Archiv pro měsíc: Duben 2019

Jak to bylo doopravdy: Byl novinář Ferdinand Peroutka příznivcem nacistů?

V květnu roku 1944 byl do pražské úřadovny gestapa dovezen z koncentračního tábora vězněný novinář Ferdinand Peroutka. Nabídka byla vskutku velkorysá: komisař Horpaschek mu navrhl, aby se vrátil k novinářské práci. Psát by musel samozřejmě v duchu protektorátního zadání, ale byl by tím na svobodě. Otázkou je, jaká by ona svoboda pro Peroutku byla. Peroutka, vězněný od září roku 1939, ale tuto nabídku odmítl.

Gestapák Horpaschek poté do své zprávy uvedl: „Propuštění Peroutky z vězení by bylo nemoudré vzhledem k tomu, že jsou zde obavy, že by se jeho propuštění nemuselo vyplatit. Proto navrhuji vyčkat s propuštěním Peroutky do doby, než nastane lepší politická situace.“

Dlužno dodat, že ona „lepší politická situace“ nastala až s koncem 2. světové války, kdy se Peroutka dostává na svobodu a vrací se nejen k novinářské práci, ale také píše divadelní hry a román Oblak a valčík. Dalším předělem v jeho životě pak je komunistický puč, kdy je nucen odejít do exilu.

Spojení s první republikou

Ferdinand Peroutka bývá někdy nazýván novinářem aktivním či aktivistickým. „Nevím, zda byl novinářem aktivistickým. Byl politickým spisovatelem – od roku 1917, kdy napsal první článek o ruské revoluci. Víme, že psal již před tím, ale to byly texty z kultury a další,“ vysvětluje host pořadu Martin Groman.

Výrazná novinářská osobnost je spjata především s obdobím první republiky, a to nejen díky jeho textům, ale také „jeho“ Přítomnosti, názorové blízkosti k Hradu a tehdejšímu prezidentu T. G. Masarykovi. A dlužno dodat, že Masaryk také finančně přispíval na vydávání Přítomnosti. I taková byla první republika…

Pokračování a k přehrání na ČRo Plus

O pořadu
Pořad Novinář Ferdinand Peroutka byl příznivcem nacistů?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Martin Groman, režii měl Michal Bureš.

Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje diletantismus a obdiv ke všemu zahraničnímu. Peroutka hned v úvodní pasáži komentuje soudobé populární povahopisné mudrování:

„Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách.“

Pokračování v DeníkuN

Co investigativní žurnalistika dokáže a co ne

V Knihovně Václava Havla se 26. března 2019 konala již tradiční debata s nositeli Ceny Ferdinanda Peroutky. Řeč byla o investigativní žurnalistice v Česku, a to jak v současnosti, tak v minulých letech. Mění se role a možnosti pátrací žurnalistiky? Zlepšují se podmínky pro rozkrývání faktů, které se snaží politici nebo státní úředníci spíše tajit? A jak se změnily možnosti tohoto typu psaní poté, co většinu velkých českých vydavatelství koupili čeští oligarchové a byznysmeni? Je lepší psát pro malý nezávislý projekt, nebo být krytý velkým vydavatelstvím? V diskusi vystoupili letošní nositelé Peroutkovy ceny Jaroslav Kmenta z magazínu Reportér, Ondřej Kundra z Respektu. Přidali se také Jaroslav Spurný z týdeníku Respekt a Ondřej Neumann z portálu Hlídací pes. Večer moderoval předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman.