Archiv pro měsíc: Květen 2020

Paměť a dějiny: V kauze Peroutka jsou nejvíc ohroženy soudy

Napsat komentář

Pět let se táhnoucí spor o výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu novináře Ferdinanda Peroutky ukazuje, že pokud je zde někdo ohrožen, není to samozřejmě Peroutka, ale ani prezident, nýbrž schopnost české justice rozhodnout ve prospěch historické reality. Bez jejího poznání se to však nezmění.

Nejde tu totiž o výklad dějin nebo nalezení nějaké dosud neznámé a skandální pravdy, která by relativizovala Peroutkovu bezúhonnou pověst či jeho schopnost kritického myšlení nebo morální integritu, jak se snažil Hrad dokázat, ale jen a pouze o uznání, že lež je lež a pravda je pravda. Napomoci soudcům by mohla odborná historická analýza, kterou však zatím odmítají.

Rovina historická
Celý spor má dvě roviny – historickou a právní. Nejprve k té historické, kde je vše o dost jednodušší než v druhé. Miloš Zeman před pěti lety prohlásil: Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ A dokládal tím jeho údajnou fascinaci nacionálním socialismem. Novinářova vnučka Terezie Kaslová se od té doby marně domáhá omluvy.

Celý text v časopise Paměť a dějiny najdete zde.

Veřejnoprávní média si během krize získala nemalou důvěru. Co by měla dělat, aby o ni opět nepřišla

Napsat komentář

Komentář Martina Gromana: Sledovanost především zpravodajských médií od vypuknutí krize kvůli nemoci covid-19 rapidně vzrostla. Taková informace vlastně není ani zprávou, protože je to tak zákonité, jako že Vánoce budou v prosinci. Co dalšího nám tento růst tedy říká a co si z něj mohou média, především ta veřejnoprávní, odnést do klidnějších časů?

Je to stará pravda, že v době válek, povodní a epidemií lidé hledají informace víc než v době klidu. Většinou tento fakt vnímáme jako důkaz, jak potřebná jsou pro nás v takové chvíli média, a zhusta se dodává – ta, kterým můžeme věřit. Jako by se tu ukazovalo, komu skutečně věříme a komu ne. Tak prosté to ale nebude.

Pokud bychom aktuální růst sledovanosti hlavně zpravodajských médií – potažmo těch veřejnoprávních, kde novinářskou profesionalitu a pravdivost zpráv očekáváme jaksi ze zákona – vnímali tak, že publikum se chová jednotně a čitelně, podobali bychom se těm, kteří v minulém století věřili na teorii zázračné střely. Podle ní jedna informace vyslaná do světa zasáhne všechny stejně. Přesto dnešní chování veřejnosti něco do budoucna napovědět může.

Publikum se nemění, jen má větší zájem

Lidé se ani v krizi nijak rychle a zásadně nemění. A tak i v těžké době hledají informace spíš tam, kde byli zvyklí. Jen to dělají častěji a více. Česká televize hlásí rapidní nárůst zájmu o zpravodajský kanál ČT24, Události ČT mají nejvyšší sledovanost za patnáct let, Český rozhlas upozorňuje na skokově rostoucí čísla zpravodajského portálu iRozhlas atd. Když se ale podíváme na první aktuální údaje o sledovanosti médií, a zvláště jejich zpravodajských online platforem, kde se dají čísla sledovat v zásadě v reálném čase, poněkud ve větší šíři, uvidíme komplikovanější obraz.

Sledovanost zpravodajských serverů opravdu roste, ale v zásadě si zachovaly pořadí, v jakém se držely před rokem. První je stále stejná dvojice, jen Novinky.cz na vedoucí pozici vystřídaly iDnes.cz. Následují, tak jako před rokem, Seznam Zprávy a Deník.cz. Pro představu, Parlamentní listy také nabraly čtenáře, jako všichni, ale do první desítky nejsledovanějších serverů se zdaleka nedostaly. Jako publikum své návyky ani v této době zdá se zásadně neměníme, pokud jsme někomu věřili před virem, věříme mu i v čase pandemie, kdo byl silný tehdy, je dnes ještě silnější. Struktura a skladba publika není zásadně jiná, ať už média sledujeme v době klidu nebo pandemie.

Pokud někdo meziročně poskočil, byly to skutečně veřejnoprávní platformy – iRozhlas a server ČT24. Uvidíme, jak na tom budou v červnu, ale každopádně tento zájem a tato důvěra v jejich obsah je jednak společenským závazkem a také důvodem, proč právě po nich chtít i nadále ty nejvyšší standardy novinářského výkonu a také větší odvahu věci na svém vlastním poli formovat a měnit.

Pokračování na Deníku N

Česky vychází kniha, která bourá představy o Československu

Napsat komentář

Po více než deseti letech od prvního vydání se českého překladu dočkala kniha, která upozorňuje na roli českého a slovenského nacionalismu v moderních dějinách Československa.

Když v roce 2009, symbolicky 28. října, vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Mary Heimannové Československo — stát, který zklamal, strhla se o ní mezi českými publicisty a historiky vášnivá diskuse. Sama autorka ale uvádí, že podle jedné analýzy sporu o její knihu rovná polovina kritiků přiznala, že ji ani nečetla.

Spis žalobce

Zatímco publicista Jan Čulík se tehdy postavil do čela těch, kdo knihu vítali a oslavovali, jiní byli zásadně proti. Rozhlasový dokumentarista David Vaughan v Respektu tvrdil, že se mu čte jako spis žalobce, „který se rozhodl, že před soudem historiků prokáže Československu vinu za vlastní existenci“.

Václav Vlk starší v Neviditelném psu rovnou Mary Heimannovou obvinil z obdivu k nacismu. V americkém krajanském tisku, kde se na knihu také vydatně útočilo, zazněl i názor, proč „nakladatelství vydalo práci, kterou nelze brát vážně“.

Historička Eva Hahnová zase ve svých několika polemikách tvrdila, že „o historii se může rozumně vyjadřovat pouze člověk, který bere na vědomí omezenost vlastního horizontu, vnímá kriticky nové módy jak v publicistice, tak i v historiografii, věnuje pozornost různorodosti historických perspektiv a přidržuje se co nejpečlivěji jak faktografické preciznosti, tak i pravidel historické kontextualizace“. Přičemž Mary Heimannová podle ní takovým autorem není.

Následovalo deset let hledání českého vydavatele. Několik rozjetých pokusů skončilo mlčením nebo mlžením. Jako by se tu chtělo přidat Mary Heimannové další důkaz jejího tvrzení, že Češi raději své dějiny vnímají jako sadu vlastních úspěchů a nezaviněných cizích zrad. Jako bychom mermomocí nechtěli číst, že nejsme ty holubičí povahy, jak jsme si v národní mytologii vysnili v devatenáctém století.

Čas na odstup

Zkrátka, těžko pohledat zahraniční knihu o českých a slovenských moderních dějinách, která by celé roky před svým českým vydáním měla už tolik recenzí. Pokud by se ale debata o knize Československo — stát, který zklamal teď opakovala tak, jak se odehrála na přelomu let 2009 a 2010, bylo by to ke škodě věci.

Přitom je to kniha-příležitost, příležitost zamyslet se nad vlastními moderními dějinami, nahlédnout je realisticky. Jak na poměry oné diskuse před deseti lety střízlivě poznamenal Milan Ducháček v časopisu Dějiny a současnost: „Těžko Heimannové vyčítat její zápal při kácení model. Pokud však knihu prezentuje jako syntézu dějin Československa, pak jde o dílo jednostranné, a tudíž špatné. Jestliže ji ale čteme jako obraz střetu nacionalismů uvnitř ČSR, z nějž vzešly transfery a nakonec i rozpad federace, jde o text hodný pozornosti.“

Přesně tak je nutné knihu Mary Heimannové chápat – jako esej, a nikoli, jak ji žel do světa vyslal původní vydavatel, jako „standardní historii Československa pro příští roky“. Tou se stěží stane jedno jediné dílo, a už vůbec ne kvůli tomu, co vydavatel napíše v anotaci. Nicméně, pokud Československo — stát, který zklamal přijmeme jako esej o roli českého nacionalismu v našich moderních dějinách, pak má co nabídnout.

Pokračování na DeníkuN

Zase ti mediální konšelé

Napsat komentář

Hned několikrát se v posledních dnech na přetřes znovu dostaly české mediální rady. Jednou Rada ČT nezvolila nové vedení, protože se do funkcí jaksi nikdo nehrne, či spíše nikdo v patovém složení rady nezíská stejně většinu. RRTV bude nejspíš muset svým bývalým a podle soudu před 17 lety neprávoplatně odvolaným členům vyplatit mnohamiliónové odškodné. A jeden z těchto úspěšných stěžovatelů, dnes radní ČTK Pavel Foltán pak před pár dny přispěl do série absurdit spojených s radami tím, že osobně přišel na videokonferenci do sídla ČTK, aby tak jednání (ve výsledku ale spíš sebe) znemožnil.

Dlouhodobě se mezi odborníky na média, v médiích veřejné služby samotných i v parlamentu debatuje o jiných variantách volby členů těchto rad. Zdá se, že pokud poslanci nehodlají v příštích letech číst stále takto neutěšené zprávy, bylo by načase, aby skutečně s volbou mediálních kontrolorů něco udělali. Buď stanovili jiná kritéria a parametry, kdo má radním být a jaké má povinnosti, nebo aby podle současné legislativy volili odpovědněji.

Sice už to kdysi zaznělo, ale některé věci je třeba opakovat tak dlouho, dokud se nezmění: Jedním z úskalí, kterým v této otázce v posledních letech čelíme, je to, že se do rad dostávají lidé buď blízce spojení se samotným médiem nebo vysloužilí politici. První mají uvnitř média, které mají kontrolovat, mnoho vazeb, a to všeho druhu, od projevů sympatií, až po ty opačné vedoucí nezřídka ve snahu o jakousi revanš z pozice moci. Druzí pak logicky i ve funkci radního udržují svou dřívější pozici politik-novinář, a zapomínají, že nyní jsou spíše ve vztahu kontrolor-kontrolovaný.

V radě Českého rozhlasu tak dnes zasedá například dlouholetý manažer tohoto média Miroslav Dittrich, v radě ČT bývalý šéf ČT24 Roman Bradáč. Přeborníkem je nový televizní radní Vladimír Karmazín, který působil ve vrcholovém managementu jak ČT, tak ČRo. Z bývalých politiků v radě ČTK najdeme Michaelu Marksovou, v RRTV Ladislava Jakla, v radě ČRo Vítězslava Jandáka a v radě ČT například Zdeňka Šarapatku. Zarážející je také počet radních, kteří kontrolují médium, s nímž jsou či byli spojeni profesně v roli interpretů, umělců, autorů, častých hostů — třeba z osmi současných členů rady ČRo na vlnách rozhlasu v minulosti nějakým způsobem působilo šest.

Takto zjevně tím či oním směrem zaujatí radní, kteří často veřejně deklarují, že jednají podle svého osobního zájmu a vlastního názoru a nikoli v souladu se zákonem, který radním ukládá nestrannost, relativizují samu logiku volby radních. Není-li zákon naplňován, buď musí být jeho naplnění vynuceno, nebo poslanci stojí před rizikem znevážení vlastního zákona.

A to ani není třeba obsáhle mluvit o hned několika radních, kteří sice nikdy na žádné významné funkce v médiích veřejné služby nebo v politice nedosáhli, ale roli radního opakovaně podkopávají svými divokými veřejnými výroky, od kterých se pak rady jako takové musí poměrně klopotně distancovat. Vysvětlení, že radní mluví jako radní, když zasedá na radě, ale když po večerech píše do novin nebo mluví v televizi, tak je tam za sebe jako za občana, je asi tak logické jako, že doma jsem manžel a otec, ale za vrátky zahrady už jsem svobodný a bezdětný.

Zkrátka a dobře, pokud poslanecká sněmovna nechce stále dokola vést diskusi o tom či onom podivném projevu nefunkčnosti mediálních rad, nekompetenci či zaujatosti jejích členů, o provázanosti manažerů médií veřejné služby s radními, kteří na ně mají dohlížet, bude muset chtě nechtě udělat dva kroky, jinak se bude dál točit v kruhu, a my s ní.

Zaprvé při květnové dovolbě několika míst v radě ČT a jednoho v radě ČRo zvolit kandidáty, kteří nejsou se současnými managementy obou médií spojeni dlouholetými vazbami, ať takovými nebo onakými, ale ani vůči nim nejsou v apriorní opozici z dřívějších politických pozic nebo zjevně deklarovaných politických preferencí. A zadruhé, v novém volebním období pak začít diskusi o stavu mediálních zákonů u nás a s největší možnou mírou odpovědnosti je změnit. Případně v současné podobě zrušit a zvážit, zda takto komplikovaný systém jsme vůbec s to naplňovat.

P. S.
A mimochodem k té zákonem dané pestrosti, kterou by rady měly odrážet: Jistě, gender, věk, místo, kde člověk žije, nebo obor, ve kterém působí, nemusí být zárukou bůhvíjaké postojové a názorové pestrosti, ale stejně by současné, nekompletní rady České televize a Českého rozhlasu nemusely být tak výlučně pánské kluby složené z mužů nad čtyřicet, či spíš nad padesát let, převážně žijících a působících v Praze.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Vypečená veřejnoprávnost

Napsat komentář

Média veřejné služby mají vysílat mimo jiné také pořady jako Peče celá země nebo StarDance. Mají totiž v sobě potenciál propojovat lidi dohromady a ne je separovat. Pokud něco, pak řešme to, jestli při tom nejdou jen po tom nejnižším společném jmenovateli, nebo jestli jsou dost inovativní a hledačská.

Před několika dny se v Lidových novinách Jana Machalická s gustem obula do programové nabídky ČT. Formát převzatý z BBC Peče celá země je podle ní například tečkou za iluzí o Češích jako o kulturním národě. Těžko s takto přepjatými názory polemizovat, jsou jen ukázkou toho, jak mnohdy málo rozumíme, co je „veřejnoprávní“ obsah vhodný pro média placená z veřejných peněz a co ne.

Aktuálně se na Twitteru do stejného pořadu opřel někdejší sociálnědemokratický ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček s tím, že těžko chápe, „proč veřejnoprávní televize vysilá v hlavním čase v sobotu večer něco takového jako je Peče celá země”. Ve stovce reakcí dostal mnoho relevantních odpovědí, především od diváků tohoto pořadu.

Stanice s dechovkou jako veřejná služba?
Média veřejné služby mají ze zákona informovat (přirozeně vyvážené a pravdivě), vzdělávat a bavit. Hojně si i pracovníci České televize a Českého rozhlasu vykládají tuto mantru poněkud zjednodušeně tak, že tu mají informovat, tu vzdělávat a jinde bavit. Není pak divu, že sklízejí kritiku za laciné zábavní formáty nebo za nudný vzdělávací obsah, který konzumuje jen minimum populace. Nejlépe svou funkci plní tam, kde dělají všechno, nebo aspoň více rolí najednou (ikonické v tomto ohledu ve své době byly třeba rozhlasové Toulky českou minulostí a podobné formáty). Právě proto veřejnoprávní stanice všude ve světě, kde existují, hledají a vyvíjejí nové formáty, které toto co nejvíce naplňují, a BBC, kde Peče celá země vzniklo, samozřejmě není výjimkou.

Princip médií veřejné služby má být totiž jiný než médií privátních. Ta v zásadě společnost byznysovým modelem fragmentarizují. Hledají cílovou skupinu a té nabídnou produkt. Milovníkům country country rádio, milovníkům dechovky Šlágr TV, sportovním fanouškům sportovní kanály, jazzmanům jazzové rádio atd. Média veřejné služby mají ve svém základním principu ale obsažen opačný přístup — spojování, integraci a nabízení rozdílných obsahů a pohledů na svět před zraky společnosti jako celku, porozumění světu. Mají se snažit spojovat roztříštěnou společnost a ne ji ještě více dělit. Ostatně už název soutěže Peče celá země k principu integrace doslovně odkazuje.

Může se zdát, že formáty jako Peče celá země nebo StarDance jsou v zásadě komerční, dívají se na ně jen milovníci pečení nebo tance. To by bylo ale příliš zjednodušující. Ony totiž nabízejí možnost sdílet společné hodnoty, rozvíjet je a znovu a znovu je upevňovat. Dělat z jednotlivců společnost.

Sejdeme se u obrazovky
Pokud tedy má Peče celá země v jinak pro televizi již značně vyprázdněném sobotním večeru nejvyšší sledovanost, je to známka toho, že velká část diváků toto sdílí a přijímá. Ale zároveň také toho, že se potkáváme zatím jen na těch nižších společných jmenovatelích — jídle a zábavě založené na rozjuchané soutěži s celebritami. Pokud pořady tohoto typu přivedou k obrazovkám rodiny, které společně sdílejí mediální obsah, je to v dnešní době spíš unikátní než hodné kritiky. I když bychom mohli jít dál a hledat témata o poznání náročnější a třeba hodnotnější, než je jídlo a tanec.

Kdysi byla televize kritizována přirovnáním k novému rodinnému krbu. Odváděla lidi od společně tráveného času k pasivnímu sledování, i když v zásadě společnému. Později se to ještě roztříštilo moderními technologiemi, které umožňují zcela od ostatních separované konzumování obsahu, který vyhovuje jen jednotlivci a s ostatními ho nijak nepropojuje. V tomto ohledu by média veřejné služby klidně mohla a měla být svým způsobem konzervativní a hledat cestu jak se stát aspoň tím kritizovaným novým společným krbem.

Jak vzniká médium pro všechny?
Je dost pravděpodobné, že zájem o pečení stejně jako o tanec bude jen aktuální vlnkou vybuzenou právě běžícím pořadem, která zase opadne. Stejně tak je na Peče celá země či na StarDance leccos zlepšovat. U prvního například moderaci šustící papírem, nebo u druhého již poněkud vyšeptalý výběr tančících celebrit — co příště třeba zkusit běžné občany vzešlé z castingu nebo učitele tance z celé republiky apod.

Navíc jsou oba uvedené pořady v zásadě příkladem pasivity českých médií veřejné služby. K té totiž patří také ne právě jednoduše uskutečnitelný nárok na inovativnost, hledání nových cest, jak v moderní společnosti najít to, co ji spíše integruje než rozdělí. Debaty o rozdělené společnosti v zásadě stav popíší, ale těžko ho pomohou měnit a narovnávat. BBC své formáty hledá a vyvíjí a přirozeně prodává (ostatně je hojně pak kopírují i privátní vysilatelé) právě s tímto záměrem. Stejné nároky by na sebe mohla klást i naše média veřejné služby a vyvíjet vlastní formáty, které by fungovaly obdobně. Ostatně v čem se liší Peče celá země od dávného pořadu Zpívá celá rodina?

Pokud budou manažeři odpovědní za formátování veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic hledat více takových formátů, budou se snažit je inovativně vyvíjet a vymýšlet, budou smyslu veřejné služby mnohem blíže než při vymýšlení stále nových a nových stanic, kanálů nebo internetových platforem věnovaných vždy jen jednomu společenskému fenoménu. Médium pro všechny, jak jsou často média veřejné služby zjednodušeně vnímána, nevznikne tak, že nabídne každému to jeho. To je nesplnitelný úkol. Nabízet ale mají obsahy, které nás k sobě přivedou blíže, pomůžou nám pochopit se navzájem. Zatím se to daří aspoň nad pekáčem buchet.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz