Komentář Martina Gromana: Žijeme v pandemii. Pandemii názorů. A hrozně se divíme, že se v tom nemůžeme vyznat. Každou chvíli na nás z televize, rádia nebo sociálních sítí někdo vybafne se svým názorem, leckdy nás dokonce zaujme, zahraje na naši notu. A za chvíli jiný kontruje názorem zcela opačným a tak pořád dokola. Co ale vlastně hledáme? Nejlepší názor, nebo skutečnost?

Velmi přesně se to ukazuje na současné informační lavině kolem covidu-19. Roušky ano, nebo ne, aplikace ano, nebo ne, trasuje se rychle, nebo pomalu, má se trasovat, nebo ne, jsou ta čísla špatná, nebo pořád ještě zvládnutelná, máme dost lůžek v nemocnicích, nebo málo, máme dost sestřiček a doktorů, nebo za chvíli dojdou, máme se o pandemii vůbec bavit, nebo poslechnout Báru Basikovou a jít s tím vším k šípku? Kdo nám pomůže k poznání a pochopení? Protože jen to je cestou k racionálnímu pohledu na věc, k uklidnění nebo aspoň k rozumnému chování místo pobíhání od extrému k extrému.

Kdo je tu odborník?

Většina z nás by asi řekla, že by to měli vědět odborníci. Ale to naráží hned na dvě úskalí. Jednak, kdo je na to či ono relevantní odborník, a jednak, kdo a jak dá takovému odborníkovi náležitý prostor – a náležitým nemyslím jen dostatečně velký, ale také takový, aby si jej dost lidí všimlo, aby zazněl v náležitém kontextu a dostatečně srozumitelně.

Místo toho jsme spíš svědky mechanismu, kdy někdo vybafne svůj názor (podstatný i zcela marginální) na sociálních sítích, trefí správnou vlnu, dostane dost lajků a za den dva už mluví ze všech televizí a rádií, dává rozhovory do novin, je se svým názorem doslova všude. Protože když přitáhl pozornost k sobě, jistě ji přitáhne také k médiu, které mu dá prostor, takže přibude diváků a čtenářů, lajků a také inzerce.

Za kratší konec provazu tu ale tahá publikum. Protože jen co dotyčný nebo dotyčná vyjeví svůj názor, ihned se stejně halasně ozvou protinázory, také těm se dostane prostoru, a za chvíli nad tou bramboračkou publikum stojí stejně bezradné jako před ní. Proto jsou sociální sítě vlastně z možnosti šířit relevantní názory v krizových situacích diskvalifikovány, nikdo tu debatu z principu nemoderuje. Vyhrává ten, kdo sklidí víc pozornosti.

V krizi, jakou prožíváme a prožívat budeme, tak hlasitě a bolestně padá iluze o vyváženosti, že stačí předložit takový a makový názor a publikum je dost chytré na to, aby si vybralo. Jistě je, ale nedostává se mu měřítka, podle kterého by mohlo posuzovat a rozhodovat se. Musí vynaložit neskutečné úsilí, aby mohlo všechny ty názory posoudit, a řekněme rovnou, že je to nárok nereálný. Proto pak tak často rozhodování publika mezi názory běží čistě po linii věřím–nevěřím.

Pokračování na DeníkN

Jedenadvacátého září 1920 vyšlo první číslo Rudého práva. Začínal se rodit československý komunismus. O sto let později část české veřejnosti tápe mezi radikálním antikomunismem a lopotným hledáním celospolečenské viny za minulý režim. Pohled do historie komunistického tisku může být v tomto hledání nápomocen.

Ten spor není ale nový – od dvacátých let minulého století řešili zdejší komunističtí ideologové, a nejen oni, problém: buď je náš komunismus národní a patří nějak k nám, vychází ze zdejších sociálnědemokratických tradic, má tedy svou vnitřní českou logiku a smysl a jsme tak či onak jeho součástí. Nebo jde o import z Moskvy a pak stojí na principu my a oni, ti druzí, a ono kolektivní my je z problému v zásadě vyviněno.

Tento rozpor – komunismus národní nebo internacionální – stál už na počátku komunistické historie u nás a tedy také u kořenů Rudého práva, které začalo vycházet několik měsíců před založením KSČ. Stalo se tak součástí příběhu o bolševizaci tradiční české sociální demokracie.

Sociální demokracie se po vzniku republiky začala štěpit na konzervativní a radikální křídlo. Právě podzim 1920 přinesl rozhodující krok, kdy radikální levicové křídlo sociální demokracie mělo za to, že je třeba stranu po sovětském vzoru bolševizovat. Moskva se totiž pár let po své revoluci a po konci první světové války stala jediným centrem bolševismu, když pokusy o komunistický převrat v Maďarsku, Bavorsku a dalších místech starého kontinentu neuspěly.

A tak Kominterna začala prostřednictvím jednotlivých národních komunistických stran hájit zájmy a politiku SSSR. Lokální partaje se staly předsunutými hlídkami Leninova a později Stalinova režimu za hranicemi Sovětského svazu.

Když v roce 1920 padla vláda sociálního demokrata Vlastimila Tusara, vedení jeho strany odložilo plánovaný sjezd, protože chtělo vyřešit svůj poměr k vlastní levicové frakci reprezentované Bohumírem Šmeralem a ke Kominterně. Část pražských funkcionářů sociální demokracie (tehdy se jim říkalo důvěrníci) patřící ke stranické levici se ale rozhodla, že sjezd i tak uspořádá.

Pokračování na DeníkN