Archiv pro rubriku: Reflexe!

Hlavní kulturní publicistika stanice Vltava. Moderovaný pořad s důrazem na analytický přístup, kauzy. Souvislosti české a evropské a světové kultury. Monografická vydání věnovaná důležitým kulturním událostem, fenoménům, tendencím.

Mírové kolbiště národů

Reflexe! Expo 58


K poslechu zde

Expo 58 před šedesáti lety ukázalo, že za železnou oponou není jen socialistický realismus, ale že se tu a tam někdo snaží dělat něco nadčasového, nepolitického, vkusného. Nebo to byla jenom iluze, jenom takový bruselský sen o Československu, které ve skutečnosti neexistovalo?

Výstava Expo 58 se konala v Bruselu a nejznámějším symbolem výstavy se stalo Atomium – 110 m vysoký model základní buňky krystalové mřížky železa. Navštívilo ji 42 milionů lidí. Byla to první velká světová výstava po druhé světové válce. A Československý pavilon na ní získal hlavní cenu.

Třetinu výstavy zabírala Belgická sekce – celkem 28 pavilonů bylo věnováno především belgickému obchodu a průmyslu. Další třetinu zabírala Zahraniční sekce. Celkem zde vystavovalo 46 zemí. Převážnou část tvořily expozice USA, SSSR a Francie. 8 ha zabírala sekce Belgické Kongo se sedmi pavilony a tropickou zahradou. Pak tu byla Mezinárodní sekce, Folklorní sekce, bistra, kavárny, restaurace, atrakce všeho druhu. Sovětský svaz se předvedl monumentálním pavilónem, v němž byla hlavním lákadlem replika Sputniku 1 (při ukončení výstavy se replika ztratila a SSSR obvinil USA z její krádeže).

Pamětní kniha:
“Působíte dojmem úžasného rozvoje, jak je to možné ve znamení komunismu?”
Belgičanka

Čechoslováci vystavili třeba Kaplanovu turbínu, Pohádkový strom Jiřího Trnky, Laternu Magiku, středověké vitráže nebo Polyekran Josefa Svobody, tedy promítání filmů současně na několik pláten různých tvarů. Za své vystoupení na Expu jsme si odnesli Zlatou hvězdu a dalších třináct ocenění. Expozice „Jeden den v Československu“ byla navržena Jindřichem Santarem, který spolupracoval s Jiřím Trnkou, Antonínem Kybalem, Stanislavem Libenským a Janem Kotíkem. Hlavní cenu v mezinárodní filmové přehlídce získal vědecko-fantastický film Karla Zemana Vynález zkázy. Zlatou medaili si donesl i fotograf Jan Lukas.

Na druhou stranu, doma tvůrci expozice rozhodně nesklízeli jenom chválu. Předseda svazu architektů expozici kritizoval jako bezideovou, že tam není ani slovo o vedoucí úloze strany, řešil to se Santarem i na ÚV a vlastně tvůrcům hrozil postih i za chválu, kterou na jejich expozici pěly západní noviny. Nakonec ale dostali Státní cenu. Dnes po Expu 58 a naší účasti v Bruselu zbyla jen bývalá restaurace v letenských sadech, ve které sídlí reklamní agentura, a pojen bruselský styl, který je ale znám jenom u nás a je dost problematické ho postihnout.

O Expu 58 budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit – historik umění Jan Wollner a historik architektury Zdeněk Lukeš. Jejich přemítání o Expu doprovodí ukázky z dobového rozhlasového pořadu Ještě jednou o Bruselu.

Kde ještě dnes můžete potkat tzv. Bruselský styl?
automobil Tatra 603 designérů Františka Kardause a V. Popeláře
tramvaj Tatra T3 designéra Františka Kardause
autobus Škoda 706 RTO designéra Otakara Diblíka
elektrická lokomotiva řady 230 designéra Otakara Diblíka
trolejbus Škoda T11
porcelánové servisy a figurky Jaroslava Ježka
lampička DRUPOL č. 21616 od designéra Josefa Hůrky

Reflexe! ČRo Vltava 29. 12. 2018, 17:00

Chceme srozumitelné umění pro široké masy

Reflexe! Socialistický realismus počesku

K poslechu zde

Socialistický realismus je jediný umělecký styl, který k nám byl importován jako celek. Po válce jej nám přízvinci všeho moskevského vnutili a po roce 1956 zase, ve své čisté, stalinské podobě, zmizel. Jak se ale za těch několik let projevil ve výtvarném umění, ve filmu, v poezii, literatuře a dalších oblastech umění? A byli jsme zase i v tomto papežštější než papež?

Otakar Švec nad Prahou vztyčí největší pomník Stalina, malíř Čumpelík maluje rozlehlá plátna ne nepodobná adoraci světců, na kterých jsou však oslavováni “noví svatí”, tedy opět Stalin, Gottwald a spol., Max Švabinský portrétuje Julia Fučíka, Pavel Kohout i Milan Kundera píšou budovatelské a svazácké verše, podle Kohoutova scénáře se točí až naivně otevřený a ideologicky naivní snímek Zítra se bude tančit všude. A pokud tuto etapu své tvorby, narozdíl od Otakara Švece, přežijí, po zbytek života se pak s ní vyrovnávají, snaží se ji odčinit, zapomenout nebo vyčlenit ze svého díla.

Odmítáme surrealisty, kterým lid nerozumí. A my vám teď nabízíme srozumitelné umění. Ale pak se ukázalo, že to umění bylo vlastně stylově buržoazní a dělali ho zhusta třetiřadí umělci.
Milena Bartlová

Bylo to umění prosycené ideologií a snažilo se formovat společnost. Malíři například měli malovat kolektivně a především měli tvořit tzv. tématické obrazy, které mají napovídat lidem, jak správně socialisticky žít. Levně je pak kopírovali, aby se tyto obrázky dostaly do všech domácností, což se ale nevedlo. A to hlavně proto, že mnoho malířů na toto nepřistoupilo a nečinilo se. Kritika si dokonce v té době stěžuje, jak málo takových obrazů vzniká. Stejnou roli má i dobový román, básně… Vliv na společnost ale mají i přes dobové nadšení pro vše kolektivní a budovatelské malý.

Pavel Kohout je rock star socialistického realismu. Rád se stylizoval do jiných hlasů. Rád se vžíval do rolí, neschovával se za kolektivní my.

Vít Schmarc

Důvod je nutné hledat nakonec asi v tom, že šlo de facto o umění nepovedené. Schématické, často nekvalitní, ploché. A implementovat takové umění do společnosti, která od 19. století pěstovala své umění a dospěla v tom za první republiky k evropské úrovni, kde byla silná avantgarda, kde působil kubismus, poetismus, surrealismus a další směry, neznamenalo nic jiného než vrátit tuto společnost o celé století v estetice zpět.

O tzv. sorele budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit Milena Bartlová a Vít Schmarc. Pořad doprovodí historické nahrávky jako dopis Stalinovi přednesený Rudolfem Slánským, vyznání Stalinovi od básníka Vítězslava Nezvala, pasáže z rozhlasové kantáty Vlak míru od Františka Kožíka či ukázka z filmu Zítra se bude tančit všude a další.

Reflexe! ČRo Vltava 15. 12. 2018, 17:00

Málo milován, málo nenáviděn

Reflexe! 200 let s Františkem Ladislavem Riegrem

K poslechu zde

Představitel staročechů, pro někoho liberál, pro jiné konzervativec, osobnost, bez které by nebylo Národní divadlo, Národní muzeum, Akademie věd, ale třeba ani Národní listy, celoživotní politik – to všechno a mnohem více byl František Ladislav Rieger. Osobnost, která v 19. století nešla v české společnosti a politice přehlédnout.

19. století ztratilo aktualizační potenciál. Ještě v 70. a 80. letech 20. století se dalo aktualizovat. Na tom principu stojí Cimrmani. Dnes nemáme ani moderní filmy o velkých personách politického a společenského života 19. století jako byl Rieger.

Martin Sekera

Bez Riegrovy celoživotní činnosti by česká společnost patnáct let po jeho smrti nebyla tak dobře připravená založit si vlastní stát a učinit ho státem úspěšným. Přesto se dnes zdá, že jeho věhlas zapadl, zbyly nám Riegrovy sady, ale nic dalšího, až na pár ulic, se po něm nejmenuje, školákům jeho jméno už mnoho neříká. Jak říká historik Jiří Rak, Rieger má tu smůlu, že nebyl ani tak milován jako jeho tchán František Palacký, ani tak zatracován jako Mácha, Havlíček nebo Masaryk, u kterých se spory za života proměnily ve zbožtění po smrti. Rieger ve své politické činnosti většinou neuspěl, a tak ho překonali a zastínili jiní. A jak připomíná další historik Luboš Velek, Rieger není ani na bankovce, takže se s ním běžně nesetkáváme ve svém každodenním životě.

Rok 1848 pro Riegra znamená vystřízlivění z okouzlení masou a lidovou vůlí. Pochopí, že lidé jsou stádo.

Luboš Velek

Přesto podle Martina Sekery stojí za to se Riegrem zabývat a vracet se k němu. Je to totiž příklad politika, který žije a pracuje ve chvíli, kdy tradiční politická témata, která prosazoval a řešil, kterým věřil, jsou vývojem překonána a on se musí vyrovnávat s touto zásadní proměnou svého světa. A to není téma jen druhé poloviny 19. století, ale mnoha dob následujících, až po tu naši.

Rieger se stejně jako Palacký uměl pohybovat v lepší společnosti. A to se neodpouští. Pro své oponenty byl Rieger taková pražská kavárna. 

Jiří Rak

Jak dodává Jiří Rak, Riegrova politika byla smířit se s daným stavem a v něm se pohybovat, což ale často nevede k úspěchu. “Stále zdůrazňujeme svou loajalitu, nejdeme do střetu. Stejně se pak chová Beneš, stejný problém řešíme dnes v souvislosti s EU, vždy přijmeme daný stav, nepodílíme se na jeho formování, a čekáme, že nás ti druzí za naši mírnost a pasivitu odmění. Ale proč by to dělali, když sami ustupujeme a smiřujeme se se situací.”

S Martinem Gromanem budou v Reflexích o F. L. Riegrovi hovořit historici Luboš Velek a Martin Sekera, ale také hudední redaktor Viktor Velek a historik Jiří Rak. Zazní hudba Riegrem inspirovaná nebo jemu věnovaná – Smuteční pochod na paměť F. L. Riegra Richarda Kasky, Slovanské kadryly a píseň Kovářská od Ludevíta Procházky a skladba Tam v dáli Aloise Jelena.

Reflexe! ČRo Vltava 1. 12. 2018, 17:00

Už jsi byl v ruském archivu?

Reflexe! Ruské archivy



K poslechu zde

Od roku 1990 se u nás říká, že až se otevřou ruské archivy, zjistíme teprve, jak to s našimi moderními dějinami bylo. Chtěli nám sověti opravdu pomoci v září 1938, jaký byl jejich vliv na únor 1948 a na smrt Jana Masaryka, jak spolupracovali v roce 1968 s Biľakem, Indrou a dalšími konzervativci uvnitř KSČ, opravdu cvičili československé agenty NKVD a vysazovali je u nás a kolik jich bylo…

Ještě nedávno jsem se v Rusku “dozvěděla”, že nebýt Ruska, nebylo by Československo.

Daniela Kolenovská

V době prezidenta Jelcina se otevřelo nemálo těchto archivů, po nástupu Vladimíra Putina se zase mnoho z nich uzavřelo. Přesto se čeští historici k velkému balíku archivních pramenů dostali a dostávají. Často jde ale o výběr z daného spisu, ne všechno smíme vidět. Ruská strana stále dějiny vidí jako živé politické téma a dávkuje informace, které uvolní a které ne.

Veřejnost tento problém mohla v letošním roce registrovat v době konání Česko-ruského diskusního fóra, kdy právě politická stránka historického výzkumu a otázka zpřístupnění archivů se řešila i na tomto fóru. Neúspěšně. Ruská strana debatu na tomto diskusním fóru de facto bojkotovala.

Archivy ve Lvově zatím nechtějí zveřejnit informace o perzekuci Židů na Ukrajině v době druhé světové války. Tamní společnost na takovou pravdu o sobě ještě není připravena. 

Adam Hradilek

Dostaneme se tedy jednou k informacím o našich dějinách, které leží v ruských archivech? Adam Hradilek, který mapuje především perzekuci československých občanů v Rusku v době stalinismu, má dobré zkušenosti především s ukrajinskými archivy, které jsou dnes přístupné podobně jako archivy u nás. Moskevské archivy se podle Daniely Kolenovské, která se zabývá ruskou mezinárodní politikou, jen tak neotevřou. Současné pojetí ruských dějin, které uplatňují dnešní ruské oficiální kruhy, na tom nemá valný zájem. A to nejen ve vztahu k nám nebo jiným státům, ale především vůči svým vlastním občanům.

O tom, jak se v ruských, ale třeba i ukrajinských, běloruských, litevských a dalších archivech bádá českým historikům a co všechno se dá najít a co naopak ne hovoří s Martinem Gromanem v Reflexích Adam Hradilek z ÚSTR a Daniela Kolenovská z ÚSD AV ČR a Institutu mezinárodních studií FSV UK.


Reflexe! ČRo Vltava 17. 11. 2018, 17:00

Jedna nafilmovaná schůze za druhou

Reflexe! Dějiny ve filmu

K poslechu zde



Filmů, které popisují naše dějiny, vznikla za posledních deset let dlouhá řada. Jakobychom byli svými dějinami nějak posedlí nebo jak říkal historik Karel Bartošek – nemocní. Stále se na svou historii chceme dívat. Jak to dívání se ale vypadá?

Chceme se jen v kině nebo u televize dozvědět, jak to bylo, nebo si chceme z minulosti také něco vzít, a čekáme, že film o dějinách nám v tom pomůže? A mění se nějak pojetí našich moderních dějin ve filmovém zpracování? Je to koukání se na historii jenom zábava nebo je v tom něco víc, co do toho vkládáme jako diváci? A mají tuto ambici i tvůrci filmů o historii? Rozumíme vlastně dobře tomu, co je to historický film, co může nabídnout a co už ne?

Ševčíkův Masaryk je pro mne tradiční nacionalistický film, který se mi nelíbí.

Petr Kopal

Asi největším výkonem na tomto poli bylo v posledních letech České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, které zmapovalo základní příběhy českých moderních politických dějin. Jak se shodli hosté Reflexí, je to počin zdařilý, i když od diváka požaduje výkon v tom, že musí uvnímat hodinové díly, které jsou postavené především na dialogu, debatě, myšlenkách. Současné české historické filmy vůbec často připomínají jakousi nafilmovanou schůzi.

Historický film je taky součástí toho, že dějiny píší vítězové.

Robert Sedláček

Mnohem stravitelnější je soap opera Vyprávěj, která je divácky přistupnější, nicméně zase má tendenci převyprávět především normalizaci v mírnějším pojetí, než tomu bylo u snímků vznikajících po roce 1990. Ty se vyznačovaly ostrým antikomunismem. Vyprávěj nabízí smírnější pohled na dějiny a roli běžného člověka v nich. I to jistě stojí za jeho vysokou sledovaností.

Doporučil bych maďarský film Saulův syn, z českých asi Dukla 61.

Kamil Činátl

Hosty Reflexí o tom, jak dnes pojednáváme historické děje prostřednictvím filmu, budou historici Petr Kopal a Kamil Činátl. Martin Groman také k mikrofonu pozval scénáristu snímku Hořící keř Štěpána Hulíka a režiséra Roberta Sedláčka, který je podepsán například pod seriály České století, Bohéma nebo pod svým nejnovnějším filmem – Palach. 



Reflexe! ČRo Vltava 3. 11. 2018, 17:00

Pastýř a jeho stádo


Reflexe! TGM

K poslechu zde

Masaryk vyčníval. Od dětství do konce. Když přišel na pražskou unverzitu, učil jinak než ostatní profesoři. Ke svým studentům si především hledal cestu, vedl s nimi diskuse, polemizoval. A oni ho za to milovali. Ne nadarmo se vžilo jejich označení Masaryka jako pastýře. Oni jsou jeho stádo a on je vede.

Jak připomíná historik Luboš Velek, Masaryk si toto označení osvojil, což ale nebylo právě ideální pro jeho politickou činnost. “Masaryk jako politik před rokem 1914, to je tragedie,” říká ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR.

„Charakterizoval bych ho jako celoživotního rváče.“
Luboš Velek

Jak s profesory, tak s českými politiky, tak s velkou částí veřejnosti se dostává stále do konfliktů. Karla Kramáře v dopisech například oslovuje jako “dítě”, což úspěšného a ambiciozního politika jistě netěšilo. Kolegy na univerzitě zhusta označuje jako hlupáky a také toto stojí za faktem, že mu profesoři, i navzdory Vídni, odmítají 15 let udělit plnou profesuru.

Jak v roce 1940 v exilu řekne Edvard Beneš, Masaryk to je celoživotní “boj, boj a zase boj.” Ať už jde o spor o rukopisy, hilsneriádu nebo Masarykovo vystoupení při obhajobě odsouzených jihoslovanských politiků atd. Získává si tím nejen dlouhou řadu domácích oponentů, ale také dost zahraničních přátel a podporovatelů. A jak připomíná autor nedávné masarykovské výstavy v Národním muzeu Michal Stehlík, toto TGM zužitkuje v době první světové války při svých jednáních o budoucnosti československého státu.

„Masaryk dokáže stoprocentně využít historické příležitosti. Dovede vystoupit vždy tak, že je slyšet.“
Michal Stehlík

A pak už přichází Masaryk prezident – a opět ožívá pastýř a jeho stádo. Ti, kteří ho ještě nedávno špinili a vylučovali z národa, teď tatíčkují a oslavují toho muže v bílé uniformě na koni div že ne jako dříve císaře. To už ale není příběh rebela a bojovníka, ale příběh idolu, ikony a modly. “Výkon, který se mu ale s republikou povedl, je ohromný. Identifikace občanů ke svému státu, přes všechny trable, byla nevídaná, a to je myslím velký výkon první republiky a také tohoto už ikonického Masaryka,” dodává Michal Stehlík.

Právě ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR Luboš Velek a náměstek ředitele Národního muzea Michal Stehlík budou hosty Martina Gromana v těchto masarykovských Reflexích. Jejich hovor doprovázejí vzpomínky pamětníků z nahrávek našeho rozhlasového archivu.



Reflexe! ČRo Vltava 27. 10. 2018, 17:00

“Ta socha byla politickou potupou”

Reflexe! 100 let bez Mariánského sloupu


Tady k poslechu

Bohém a Haškův přítel Franta Sauer vedl 3. listopadu 1918 procesí z pražské Bílé hory na Staroměstské náměstí, kde společně strhli od 17. století tam stojící barokní Mariánský sloup. Prestižní pražský veřejný prostor byl novými poměry pomyslně dobyt a nejexponovanější symbolická památka na monarchii zmizela. Sloup se tak stal nejen symbolem ničení památek na právě zaniklé Rakousko-Uhersko, ale také nezhojených ran, které po vzniku státu ve společnosti zůstaly.

Okamžitá reakce na stržení sloupu nebyla jednoznačná. Jedni nad ztrátou památky vytvořené sochařem Janem Jiřím Bendlem truchlili, jiní se radovali a viděli v něm symbol porážky české reformace a poroby Čechů Habsburky. Prezident Masaryk řekl: “Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ Josef Mánes nebo V. V. Štech se ztrátou sloupu naopak nesouhlasili, malířka Zdeňka Braunerová den poté na místo sloupu položila věnec s nápisem Protestuji. Od té doby ale uplynulo sto let. Mohlo by se tedy zdát, že mezitím se celý případ uzavřel a dnes už si boření sloupu budeme připomínat jen jako symbol revoluční doby kolem vzniku státu.

O pražském Mariánském sloupu
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí z roku 1652 byl vysoký téměř 14 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly znázorňující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a herezi (had). Podstavec sloužil jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké, který při obléhání Prahy visel na domě čp. 20 na Staroměstském náměstí. Vzorem pražského sloupu (stejně jako například vídeňského z roku 1648) byl mariánský sloup postavený roku 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války. Tedy ze stejného důvodu jako sloup v Praze.

Od první chvíle se ale vedla debata o tom, jestli sloup obnovit nebo ne. A po roce 1989 vypukl spor nanovo a s mnohem větší razancí než kdy dříve. Vznikla společnost pro obnovu Mariánského sloupu, na celý případ se navázala celá řada mýtů a legend a dodnes není jisté, zda sloup na Staroměstském náměstí zase bude nebo ne. Nicméně tak či tak se na své místo nevrátí sloup autentický, barokní, ale maximálně jeho novodobá verze, ani ne replika, protože původní sloup se nezachoval celý, a tak nemůže být dokonale zkopírován. Přou se o to někteří katolíci, jejich odpůrci, historici, filozofové, politici, představitelé církve i část veřejnosti.

O historii pražského Mariánského sloupu a o sporech kolem snah o jeho obnovu budou s Martinem Groman debatovat historici umění Vít Vlnas a Jan Dienstbier.

Reflexe! ČRo Vltava 20. 10. 2018, 17:00

V čem po sto letech navazujeme na první republiku?

Reflexe! 100 let Československa

K poslechu zde

Slavíme sto let státu, který před 80 lety zanikl a před 25 se definitivně rozpadl i jeho pohrobek. Máme k němu nějakou vazbu nebo je to jenom zase to naše ohlížení se do minulosti jako bylo silné po roce 89? Slováci to možná mají v něčem jednodušší, oni se asi více než my cítí být těmi, kdo si tvoří vlastní stát. My stále navazujeme na těch 100 let. Jaký máme poměr k Československu a co to tu vlastně slavíme?

Masaryk do štítu své republiky vetknul pojmy jako humanismus, demokracie, evropanství, otevřenou diskusi a především pojem pravdy a pravdivosti. Václav Havel v roce 1993 řekl, že “zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první československá republika” a jako to, v čem navazujeme vytknul – parlamentní demokracii, ideu právního státu a orientaci na západní liberální demokracii. To je hned několik pojmů, které se v dnešních debatách hodně zpochybňují. Jsou současná léta v tomto už jinde než byla léta devadesátá a to navazování se přetrhlo někde později? Nebo jde o to, že si musíme v debatě zase i ty základní věci, ne kterých stojíme a chceme stát, upevnit a znovu prodiskutovat?

Století české samostatnosti můžeme pojmout jako připomínku zašlých časů a položení věnců nebo jako výzvu prověřit si sami na sobě, jestli jsme dost občany, dost vnitřně svobodnými lidmi a dost demokraty. Masaryk a další kladni pře společnost úkoly a cíle, kterých měla dosahovat. Dnes se zdá, že to byla konstrukce a nutit společnost, aby obhajovala svou existenci a důvod k existenci, co dáváme světu nebo Evropě, je nadsazené a nerealistické. A také jsme dnes dál, než před sto lety v tom, že samotná existence státu je zaručená a nikdo ji nezpochybňuje. Stačí nám to ale k tomu, abychom byli opravdu suverénní společnost?

Martin Groman si tentokrát pozval do studia filozofa Jana Sokola a Erika Taberyho, šéfredaktora týdeníku Respekt a autora knihy Opuštěná společnost.


Reflexe! ČRo Vltava 6. 10. 2018, 17:00

Zvoní, zvoní zrady zvon

Reflexe! Mnichov 1938

K poslechu zde

Události spojené s Mnichovskou dohodou na konci září 1938 jsou dnes již dobře zmapované. Nános ideologií posledních 80 let se z nich postupně podařilo, alespoň na poli historiografie, smést a tak by se mohlo zdát, že dodávat ještě něco k těmto událostem by bylo pověstným nošením sov do Athén.

Bylo by tomu tak, kdyby stále nebyl dost živý Mnichovský komplex, který už také popsali mnozí historici, jako nepříklad Jan Tesař ve stejnojmenné knize napsané v exilu. Mýtus o zradě velmocí a oběti, kterou přineslo Československo. Mýtus živený vydatně už prezidentem Benešem v jeho době a soudobými politiky na všech stranách tohoto velkého mezinárodního střetu předznamenávajího druhou světovou válku. Mýtus, který stále obsahuje představu, že jedině Sovětský svaz byl připraven a ochoten Československu pomoci atd.

Ještě nedávno ruští historici reprezentující oficiální současnou moskevskou doktrínu na pražském setkání česko-ruského fóra navrhovali otevřít diskusi s našimi historiky právě o Mnichovu 1938. Jako by se dřívější mýty a resentimenty měly znovu vracet. Proto je zdá se nutné znovu a znovu opakovat historicky prokázaná fakta o září 1938 a o tom, co se odehrálo na mezinárodní scéně i u nás doma a proč tomu došlo.

Proč Praha ochotně nabízela dohodu požadavkům Henleina a jeho SdP, proč Velká Británie volila cestu dohody s Hitlerem a proč Francie nakonec na tuto dohodu také přistoupila. Proč Stalin nakonec Benešovi neodpověděl na otázku, jestli jeho vojska pomohou bránit poslední demokracii ve střední Evropě, i kdyby ostatní tak neučinili apod.

O Mnichovu 1938, jeho příčinách a důsledcích budou v Reflexích s Martinem Gromanem diskutovat právní historik a děkan Právnické fakulty UK v Praze Jan Kuklík, historik z Ústavu pro soudobé dějiny Vít Smetana a také profesor Robert Kvaček.


Reflexe! ČRo Vltava 22. 9. 2018, 17:00

Putování za historií

Reflexe! Česká místa

Zde k poslechu

Chození na hrady a zámky patří k oblíbeným kratochvílím českých prázdnin. Co nás ale vede na místa spojená s dějinami? Na ty zámky to může být zvědavost a touha podívat se, jak si žili ti nejbohatší ve své době. Můžeme tu obdivovat umělecká díla nebo se aspoň chvíli cítit jako zámecký pán. V poslední době jsou ale velmi populární publikace, které nás vodí po místech spojených s tragickými dějinami dvacátého století. Svědčí to o tom, že hledáme při svých cestách možná něco víc než jen romantiku?

Právě toto se pokusí popsat a rozkrýt další vydání historických Reflexí. Jedním z hostů Martina Gromana bude Jíří Padevět. Je autorem hned několika knižních průvodců po takových historických místech a za posledních pár let popsal místa spojená s činností výsadku Anhtropoid, s odbojovou skupinou Tří králů nebo skupinou bratří Mašínů. Zmapoval tábory v období 1938 – 1945 na území dnešní České republiky i místa, která zažila krvavé finále na jaře 1945 u nás. Bestsellerem se stal jeho Průvodce protektorátní Prahou. V současnosti připravuje průvodce Prahou stalinistickou. S jeho knihami pod paží se dá procházet místy zdánlivě obyčejnými, kudy šly nejen slavné dějiny, ale i události zapomenuté, bez kterých by ty velké dějiny nejspíš tak velké nebyly.

Podíváme se ale také do rodného domku Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích a poznáme tamní někdejší starostku Jitku Boučkovou, bez které by dnes tento rodný domek nebyl takovou důstojnou připomínkou výsadku Anthropoid a Jana Kubiše, jakým je. Jitka Boučková je ukázkový příklad toho, kdy si dané místo řekne o své a pokud si to řekne právě vám, pak nemůžete jinak. Ten dům se stal jejím životním dílem. A nejinak tomu je také s Kristinou Váňovou, kterou potkáme v domě Karla Čapka ve Strži u Dobříše. Také ona zasvětila dnes již desítky let tomuto místu a dějinám s ním spojeným.

Co tyto lidi vede k tomu, že nehledí a věnují se tolik jednomu místu, vzpomínce na jednoho člověka, nebo vzpomínání na nedávné dějiny vůbec. A co vede nás, že na tato místa stále více putujeme. Hledáme své kořeny, nebo něco víc? Něco, co nám dnes kolem nás chybí?


Reflexe! ČRo Vltava 8. 9. 2018, 17:00