Srpen 1968: Chceme do spolku s Rumunskem a Jugoslávií

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.

S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po kupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.

Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.

Dubček politická superstar
Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.”

Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat. 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem ukliděni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.

Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka, a 86 % Národnímu shromáždění.

Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.


A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo.

V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu? 95 % řeklo, že ano. 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci.

S Titem a Ceaușescem na věčné časy
Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé Dohody.

Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacel let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.

29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie). 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.

Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení.


Pesimisté do roka z pěti na sto
Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.”

Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoupí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným. 

Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.

Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.

Poměr, co nezůstal bez následků
Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich “případ” – provinili se tím, “že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit.”

Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, “stranicky to řeší” a řádně to properou přede všemi. “Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání.“

Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.

Jediný udavač
V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se “agent zahraniční rozvědky.” Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, “žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován.“ U té “realisace” bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.

Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že “agilní blbec je horší než třídní nepřítel.” Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí.

Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají “velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno.”

To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. „Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby.”

Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: “Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla.“

Šimůnci zasahují
Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten “si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci.” Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.

A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o “bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu.” A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.

Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: „Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě.“ A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď “soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád.“

Mohli jinak?
To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?

Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.

Psáno pro blog.aktualne.cz

Na rekreaci patří jen nejzasloužilejší úderníci a zlepšovatelé

Analýza Martina Gromana: „Od zítřka máme dovolenou, vyvolenou šňůru volných dní,“ halekal před lety z rádií normalizační šlágr a zdá se, že jsme ani po třiceti letech svobody své trávení volného času zásadně neproměnili. Do zemí bývalé Jugoslávie a na chalupy jezdíme snad ještě víc než za Husáka. Co vlastně formovalo to, jak trávíme své volno?

V devatenáctém století a počátkem dvacátého trávili naši předkové volno docela jinak než my. Už jenom proto, že ho moc neměli. Pracující člověk tehdy makal až 85 hodin týdně oproti dnešním 40. Víkendy neexistovaly, a pokud někdo měl nárok na tzv. dovolenou na zotavenou, byl to týden ročně. Samotné slovo dovolená přichází do slovníku Čechů a Slováků až po první světové válce. Od dvacátých let se postupně zakotvuje v zákonech a až v padesátých letech měli pracující nárok na dva až čtyři týdny placeného volna. Jen horníci měli pět.

Pokud bychom o něčem jako trávení dovolené mluvili před první světovou válkou, museli bychom se zaměřit na pojmy jako letní byty nebo cestování za poznáním, případně ozdravné pobyty v lázních nebo u moře. To vše bylo vyhrazeno převážně elitním skupinám obyvatel. A pokud už takový člověk vyjel do zahraničí, většinou to nebylo na chvíli, protože to ani neumožňovaly tehdejší dopravní prostředky. Víme tak, že třeba členové rodiny Palackých zajížděli do Itálie, ale vždy na několik měsíců a v zásadě za poznáním, nikoli výhradně za relaxací nebo koupáním.

Demokratizace volna přichází až s první republikou. Rozvíjí se především po dvou liniích. Pro chudší jsou tu fenomény jako tramping nebo turistika. Pro bohaté letní byty nebo vily, především v okolí velkých měst. Fungovaly zhusta tak, že „na venek“ se odebrala manželka s dětmi a případně chůvou či služkou, pán domu za nimi dojížděl na neděli a přes týden dál pracoval ve městě.

Dovolená s Reinhardem

První organizované dovolené přicházejí paradoxně nikoli s komunistickým režimem, ale už za protektorátu. Tím, kdo vnesl do českého prostředí fenomén dovolené jako odměny za dobře odvedenou práci, byl Reinhard Heydrich. Už před válkou třetí říše připravovala pod hlavičkou organizace Kraft durch Freude ozdravné pobyty pro německé dělníky u Baltu. Rozsáhlé komplexy na Rujáně, které měly pojmout na 20 000 rekreantů, ale nikdy nebyly dostavěny, přišla válka a program zamrzl. Heydrich se jím ale inspiroval a pověřil pražskou Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, aby nabídla českým dělníkům týden dovolené v luxusních hotelech, což do té doby neznali. Samozřejmě to byla součást osvědčené politiky cukru a biče – cílem bylo vybudit větší loajálnost k Říši, okupační moc demonstrovala péči o manuálně pracujícího člověka.

Pokračování v DeníkuN

Zápisky poslance

František Kriegel jako poslanec Národního shromáždění (1964–1969)

V aktuálním vydání revue Paměť a dějiny (02/2019) vyšel následující text o roli Františka Kriegla v Národním shromáždění po roce 1964:

Čtrnáctého června 1964 se v ČSSR konaly v zásadě formální volby do Národního shromáždění (NS). Jedním ze tří stovek poslanců se stal primář Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči František Kriegel. O jeho přístupu k úkolům poslance svědčí četné poznámky a zápisky z té doby, které po sobě zanechal. Odhalit se z nich dá i mnohé z postojů a názorů, které jej přivedly v srpnu 1968 k rozhodnutí, že se jako jediný nepodvolí moskevskému diktátu.

V roce 1963 se František Kriegel vrátil po třech letech z Kuby, kde pomáhal Castrovu režimu postavit na nohy tamní zdravotnictví. Měl k tomu kvalifikaci jako frontový lékař ze španělské občanské války, z bojišť v Číně, Barmě nebo Indii, ale také jako náměstek československého ministra zdravotnictví Josefa Plojhara po únoru 1948. Ostatně i v únorových dnech projevil svůj velký organizační talent, když v Praze řídil jednotky Lidových milicí. Ideji komunismu doživotně věřil, ale o KSČ neměl velké iluze. Ke straně byl vždy věcně kritický, za což ho z ní už ve Španělsku i v Číně chtěli vyloučit. Po válce nicméně nabyl přesvědčení, že nastala ideální konstelace pro realizaci komunistických plánů na spravedlivou společnost. Na ministerstvu, kde zaváděl jednotné zdravotnictví, proslul tvrdostí a nekompromisností, za což si v době politických procesů od kolegů vysloužil obvinění z diktátorství. Když se pro něco rozhodl, a rozhodoval se většinou podle svých zkušeností, podle své hlavy, bylo s ním těžké hnout. Možná v tom hrála roli zkušenost frontového lékaře, který musí nést odpovědnost a jednat rychle, na váhání nemá kdy.

Kompletní text z revue Paměť a dějiny 02/2019 zde:
Kriegel Pamet a dejiny

Černobyl je jako české filmy o moderní historii – týká se nás, ale nebolí to

Esej Martina Gromana: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ parafrázoval slavný Orwellův výrok před nedávnem Robert Sedláček, režisér Českého století, Jana Husa, Palacha, Bohémy a dalších historií inspirovaných televizních snímků. Když se podíváme, kolik filmů o dějinných událostech nebo životopisů se dnes točí, nabízí se otázka, kdo všechno tady vlastně chce přítomnost ovládat. A co z toho vzniká?

Na téma dějin ve filmu se dá nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv. Jistě nevyčerpáme všechny. Aktuální debaty o televizní sérii z produkce HBO o Černobylu ale ukazují jedno – úspěch u diváků i kritiky mívají především ty historické filmy, kterým o skutečné dějiny zase až tak nejde. Nebo aspoň ne v první řadě. Hledají silný příběh, emoci, prožitek.

Když se podíváme na většinu filmových a televizních reprezentací minulosti natočených jen u nás v posledních letech – na všechny ty Rašíny, Husy, Palachy, Marie Terezie, Lidice, Hovory s TGM, na Bohému, Masaryka, hilsneriádu, Tobruk, ale i Vyprávěj, Protektora, Hořící keř nebo Duklu 61 a další –, vidíme tu lépe, tu hůře zvládnutou snahu scenáristů, dramaturgů a režisérů jít na dějiny skrze osobní motivy postav z minulosti, personalizovat dějiny a děje za nimi stojící nebo osadit dějepis životy obyčejných lidí. Má to tu výhodu, že takto pojatý příběh většinou diváka v kině nebo u obrazovky nemusí bolet, nemusí se s ním vyrovnávat nijak osobně. Naopak ho zhusta ukolébá v jeho zažitém schématu – tu o nebezpečném Rusku, tu o výjimečnosti vlastního národa atd.

Když se podržíme aktuálního Černobylu – ani ten nebyl jiný, a navíc není nijak extra historicky věrný. Leccos bylo jinak, jak vysvětlují už několik týdnů horem dolem odborníci na jadernou energii. Ale ono to nevadí a ani by vadit nemělo. Televizní Černobyl mluví ze všeho nejvíc o velké mocenské lži, které se tehdejší vedení Sovětského svazu dopustilo hlavně na vlastních lidech. Neztratit prestiž, jméno, postavení, pověst neomylného impéria i za cenu lidských obětí. Lež a ambice jsou tu, po kolikáté už, silnější než pravda a nějaký ten lidský osud. A v tom je nejspíš i obecně síla dobrého bijáku o dějinách – když vyvolá v divákovi emoci, která mu může osvětlit skutečné pohnutky a motivy stojící za fakty z učebnic, netočil se nadarmo.

Když to ale nedopadne, vypadá pak výsledek jako nafilmovaná stará schůze. V jednom rozhovoru řekl klasik televizních seriálů šedesátých až osmdesátých let Jaroslav Dietl, že je rozdíl vyprávět dlouhý příběh a velký příběh. Pokud scénář nenese silné vyprávění, ale staví na tom, že je historicky věrný, „podle skutečné události“, končí to zhusta stejným výsledkem – hodně mluvení, málo děje, hodně dějin, málo filmu.

Pokračování na DeníkuN

Mariánské nadělení na Staromáku

Tak nám do Prahy připlul Mariánský sloup. Stoletý spor o jeho návrat na Staroměstské náměstí míří ale spíš ke krizi, než ke konci. Zdá se, že to nebude kompromis vzešlý z debaty a snahy najít výsledek odpovídající době, ale dupnutí si jedné z nesvářených stran letitého sporu.

Ten problém je starší než sto let a zajímá dnes už jen dvě vzájemně do sebe nesmiřitelně zahryzlé skupinky lidí. Jedni roky tvrdí, že Mariánský sloup svržený na Staroměstském náměstí týden po vzniku republiky v roce 1918 se musí vrátit, jinak nebude v Čechách klid. Druzí se hrozí návratu bigótního katolicismus, straší návratem Habsburků a podobně. Společnosti je to celkem putna.

Proč tedy tolik povyku? Protože tu před námi nestojí především snaha vyřešit problém věcně a rozumem, ale vyhrát a pokořit oponenta. A to nejen dnes, ale po celou tu dobu, co se o sloupu mluví. A mluví se o něm přes tři sta padesát let. Postaven byl roku 1652 jako poděkování tehdejší monarchie za obranu Prahy před švédskými vojsky. Dokonce tehdy velmi žil mariánský kult, který tvrdil, že byla spatřena Panna Maria jak osobně vrhá švédské dělové koule zpět do ležení nepřátel před Prahou.

Umělecky byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí zajímavý – první monumentální realizace baroka v Praze, místo zvoleno vyloženě geniálně, velkoryse vybavený, ohraničený balustrádou, velmi dynamicky pojaté skupiny andělů zápasících s čerty, na pilíři ve výšce přes 14 metrů Panna Maria neposkvrněná, tedy Imakuláta, odkazy na antiku. Jan Jiří Bendl vytvořil pro centrální náměstí Prahy a potažmo celých Čech dílo, které doplňovalo trojici podobných stojících v té době v Mnichově a Vídni.

Oslava vítězného katolicismu
Oponenti vždy ale tvrdili, že kultura nekultura, umění neumění, obrana Prahy znamenala konec pokusů o návrat reformního proudu křesťanství do Čech, upevnění rekatolizace po Bílé hoře a de facto tak jen na stovky let upevnila status quo pobělohorského útlaku. Sloup měl oslavovat uhájení Prahy, ale už tehdy se na něj nabalovaly další významy – stál na místě pranýře, na který Švédové po Bílé hoře přibili staroboleslavské paládium, Týnský chrám pak pozbyl své symboly ultrakvismu, čímž měla symbolicky skončit česká reformace atd.

Ten sloup byl zkrátka vnímán vždy částí společnosti jako oslava vítězného katolicismu a dnešní jeho obhájci se chovají žel tak, že se tento význam může v nových podmínkách a s novým obsahem vrátit, což rozpory neuklidní. Nakonec ten návrat udělá medvědí službu jen pověsti současných katolíků. Na obou stranách ožívají všechny resentimenty a náboženské šarvátky. Oživit doopravdy je dnes je sice jen těžko možné, ale to neznamá, že tu a tam v nějaké té hlavě nestraší.

Za první světové války se k sloupu na Staroměstské náměstí přidal Jan Hus, představitel reformace, a vzniklo napětí. Ekumenicky sice zajímavé, ale pro strany sporu spíš vše ještě více hrotící. Dodnes není jasné, jestli Hus, sám vyznavač Panny Marie, na Šalounově pomníku hleděl na sochu Panny Marie nebo na Týnský chrám, sídlo konzistoře, centrum přijímání podobojí; chrám, na jehož průčelí byl a znovu je husitský kalich a také bývala socha Jiřího z Poděbrad, husitského krále. Primátor Podlipný při odhalení Husova pomníku mluvil smířlivě o soužití obou symbolů na hlavním náměstí Čech, ale marně.

Republika bořící
Napětí mezi Husem a Pannou Marii trvalo jen tři roky a týden po vyhlášení samostatného Československa dav mariánský sloup strhnul. Akci vedl žižkovský bouřlivák haškovského typu Franta Sauer a politicky jej podpořila nejvíc sociální demokracie, ale když už byl sloup dole, postavil se za jeho demolici i prezident Masaryk, sám výrazný zastánce reformovaného náboženství.

Obrazoborectví vůbec provázelo vznik republiky. Slavná barokní památka v centru Prahy nebyla jediným terčem. Hodně soch a obrazů odkazujících ke katolicismu zmizelo nebo bylo zničeno v těch týdnech a měsících i prvních letech po vzniku státu po celých Čechách a Moravě, hlavně tam, kde byla silná politická levice, na Kladensku, Ostravsku. Zvláštní kapitolou bylo ničení náboženských symbolů českými vojáky na Slovensku, při kterém došlo dokonce k obětem na životech – ne každá socha padla k zemi tak zázračně jako Panna Marie v Praze, kdy se nikomu nic nestalo. Slováci v tom nemohli nevidět zpupnost Čechů, kteří přišli v roce 1919 bojovat s Maďary o jižní hranici státu a při tom si místy vypořádali účty i s katolíky představujícími a hájícími končíci režim Rakouska-Uherska.

Opomenout nelze ani politickou rovinu celého sporu – už vznik sloupu byl projevem politické manifestace. A nejinak tomu bylo po celou dobu sporů o něj. Staroměstské náměstí je prostě symbolicky silný prostor a budí tyto rozpory a tendence. Na konci 19. století píše ve svých denících revolucionář Frič, že ten sloup je symbolem útlaku, ani sochař Šaloun s umístěním svého Husa vedle Panny Marie původně nesouhlasil. Byla to ale právě politická vůle mladočechů, která umístění Husa právě sem prosadila. Anektovat si Staromák, to je přirozená snaha všech politických sil u nás, v jakékoli době. Kde ostatně řečnil Gottwald a další dodnes?

I ten nešťastný Sauer, který to všechno vyhrotil a způsobil, to nedělal z vandalismu, ale právě pro ideu. Často je obhájci sloupu dodnes líčen jako opilec a žvanil, ostatně Haškův souputník, ale on navzdory všem mystifikacím, které o sobě s oblibou šířil, zjevně odkazuje k myšlenkám Ernsta Denise a dalších historiků a myslitelů, které znal a četl. Vnímal i pod jejich vlivem sloup jako symbol špatného klerikalismu, který v jeho době hnal lidi do světové války a nechal je tam umírat po tisících.

První den po stržení sloupu se hned začalo mluvit o nutnosti jeho obnovy. Katolická církev se tehdy k celé věci postavila pragmaticky a umírněně. Prostředky vybrané na nový sloup investovala do výstavby osmi kostelů v částech Prahy, které se na počátku 20. let k hlavnímu městu připojily. Vznikl tak mimo jiné Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo kaple sv. Kláry v Tróji a další kostely a farnosti. Prstenec plánovaných 12 kostelů měl nahradit 12 hvězd kolem hlavy Imakuláty ze Staroměstského náměstí a být jakýmsi gestem smíření. Dnes už zcela opomíjeným.

Nebude nikoho, kdo by nepřispěl?
Spory pokračovaly po celou dobu první republiky. Katolický spisovatel Jaroslav Durych například vybudil ostrou polemiku, když v červnu 1923 do Lidových listů vydávaných lidovou stranou napsal: “Není pochybnosti o tom, že Mariánský sloup na Staroměstském ryňku postaven bude. Nikoliv obnoven, nýbrž postaven. Starý sloup byl soukromým darem císaře Ferdinanda III. Nový sloup bude darem celého národa. Pravíme: celého, neboť nebude nikoho, kdo by nepřispěl.” A aby celou věc ještě patřičně rozvířil, dodal na konto Husova pomníku: “Špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený a urážející už svou bombastickou a komickou formou cit každého člověka, jehož zrakové nervy nejsou na obou stranách ochrnuty, nesmí již dlouho strašit na tomto překrásném a posvátném místě v srdci české země.”

Na takto afektovaný postoj významného představitele soudobého katolictví nemohla nepříjít reakce a byla stejně radikální. K. Z. Klíma doporučoval Durychovi, aby si příště před tak exaltovaným psaním raději dal studenou sprchu. Karel Hoch v Národních listech označil Durychův článek za nejapnost a Rudé právo rovnou psalo o bezpříkladné drzosti českých klerikálů.

Durycha se zastal až Karel Čapek, který v Lidových novinách v červenci toho roku nehájil jeho názory na sloup, ale ohradil se proti umenšování Durychova literárního talentu: “Básník Jaroslav Durych, militantní katolík, napsal článek, kterým neposloužil svému listu ani své straně. Dostal za to, co se do něj vešlo (…) Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v úvozovkách básník Durych nebo takyspisovatel Durych a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoliv nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšinou pisálkové.” Durych se pak Čapkovi odvděčil v dalších letech několika polemikami a na podzim 1938 ho bezmála vyloučil z národa.

Bojujeme s herezí?
Sporů přibývalo a vedly se a hrotily i v době komunismu, kdy o nějaké obnově sloupu nemohlo být ani řeči. Ovšem skupiny lidí, které tento příběh provokoval, se samozřejmě tenčily, až zbyly dvě nepočetné party, které dodnes vedou tento starý spor a jedna z nich teď hodlá celou věc uzavřít činem. Nebude z toho ale smír, je to buď a nebo, a mezi těmito skupinami nikdy už nebude jinak. Pokud se nějaký sloup na Staromák skutečně vrátí, otevře se celá ta historie znovu, a můžeme se začít bavit o tom, co všechno má být obnoveno a pozbyde to celé hlavně na rozumu.

S novou realizací Mariánského sloupu na Staromáku se pojí množství pohledů – nacionální, náboženské, estetické, historické, památkářské. Nikdy nepůjde o rekonstrukci sloupu nebo jeho návrat. Bude to jiný sloup, bude-li nějaký, z jiného materiálu, detaily, které po zničení zmizely, nevíme, jak vypadaly, zatím zdá se budou chybět také nové sochy čtyř andělů bojujících s démony, které byly na patě sloupu. Ostatně jeden z andělů bojoval s herezí, tedy s husitstvím, což by byl další problematický moment celého toho “návratu”.

Vlastně na tom příběhu, a to je na něm nakonec nejzajímavější, je vidět náš vztah k dějinám. Bourat, vracet, obnovovat, vyhánět, překrucovat, odčiňovat, napravovat. Ale kde je pochopení a přijetí, kde smíření, kde snaha o kompromis, o poznání. Celou dobu se kolem toho sloupu vede debata, jestli ho vrátit nebo ne, jestli to, co na jeho místě vyroste bude replika (nemůže být, není originál), kopie (to už vůbec ne) nebo prostě jiný sloup (a proč ho pak stavět, když se dnes už nové mariánské sloupy nebudují, když tu není nijak extra živý mariánský kult) atd. Ale debata o tom, jak sloup připomenout, jak do té připomínky dostat nejen staré obléhání Prahy od Švédů, ale také ty spory kolem sloupu, jak to baroko, sakrální rovinu (sloup byl místem, kam se Pražané běžně chodili modlit), ale i toho Frantu Sauera a jeho příběh, tato celá debata zůstala pod stolem a zdá se, že se to nezmění.

Přitom původní sloup je na náměstí připomenut. V dlažbě je o něm vsazena zmínka. Tak jako v dlažbě je vsazen památník na popravené vůdce stavovského povstání a nikdo nebojuje za obnovu šibenice, která na náměstí také dlouho stála.

České dějiny žádný mariánský sloup prostě nenapraví, to mohou jen odpovědní občané. Zatím leží mariánský sloup na lodi a postupně se má na náměstí přesunout. Nebude to konec, ale začátek, protože teď se ten ezoterický spor vedený několika bojovníky zhmotní a lidé, kteří dodnes o tom nic nevěděli, ho uvidí a budou se ptát a budou to řešit. Sochař Váňa, dnešní Bendl, nový sloup chystá dvacet let. Otázkou bude, jestli na Žižkově někde nekuje své plány nový Sauer.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Ladislav Matějka stoletý

Byli lidé, na které bychom nemuseli zrovna zapomínat. Dělali nám ve světě dobré jméno a zůstalo po nich velké dílo. Takoví zapomenutí frajeři. A jedním z nich byl bezpochyby český lingvista Ladislav Matějka, od jehož narození 30. května uplynulo rovných sto let.

Matějka stál vždy rozkročen mezi akademickým světem a žurnalistikou. Narodil se v květnu 1919 v Suchém Vrbném (dnes je to součást Českých Budějovic). Jako tříletý se přestěhoval s rodiči do Prahy, žili v novostavbách dělnických bytů na Maninách, sousedili s Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým. Ladislav si hrával s dcerou Gottwaldových.

Ještě před odchodem do exilu po únoru 1948 stihl na Karlově univerzitě získat doktorát za svá studia slovanského písemnictví. Přitom už dávno přispíval do Lidových a po válce Svobodných novin. Na počátku války byl tajemníkem šéfa Lidových novin, legendárního K. Z. Klímy, který v roce 1942 zahynul v Terezíně.

Po únoru 1948 uprchl do Švédska, kde krátce pracoval jako dělník a následně dostal místo asistenta na univerzitě v Lundu. Společně s dalšími exulanty zakládá nezávislou revue Skutečnost, kam mimo jiné přispívají Ferdinand Peroutka (jeho poslední pražský šéf) nebo Pavel Tigrid. Spolupracuje se Svobodnou Evropou. V USA pak pokračuje ve své univerzitní dráze po boku lingvisty Romana Jakobsona. Podílel se třeba na prvních harvardských experimentech s automatickými překlady textů a stává se profesorem na Michiganské univerzitě v Ann Arbor.

Při svém třicetiletém působení v Ann Arboru profesor Matějka vydal řadu anglických překladů české literatury, mimo jiné Komenského Labyrint světa, staročeského Mastičkáře, antologii české poesie s prvním anglickým překladem Máchova Máje, výbor z české prózy, knihu o českém baroku, Historii české literatury od Arne Nováka, dvojjazyčně Seifertův Morový sloup a Devět Elegiií Jiřího Ortena.

V době železné opony vydával v Americe práce spisovatelů a myslitelů původem z východního bloku jako byli Czesław Miłosz, Jaroslav Seifert či Josif Brodskij. Založil ročenku středoevropské civilizace, historie, literatury a politiky Cross Currents, kterou The Times Literary Supplement označil za „přední anglicky psané forum pro literaturu a kritiku ze střední Evropy“. Jejím hlavním cílem bylo, jak Matějka napsal, „zaměřit se na kulturu střední Evropy, kterou se komunisté snažili zničit a omezit jen na jedinou kulturu pod sovětskou nadvládou.“

Publikoval zde například esej tehdy vězněného Václava Havla Moc bezmocných spolu s textem, kterým Havlovi vyjadřoval podporu Arthur Miller. „Jakmile jsme vydali Moc bezmocných, začali se nám ozývat další zamlčovaní autoři a jejich přátelé. Cross Currents se staly neformálními propagátory Havlových myšlenek v Americe,“ vzpomínal Matějka.

Po dvanáct let přinášely Cross Currents informace o literatuře, výtvarném umění, divadle, hudbě, filmu a fotografii stejně jako filosofické eseje z celého regionu slovanských národů střední Evropy. Po svém pensionování profesor emeritus Matějka přenesl Cross Currents do vydavatelství university v Yalu , kde ročenka vycházela až do roku 1993.

Ale abych o Ladislavu Matějkovi a jeho pestrých osudech nemluvil jen z profesního ohledu. Ladislav také uměl žít a to velmi vesele a s tím, čemu se kdysi říkávalo lehký životní styl. K tomu u něj patřilo, že se dovedl velmi rychle a velmi vášnivě zamilovat. Po válce se Matějka hlásil k sociálním demokratům a mezi mladými studenty tehdy potkal Jelenu Rennerovou. Dceru právníka, poradce Karla Kramáře. Když pak Ladislav odešel do Švédska, snažil se, aby za ním mohla utéct také Jelena. Té se to v roce 1949 povedlo díky fingovanému sňatku se švédským sociálním demokratem Olofem Palmem. Nicméně toto manželství nezůstalo formálním a rozpadlo se až roku 1952. Palme se stal švédským premiérem a byl roku 1986 zastřelen. Jelena, později Zetterströmová, zůstala rodinnou přítelkyní nejen Palmeho rodiny, ale po roce 1989 se v Praze také znovu setkávala s Ladislavem Matějkou.

Když se po roce 1989 začal tu a tam vracet z Bostonu do Prahy, jednou se ocitl v trojské vile režisérky Věry Chytilové. Vyprávěl pak, jak seděl v pokoji, hleděl na zeď před sebou a najednou říká: “Heleďte, to je můj obraz.” “Není, ten je můj,” oponovala režisérka svým typicky chraplavým hlasem. “Ne ne,” trval na svém Matějka, “ten obraz jsem měl ve svém posledním pražském bytě a před odchodem do exilu jsem ho věnoval fotografu Karlu Ludwigovi.” “No a Ludwig byl můj první manžel,” vysvětlila Chytilová.

Poslední velké Matějkovo dílo, třídílná korespondence Voskovce a Wericha, zvítězilo v roce 2007 v anketě Lidových novin o knihu roku a vznikla podle něj divadelní představení i televizní dokumenty. Když tehdy ve svých takřka devadesáti letech na zadání své dlouholeté přítelkyně Medy Mládkové připravoval v bostonském Gotliebově archivu korespondenci Voskovce a Wericha, neúnavně celé hodiny přepisoval ručně a doma pak do počítače tisíce stránek jejich dopisů. Archiv mu dovolil jejich ofotografování až na samém konci této mravenčí práce. Nestěžoval si. Místo toho říkal, že mu práce prodlužuje život, že má cíl, který ještě musí splnit. Ten život si tak protáhl na 93 let.

Zemřel, aniž by dokončil svůj poslední úkol – stejně jako vydal korespondenci V+W, připravoval k vydání dopisy, které si od dvacátých do padesátých let minulého století vyměňoval Jiří Voskovec s malířem Josefem Šímou. I to torzo, které stihl Matějka sebrat, a jednou mi jej poslal k nahlédnutí, nabízí neskutečný vhled od osudů obou umělců v měnícím se světě.

Jedna citace ze všechny. V březnu 1956, téměř na závěr korespondečních výměn píše Voskovec Šímovi o pražské situaci Jana Wericha: “To znamená, že Janova situace je asi trochu delikátní. Obnovil teď v našem někdejším divadle našeho Caesara. Nějaký Horníček prý hraje moc dobře moji roli. Má to děsný úspěch – ale četl jsem jednu partajní kritiku, která byla sice uctivá, ale vytýkala Janovi, že jeho satira je příliš všeobecná a lze si ji vykládat všelijak. – Tak jsem byl na něj pyšný, že kráčí dále ve šlépějích Švejkových. Stejně by asi chudák rád ven – ale oni ho nepustěj.”

P. S.
A kdyby se vám celou dobu, co toto čtete, zdálo, že jméno Ladislava Matějky znáte, ale nevíte odkud, pak nejspíš z filmu Adéla ještě nevečeřela. Několikrát tam z úst Ladislava Peška zazní: „A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak jej pozdravujte.“ Nešlo o náhodu. Scénárista Jiří Brdečka takto poslal vzkaz svému dávnému kamarádovi. Vzkaz, který se k adresátovi dostal až po roce 1989.

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Věnec u rozhlasu

Českému rozhlasu se podle posledního měření poslechovost daří a z Vinohradské 12 zaznívá spokojené plácání se po zádech. To je v pořádku. Jen rozhlasu, ostatně i podle loňské analýzy EBU, chybí touha po inovaci, ambice hledat nepoznané, kuráž jít po neprošlápnutých cestách, podporovat novátorství svých lidí, být větší, silnější, odvážnější.

Je to dlouhodobá bolest českých veřejnoprávních médií – myslí stejně jako ta komerční. Něco funguje, tak na tom budeme rajtovat, dokud to nepadne. Když koně táhnou, nepřepřahej. Ale rolí médií veřejné služby je mimo jiné hledat, zkoušet, experimentovat. Nemá uštvat k smrti jedinou dříve třeba i dobře skákající herku, ale dbát o genofond chovu a trvale jej rozvíjet do budoucna. Kdo, když ne médium veřejné služby, vymyslí nové formáty? Kdo překvapí něčím neslýchaným? Kdo posune obor kupředu? Kdo vychová nové všestranné talenty?

Český rozhlas se dnes ve valné většině úzkostlivě bojí vykročit ze zaběhnutých kruhů a osvědčených jmen. Současný stav stanice Dvojka je toho důkazem; halasně propagované změny přivedly před mikrofon převážně jména z privátních televizí a rádií devadesátých let. Regionální stanice angažují dlouholetou hvězdu privátních rádií Xavera Veselého. Čísla z toho možná i budou, budoucnost, vize, inovace ale stěží.

Český rozhlas se bojí změn a reforem jako čert kříže a jde to už tak hluboko, že si například rok co rok dokola připomíná stejná výročí. Fenomén těchto připomínek je zde vůbec populární a prostupuje skrz všechny stanice. Když se neví, co, kdo nebo kudy, vytáhne se výročí a je zase dobře. A je fuk, jestli vysíláte pro děti či tatínky, pro babky či teenagery, výročí podle dramaturgů rozhlasu mají rádi asi všichni. Problém je, že i tady invenci aby jeden pohledal.

Každý rok se připomene 21. srpen 1968 a 18. květen 1923, kdy rozhlas u nás začal vysílat. Položí se věnce 5. května a v posledních letech se vždy s jarem radní Tomáš Kňourek zeptá, jak se ve vysílání připomněla německá okupace v březnu 1939 a jestli to bylo dost a hlavně stejně, srovnatelně a vyváženě s okupací ruskou v roce 1968. Vedoucí redaktoři podají raporty, kolik se toho o obou okupacích natočilo a odvysílalo, Radiožurnál udělá speciály a je zase dobře.

Přitom zrovna v devítkovém roce by si rozhlas mohl (a měl) připomínat kulatá a půlkulatá výročí své vlastní historie jako divý. A měly by ještě společného jmenovatele – oslavu vlastní inovativnosti, odvahy a hledačství. Rok po svém startu, v roce 1924 rozhlas odvysílal první sportovní přenos v Evropě (vzpomene na to aktuální stream Radiožurnál Sport?). V roce 1929 před mikrofon pustil poprvé Voskovce a Wericha. Jejich Osvobozené divadlo vzniklo jen čtyři roky před tím a byla to tehdy totální avantgarda. Takže pokud by chtěl dnešní rozhlas udělat něco aspoň vzdáleně podobně odvážného, nechal by Tobogan místo Aleše Cibulky moderovat minimálně Luďka Staňka. Spíš Kovyho. Nebo Kazmu.

Rok 1934 přinesl v brněnském studiu rozhlasový epos Františka Kožíka Cristobal Colón. Ne adaptaci divadla nebo knížky pro rádio, ale autentický rozhlasový tvar, do té doby nevídaný, neslýchaný. Rok 1964 pak první z velkých rozhlasových her šedesátých let, která ukázala možnosti tohoto média v plné síle a vyzrálosti – v červnu 1964 (pozor, výročí je na spadnutí) odvysílal Československý rozhlas hru Ludvíka Aškenázyho Bylo to na váš účet postavenou na síle lidského hlasu. Tady šlo hlavně o hlas Karla Högera. Reprízy následovaly hlavně po roce 1989, nejsilněji pak po roce 2000, takže to už šlo v zásadě zase o připomínání legendy.

Bylo to na váš účet ale slavilo úspěchy nejen tím, že ve své době získalo mezinárodní ceny, ale především bylo v letech 1965 až 1967 opakovaně inscenováno v zahraničí a režisér Jiří Horčička s touto hrou jako tvůrce objel Evropu. Který dnešní rozhlasový autor z Prahy odjel točit autorskou rozhlasovou a inovativní hru pro finský nebo dánský či berlínský rozhlas v tamním jazyce?

Zkrátka a dobře, Český rozhlas se raduje ze své tu více tu méně stagnující poslechovosti. Ale sázka do budoucnosti to není. Raduje se totiž z toho, že nic nemění, a když, tak se drží při zdi.

P. S. Zeptá se některý radní na to, jak si letos v prosinci Český rozhlas připomene 55 let od prvního vysílání slavné hitparády Na houpačce, kterou připravoval Jiří Černý?

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

O bizárech z Čapkovy Strže

Strž Karla Čapka

Aktuální bizáry a pitoresknosti kolem výměny ředitelek Čapkova památníku ve Strži u Dobříše nemohu sledovat bez osobního mrzení. Od chvíle, kdy jsem přišel studovat do Prahy v 90. letech, jezdil jsem na Strž. Dokonce jsem tam několik let o prázdninách provázel. Těžko se pak od vzpomínek oprostit.

Nemohu současné dění v domě Karla Čapka vnímat neosobně ale i z jiných než jen memoárových důvodů. Strž je místo, kterým prošly moderní dějiny a to nejen ty literární. Tady Čapek prožíval konec 30. let, tady přijal maďarského vyslance před Mnichovem 1938, aby informace od něj předal Edvardu Benešovi. Tady sepisoval s Ferdinandem Peroutkou zprávu o obdobné schůzce s německým vyslancem na nedalekém Osově. Tady psal své poslední romány, hry a cestopisy. Není třeba nějaké přehnané sensibility, aby si člověk uvědomil, že jsou místa, do kterých se jejich historie obtiskává silněji než do jiných. Záleží na síle té historie.

Ten dům u potoka má ale nejen genia loci, ale také patří do mapy míst spojených osudově s naší demokracií. Pokud by čeští demokraté putovali jako muslimové do Mekky, po Pražském hradu a Lánech museli by nutně na Strž. A dnes možná nejdřív tam. A za posledních víc než dvacet let tam bylo za čím jezdit. Strž žila a nebylo by to bez tamní dlouholeté ředitelky Kristíny Váňové. Nepřišla jako věci nějak hluboce znalý čapkolog, nebo jako zkušený muzejník. Ten by se tam tehdy ostatně jen těžko hrnul. Památník byl zapomenutým koutem, kterému komunisté od jeho vzniku v roce 1963 zrovna nepřáli.

Nová doba si žádala hlavně nadšení a snahu učit se, zkoušet, poznávat, hledat. A to vše Kristína Váňová projevila mírou ne zcela běžnou. Nebyla odborník, ale nadšenec do Čapka a do toho místa za Starou Hutí. Založila spolu s dalšími nadaci pro záchranu Strže, sehnali prostředky, dohodli se s Památníkem národního písemnictví na expozici, složitě vyjednávali s tehdejším okresním úřadem, že se muzea ujme, s restituenty, že dům pronajmou za dvě koruny ročně atd. Novou expozici otevřela v roce 1997 a postupně přidala expozici Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky, krátkodobé výstavy, přednášky, koncerty, besedy, divadelní představení, filmy, publikace atd. Pravidelně připravovala putovní čapkovské výstavy, které bez nadsázky objely svět. Postupně se z laika a nadšence vypracovala na svého druhu instituci. Asi by jí to znalci Čapkova díla nedopřáli, asi by ji třeba nezvolili na šest let předsedkyní Společnosti bratří Čapků, kdyby Strž zanedbávala a vedla ji mizerně, jak teď říkají její náhle oživší oponenti.

Kristínu Váňovou ve vedení památníku nedávno vystřídala jednatřicetiletá absolventka plzeňských práv Alice Seidlová, snacha středočeského radního pro školství, který pro ni hlasoval, členka sociální demokracie, sama na krajském úřadu před časem také zaměstnaná. Mohlo by se zdát, že se historie opakuje – opět přichází do vedení laik. Jenže s tím rozdílem, že pokud v devadesátých letech bylo potřeba odvahu památník zachránit a vybudovat, dnes toto potřeba není. Vize do budoucna ale potřeba bude jistě. A vize nevznikají bez hluboké znalosti věci. Vznikne leda zmatek a nápad pro nápad.

Nová ředitelka už pro média přiznala, že Čapka četla jenom ve škole, na Peroutku se nikdo raději neptal. Její zastánci namítají, že odborná znalost není potřeba, hlavní je vedení lidí (Strž má zaměstnanců tak asi jako prstů na ruce nešikovného dřevorubce), znalost legislativy, hospodaření s veřejnými prostředky a schopnost identifikovat rizika. Dobrá, ale kam takový člověk bude řídit literární muzeum, když neví mnoho o autorech, jejichž dílo to muzeum mapuje. Nebo aspoň o muzejnictví jako takovém. Nebo aspoň o kultuře a správě nekomerční památky. Diplomní práci v roce 2012 napsala Alice Seidlová o problematice znaleckého posudku v trestním řízení. To je věru dost daleko od témat, která ji teď čekají.

Alice Seidlová nemá vůbec snadné postavení. Postavila se do něj ale sama, a tak je zřejmé, komu za to může děkovat. Její jmenování, její výroky, to všechno, čeho se za pár dní ve funkci zvládla dopustit, to je pastva pro média. Ona a celý její lokální případ splňují totiž v malém leccos z toho, co dnes řešíme i ve velkém. Nepotismus, papaláštví, neprůhlednost politiky, lokální i státní, nečitelné výběry lidí do veřejných funkcí, odvolávání odborníků, arogance. Nemluvě o jejích fotografiích ze sociálních sítí, které už kolují vesele, kde se dá a ukazují holou pravdu – Alice Seidlová není stratég jdoucí promyšleně za kariérou. Ten by se takto veřejně nevystavoval.

Nemá to lehké. Ale mohla by mít. Nabízí se jí dokonce velmi jednoduchá cesta z celé šlamastyky. Pokud zveřejní svůj projekt, který při výběrovém řízení předložila, může vyvrátit mnohé obavy. V zadání stálo, že nový ředitel má předložit koncepci rozvoje muzea po finanční, ale i výstavnické a muzejní stránce, v oblasti vzdělávání, personální i mezinárodní spolupráce. Stačí svůj projekt ukázat. Může tak nade vší pochybnost prokázat kvality, kterými například porazila svou konkurentku, Terezu Todorovou, čapkovskou badatelku působící už několik let právě na Strži. Pokud projekt Alice Seidlové nezveřejní úřad, který ji do funkce dosadil, ať tak učiní sama, a pokud se ukáže, že její plány jsou relevantní, je po kauze okresního formátu.

Je zkrátka rozdíl, když přicházíte sloužit věci jako nadšenec zapálený pro tu věc samu, nebo jestli si jdete pro prebendu. Kristína Váňová i Alice Seidlová byly na počátku svého ředitelování na Strži laiky. U první ale bylo zřejmé, proč přichází – zachraňovat, tvořit, dělat. U druhé zatím není zřejmé, proč o místo ředitelky na Strži usilovala, jestli pro ředitelské místo samo, nebo pro Strž jako takovou. Pokud to druhé, je na místě říct otevřeně, jaké s ní má nová ředitelka plány. Jinak podezření, že jí šlo jen o prebendu, nevyvrátí.

Jediné, o co není třeba mít strach, je osud Karla Čapka a jeho odkazu. Ten totiž nezávisí na nějakém, jakkoli milém a pěkném domě, ten je v knížkách, textech, hrách, myšlenkách, v Čapkově životě. To jenom nám dnešním se lépe na něj vzpomíná, lépe se zpřítomňuje, snáze se k němu vracíme, když už se za Čapkem někam dokodrcáme. Postojíme v pracovně, zamyslíme se a něco si třeba i přečteme. Tak to dělejme bez toho kodrcání a o to častěji.

Čapek by nejspíš na tom všem hledal něco pozitivního. A možná by tento jeho přístup mohla vzít do hry Praha 10, která právě opravuje jeho dům v ulici bratří Čapků a chystá se jej změnit na muzeum a kulturní centrum. Pokud v čele tohoto čapkovského místa bude stát kompetentní, silná, zajímavá a věci mocná osobnost, může se místem na mapě české demokracie stát, stále ještě snad vedle a ne místo Strže, právě Čapkova vila v Praze. Odpovídalo by to ostatně významu, jaký v jeho životě a díle Praha měla.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Jak to bylo doopravdy: Byl novinář Ferdinand Peroutka příznivcem nacistů?

V květnu roku 1944 byl do pražské úřadovny gestapa dovezen z koncentračního tábora vězněný novinář Ferdinand Peroutka. Nabídka byla vskutku velkorysá: komisař Horpaschek mu navrhl, aby se vrátil k novinářské práci. Psát by musel samozřejmě v duchu protektorátního zadání, ale byl by tím na svobodě. Otázkou je, jaká by ona svoboda pro Peroutku byla. Peroutka, vězněný od září roku 1939, ale tuto nabídku odmítl.

Gestapák Horpaschek poté do své zprávy uvedl: „Propuštění Peroutky z vězení by bylo nemoudré vzhledem k tomu, že jsou zde obavy, že by se jeho propuštění nemuselo vyplatit. Proto navrhuji vyčkat s propuštěním Peroutky do doby, než nastane lepší politická situace.“

Dlužno dodat, že ona „lepší politická situace“ nastala až s koncem 2. světové války, kdy se Peroutka dostává na svobodu a vrací se nejen k novinářské práci, ale také píše divadelní hry a román Oblak a valčík. Dalším předělem v jeho životě pak je komunistický puč, kdy je nucen odejít do exilu.

Spojení s první republikou

Ferdinand Peroutka bývá někdy nazýván novinářem aktivním či aktivistickým. „Nevím, zda byl novinářem aktivistickým. Byl politickým spisovatelem – od roku 1917, kdy napsal první článek o ruské revoluci. Víme, že psal již před tím, ale to byly texty z kultury a další,“ vysvětluje host pořadu Martin Groman.

Výrazná novinářská osobnost je spjata především s obdobím první republiky, a to nejen díky jeho textům, ale také „jeho“ Přítomnosti, názorové blízkosti k Hradu a tehdejšímu prezidentu T. G. Masarykovi. A dlužno dodat, že Masaryk také finančně přispíval na vydávání Přítomnosti. I taková byla první republika…

Pokračování a k přehrání na ČRo Plus

O pořadu
Pořad Novinář Ferdinand Peroutka byl příznivcem nacistů?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Martin Groman, režii měl Michal Bureš.