Archiv pro rubriku: Časopisy

Nemáte pravdu, jste vlastně takový Hitler. O ošidnosti historických paralel a zálibě v nich

Komentář Martina Gromana: Babiš, Konvička, Zeman, Schwarzenberg, Putin, Merkelová, Trump, Krajčo, Erdogan, Fico, Sobotka, a dokonce i společnost Apple. Co mají společného? V posledních měsících a letech byli, a nejen oni, označeni za nové Hitlery. Nemístné historické konotace ale sotva podpoří kvalitní debatu. Jen ji zmatou a vyhrotí.

Své o tom aktuálně ví nejen starosta Prahy 6 Kolář, který si vysloužil z Moskvy ocejchování gauleiter, tedy vůdce regionální pobočky německé nacistické strany NSDAP. Nebo poslanec ANO Patrick Nacher, který nedávno neobratně srovnal Babišovo Čapí a Hitlerovo Orlí hnízdo. Následně se snažil mlžit řečmi o tom, že tím cosi sondoval. Ne, prostě nešikovně uklouzl po historii. Podobně jako mnoho jiných.

Václav Klaus junior třeba nedávno přirovnal k Adolfu Hitlerovi francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho myšlenky ke knize Mein Kampf. Kromě politické i logické neohrabanosti se tím dopustil asi nejznámějšího argumentačního klamu spojeného s historií: Reductio ad Hitlerum.

Tedy tvrzení, že když někdo dnes koná, píše, mluví atd. v nějakém aspektu stejně jako vůdce třetí říše, je logicky stejný i v aspektech jiných. Řeknete sousloví nová Evropa, jste Hitler. Šermujete při řeči rukama, Hitler. Jste vegetarián, Hitler byl taky. Nekouříte, Hitler taky nekouřil, je tedy jasné, že v čase, který neprohulíte, obsadíte Polsko atd.

Většinou tento typ argumentace používají ti, kteří jiný argument nemají. A je úplně jedno, v jaké části politického nebo společenského spektra jsou. Nevhodně použitá a podle aktuální potřeby pokřivená historická paralela, ta se vám do debaty či polemiky vloudí, ani nevíte jak snadno. A nemusí jít jenom o Hitlera. Princip chybně užitých historických konotací, které navěšíme na současnost, je mnohem širší.

Pokračování na DeníkuN.

„Vždycky jsem hrála s klukama“

Ze starších textů z Dobré adresy
Rozhovor z října 2002 s Evou Jiránkovou (1921-2014)

Rozhovor s Evou Jiránkovou na cestě z Pražského hradu k Buckinghamskému paláci

Eva Jiránková byla ženou ředitele tiskových podniků rodiny Stránských Miloše Jiránka.K jejím přátelům patřil výtvarný kritik Jiří Kotalík, fotografové Jan Lukas či Ladislav Sitenský, ze sportovců třeba Evžen Rošický a Jaroslav Drobný. První kroky v emigraci prožívala po boku básníka Františka Listopada, manželů Herbenových nebo psychoanalytika a estetika Bohuslava Brouka. Jedním z nejlepších přátel jejího muže byl novinář Ferdinand Peroutka. Loži v Covent Garden manželům Jiránkovým rezervoval Rafael Kubelík. Eva Jiránková ale není zajímavá jen tím, že se pohybovala mezi českými kulturními, politickými i sportovními celebritami; k rozhovoru s ní mne přivedl hlavně její přístup k životu. Žije v Británii na farmě v Devonu a do Prahy jezdí, jak říká, několikrát ročně se bavit. Tenis přestala hrát krátce před osmdesátkou, dodnes ale lyžuje. Baví ji, když na sjezdovce zjistí, že ostatní lyžaře ohromila informací, že jezdí přes sedmdesát let. Poté, co jsem v její společnosti strávil první večer, jsem byl dotázán, jaký na mě udělala dojem. „Je to ďábel,“ vypadlo ze mne bez rozmýšlení.

Rozhovor doprovází básně ze svatebního památníku E. Jiránkové

Procházku po jejích oblíbených místech Prahy jsme začali na Hradě. Po pravdě řečeno, trochu jsem se lekl. Mluvit o první republice ve stínu Masarykovy sochy mi nepřipadá zrovna originální. Mnoho lidí v takové chvíli upadá do plytkosti – ať už onu dobu opěvují nebo haní. Sešli jsme se tedy u Lvího dvora a vyrazili. Mé obavy byly zbytečné. Místo směrem k Hradu nebo do Královské zahrady mne totiž paní Jiránková táhla do Lumbových zahrad, které nikdo z turistů nenavštěvuje. Proč taky – jsou tam záhony se zeleninou a květinami pro Hrad a pod stromem na plácku několik chlápků čutá fotbal. Na samém konci stojí polorozpadlá empirová vilka. Chtěl jsem začít hovor, ale paní Jiránková doběhla tři zahradníky a spustila: „Proč jste to nechali takhle zničit? Víte, že tady žil malíř Miloš Jiránek? Kdo to má teď na starosti?“ Zahradníci krčí rameny a potvrzují, že o vilu u Jeleního příkopu, kde na počátku dvacátého století žil, tvořil a také zemřel její tchán, impresionista Miloš Jiránek, se nikdo nestará. Místo, kam za malířem chodili F. X. Šalda nebo Herbert Masaryk, kde vznikly jeho snad nejznámější práce – Čtenářka a Bílé studie, stojí mimo upravené turistické stezky. Zahradníci si ještě vzpomenou, že někdo z malířovy rodiny žije v Anglii a že chtěl z domu udělat muzeum.

Jak to bylo s tím muzeem pro vašeho tchána Miloše Jiránka?
Po roce 1989 jsem se svou dcerou prosazovala, aby Pražský hrad domeček v Lumbových zahradách upravil jako malou galerii se studijním centrem pro mladé malíře a s bytem pro kustoda. Ale ani po letech a po přímluvách mnoha mých přátel se to nepovedlo. Nikdo nám z Hradu ani neodpověděl. Dům, jak vidíte, chátrá velmi rychle, uvnitř už se zbortily stropy. Přitom před deseti lety se to ještě dalo snadno zachránit.

Udržovala se v rodině Jiránkových malířská tradice?
Mému manželovi byly čtyři roky, když jeho otec v roce 1911 zemřel na meningitidu, ale zájem o malířství se v rodině udržoval stále. Manželova maminka všechny obrazy schraňovala. Vlastně se ty obrazy nikdy nepokusila prodat, dokud o ně nepožádala Národní galerie. V malířské tradici pokračuje naše dcera se svým mužem. Mají v Devonu farmu, kde vyučují malbu a mají studenty z celého světa.

Promiňte, ale mám v těch Jiráncích trochu chaos a nevím, jak mi do toho mají zapadnout Stránští, majitelé Lidovek a nakladatelství Borový.
Za všechno můžou dvě sestry Zedníkovy z Brna. Milada si vzala doktora Jaroslava Stránského, Antonie se provdala právě za malíře Miloše Jiránka a měla s ním tři děti. Ona je tou dámou na Bílých studiích nebo na obraze Čtenářka. Můj manžel, její syn, dostal jméno po otci. Byl z dvojčat a ta ještě měla sestru Miladu, která dodnes žije Brně.

Nikdy jsem se za odrodilce nepovažovala. Když jsem se začala vracet do Čech, byla jsem už stará paní, ale lidé, kteří přišli a chtěli pomáhat, měli schopnosti, peníze, chtěli něco dělat, tak byli přijati často dost zvláštně. Místní jim vlastně řekli, nechte tady peníze, ale nemluvte nám do toho, my si to budeme dělat sami. Tihle lidi všichni odešli z Čech se zklamáním; chtěli pomáhat, ale byli odmítnuti. To máte jako s tím Jiránkovým muzeem na Hradě.

Abych to znovu zkomplikoval: Jak se do rodiny vašeho muže dostal Jaroslav Císař?
„Báťuška“ byl soukromým sekretářem T. G. Masaryka v Americe a po válce nevlastní otec mého muže. V kabaretu Červená sedma se zamiloval do paní Jiránkové. Viděl ji v lóži a zbláznil se do ní, hrozně dlouho se jí dvořil a ona si ho nakonec vzala. V té době už byla vdovou se třemi malými dětmi a on byl o deset let mladší než ona. Potom jako její manžel žil tady v domečku.

Proč se mu říkalo „báťuška“?
Vždycky se mu říkalo „báťuška car“. Děti mu asi nechtěly říkat stepfather, otčím, tak si ho pojmenovaly „báťuška“. Masaryk ho jmenoval jako tiskového attaché do Anglie, kde působil dvacet let. Proto byl můj manžel vychován v rodině Stránských a ne u Císařových. Rodina tehdy rozhodla, že můj manžel a jeho bratr zůstanou po tu dobu, co Císařovi budou v Anglii, v Praze, aby chodili do českých škol. Dceru si Císa- řovi vzali s sebou a ta chodila do škol anglických. Po únoru 1948 zůstala v Brně a můj manžel odešel do Londýna, takže to dopadlo přesně opačně.

Kompletní rozhovor najdete zde: DA10_02

„Jsem sedlák z Bubenče“

Ze starších textů z Dobré adresy
Rozhovor z roku 2003 s lady Luisou Abrahams (1910-2006)

Lady Luisa Abrahams se nijak netají tím, že už překročila devadesátku. Československá mistryně v golfu a major našeho letectva v Anglii přes svůj věk stále pendluje mezi Prahou a Londýnem, někdy jako nejstarší pasažér našich aerolinek, jindy cestu do Doveru podnikne autem. Marka Ebena na Plovárně skoro nepustila ke slovu (ani já jsem se o mnoho více neprosadil). O lidech s vitalitou, jakou má ona, jsem často slýchal, že jsou ve vysokém věku tak aktivní a čilí proto, že neměli těžký život. Vždycky jsem ale měl podezření, že v šedesáti hynou na sešlost věkem spíše ti, kteří sedí doma. Lady Abrahams mi to při našem setkání potvrdila už mezi dveřmi – byla na místě první, oblečená mladě (do výrazně rudého kostýmku, jaké nosí britská královna, punčochy měly pestrý vzor skotské kostky) a uvítala mě stížností, že ji její přítelkyně posadila do taxíku, když ona chtěla přijet raději tramvají. Při našem povídání mi tvrdila: „Když je člověk dvaadevadesát let starej, tak se vám ty myšlenky trochu pletou, mozek už s váma tak nehraje. Člověk si ale líp pamatuje starý doby než to, co bylo včera.“ Luisa Abrahams si pamatuje dobře leccos, a třeba ty „starý doby“, které mě zajímaly, si vybavuje do obdivuhodných detailů.

Když máte peníze, tak je to fajn, ale pak jde nějaký Hitler nebo Stalin
nebo jiný rošťák nahoru dolů po Regent street a je to všechno pryč. Ale
to, co máte v mozku a výchova, to vám nikdo vzít nemůže.

Když jsme poprvé setkali, řekla jste, že nejste žádná lady, ale sedlák z Bubenče. Přiznám se, že tomu stále nerozumím. Co jste tím myslela?
Já určitě nejsem žádná britská lady, já jsem z Bubenče. Narodila jsem se v roce 1910 a od roku 1916 jsem musela chodit do školy. Byla válka, tak jsem nejela do žádné školy v Praze, ale strčili mě do bubenečské školy, mnoho jsem se tam nenaučila, ale nechali mě tam do třinácti nebo čtrnácti roků, kdy jsem konečně v té škole dostala vši. (Na můj údiv:) Ale to není nic špatného – vši. Moje děti v Anglii i v hrozně drahých školách stejně měly vši. Moje matka, která byla z Liberce a nebyla tak moc pro to, abychom žili v Bubenči, potom řekla, že aspoň „to dítě může chodit do pořádné školy“ a strčili mě do Deusches Mädchen Lyceum v Praze. To bylo teprve hrozný. Neuměla jsem pořádně německy. S matkou jsem tak sice mluvila, ale neuměla jsem německou gramatiku a literaturu. V Bubenči jsme spíš hráli fotbal na ulici a moc jsme se neučili. Když mi bylo šestnáct, tak jsem se raději vdala, abych se dostala z té školy. Provdala jsem se v roce 1926 a ze slečny Krammerové se stala paní Raudnitzová. Oni, Raudnitzovi, dělali rukavice někde v Holešovicích. Můj otec, který byl psychiatr, mi na svatbě v synagóze říkal: „Tahle věc dobře nedopadne.“ A taky to dobře nedopadlo, za tři čtyři roky jsem se rozvedla. Po letech jsem svého prvního muže, Bruno Raudnitze, ještě jednou viděla v Americe.

Vaše matka, jak jsem odtušil, pocházela z Liberce a z dobré rodiny.
Její otec byl baron von Neumann, textilák a žid. Byli to úplní nacisti, hrozně proti Čechům. V domě, kde žili, byla telefonní ústředna (zvedli jste sluchátko, ozvala se holka z ústředny a vy jste jí nahlásil číslo, které chcete vytočit) a ty holky byly Češky, tak jsem s nimi mluvila česky, ale babička mi řekla: „Spricht nicht böhmisch v tom domě“. Byli to židi, kteří hráli s Hitlerem, ale on je nechtěl. Moje babička měla v Liberci nádhernou vilu; po roce 1989 jsem ji chtěla dostat zpátky, ale ono tam bydlí šestnáct rodin, takže jsem už o to nestála. Navíc jsem jedna z osmi vnoučat a ostatní jsou někde v Monte Videu a Kalifornii a bůh ví kde. Musela bych to s nimi dohodnout. Tak jsem nic z toho Liberce nežádala zpět.

Kým byl váš otec?
Narodil se v roce 1864. Byl z Milevska, z hrozně chudé rodiny, ale miloval medicínu. Jeden čas působil jako doktor na lodi. Nechal tam před záchodem čepici a pasažéři si mysleli, že to je instalatér, tak mu tam dali prachy. On pak tu čepici dával před záchod každý den. Za tři měsíce si za takhle získané peníze pořídil los, vyhrál deset tisíc zlatých dukátů a koupil si celou Bubeneč. Tehdy, v roce 1890, to byly samý holý pole. Koupil bubenečská pole a na tom pak vydělal; začal si tam stavět nemocnici, měl pět pokojů, velkou zahradu a spoustu hektarů, které koupil po koruně padesát za čtvereční metr. Po válce se z Bubenče stala vilová čtvrť a otec prodával parcely. Měli jsme tam sanatorium…

…kde váš otec léčil také manželku TGM.
Paní Charlotta k nám přišla v roce 1919, vždycky byla chvíli u nás a chvíli doma, trpěla maniodepresivitou. Byla u nás často a potom byla ve Veleslavíně. Tam působil můj bratranec. Byl taky doktor, v Bubenči dělal asistenta, pak pomáhal vybudovat sanatorium ve Veleslavíně; byla to taková přátelská konkurence. Když mi bylo devět, tak jsem denně chodila se starým pánem a Honzou Masarykem u nás po zahradě. S Honzou jsme byli skoro jako sourozenci. On byl báječnej. Postrádám ho, byla s ním legrace a byl to největší gentleman na světě.

Kompletní rozhovor najdete zde: DA09_03

„Boženko, vás to ještě rozbrečí? “

Božena Jirků přišla do Nadace Charty 77 z České televize před více než 25 lety.
Jednou měla ve studiu jako hosta Františka Janoucha, zakladatele nadace, a ten jí řekl: „Nechcete nám pomoct s Kontem Míša?“ Tak šla, v roce 2002 se stala ředitelkou a zůstala dodnes.

Text: Martin Groman / Foto: Michael Kratochvíl

Tehdy u nás byla jediná nadace, a to Hlávkova z roku 1904, ale ta nevyvíjela žádnou činnost. My jsme začínali s Kontem Míša, projektem na nákup Leksellova gama nože na nekrvavé operace mozku. Ten se podařilo koupit díky ohromné celonárodní sbírce – měli jsme tehdy dopis žádající o podporu a s tím jsem obesílala dárce, podepsali ho František Janouch a Olga Havlová, no to se dělal fundraising skoro sám… Vybrali jsme sto milionů na koupi nože. Michal Budínský, kterým to celé začalo, zemřel letos. Prodloužili jsme mu život o šestadvacet let.

Máte mezi vozíčkáři, kterým jste pomohli, příklady, které inspirují ostatní k lepšímu životu?
Vemte si třeba takového Martina Kováře – učitel, který skončil na vozíku, dal se na sport, vyhrál paralympiádu a dneska je ombudsmanem ČSOB. Nebo jsme pomáhali klukovi, který se vyučil, ale vysekal se na motorce a na vozíku si pak udělal gympl i vysokou a je právník a pomáhá v Brně ve velké neziskovce, podobné jako Paraple. Svět přišel asi o šikovného truhláře, ale získal mnohem víc. Kdysi jsme Kontem Bariéry upozornili, že mezi námi žijí vozíčkáři. Nebylo to úplně jednoduché v nadaci, která ze Švédska pomáhala hlavně disentu v Praze. František Janouch přijel ze Stockholmu a říká: „Tady vozíčkáře nevidíš, kde jsou?“ No byli zavření doma, protože se nikam nedostali. Tak jsme to začali měnit.

K přečtení celý rozhovor zde

Bizzone poosmé

OK, nějaké ty novinky jsem vynechal, ale je čas zase něco napsat o časáku, který dělám opravdu rád.

Takže, vyšel osmý Bizzone.

Napsal jsem do něj rozhovor s Františkem Kinským (fotky dělal Václav Jirásek) a musím, říct, že mne to bavilo jako už dloho nic. Snad to bude bavit i někoho jiného.

A teď už sedím asi deset minut a říkám si, co napsat (že Bizzone má jako vloni Zlatého středníka? koho to bere? že tam jsou i jiné články? jak nečekané… že…), takže nic. Už to, že sem dávám takový samožerbuch, je až až. Zasloužil bych.

Čtyřky

Tak a je to tu. Čtyřka. Rozhovor s Jakubem Polankou, návrhářem, co žije v Paříži. Moc fajn povídání. Měl jsem akorát potom trochu dojem, že bych se měl jít převlíknout. A vlastně ho mám každý ráno. Od té doby. Asi na tom něco bude. No, čtěte.

Bizzone

Tuhle jsme s kolegou koukali do jistého časopisu, kde byl článek o bizonech. Takový ty zvířata jako kráva, však víte. Koukáme a něco je divně. Aha, ono se to nepíše Bizzone, to zvíře. Po třech měsících práce na druhém čísle téhle revue (B2B časáku Vodafonu pro podnikatele) už jsme prostě byli totálně vymytí. Dobře nám tak. Abychom si od dvojky oddechli, děláme teď trojku.

http://bizzone.vodafone.cz/

Čtení v Respektu

Kdybyste si chtěli počíst, co tak píšu do novin, tak tady máte moje články, které v poslední době vyšly v Respektu. Na pytel je akorát to, že jsou některé placené. Ale já jim rozumím, to zase ne že ne. Jo, myslím, že by mohl bavit hlavně ten nejnovější text o atentátu na Heydricha. K té věci se ještě musím vrátit, zdá se, že ne všechno bylo tak, jak nás učili. Teda spíš neučili. No, kouknem tomu ještě na zub.

Pešek

Tak jsem se zase na chvilku vynořil z kanclu a šel jsem si užít tu starou dobrou novinařinu do první linie. Doslova. Dělat rozhovor s Liborem Peškem samozřejmě není žádná investigace ani boj o přežití při válce v Tiráku. Ale bez legrace – bylo to parádní, protože fotky k rozhovoru dělal Antonín Kratochvíl a ten naopak o novinařině v první lajně ví své. Když jsme seděli v kavárně, tak to z něj jenom padalo – jak se mu vzdalo 12 Iráčanů, jak v plné zbroji přepadl přes zákop a musel se hrabat zpátky palba nepalba… Tak se mají bavit chlapi. A Pešek? Tak jednak je to dirigent, který rád střílí, což by samo o sobě stačilo. Ale on navíc dovede třeba říct, že jak ho kritici chválí za vyzrálá a decentní dirigentská gesta, tak to že je tím, že už prostě nemůže těma prackama máchat jako za mlada a že ho bolí ramena, jako všechny starý dirigenty, takže radši dělá úsporná gesta. Žádný mistrovství, artróza. Kdyby moh, tak jim na ty úsporný gesta z vysoka… Jasně, staří machři. A tak to má být.