do této situace dostal sám, protože nedržel se starými konzervativními kádry, ale uvěřil reformistům: „Sašo, chci ti otevřeně říci, že všechny ty těžkosti, o kterých hovoříš, jste si zavinili sami. Přehlédli jste, že před vašima očima dosadili Císař a Kriegel do tisku, rozhlasu a televize své lidi. Lidi, kteří nemají nic společného s Komunistickou stranou Československa. Sami jste si vytvořili kádrový problém. Sami jste si způsobili všechny problémy, o kterých nyní hovoříš. My jsme vám problémy nevytvořili. Byli jste to vy, kteří jste všemu povolili uzdu, ztratili jste moc a nyní si stěžujete.“

Dubček se už jen zmohl na dotaz, co má tedy dělat, a Brežněv mu doporučil, aby se spolehl na osvědčené kádry. Aby se opřel o Biľaka a spolu s ním provedl všechny změny ihned a nečekal na plénum, vše musí být uděláno ještě v srpnu. Požádal jej také, aby obsah tohoto hovoru sdělil všem členům předsednictva, což ale Dubček neudělal. Brežněvovi na Jaltě bylo v tu chvíli už patrně jasné, že Dubček tlak neustojí, působil podrážděně, přepracovaně a chtěl co nejdříve z funkce.

Směs sociáldemokratismu a švejkoviny

O tři dny později napsal Brežněv „svému Sašovi“ ještě dopis, v němž zopakoval, že navzdory všem slibům nedošlo k požadovaným změnám v československém tisku ani k personální výměně ve vedení KSČ. Požaduje tedy jasné termíny, kdy to bude a jaké opatření KSČ přijme. Sdělit to má Dubček po velvyslanci Červoněnkovi.

O den později, 17. srpna, se v Moskvě schází politbyro KSSS a Brežněv podrobně referuje jak o jednání s Kádárem, tak hlavně o hovorech s Dubčekem s tím, že v Praze akutně hrozí pravicový převrat uvnitř strany a první tajemník není s to tomu zamezit.

Z jednání do Prahy odchází dopis plný konkrétních obvinění, která de facto kopírují výtky sdělené Dubčekovi Brežněvem a z nich vyvozený závěr: „Jsme nuceni Vám to připomenout, neboť řada závažných faktů svědčí o tom, že události se vyvíjely takovým směrem, který zdaleka neodpovídá smyslu naší dohody, a že předsednictvo ÚV KSČ nepodniká účinná konkrétní opatření směřující k její praktické realizaci.“

Kádár se v tentýž den v Komárně naposledy setkává s Dubčekem. Podle reformistů mělo jít o poslední varování. Podle historika Jana Pauera to však byla spíše sondáž, jestli vyvinutý tlak měl efekt a jestli Dubček nakonec opravdu neotočí kormidlem a nepodpoří na poslední chvíli konzervativní síly. Stanul před ním ale zcela dezorientovaný politik, který nebyl schopen ani vysvětlit, jaký program chce na blížícím se sjezdu KSČ navrhnout a prosadit. Kádár pak referoval o hovoru s Dubčekem jako o „neplodném“.

Představitelé pěti států východního bloku následně Brežněva 18. srpna 1968 chválí za jeho rozhodnost; Ulbricht líčí své poslední setkání s Dubčekem v Karlových Varech a označuje československého prvního tajemníka strany za „směs sociáldemokratismu a švejkoviny“. Chce prý jen získat čas do mimořádného sjezdu, aby pak uskutečnili to, že reformní síly vezmou moc plně do rukou a konzervativci budou zatlačeni.

Teď už je to na armádě

Všichni přítomní – Kádár, Ulbricht, Živkov i Gomulka – s intervencí souhlasili. Brežněv nakonec vysvětlil, že samotná akce je řízena armádou a on do ní nebude nijak zasahovat a že je třeba, aby nedošlo k prozrazení, aby vojska mohla postupovat podle plánu. „Činíme odpovědné rozhodnutí. Musíme se zavázat, že se to odsud nikam nedostane. My sami pro to učiníme vše a vás žádáme o totéž.“

Plán, jak se ukázalo, měl jednu zásadní mezeru. Pučisté v Praze kolem Vasila Biľaka a Drahomíra Koldera sice vypracovali postup, jak moc převezmou, ale nebyli schopni jej realizovat. Okupace se povedla po vojenské stránce, ale politický puč selhal, což Brežněv ostatně při posledním jednání také predikoval a upozorňoval, že v této věci bude třeba improvizovat, protože není jisté, co a jak se především v Praze odehraje.

Zatímco „pětka“ v Moskvě rozhodla o intervenci, v Praze většina reformistů ještě věřila, že svou hru uhráli a že možnost vojenské invaze je jen nátlakový prvek, který nikdo soudný nepoužije. Pokud by se tak stalo, byl výsledek navíc předem daný, Československá armáda byla od roku 1948 formována k obraně poměrně krátkého úseku svých hranic proti možnosti vpádu ze západního Německa nebo Rakouska, hranice s „bratrskými zeměmi“ nijak nechránila. Navíc Dzúrovo ministerstvo obrany možnost odporu proti vojskům Varšavské smlouvy neřešilo ani v nejdivočejším snu. Vstoupit do Československa bylo pro vojska Varšavské smlouvy vojensky snadné. Politicky to byl vabank.

Psáno pro DeníkN