Archiv pro rubriku: Reflexe!

Hlavní kulturní publicistika stanice Vltava. Moderovaný pořad s důrazem na analytický přístup, kauzy. Souvislosti české a evropské a světové kultury. Monografická vydání věnovaná důležitým kulturním událostem, fenoménům, tendencím.

Veřejnoprávní média si během krize získala nemalou důvěru. Co by měla dělat, aby o ni opět nepřišla

Komentář Martina Gromana: Sledovanost především zpravodajských médií od vypuknutí krize kvůli nemoci covid-19 rapidně vzrostla. Taková informace vlastně není ani zprávou, protože je to tak zákonité, jako že Vánoce budou v prosinci. Co dalšího nám tento růst tedy říká a co si z něj mohou média, především ta veřejnoprávní, odnést do klidnějších časů?

Je to stará pravda, že v době válek, povodní a epidemií lidé hledají informace víc než v době klidu. Většinou tento fakt vnímáme jako důkaz, jak potřebná jsou pro nás v takové chvíli média, a zhusta se dodává – ta, kterým můžeme věřit. Jako by se tu ukazovalo, komu skutečně věříme a komu ne. Tak prosté to ale nebude.

Pokud bychom aktuální růst sledovanosti hlavně zpravodajských médií – potažmo těch veřejnoprávních, kde novinářskou profesionalitu a pravdivost zpráv očekáváme jaksi ze zákona – vnímali tak, že publikum se chová jednotně a čitelně, podobali bychom se těm, kteří v minulém století věřili na teorii zázračné střely. Podle ní jedna informace vyslaná do světa zasáhne všechny stejně. Přesto dnešní chování veřejnosti něco do budoucna napovědět může.

Publikum se nemění, jen má větší zájem

Lidé se ani v krizi nijak rychle a zásadně nemění. A tak i v těžké době hledají informace spíš tam, kde byli zvyklí. Jen to dělají častěji a více. Česká televize hlásí rapidní nárůst zájmu o zpravodajský kanál ČT24, Události ČT mají nejvyšší sledovanost za patnáct let, Český rozhlas upozorňuje na skokově rostoucí čísla zpravodajského portálu iRozhlas atd. Když se ale podíváme na první aktuální údaje o sledovanosti médií, a zvláště jejich zpravodajských online platforem, kde se dají čísla sledovat v zásadě v reálném čase, poněkud ve větší šíři, uvidíme komplikovanější obraz.

Sledovanost zpravodajských serverů opravdu roste, ale v zásadě si zachovaly pořadí, v jakém se držely před rokem. První je stále stejná dvojice, jen Novinky.cz na vedoucí pozici vystřídaly iDnes.cz. Následují, tak jako před rokem, Seznam Zprávy a Deník.cz. Pro představu, Parlamentní listy také nabraly čtenáře, jako všichni, ale do první desítky nejsledovanějších serverů se zdaleka nedostaly. Jako publikum své návyky ani v této době zdá se zásadně neměníme, pokud jsme někomu věřili před virem, věříme mu i v čase pandemie, kdo byl silný tehdy, je dnes ještě silnější. Struktura a skladba publika není zásadně jiná, ať už média sledujeme v době klidu nebo pandemie.

Pokud někdo meziročně poskočil, byly to skutečně veřejnoprávní platformy – iRozhlas a server ČT24. Uvidíme, jak na tom budou v červnu, ale každopádně tento zájem a tato důvěra v jejich obsah je jednak společenským závazkem a také důvodem, proč právě po nich chtít i nadále ty nejvyšší standardy novinářského výkonu a také větší odvahu věci na svém vlastním poli formovat a měnit.

Pokračování na Deníku N

Česky vychází kniha, která bourá představy o Československu

Po více než deseti letech od prvního vydání se českého překladu dočkala kniha, která upozorňuje na roli českého a slovenského nacionalismu v moderních dějinách Československa.

Když v roce 2009, symbolicky 28. října, vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Mary Heimannové Československo — stát, který zklamal, strhla se o ní mezi českými publicisty a historiky vášnivá diskuse. Sama autorka ale uvádí, že podle jedné analýzy sporu o její knihu rovná polovina kritiků přiznala, že ji ani nečetla.

Spis žalobce

Zatímco publicista Jan Čulík se tehdy postavil do čela těch, kdo knihu vítali a oslavovali, jiní byli zásadně proti. Rozhlasový dokumentarista David Vaughan v Respektu tvrdil, že se mu čte jako spis žalobce, „který se rozhodl, že před soudem historiků prokáže Československu vinu za vlastní existenci“.

Václav Vlk starší v Neviditelném psu rovnou Mary Heimannovou obvinil z obdivu k nacismu. V americkém krajanském tisku, kde se na knihu také vydatně útočilo, zazněl i názor, proč „nakladatelství vydalo práci, kterou nelze brát vážně“.

Historička Eva Hahnová zase ve svých několika polemikách tvrdila, že „o historii se může rozumně vyjadřovat pouze člověk, který bere na vědomí omezenost vlastního horizontu, vnímá kriticky nové módy jak v publicistice, tak i v historiografii, věnuje pozornost různorodosti historických perspektiv a přidržuje se co nejpečlivěji jak faktografické preciznosti, tak i pravidel historické kontextualizace“. Přičemž Mary Heimannová podle ní takovým autorem není.

Následovalo deset let hledání českého vydavatele. Několik rozjetých pokusů skončilo mlčením nebo mlžením. Jako by se tu chtělo přidat Mary Heimannové další důkaz jejího tvrzení, že Češi raději své dějiny vnímají jako sadu vlastních úspěchů a nezaviněných cizích zrad. Jako bychom mermomocí nechtěli číst, že nejsme ty holubičí povahy, jak jsme si v národní mytologii vysnili v devatenáctém století.

Čas na odstup

Zkrátka, těžko pohledat zahraniční knihu o českých a slovenských moderních dějinách, která by celé roky před svým českým vydáním měla už tolik recenzí. Pokud by se ale debata o knize Československo — stát, který zklamal teď opakovala tak, jak se odehrála na přelomu let 2009 a 2010, bylo by to ke škodě věci.

Přitom je to kniha-příležitost, příležitost zamyslet se nad vlastními moderními dějinami, nahlédnout je realisticky. Jak na poměry oné diskuse před deseti lety střízlivě poznamenal Milan Ducháček v časopisu Dějiny a současnost: „Těžko Heimannové vyčítat její zápal při kácení model. Pokud však knihu prezentuje jako syntézu dějin Československa, pak jde o dílo jednostranné, a tudíž špatné. Jestliže ji ale čteme jako obraz střetu nacionalismů uvnitř ČSR, z nějž vzešly transfery a nakonec i rozpad federace, jde o text hodný pozornosti.“

Přesně tak je nutné knihu Mary Heimannové chápat – jako esej, a nikoli, jak ji žel do světa vyslal původní vydavatel, jako „standardní historii Československa pro příští roky“. Tou se stěží stane jedno jediné dílo, a už vůbec ne kvůli tomu, co vydavatel napíše v anotaci. Nicméně, pokud Československo — stát, který zklamal přijmeme jako esej o roli českého nacionalismu v našich moderních dějinách, pak má co nabídnout.

Pokračování na DeníkuN

Mírové kolbiště národů

Reflexe! Expo 58


K poslechu zde

Expo 58 před šedesáti lety ukázalo, že za železnou oponou není jen socialistický realismus, ale že se tu a tam někdo snaží dělat něco nadčasového, nepolitického, vkusného. Nebo to byla jenom iluze, jenom takový bruselský sen o Československu, které ve skutečnosti neexistovalo?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=YcZP1u5pkIE“]

Výstava Expo 58 se konala v Bruselu a nejznámějším symbolem výstavy se stalo Atomium – 110 m vysoký model základní buňky krystalové mřížky železa. Navštívilo ji 42 milionů lidí. Byla to první velká světová výstava po druhé světové válce. A Československý pavilon na ní získal hlavní cenu.

Třetinu výstavy zabírala Belgická sekce – celkem 28 pavilonů bylo věnováno především belgickému obchodu a průmyslu. Další třetinu zabírala Zahraniční sekce. Celkem zde vystavovalo 46 zemí. Převážnou část tvořily expozice USA, SSSR a Francie. 8 ha zabírala sekce Belgické Kongo se sedmi pavilony a tropickou zahradou. Pak tu byla Mezinárodní sekce, Folklorní sekce, bistra, kavárny, restaurace, atrakce všeho druhu. Sovětský svaz se předvedl monumentálním pavilónem, v němž byla hlavním lákadlem replika Sputniku 1 (při ukončení výstavy se replika ztratila a SSSR obvinil USA z její krádeže).

[su_pullquote]Pamětní kniha:
“Působíte dojmem úžasného rozvoje, jak je to možné ve znamení komunismu?”
Belgičanka[/su_pullquote]

Čechoslováci vystavili třeba Kaplanovu turbínu, Pohádkový strom Jiřího Trnky, Laternu Magiku, středověké vitráže nebo Polyekran Josefa Svobody, tedy promítání filmů současně na několik pláten různých tvarů. Za své vystoupení na Expu jsme si odnesli Zlatou hvězdu a dalších třináct ocenění. Expozice „Jeden den v Československu“ byla navržena Jindřichem Santarem, který spolupracoval s Jiřím Trnkou, Antonínem Kybalem, Stanislavem Libenským a Janem Kotíkem. Hlavní cenu v mezinárodní filmové přehlídce získal vědecko-fantastický film Karla Zemana Vynález zkázy. Zlatou medaili si donesl i fotograf Jan Lukas.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=3oRTegVoYGY“]

Na druhou stranu, doma tvůrci expozice rozhodně nesklízeli jenom chválu. Předseda svazu architektů expozici kritizoval jako bezideovou, že tam není ani slovo o vedoucí úloze strany, řešil to se Santarem i na ÚV a vlastně tvůrcům hrozil postih i za chválu, kterou na jejich expozici pěly západní noviny. Nakonec ale dostali Státní cenu. Dnes po Expu 58 a naší účasti v Bruselu zbyla jen bývalá restaurace v letenských sadech, ve které sídlí reklamní agentura, a pojen bruselský styl, který je ale znám jenom u nás a je dost problematické ho postihnout.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HwoeFeyhduw&t=3s“]

O Expu 58 budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit – historik umění Jan Wollner a historik architektury Zdeněk Lukeš. Jejich přemítání o Expu doprovodí ukázky z dobového rozhlasového pořadu Ještě jednou o Bruselu.

[su_box title=“Kde ještě dnes můžete potkat tzv. Bruselský styl? “ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]automobil Tatra 603 designérů Františka Kardause a V. Popeláře
tramvaj Tatra T3 designéra Františka Kardause
autobus Škoda 706 RTO designéra Otakara Diblíka
elektrická lokomotiva řady 230 designéra Otakara Diblíka
trolejbus Škoda T11
porcelánové servisy a figurky Jaroslava Ježka
lampička DRUPOL č. 21616 od designéra Josefa Hůrky[/su_box]

Reflexe! ČRo Vltava 29. 12. 2018, 17:00

Chceme srozumitelné umění pro široké masy

Reflexe! Socialistický realismus počesku

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://youtu.be/PWS6ETHSlSo“]

Socialistický realismus je jediný umělecký styl, který k nám byl importován jako celek. Po válce jej nám přízvinci všeho moskevského vnutili a po roce 1956 zase, ve své čisté, stalinské podobě, zmizel. Jak se ale za těch několik let projevil ve výtvarném umění, ve filmu, v poezii, literatuře a dalších oblastech umění? A byli jsme zase i v tomto papežštější než papež?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=rvZnepwK1Qk“]

Otakar Švec nad Prahou vztyčí největší pomník Stalina, malíř Čumpelík maluje rozlehlá plátna ne nepodobná adoraci světců, na kterých jsou však oslavováni “noví svatí”, tedy opět Stalin, Gottwald a spol., Max Švabinský portrétuje Julia Fučíka, Pavel Kohout i Milan Kundera píšou budovatelské a svazácké verše, podle Kohoutova scénáře se točí až naivně otevřený a ideologicky naivní snímek Zítra se bude tančit všude. A pokud tuto etapu své tvorby, narozdíl od Otakara Švece, přežijí, po zbytek života se pak s ní vyrovnávají, snaží se ji odčinit, zapomenout nebo vyčlenit ze svého díla.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=G3Lja3hc2eg&feature=youtu.be“]

[su_pullquote]Odmítáme surrealisty, kterým lid nerozumí. A my vám teď nabízíme srozumitelné umění. Ale pak se ukázalo, že to umění bylo vlastně stylově buržoazní a dělali ho zhusta třetiřadí umělci.
Milena Bartlová[/su_pullquote]

Bylo to umění prosycené ideologií a snažilo se formovat společnost. Malíři například měli malovat kolektivně a především měli tvořit tzv. tématické obrazy, které mají napovídat lidem, jak správně socialisticky žít. Levně je pak kopírovali, aby se tyto obrázky dostaly do všech domácností, což se ale nevedlo. A to hlavně proto, že mnoho malířů na toto nepřistoupilo a nečinilo se. Kritika si dokonce v té době stěžuje, jak málo takových obrazů vzniká. Stejnou roli má i dobový román, básně… Vliv na společnost ale mají i přes dobové nadšení pro vše kolektivní a budovatelské malý.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=jVKcO8jTwjY“]

[su_pullquote align=“right“]Pavel Kohout je rock star socialistického realismu. Rád se stylizoval do jiných hlasů. Rád se vžíval do rolí, neschovával se za kolektivní my.

Vít Schmarc[/su_pullquote]

Důvod je nutné hledat nakonec asi v tom, že šlo de facto o umění nepovedené. Schématické, často nekvalitní, ploché. A implementovat takové umění do společnosti, která od 19. století pěstovala své umění a dospěla v tom za první republiky k evropské úrovni, kde byla silná avantgarda, kde působil kubismus, poetismus, surrealismus a další směry, neznamenalo nic jiného než vrátit tuto společnost o celé století v estetice zpět.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=i1rOWk0gPiA&feature=youtu.be“]

O tzv. sorele budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit Milena Bartlová a Vít Schmarc. Pořad doprovodí historické nahrávky jako dopis Stalinovi přednesený Rudolfem Slánským, vyznání Stalinovi od básníka Vítězslava Nezvala, pasáže z rozhlasové kantáty Vlak míru od Františka Kožíka či ukázka z filmu Zítra se bude tančit všude a další.

Reflexe! ČRo Vltava 15. 12. 2018, 17:00

Málo milován, málo nenáviděn

Reflexe! 200 let s Františkem Ladislavem Riegrem

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=oeFQH99Q8NE“]

Představitel staročechů, pro někoho liberál, pro jiné konzervativec, osobnost, bez které by nebylo Národní divadlo, Národní muzeum, Akademie věd, ale třeba ani Národní listy, celoživotní politik – to všechno a mnohem více byl František Ladislav Rieger. Osobnost, která v 19. století nešla v české společnosti a politice přehlédnout.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=rMt2HlsVrqQ“]

[su_pullquote]19. století ztratilo aktualizační potenciál. Ještě v 70. a 80. letech 20. století se dalo aktualizovat. Na tom principu stojí Cimrmani. Dnes nemáme ani moderní filmy o velkých personách politického a společenského života 19. století jako byl Rieger.

Martin Sekera[/su_pullquote]

Bez Riegrovy celoživotní činnosti by česká společnost patnáct let po jeho smrti nebyla tak dobře připravená založit si vlastní stát a učinit ho státem úspěšným. Přesto se dnes zdá, že jeho věhlas zapadl, zbyly nám Riegrovy sady, ale nic dalšího, až na pár ulic, se po něm nejmenuje, školákům jeho jméno už mnoho neříká. Jak říká historik Jiří Rak, Rieger má tu smůlu, že nebyl ani tak milován jako jeho tchán František Palacký, ani tak zatracován jako Mácha, Havlíček nebo Masaryk, u kterých se spory za života proměnily ve zbožtění po smrti. Rieger ve své politické činnosti většinou neuspěl, a tak ho překonali a zastínili jiní. A jak připomíná další historik Luboš Velek, Rieger není ani na bankovce, takže se s ním běžně nesetkáváme ve svém každodenním životě.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HNxXAaTfE18″]

[su_pullquote align=“right“]Rok 1848 pro Riegra znamená vystřízlivění z okouzlení masou a lidovou vůlí. Pochopí, že lidé jsou stádo.

Luboš Velek[/su_pullquote]

Přesto podle Martina Sekery stojí za to se Riegrem zabývat a vracet se k němu. Je to totiž příklad politika, který žije a pracuje ve chvíli, kdy tradiční politická témata, která prosazoval a řešil, kterým věřil, jsou vývojem překonána a on se musí vyrovnávat s touto zásadní proměnou svého světa. A to není téma jen druhé poloviny 19. století, ale mnoha dob následujících, až po tu naši.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=Seq4oyLce4c“]

[su_pullquote]Rieger se stejně jako Palacký uměl pohybovat v lepší společnosti. A to se neodpouští. Pro své oponenty byl Rieger taková pražská kavárna. 

Jiří Rak[/su_pullquote]

Jak dodává Jiří Rak, Riegrova politika byla smířit se s daným stavem a v něm se pohybovat, což ale často nevede k úspěchu. “Stále zdůrazňujeme svou loajalitu, nejdeme do střetu. Stejně se pak chová Beneš, stejný problém řešíme dnes v souvislosti s EU, vždy přijmeme daný stav, nepodílíme se na jeho formování, a čekáme, že nás ti druzí za naši mírnost a pasivitu odmění. Ale proč by to dělali, když sami ustupujeme a smiřujeme se se situací.”

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=lqdD9GzGyk4″]

S Martinem Gromanem budou v Reflexích o F. L. Riegrovi hovořit historici Luboš Velek a Martin Sekera, ale také hudední redaktor Viktor Velek a historik Jiří Rak. Zazní hudba Riegrem inspirovaná nebo jemu věnovaná – Smuteční pochod na paměť F. L. Riegra Richarda Kasky, Slovanské kadryly a píseň Kovářská od Ludevíta Procházky a skladba Tam v dáli Aloise Jelena.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=WzzH6fE0OHA“]

Reflexe! ČRo Vltava 1. 12. 2018, 17:00

Už jsi byl v ruském archivu?

Reflexe! Ruské archivy



K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=nKIw6R-C0bk“]

Od roku 1990 se u nás říká, že až se otevřou ruské archivy, zjistíme teprve, jak to s našimi moderními dějinami bylo. Chtěli nám sověti opravdu pomoci v září 1938, jaký byl jejich vliv na únor 1948 a na smrt Jana Masaryka, jak spolupracovali v roce 1968 s Biľakem, Indrou a dalšími konzervativci uvnitř KSČ, opravdu cvičili československé agenty NKVD a vysazovali je u nás a kolik jich bylo…

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=McDMG_mvtDs“]

[su_pullquote]Ještě nedávno jsem se v Rusku “dozvěděla”, že nebýt Ruska, nebylo by Československo.

Daniela Kolenovská[/su_pullquote]

V době prezidenta Jelcina se otevřelo nemálo těchto archivů, po nástupu Vladimíra Putina se zase mnoho z nich uzavřelo. Přesto se čeští historici k velkému balíku archivních pramenů dostali a dostávají. Často jde ale o výběr z daného spisu, ne všechno smíme vidět. Ruská strana stále dějiny vidí jako živé politické téma a dávkuje informace, které uvolní a které ne.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=psrWLMkKwxU“]

Veřejnost tento problém mohla v letošním roce registrovat v době konání Česko-ruského diskusního fóra, kdy právě politická stránka historického výzkumu a otázka zpřístupnění archivů se řešila i na tomto fóru. Neúspěšně. Ruská strana debatu na tomto diskusním fóru de facto bojkotovala.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=SD2Oanc44-w“]

[su_pullquote align=“right“]Archivy ve Lvově zatím nechtějí zveřejnit informace o perzekuci Židů na Ukrajině v době druhé světové války. Tamní společnost na takovou pravdu o sobě ještě není připravena. 

Adam Hradilek[/su_pullquote]

Dostaneme se tedy jednou k informacím o našich dějinách, které leží v ruských archivech? Adam Hradilek, který mapuje především perzekuci československých občanů v Rusku v době stalinismu, má dobré zkušenosti především s ukrajinskými archivy, které jsou dnes přístupné podobně jako archivy u nás. Moskevské archivy se podle Daniely Kolenovské, která se zabývá ruskou mezinárodní politikou, jen tak neotevřou. Současné pojetí ruských dějin, které uplatňují dnešní ruské oficiální kruhy, na tom nemá valný zájem. A to nejen ve vztahu k nám nebo jiným státům, ale především vůči svým vlastním občanům.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=PMfEadDamlY“]

O tom, jak se v ruských, ale třeba i ukrajinských, běloruských, litevských a dalších archivech bádá českým historikům a co všechno se dá najít a co naopak ne hovoří s Martinem Gromanem v Reflexích Adam Hradilek z ÚSTR a Daniela Kolenovská z ÚSD AV ČR a Institutu mezinárodních studií FSV UK.


Reflexe! ČRo Vltava 17. 11. 2018, 17:00

Jedna nafilmovaná schůze za druhou

Reflexe! Dějiny ve filmu

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=RKIST-DVN2M“]



Filmů, které popisují naše dějiny, vznikla za posledních deset let dlouhá řada. Jakobychom byli svými dějinami nějak posedlí nebo jak říkal historik Karel Bartošek – nemocní. Stále se na svou historii chceme dívat. Jak to dívání se ale vypadá?

Chceme se jen v kině nebo u televize dozvědět, jak to bylo, nebo si chceme z minulosti také něco vzít, a čekáme, že film o dějinách nám v tom pomůže? A mění se nějak pojetí našich moderních dějin ve filmovém zpracování? Je to koukání se na historii jenom zábava nebo je v tom něco víc, co do toho vkládáme jako diváci? A mají tuto ambici i tvůrci filmů o historii? Rozumíme vlastně dobře tomu, co je to historický film, co může nabídnout a co už ne?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=5Yg8vUPhdcE“]

[su_pullquote]Ševčíkův Masaryk je pro mne tradiční nacionalistický film, který se mi nelíbí.

Petr Kopal[/su_pullquote]

Asi největším výkonem na tomto poli bylo v posledních letech České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, které zmapovalo základní příběhy českých moderních politických dějin. Jak se shodli hosté Reflexí, je to počin zdařilý, i když od diváka požaduje výkon v tom, že musí uvnímat hodinové díly, které jsou postavené především na dialogu, debatě, myšlenkách. Současné české historické filmy vůbec často připomínají jakousi nafilmovanou schůzi.

[su_pullquote align=“right“]Historický film je taky součástí toho, že dějiny píší vítězové.

Robert Sedláček[/su_pullquote]

Mnohem stravitelnější je soap opera Vyprávěj, která je divácky přistupnější, nicméně zase má tendenci převyprávět především normalizaci v mírnějším pojetí, než tomu bylo u snímků vznikajících po roce 1990. Ty se vyznačovaly ostrým antikomunismem. Vyprávěj nabízí smírnější pohled na dějiny a roli běžného člověka v nich. I to jistě stojí za jeho vysokou sledovaností.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=YpMsyEGvssE“]

[su_pullquote]Doporučil bych maďarský film Saulův syn, z českých asi Dukla 61.

Kamil Činátl[/su_pullquote]

Hosty Reflexí o tom, jak dnes pojednáváme historické děje prostřednictvím filmu, budou historici Petr Kopal a Kamil Činátl. Martin Groman také k mikrofonu pozval scénáristu snímku Hořící keř Štěpána Hulíka a režiséra Roberta Sedláčka, který je podepsán například pod seriály České století, Bohéma nebo pod svým nejnovnějším filmem – Palach. 



Reflexe! ČRo Vltava 3. 11. 2018, 17:00

Pastýř a jeho stádo


Reflexe! TGM

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=qBS10Jr6by8″]

Masaryk vyčníval. Od dětství do konce. Když přišel na pražskou unverzitu, učil jinak než ostatní profesoři. Ke svým studentům si především hledal cestu, vedl s nimi diskuse, polemizoval. A oni ho za to milovali. Ne nadarmo se vžilo jejich označení Masaryka jako pastýře. Oni jsou jeho stádo a on je vede.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=CUmZXwSWHkM“]

Jak připomíná historik Luboš Velek, Masaryk si toto označení osvojil, což ale nebylo právě ideální pro jeho politickou činnost. “Masaryk jako politik před rokem 1914, to je tragedie,” říká ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR.

[su_pullquote]“Charakterizoval bych ho jako celoživotního rváče.“
Luboš Velek

[/su_pullquote]

Jak s profesory, tak s českými politiky, tak s velkou částí veřejnosti se dostává stále do konfliktů. Karla Kramáře v dopisech například oslovuje jako “dítě”, což úspěšného a ambiciozního politika jistě netěšilo. Kolegy na univerzitě zhusta označuje jako hlupáky a také toto stojí za faktem, že mu profesoři, i navzdory Vídni, odmítají 15 let udělit plnou profesuru.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=Vn1ZzGr6xxI“]

Jak v roce 1940 v exilu řekne Edvard Beneš, Masaryk to je celoživotní “boj, boj a zase boj.” Ať už jde o spor o rukopisy, hilsneriádu nebo Masarykovo vystoupení při obhajobě odsouzených jihoslovanských politiků atd. Získává si tím nejen dlouhou řadu domácích oponentů, ale také dost zahraničních přátel a podporovatelů. A jak připomíná autor nedávné masarykovské výstavy v Národním muzeu Michal Stehlík, toto TGM zužitkuje v době první světové války při svých jednáních o budoucnosti československého státu.

[su_pullquote]“Masaryk dokáže stoprocentně využít historické příležitosti. Dovede vystoupit vždy tak, že je slyšet.“
Michal Stehlík

[/su_pullquote]

A pak už přichází Masaryk prezident – a opět ožívá pastýř a jeho stádo. Ti, kteří ho ještě nedávno špinili a vylučovali z národa, teď tatíčkují a oslavují toho muže v bílé uniformě na koni div že ne jako dříve císaře. To už ale není příběh rebela a bojovníka, ale příběh idolu, ikony a modly. “Výkon, který se mu ale s republikou povedl, je ohromný. Identifikace občanů ke svému státu, přes všechny trable, byla nevídaná, a to je myslím velký výkon první republiky a také tohoto už ikonického Masaryka,” dodává Michal Stehlík.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=IygKe-ApKAw“]

Právě ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR Luboš Velek a náměstek ředitele Národního muzea Michal Stehlík budou hosty Martina Gromana v těchto masarykovských Reflexích. Jejich hovor doprovázejí vzpomínky pamětníků z nahrávek našeho rozhlasového archivu.



Reflexe! ČRo Vltava 27. 10. 2018, 17:00

“Ta socha byla politickou potupou”

Reflexe! 100 let bez Mariánského sloupu


Tady k poslechu

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=AC3dYE9ywK0″]

Bohém a Haškův přítel Franta Sauer vedl 3. listopadu 1918 procesí z pražské Bílé hory na Staroměstské náměstí, kde společně strhli od 17. století tam stojící barokní Mariánský sloup. Prestižní pražský veřejný prostor byl novými poměry pomyslně dobyt a nejexponovanější symbolická památka na monarchii zmizela. Sloup se tak stal nejen symbolem ničení památek na právě zaniklé Rakousko-Uhersko, ale také nezhojených ran, které po vzniku státu ve společnosti zůstaly.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=J8wz7_GiVn0″]

Okamžitá reakce na stržení sloupu nebyla jednoznačná. Jedni nad ztrátou památky vytvořené sochařem Janem Jiřím Bendlem truchlili, jiní se radovali a viděli v něm symbol porážky české reformace a poroby Čechů Habsburky. Prezident Masaryk řekl: “Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ Josef Mánes nebo V. V. Štech se ztrátou sloupu naopak nesouhlasili, malířka Zdeňka Braunerová den poté na místo sloupu položila věnec s nápisem Protestuji. Od té doby ale uplynulo sto let. Mohlo by se tedy zdát, že mezitím se celý případ uzavřel a dnes už si boření sloupu budeme připomínat jen jako symbol revoluční doby kolem vzniku státu.

[su_box title=“O pražském Mariánském sloupu“ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]Mariánský sloup na Staroměstském náměstí z roku 1652 byl vysoký téměř 14 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly znázorňující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a herezi (had). Podstavec sloužil jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké, který při obléhání Prahy visel na domě čp. 20 na Staroměstském náměstí. Vzorem pražského sloupu (stejně jako například vídeňského z roku 1648) byl mariánský sloup postavený roku 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války. Tedy ze stejného důvodu jako sloup v Praze. [/su_box]

Od první chvíle se ale vedla debata o tom, jestli sloup obnovit nebo ne. A po roce 1989 vypukl spor nanovo a s mnohem větší razancí než kdy dříve. Vznikla společnost pro obnovu Mariánského sloupu, na celý případ se navázala celá řada mýtů a legend a dodnes není jisté, zda sloup na Staroměstském náměstí zase bude nebo ne. Nicméně tak či tak se na své místo nevrátí sloup autentický, barokní, ale maximálně jeho novodobá verze, ani ne replika, protože původní sloup se nezachoval celý, a tak nemůže být dokonale zkopírován. Přou se o to někteří katolíci, jejich odpůrci, historici, filozofové, politici, představitelé církve i část veřejnosti.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=b2NqeFcP0xI“]

O historii pražského Mariánského sloupu a o sporech kolem snah o jeho obnovu budou s Martinem Groman debatovat historici umění Vít Vlnas a Jan Dienstbier.

Reflexe! ČRo Vltava 20. 10. 2018, 17:00

V čem po sto letech navazujeme na první republiku?

Reflexe! 100 let Československa

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=lTqqlj2cCtM“]

Slavíme sto let státu, který před 80 lety zanikl a před 25 se definitivně rozpadl i jeho pohrobek. Máme k němu nějakou vazbu nebo je to jenom zase to naše ohlížení se do minulosti jako bylo silné po roce 89? Slováci to možná mají v něčem jednodušší, oni se asi více než my cítí být těmi, kdo si tvoří vlastní stát. My stále navazujeme na těch 100 let. Jaký máme poměr k Československu a co to tu vlastně slavíme?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=fd1gijPrgRI“]

Masaryk do štítu své republiky vetknul pojmy jako humanismus, demokracie, evropanství, otevřenou diskusi a především pojem pravdy a pravdivosti. Václav Havel v roce 1993 řekl, že “zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první československá republika” a jako to, v čem navazujeme vytknul – parlamentní demokracii, ideu právního státu a orientaci na západní liberální demokracii. To je hned několik pojmů, které se v dnešních debatách hodně zpochybňují. Jsou současná léta v tomto už jinde než byla léta devadesátá a to navazování se přetrhlo někde později? Nebo jde o to, že si musíme v debatě zase i ty základní věci, ne kterých stojíme a chceme stát, upevnit a znovu prodiskutovat?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=VfR8BraG8QY“]

Století české samostatnosti můžeme pojmout jako připomínku zašlých časů a položení věnců nebo jako výzvu prověřit si sami na sobě, jestli jsme dost občany, dost vnitřně svobodnými lidmi a dost demokraty. Masaryk a další kladni pře společnost úkoly a cíle, kterých měla dosahovat. Dnes se zdá, že to byla konstrukce a nutit společnost, aby obhajovala svou existenci a důvod k existenci, co dáváme světu nebo Evropě, je nadsazené a nerealistické. A také jsme dnes dál, než před sto lety v tom, že samotná existence státu je zaručená a nikdo ji nezpochybňuje. Stačí nám to ale k tomu, abychom byli opravdu suverénní společnost?

Martin Groman si tentokrát pozval do studia filozofa Jana Sokola a Erika Taberyho, šéfredaktora týdeníku Respekt a autora knihy Opuštěná společnost.


Reflexe! ČRo Vltava 6. 10. 2018, 17:00