Archiv pro měsíc: Červenec 2019

Na rekreaci patří jen nejzasloužilejší úderníci a zlepšovatelé

Analýza Martina Gromana: „Od zítřka máme dovolenou, vyvolenou šňůru volných dní,“ halekal před lety z rádií normalizační šlágr a zdá se, že jsme ani po třiceti letech svobody své trávení volného času zásadně neproměnili. Do zemí bývalé Jugoslávie a na chalupy jezdíme snad ještě víc než za Husáka. Co vlastně formovalo to, jak trávíme své volno?

V devatenáctém století a počátkem dvacátého trávili naši předkové volno docela jinak než my. Už jenom proto, že ho moc neměli. Pracující člověk tehdy makal až 85 hodin týdně oproti dnešním 40. Víkendy neexistovaly, a pokud někdo měl nárok na tzv. dovolenou na zotavenou, byl to týden ročně. Samotné slovo dovolená přichází do slovníku Čechů a Slováků až po první světové válce. Od dvacátých let se postupně zakotvuje v zákonech a až v padesátých letech měli pracující nárok na dva až čtyři týdny placeného volna. Jen horníci měli pět.

Pokud bychom o něčem jako trávení dovolené mluvili před první světovou válkou, museli bychom se zaměřit na pojmy jako letní byty nebo cestování za poznáním, případně ozdravné pobyty v lázních nebo u moře. To vše bylo vyhrazeno převážně elitním skupinám obyvatel. A pokud už takový člověk vyjel do zahraničí, většinou to nebylo na chvíli, protože to ani neumožňovaly tehdejší dopravní prostředky. Víme tak, že třeba členové rodiny Palackých zajížděli do Itálie, ale vždy na několik měsíců a v zásadě za poznáním, nikoli výhradně za relaxací nebo koupáním.

Demokratizace volna přichází až s první republikou. Rozvíjí se především po dvou liniích. Pro chudší jsou tu fenomény jako tramping nebo turistika. Pro bohaté letní byty nebo vily, především v okolí velkých měst. Fungovaly zhusta tak, že „na venek“ se odebrala manželka s dětmi a případně chůvou či služkou, pán domu za nimi dojížděl na neděli a přes týden dál pracoval ve městě.

Dovolená s Reinhardem

První organizované dovolené přicházejí paradoxně nikoli s komunistickým režimem, ale už za protektorátu. Tím, kdo vnesl do českého prostředí fenomén dovolené jako odměny za dobře odvedenou práci, byl Reinhard Heydrich. Už před válkou třetí říše připravovala pod hlavičkou organizace Kraft durch Freude ozdravné pobyty pro německé dělníky u Baltu. Rozsáhlé komplexy na Rujáně, které měly pojmout na 20 000 rekreantů, ale nikdy nebyly dostavěny, přišla válka a program zamrzl. Heydrich se jím ale inspiroval a pověřil pražskou Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, aby nabídla českým dělníkům týden dovolené v luxusních hotelech, což do té doby neznali. Samozřejmě to byla součást osvědčené politiky cukru a biče – cílem bylo vybudit větší loajálnost k Říši, okupační moc demonstrovala péči o manuálně pracujícího člověka.

Pokračování v DeníkuN

Zápisky poslance

František Kriegel jako poslanec Národního shromáždění (1964–1969)

V aktuálním vydání revue Paměť a dějiny (02/2019) vyšel následující text o roli Františka Kriegla v Národním shromáždění po roce 1964:

Čtrnáctého června 1964 se v ČSSR konaly v zásadě formální volby do Národního shromáždění (NS). Jedním ze tří stovek poslanců se stal primář Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči František Kriegel. O jeho přístupu k úkolům poslance svědčí četné poznámky a zápisky z té doby, které po sobě zanechal. Odhalit se z nich dá i mnohé z postojů a názorů, které jej přivedly v srpnu 1968 k rozhodnutí, že se jako jediný nepodvolí moskevskému diktátu.

V roce 1963 se František Kriegel vrátil po třech letech z Kuby, kde pomáhal Castrovu režimu postavit na nohy tamní zdravotnictví. Měl k tomu kvalifikaci jako frontový lékař ze španělské občanské války, z bojišť v Číně, Barmě nebo Indii, ale také jako náměstek československého ministra zdravotnictví Josefa Plojhara po únoru 1948. Ostatně i v únorových dnech projevil svůj velký organizační talent, když v Praze řídil jednotky Lidových milicí. Ideji komunismu doživotně věřil, ale o KSČ neměl velké iluze. Ke straně byl vždy věcně kritický, za což ho z ní už ve Španělsku i v Číně chtěli vyloučit. Po válce nicméně nabyl přesvědčení, že nastala ideální konstelace pro realizaci komunistických plánů na spravedlivou společnost. Na ministerstvu, kde zaváděl jednotné zdravotnictví, proslul tvrdostí a nekompromisností, za což si v době politických procesů od kolegů vysloužil obvinění z diktátorství. Když se pro něco rozhodl, a rozhodoval se většinou podle svých zkušeností, podle své hlavy, bylo s ním těžké hnout. Možná v tom hrála roli zkušenost frontového lékaře, který musí nést odpovědnost a jednat rychle, na váhání nemá kdy.

Kompletní text z revue Paměť a dějiny 02/2019 zde:
Kriegel Pamet a dejiny