Archiv pro rubriku: Peroutka

Falešný sňatek, potrat i půl života mimo domov. Dala mu vše. Osudové ženy: Slávka Peroutková

S ženatým Peroutkou žili odděleně. Fingovala sňatek, podstoupila potrat, Peroutku následovala do Anglie, Kanady i USA. 42 let žila mimo domov. Po revoluci pak pomáhala vrátit jeho odkaz do našeho světa.

Narodila se jako Jaroslava Fenclová v roce 1922 v Trutnově. Chtěla být herečkou, obdivovala Gretu Garbo. Když jí bylo 16 let, její otec Jaroslav Fencl, majitel cestovní, spáchal sebevraždu. Nikdy se přesně nezjistilo proč.

Za války byla nasazena v kuratoriu pro výchovu mládeže, kde se seznámila s dcerou Ferdinanda Peroutky. Její první vážný vztah skončil jejím útěkem před sňatkem. Osudový vztah s Peroutkou byl ještě složitější. U tehdy podruhé ženatého Peroutky začala pracovat jako sekretářka.

O pořadu
Účinkují: Adéla Kubačáková, Igor Bareš, Jan Teplý ml., Tomáš Voženílek, Otakar Brousek ml., Jana Zenáhlíková, Valérie Zawadská a Lukáš Král
Host: historik Martin Groman
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 2. 11. 2019

K poslechu na webu Dvojky Českého rozhlasu

„Nechte toho!“

V říjnu bude pokračovat soud vnučky českého novináře Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslové se státem. Žaluje jej za výroky prezidenta Zemana, které pronesl v lednu 2015 na Pražském hradě. O nic víc. Nejde tu o výklad dějin, jen o prostá fakta. A tak si je ještě jednou shrňme.

Miloš Zeman před čtyřmi lety prohlásil: “Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Terezie Kaslová se domáhá omluvy, protože to není pravda a prezident se za svá nepravdivá slova odmítá omluvit.

Andělé a vlci
Napsal tedy Ferdinand Peroutka text, kde mluví o andělech a vlcích? Ne. Napsal ho Jan Stránský pod pseudonymem Petr Bílý a je to známý fakt. Miloš Zeman se přesto odvolává na paměti Václava Černého a na knížku Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. S lidskou pamětí je to ošemetné. Tigrid psal svůj text v exilu, bez přístupu k archivům u nás, Václav Černý zase v kladbě a také zjevně po paměti. A ani paměť Miloše Zemana není bez chyby.

Černý skutečně tento výrok připisuje Peroutkovi v knize Pláč koruny české, ale proti tomuto tvrzení se na sklonku života v exilu ohradil i sám Peroutka a Černého slova odmítl. Tigrid ve svém průvodci pak píše: Po Mnichovu “zmatení a roztrpčení bylo veliké – a nejen na pravici. I Peroutka doporučoval reálnou politiku ve vztahu k Němcům a jím redigované Lidové noviny přinesly řadu víceméně kolaboranstkých úvodníků pod pseudonymem Petr Bílý (Chceme zpívat s anděli, musíme výti s vlky).”

Takže Pavel Tigrid text připisuje správně. Plete se ale v tom, že Peroutka redigoval Lidové noviny. Jejich šéfredaktorem v době vydání textu byl Eduard Bass, nikoli Peroutka, ten do Lidovek přispíval jen jako externista. A jen na okraj, ani text Petra Bílého není kolaboranstký nebo pronacistický, jak se snaží tvrdit Hrad. Jde o reakci na mnichovskou dohodu, a co dělat dál, a kdyby ho Zeman citoval v kontextu, zjistil by, že žádnou ‚fascinaci intelektuálů zrůdným učením‘ neprokazuje. Jan Stránský napsal: „Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku a nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky.“

S pamětníky je to ošemetné, ale někteří si i po letech pamatovali dobře. A tak kdyby Miloš Zeman sáhl místo Černého a Tigrida třeba po memoárech komunisty Bedřicha Rattingera, který na přelomu padesátých a šedesátých let sepsal své vzpomínky na Únor 1948 a které vyšly až po roce 1989, dozvěděl by se, jak Rattinger vzpomínal na své setkání s Janem Stránským na podzim 1938: “Pak jsem se s ním potkal zase po Mnichovu, kdy napsal onen známý článek končící tím, že musíme výti s vlky. Když jsem mu tento článek vytkl, vykrucoval se, že pouze tlumočil názory prezidenta Beneše, připouštěl, že mohl být napsán nešikovně, že však neznamená zradu jeho demokratických zásad.”

Hitler gentleman
Takže jedno tvrzení je prokazatelně nepravdivé. S druhým výrokem o článku Hitler je gentleman těžko polemizovat, protože ten prostě neexistuje. Není v Přítomnosti žádný takový článek s takovým titulkem, ani od Peroutky, ani od nikoho jiného, ani vlevo dole, ani jinde. Díky digitalizaci této prvorepublikové revue dnes i víme, že ani slovní spojení “Hitler je gentleman” se tu nikde za patnáct let její existence nevyskytuje.

Hrad se pokusil tvrdit, že text byl možná zabaven cenzurou a Miloš Zeman jakousi podivnou náhodou viděl vydání před jejím zásahem. Ale i v tom je háček – pokud by tehdejší cenzura něco z Peroutkových textů zabavila, neudělala by to proto, že autor oslavoval Hitlera, ale právě naopak, pro jeho kritiku.

Přesně to se stalo 16. března 1938, kdy cenzura zabavila část Peroutkova textu Anschluss ce n‘est pas la guerre, o kterém se Jiří Ovčáček chvíli snažil tvrdit, že by to mohl být onen hledaný text, protože zabaven byl i tutulek. Opět vedle. V tom komentáři navíc žádná fascinace nacismem není, naopak tu je varování před podceňováním Hitlera jako nebezpečného soupeře, který si v evropské politice dělá v zásadě, co se mu zamane. Peroutka zde kritizuje Německo a jeho politiku, proto byly nejostřejší pasáže zabaveny. Prvorepubliková cenzura v té době totiž zakazovala napadat zahraniční politiku Československého státu, a provokování Německa nebylo rozhodně v jeho zájmu.

Před Mnichodem 1938 pak cenzura zasáhla ještě v jednom Peroutkově článku (ovšem necenzurovala titulek) a po září 1938 také ještě jednou. Po vzniku Protektorátu už cenzura na stránkách Přítomnosti není patrná, protože texty byly schalovány předem a ty problematické do tisku vůbec nešly, ale byly nahrazeny. Celkem tedy cenzura v letech 1936-1939 zasáhla proti Peroutkovi jmenovitě ve třech jeho textech, přičemž titulek zabavila jen jeden a Hitler je gentleman to nebylo.

Etika odpovědnosti na hraně
Když už Hrad, stát a jeho právní zástupci nemohou doložit prezidentova tvrzení, utíkají se aspoň k dehonestaci celoživotního demokrata Peroutky, že byl ale na konci třicátých let div že ne antisemita a podporoval nacisty. Ani k tomu ale není dostatečná pramenná základna. Článek, který v této souvislosti bývá hojně zmiňován, Češi, Němci a Židé, ukazuje možná na dobovou podmíněnost svého vzniku, ale rozhodně ne na antisemitismus. Projevují se tu limity Peroutkova celoživotního realismu – v dobách, kdy to skoro není možné, trvat na určitých principech a hájit spíš své než cizí. V dané době a daném kontextu se tím textem Peroutka v poměrech zostřené cenzury zastal českých židů proti těm německým.

Byla to doba, kde mnozí jako třeba Jaroslav Durych (a to jmenuji autora, který byl nepopiratelný umělec) naopak na židy útočili, nemluvě o tom, co psali ti horší. Ostatně Peroutka v článku Po česku, vydaném v Přítomnosti 30. listopadu 1938 popisuje poměry druhé republiky takto: „Zdálo se, že všechno je možno a že všechny dveře jsou otevřeny, i cesta k nadvládě sprostoty a libovůle. Viděli jsme střepy, ale nevěděli, kdo je slepí. Nebylo postavy dosti zavržené, aby nepovylezla a nezačala osnovat plány. Vyskytl se i český spisovatel vydávající se – stejným právem – za vlastence a za dramatika, který se odhodlal věnovat svou novou knihu Adolfu Hitlerovi.“

Peroutka se po Mnichovu jako mnohokrát před tím i potom projevuje jako klasický propagátor etiky odpovědnosti, řečeno se sociologem Maxem Weberem. Ten rozlišuje etiku smýšlení a etiku odpovědnosti. Ta první jedná podle idejí a nenechá se od nich odvrátit – tak jako Jan Hus. Etika odpovědnosti se řídí naopak podle situace a v každém okamžiku se snaží činit maximum možného. Hledá cesty, jak nejlépe prospět za daných okolností. I dnes můžeme tento spor sledovat v našem veřejném prostoru a zhusta ho popisujeme jako spor mezi idealisty a pragmatiky.

U Peroutky to není chvilkové selhání nebo poblouznění. Používá naprosto stejný postup celý život. Můžeme k němu mít výhrady, ale musíme pak napadnout celý jeho koncept, což se pokoušeli po celý jeho život mnozí. Pokud mohl, hájil se. Ten postoj v něm byl ukotvený, reflektovaný, mnohokrát vysvětlený, inspirovaný vlastní novinářskou činností a odkazem masarykovské „drobné denní práce“ atd. Musíme pak napadnout mnohem víc než dva tři články z doby ohrožení státu. Musíme napadnout celou jednu tradici českého politického myšlení od Havlíčka, přes Masaryka právě k Peroutkovi.

Ale to už je zcela mimo kompetenci dnešních soudů, mimo možnosti projevů aktuálních politiků na oficiálních událostech a mimo rámec stále probírané žaloby. Soud, který nás čeká, nemá soudit dějiny, ale výroky dnešního prezidenta, pro které neměl a nemá dostatečnou pramennou základnu, historickou oporu, fakta.

Psát tak, aby Češi pochopili
Přichází březen 1939 a protektorát. Cenzura se zostřuje, Přítomnost hraje o existenci a Peroutka je v březnu poprvé zatčen pro výstrahu a zase propuštěn. Když se podíváte do Přítomnosti v tomto období, zjistíte, že Peroutka skoro nepíše. Redakci vede reálně Milena Jesenská.

Ze vzpomínkové literatury a pozdějších výpovědí víme, že právě Jesenská s Peroutkou se tehdy rozhodli udržet svůj list co jen to půjde. Hrad dnes vytýká Peroutkovi, že v této době nemlčel, prý kdyby nepsal, zůstal by novinářem. Inu, mistrování dějin je oblíbená disciplína. Pozoruhodný to ale výrok od představitele státu – když přijdou těžké časy, skutečný demokrat má mlčet a ne se snažit něco udělat, i kdyby to bylo jen málo, i kdyby to bylo až na samé hraně možného.

Jesenská byla po Peroutkově zatčení v březnu 1939 volána opakovaně k pohovorům na úřad německého zmocněnce pro tisk Wolfganga von Wolmar. Jednalo se o to, zda Němci Přítomnost zakáží nebo ne. Jesenská tehdy psala „Když nám zakáží zpívat naši hymnu nahlas, budeme si ji zpívat šeptem.” Vyslýchající Němec se jí ptal, jak hodlají s Peroutkou dál list vést. Jesenská odpověď formulovala: „Aby vám neškodil a čtenáři ho měli rádi.“ Ale to bylo málo.

A v této situaci přicházejí Hitlerovy padesátiny a všechny noviny musí napsat článek k narozeninám. Chopí se toho Peroutka a napíše Dynamický život. A napíše v něm, že Hitler není vůdce Čechů, že Mein Kampf není česká kniha. To věru není žádná fascinace. A ohlásí, že článek bude mít pokračování. Neměl. Cenzura vyznění textu pochopila lépe než dnešní čtenáři. Přítomnost v srpnu 1939 končí a Peroutka jde hned v září do koncentráku, Jesenská také a už se nevrátí.

Byly i jiné texty
Když už mluvíme o fascinaci nacismem, je zajímavé sledovat, jaké Peroutkovy texty z té doby Hrad necituje. Texty, kterých si naopak všímalo gestapo. 25. května 1939 například hlásilo do úřadu říšského protektora, že Peroutka píše v Přítomnosti v článku Když se všechno mění “o úkolu, který Čechy v nejbližší době čeká. Jeho výklad je zvlášť zajímavý a poučný proto, že v něm F. Peroutka poprvé jasně vysvětluje, co se již dlouho šíří jenom šeptem a co představuje obsah neoficiálního českého národního společenství, totiž stejné zorganizování Maffie jako svého času v obranném boji proti Rakousku-Uhersku. Ačkoli se snaží přece jenom nedávat svůj názor a názor neoficiálního národního společenství zcela otevřeně najevo, přece vysvětluje svůj názor natolik otevřeně, že mu každý Čech musí bez problémů porozumět. Nejdůležitější pasáž jeho článku ve vztahu k tomuto zní: Musíme umět v rámci zákonů protektorátních tak pracovati, jak jsme to uměli v rámci zákonů rakouských. Víme, že v devatenáctém století se český národ více povznesl politikou nepolitickou než politickou. Jest mu opakovati tento starý a úctyhodný výkon.”

V září 1939 je Peroutka odvezen do koncentráku. Zatčen, jak vyplývá i z předešlé zprávy, není coby novinář (ty se naopak okupační moc snažila všemožně získat na svou stranu), ale coby možný vůdce odboje, demokrat a stoupenec masarykovského státu. Gestapo si ho na podzim 1943 nechá přivést do vězení na Pankráci a nechá ho tady půl roku sedět, než ho předvedou k výslechu. Je to známá epizoda, nabídnou mu, aby psal pro ně, Peroutka odmítne a jede zpátky do lágru. Ten výslech z roku 1944 je ale zajímavý z jiného důvodu. Gestapák v jednu chvíli Peroutkovi naznačí, jak okupanti vnímali jeho texty z jara 1939.

„Zjistil jsem,“ píše komisař, „že Peroutka má typicky demokratické vývody o nutnosti dvojsmyslnosti politiky, přečetl jsem mu citáty z jeho článku, který napsal po zřízení protektorátu, a sdělil jsem mu, že mu tuto dvojsmyslnost německá politika neuznává, že jej přivedla do těžkého podezření a nakonec pod zámek.”

Takže sami Němci v jeho psaní po vyhlášení protektorátu neviděli nějakou snahu zalíbit se nebo snad fascinaci nacismem, ale právě naopak. Toto psaní Peroutku dostalo do vězení.

Nechte toho
Po válce, tak jako dnes Miloš Zeman, Peroutkovi jeho psaní za protektorátu vytkli naopak komunisté, například jejich přední ideolog Gustav Bareš. V březnu 1947 k tomu Peroutka napsal: „A tak týž článek je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům.”

Peroutka svůj text z roku 1947 uzavírá výslovným odkazem na text Dynamický život: „Novinář je obviněn, že v dubnu 1939 napsal k Hitlerovým narozeninám oslavný článek. Je citováno, že napsal: ‚Z německého vůdce národa se stává vůdce národů.‘ Zajisté to novinář napsal a zajisté to byla pravda. Španělé, Italové, silné vrstvy ve Francii, v Norsku a Holandsku přijímaly tehdy hitlerovskou ideologií; hitlerismus přestupoval německé hranice, stával se zjevem mezinárodním. […] Avšak muž, jenž pořídil citát, citoval jen úvodní větu článku a vynechal všechno ostatní, vynechal, že novinář, přecházeje k poměru českého národa k Hitlerovi, napsal dále, že ať čímkoli jinak je Hitler, není vůdce českého národa, poněvadž český národ má již své vůdce a má své klasiky, k nimž se vždy bude vracet pro poučení.”

Tento svůj text z roku 1947, kterým se Peroutka ohradil proti lžím tehdejších komunistů, které dnes téměř doslovně opakuje prezident Zeman, nazval příznačně Nechte toho!

Martin Groman
historik médií a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky

Text vyšel 5. 10. 2019 v příloze Orientace Lidových novin

O bizárech z Čapkovy Strže

Strž Karla Čapka

Aktuální bizáry a pitoresknosti kolem výměny ředitelek Čapkova památníku ve Strži u Dobříše nemohu sledovat bez osobního mrzení. Od chvíle, kdy jsem přišel studovat do Prahy v 90. letech, jezdil jsem na Strž. Dokonce jsem tam několik let o prázdninách provázel. Těžko se pak od vzpomínek oprostit.

Nemohu současné dění v domě Karla Čapka vnímat neosobně ale i z jiných než jen memoárových důvodů. Strž je místo, kterým prošly moderní dějiny a to nejen ty literární. Tady Čapek prožíval konec 30. let, tady přijal maďarského vyslance před Mnichovem 1938, aby informace od něj předal Edvardu Benešovi. Tady sepisoval s Ferdinandem Peroutkou zprávu o obdobné schůzce s německým vyslancem na nedalekém Osově. Tady psal své poslední romány, hry a cestopisy. Není třeba nějaké přehnané sensibility, aby si člověk uvědomil, že jsou místa, do kterých se jejich historie obtiskává silněji než do jiných. Záleží na síle té historie.

Ten dům u potoka má ale nejen genia loci, ale také patří do mapy míst spojených osudově s naší demokracií. Pokud by čeští demokraté putovali jako muslimové do Mekky, po Pražském hradu a Lánech museli by nutně na Strž. A dnes možná nejdřív tam. A za posledních víc než dvacet let tam bylo za čím jezdit. Strž žila a nebylo by to bez tamní dlouholeté ředitelky Kristíny Váňové. Nepřišla jako věci nějak hluboce znalý čapkolog, nebo jako zkušený muzejník. Ten by se tam tehdy ostatně jen těžko hrnul. Památník byl zapomenutým koutem, kterému komunisté od jeho vzniku v roce 1963 zrovna nepřáli.

Nová doba si žádala hlavně nadšení a snahu učit se, zkoušet, poznávat, hledat. A to vše Kristína Váňová projevila mírou ne zcela běžnou. Nebyla odborník, ale nadšenec do Čapka a do toho místa za Starou Hutí. Založila spolu s dalšími nadaci pro záchranu Strže, sehnali prostředky, dohodli se s Památníkem národního písemnictví na expozici, složitě vyjednávali s tehdejším okresním úřadem, že se muzea ujme, s restituenty, že dům pronajmou za dvě koruny ročně atd. Novou expozici otevřela v roce 1997 a postupně přidala expozici Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky, krátkodobé výstavy, přednášky, koncerty, besedy, divadelní představení, filmy, publikace atd. Pravidelně připravovala putovní čapkovské výstavy, které bez nadsázky objely svět. Postupně se z laika a nadšence vypracovala na svého druhu instituci. Asi by jí to znalci Čapkova díla nedopřáli, asi by ji třeba nezvolili na šest let předsedkyní Společnosti bratří Čapků, kdyby Strž zanedbávala a vedla ji mizerně, jak teď říkají její náhle oživší oponenti.

Kristínu Váňovou ve vedení památníku nedávno vystřídala jednatřicetiletá absolventka plzeňských práv Alice Seidlová, snacha středočeského radního pro školství, který pro ni hlasoval, členka sociální demokracie, sama na krajském úřadu před časem také zaměstnaná. Mohlo by se zdát, že se historie opakuje – opět přichází do vedení laik. Jenže s tím rozdílem, že pokud v devadesátých letech bylo potřeba odvahu památník zachránit a vybudovat, dnes toto potřeba není. Vize do budoucna ale potřeba bude jistě. A vize nevznikají bez hluboké znalosti věci. Vznikne leda zmatek a nápad pro nápad.

Nová ředitelka už pro média přiznala, že Čapka četla jenom ve škole, na Peroutku se nikdo raději neptal. Její zastánci namítají, že odborná znalost není potřeba, hlavní je vedení lidí (Strž má zaměstnanců tak asi jako prstů na ruce nešikovného dřevorubce), znalost legislativy, hospodaření s veřejnými prostředky a schopnost identifikovat rizika. Dobrá, ale kam takový člověk bude řídit literární muzeum, když neví mnoho o autorech, jejichž dílo to muzeum mapuje. Nebo aspoň o muzejnictví jako takovém. Nebo aspoň o kultuře a správě nekomerční památky. Diplomní práci v roce 2012 napsala Alice Seidlová o problematice znaleckého posudku v trestním řízení. To je věru dost daleko od témat, která ji teď čekají.

Alice Seidlová nemá vůbec snadné postavení. Postavila se do něj ale sama, a tak je zřejmé, komu za to může děkovat. Její jmenování, její výroky, to všechno, čeho se za pár dní ve funkci zvládla dopustit, to je pastva pro média. Ona a celý její lokální případ splňují totiž v malém leccos z toho, co dnes řešíme i ve velkém. Nepotismus, papaláštví, neprůhlednost politiky, lokální i státní, nečitelné výběry lidí do veřejných funkcí, odvolávání odborníků, arogance. Nemluvě o jejích fotografiích ze sociálních sítí, které už kolují vesele, kde se dá a ukazují holou pravdu – Alice Seidlová není stratég jdoucí promyšleně za kariérou. Ten by se takto veřejně nevystavoval.

Nemá to lehké. Ale mohla by mít. Nabízí se jí dokonce velmi jednoduchá cesta z celé šlamastyky. Pokud zveřejní svůj projekt, který při výběrovém řízení předložila, může vyvrátit mnohé obavy. V zadání stálo, že nový ředitel má předložit koncepci rozvoje muzea po finanční, ale i výstavnické a muzejní stránce, v oblasti vzdělávání, personální i mezinárodní spolupráce. Stačí svůj projekt ukázat. Může tak nade vší pochybnost prokázat kvality, kterými například porazila svou konkurentku, Terezu Todorovou, čapkovskou badatelku působící už několik let právě na Strži. Pokud projekt Alice Seidlové nezveřejní úřad, který ji do funkce dosadil, ať tak učiní sama, a pokud se ukáže, že její plány jsou relevantní, je po kauze okresního formátu.

Je zkrátka rozdíl, když přicházíte sloužit věci jako nadšenec zapálený pro tu věc samu, nebo jestli si jdete pro prebendu. Kristína Váňová i Alice Seidlová byly na počátku svého ředitelování na Strži laiky. U první ale bylo zřejmé, proč přichází – zachraňovat, tvořit, dělat. U druhé zatím není zřejmé, proč o místo ředitelky na Strži usilovala, jestli pro ředitelské místo samo, nebo pro Strž jako takovou. Pokud to druhé, je na místě říct otevřeně, jaké s ní má nová ředitelka plány. Jinak podezření, že jí šlo jen o prebendu, nevyvrátí.

Jediné, o co není třeba mít strach, je osud Karla Čapka a jeho odkazu. Ten totiž nezávisí na nějakém, jakkoli milém a pěkném domě, ten je v knížkách, textech, hrách, myšlenkách, v Čapkově životě. To jenom nám dnešním se lépe na něj vzpomíná, lépe se zpřítomňuje, snáze se k němu vracíme, když už se za Čapkem někam dokodrcáme. Postojíme v pracovně, zamyslíme se a něco si třeba i přečteme. Tak to dělejme bez toho kodrcání a o to častěji.

Čapek by nejspíš na tom všem hledal něco pozitivního. A možná by tento jeho přístup mohla vzít do hry Praha 10, která právě opravuje jeho dům v ulici bratří Čapků a chystá se jej změnit na muzeum a kulturní centrum. Pokud v čele tohoto čapkovského místa bude stát kompetentní, silná, zajímavá a věci mocná osobnost, může se místem na mapě české demokracie stát, stále ještě snad vedle a ne místo Strže, právě Čapkova vila v Praze. Odpovídalo by to ostatně významu, jaký v jeho životě a díle Praha měla.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Jak to bylo doopravdy: Byl novinář Ferdinand Peroutka příznivcem nacistů?

V květnu roku 1944 byl do pražské úřadovny gestapa dovezen z koncentračního tábora vězněný novinář Ferdinand Peroutka. Nabídka byla vskutku velkorysá: komisař Horpaschek mu navrhl, aby se vrátil k novinářské práci. Psát by musel samozřejmě v duchu protektorátního zadání, ale byl by tím na svobodě. Otázkou je, jaká by ona svoboda pro Peroutku byla. Peroutka, vězněný od září roku 1939, ale tuto nabídku odmítl.

Gestapák Horpaschek poté do své zprávy uvedl: „Propuštění Peroutky z vězení by bylo nemoudré vzhledem k tomu, že jsou zde obavy, že by se jeho propuštění nemuselo vyplatit. Proto navrhuji vyčkat s propuštěním Peroutky do doby, než nastane lepší politická situace.“

Dlužno dodat, že ona „lepší politická situace“ nastala až s koncem 2. světové války, kdy se Peroutka dostává na svobodu a vrací se nejen k novinářské práci, ale také píše divadelní hry a román Oblak a valčík. Dalším předělem v jeho životě pak je komunistický puč, kdy je nucen odejít do exilu.

Spojení s první republikou

Ferdinand Peroutka bývá někdy nazýván novinářem aktivním či aktivistickým. „Nevím, zda byl novinářem aktivistickým. Byl politickým spisovatelem – od roku 1917, kdy napsal první článek o ruské revoluci. Víme, že psal již před tím, ale to byly texty z kultury a další,“ vysvětluje host pořadu Martin Groman.

Výrazná novinářská osobnost je spjata především s obdobím první republiky, a to nejen díky jeho textům, ale také „jeho“ Přítomnosti, názorové blízkosti k Hradu a tehdejšímu prezidentu T. G. Masarykovi. A dlužno dodat, že Masaryk také finančně přispíval na vydávání Přítomnosti. I taková byla první republika…

Pokračování a k přehrání na ČRo Plus

O pořadu
Pořad Novinář Ferdinand Peroutka byl příznivcem nacistů?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Martin Groman, režii měl Michal Bureš.

Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje diletantismus a obdiv ke všemu zahraničnímu. Peroutka hned v úvodní pasáži komentuje soudobé populární povahopisné mudrování:

„Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách.“

Prorazit cestu jiným

V roce 1932 na Peroutkovu výzvu reaguje už zmíněný sociolog Emanuel Chalupný. Vydává dopracovanou svou sociálněpsychologickou úvahu z roku 1906 o našem národním charakteru. Jde v ní ze všech autorů těchto spisů o národní povaze nejhlouběji, proto se jí podržme. Jako základní charakteristiku českého lidu označuje Chalupný anticipaci.

Vychází z češtiny a jejích vlastností. Čeština anticipuje význam slova předložkou nebo předponou – například slovo neslyším – už předponou ne předznamenává svůj záporný význam, takoví Němci naopak řeknou ich höre nicht, kde smysl dochází teprve na konci výpovědi. Projevuje se to i ve větné stavbě a dalších jevech.

Tuto anticipační tendenci češtiny aplikuje pak Chalupný obsáhle na jevy národního ducha, jak se ukázaly v dějinách. Ze starší i novější historie dokládá řadu příkladů, kdy jsme sice vyhráli, ale následně jsme protivníka ušetřili, dokonce jsme se mu poddali. Čehož nepřátelé uměli solidně využít, protože nehodlali projevit tolik velkodušnosti jako česká knížata nebo politici.

Pokud přijmeme tezi, že i zapomenuté dějiny zůstávají v našem vidění světa, našem myšlení, protože se promítly do tradice a mýtu, které si předáváme mezi generacemi, žije v české politické metodě a logice i vítězná bitva z roku 1126 u Chlumce, kterou kníže Soběslav neproměnil v politické vítězství. Svého soupeře Lothara ušetřil, a dokonce se před ním pokořil. Tradice, která sahá až do knížete Václava svatého. Stejně tak Jiří z Poděbrad propustí poraženého Matyáše Korvína roku 1469 u Vilémova, dá mu jeho prohru taky lacino a politicky na tom tratí.

Typickým příkladem anticipace jsou podle Chalupného náboženské reformace 14. a 15. století, sice je začne John Wycliffe, ale Hus, Jeroným Pražský a Chelčický a další u nás jsou průkopníky a svou obětí začnou dějinný vývoj, který ale završují Kalvín a Luther. „Prorazili jsme cestu německé reformaci, ale sami jsme ochabli a dílem couvli, dílem se dali zatlačit nazpět,“ popisuje Chalupný. Karel IV. nebo Jiří z Poděbrad usilovali zase o větší sjednocení Evropy a to vždy z Čech, nápad na jednotnou Evropu se tedy zrodil u nás, dokonali jej ale jiní a jindy.

Roku 1848 jsme zažili další velké vzepětí a František Palacký či Karel Havlíček Borovský byli jen krok od svých velkých politických vítězství, přesto se stáhli a naděje toho roku na národní svébytnost zůstaly ještě dlouho v mlhách. Roku 1871 F. L. Rieger a Clam-Martinic hlásali vítězství státoprávního stanoviska a zanedbali kroky k tomu, aby toto politicky prosazené vítězství bylo císařem také reálně naplněno. Od počátku 19. století jsme hojně psali o tom, že čeština má boj o svou existenci vybojovaný i na státní úrovni, ale na konci téhož století úsilí stále ještě trvalo.

Národní obrození je podle Chalupného jedním velkým příkladem anticipace, kdy velké počáteční výkony a snahy střídá ochabnutí, když se výsledky ne a ne dostavit v takovém rozsahu, jaký jsme si ve chvíli počátečního vypětí a dramatu vysnili. Básník Kollár se například těšil, jak „kroj a jazyk lidu našeho bude za sto let módním nad Seinou i Labem“.

Proti těmto za vlasy přitaženým fantasmagoriím už v té době brojili realisté jako Palacký a Havlíček, později Masaryk a další. Nicméně velká vzepětí plná energie, která u nás tak rychle vadnou, mají jeden pozitivní důsledek a to, jak dovozuje Chalupný, že podpírají dlouhou řadu malých buditelů a skutečných vlastenců, kteří pak onou masarykovskou prací drobnou dílo nakonec přivedli přeci jen k výsledku.

Také 28. října 1918 se vůdcové revoluce domnívali, že samotným vyhlášením státu je samostatnosti dosaženo a dalších kroků revolučních netřeba. „Považovali neúplný převrat za úplný,“ píše Chalupný. Alois Rašín jako ministr financí v roce 1919 získal de facto diktátorské pravomoce nad československou ekonomikou a měnou, o které si sám řekl, ale následně je úplně nevyužil.

Jako další z typických příkladů takového vývoje Chalupný uvádí legie – nejprve klopotně vznikají a nikdo jim moc nevěří, v roce 1917 se vzedmou především v bitvě u Zborova, následuje sibiřská anabáze, která už nese známky ochabnutí, nedůvěry v úspěch, a následuje neslavný návrat domů, kdy legionáři sborově propadají pocitu, že se jim nedostává takového respektu, v jaký po Zborovu asi doufali.

Humor všechno zahladí

Pokud bychom v Chalupného výčtu našich anticipačních tendencí pokračovali za dobu vzniku jeho úvahy, poskytlo by nám dvacáté století opravdu pestré příklady. Za protektorátu jsme se pustili do odboje, ale postupně jsme v něm ochabli, až musel Edvard Beneš v exilu dokázat operací Anthropoid, že se Češi nepoddali.

Domácí odboj sice pomáhá a činí se, ale v poválečných letech i později o něm a jeho smyslu pak rádi pochybujeme a jeho výsledky až nemravně zmenšujeme. Po válce se sice velká část společnosti vydá směrem ke komunismu, ale zase ochabne a následně musí Antonín Novotný uměle vyhlásit, že jsme socialismu už dosáhli, i když k tomu nebyla žádná opora v realitě. Když už jsme nemohli být v cíli, aspoň jsme tvrdili, že v něm jednou nohou jsme. A rok 1968 a jeho výsledek? To je vyloženě festival anticipace.

Po listopadu 1989 se zdálo, že se všechno mění. Radovali jsme se z demokracie, kterou jsme si ale neměli kdy vnitřně osvojit. Hlásali jsme, že za Komárka bude marka jedna čárka, tedy marka za korunu. A i když jsme k tomu nikdy nedošli, je na tom naše měna dnes nepoměrně lépe než v roce 1990. Snili jsme o ekonomické reformě srovnatelné tu se Švýcarskem, tu s asijskými tygry, upadli jsme pak v depresi, že celá reforma byla jen podvod, a jaksi nám uniklo, kolik se toho reformovat povedlo.

Václav Klaus také ekonomickou transformaci halasně završil svého času, aniž by jí bylo reálně dosaženo tak, jak si sám vytyčil. Když pak Václav Havel v rudolfinském projevu neúspěch a nabubřelost transformace zkritizuje, sklidí spíš nevoli – není radno brát Čechům jejich snění o vlastní výjimečnosti, snění, které podráží nohy.

Nebo náš dnešní vztah k NATO nebo Evropské unii – i na ten se dají aplikovat Chalupného slova z roku 1932: „V české politice příznačným zjevem je zvláštní radikalism, jenž usiluje o velké úspěchy a při tom nejen jich nedosahuje, ale dokonce podvrací i ty, kterých již dříve bylo dosaženo.“

Chalupný jde ve svých úvahách ale ještě dále – po vzepětí přijde deprese, že se výsledku nepodařilo dosáhnout, a co s tím Čech udělá? Podle něj se upne k nimrání se v detailech, v každodenních neúspěších a trablech a pro strom nevidí les. Nevidí vše dobré, co se mu podařilo přeci jen dosáhnout, až nakonec dojde k poznání, že ten počáteční revoluční krok neměl smysl. Jako obranu pak volí to, v čem je nejsilnější, a tedy humor, ironii a sarkasmus. Tolik vzývaný a v české kultuře všudypřítomný humor není podle Chalupného nic víc než reakce na anticipaci a její ochabnutí. Když už si myslíme, že se nic nepovedlo, aspoň si z toho utahujeme.

Diktátor, nebo výdrž?

Co tedy s takovou předurčeností dělat a dá se s tím dělat vůbec něco? Nebo jsme prostě už svým jazykem, dějinami, které nosíme v hlavě a tradici, odsouzeni k opakování toho českého údělu, který pak Peroutka v exilu nazve skepticky jako věčný začátek?

Chalupný východisko nalézá. Anticipace podle něj s sebou nese výhody i nevýhody, ale výhody ve finálním součtu převládají, protože nějakého relevantního, i když ne vysněného a vybájeného výsledku se dobereme.

Překonat tuto neblahou anticipační tendenci by podle Chalupného mohla jakási obdoba diktátorství. I když se to může zdát příliš podmíněné dobou, kdy svou úvahu psal, ani my těchto úvah nejsme ušetřeni. Kolikrát jsme se jen po druhé světové válce snažili uvěřit někomu, kdo řekne, že to za nás zařídí. Jednou jsou to komunisti, pak disidenti, jindy byznysmeni, příště političtí populisté, někdo, kdo maká i za nás. K diktátorství jsme ale nikdy nesáhli a omezujeme se na obehranou touhu najít kápa, který to vezme do ruky, ale nikdy k tomu nedojde, protože i ti, do kterých takové naděje vkládáme, jsou nakonec také stejné krve, a tedy anticipují a svou šanci neproměňují, ochabnou.

Chalupný tak nakonec nachází jediné východisko, které se ale rok před nástupem Hitlera v Německu ukáže jako idealistické. Věří v to, že nový národ československý teprve v čase, v delší perspektivě nahlédne své úspěchy, kterých přeci jen dosáhl, a pozvolna překlene onu depresi způsobenou počáteční anticipací. Prostě vytrvat, nezačínat stále nanovo, když už se něco povedlo, jít za tím dál, i když pomaleji, než jsme si původně mysleli.

Hlas zděděný po předcích

Úvahy Emanuela Chalupného by se daly rozvíjet dlouho a s množstvím moderních případů a dokázali bychom jen zřejmé – náš minulostí prověřený sklon vycházet ze zkušenosti, že ono to všechno nějak dopadne, povětšinou špatně, tak proč zase něčemu věřit. Nenašli bychom ale v moderních dějinách případy, kdy se podařilo anticipaci překonat?

Jistě, hnutí jako byla Charta 77 anticipace v zásadě nepotkala. Nezažila velký úspěch na počátku, pokud za úspěch nebudeme považovat už samotný fakt, že vůbec vznikla. Nemají silný start, musí se prokousávat úkoly, které před sebe kladla, a musí vytrvat, pokud chtějí dosáhnout výsledku, který si dala. Pokud je start pomalý a náročný, zbude dost energie na delší výkon a na optimističtější zkušenost, že ono to přece jen jde.

Řečeno na závěr zcela jednoduše – Chalupného úvahy z roku 1932, stejně jako všechno to psaní jeho současníků o národní charakteristice z počátku republiky je jistě dobově podmíněné a naznačené paralely by se daly jedna po druhé rozpitvávat a vyvracet. Celku těch dávných studií a úvah ale nelze upřít přesnost postřehu a výstižnost komentáře našeho politického i kulturního počínání.

Zdá se, jako bychom za třicet let od listopadu 1989 zase obkroužili klasické kolečko své anticipace. Aspoň naše vnitřní pocity, lhostejno v kterém koutu současného českého rynku je prožíváme, tomu, zdá se, odpovídají. Pochybujeme, kdo jsme, kam jsme se to vydali před těmi třiceti lety a jestli jdeme správně a jestli někam dojdeme. Možná je čas sledovat spíš ty momenty, kde jsme do nějakého úkolu nebo cíle jako společnost nastupovali pozvolněji, méně slavně a nadšeně, o to dál jsme ale došli.

Anticipace se nezbavíme, vždy nám bude našeptávat. Pokud o ní ale budeme vědět, můžou se budoucí generace více oprostit od dojmu, že je to hlas rozumu a nikoli strachu a obav, malé sebejistoty a slabé kritičnosti, hlas zděděný po předcích.

Vyšlo v DeníkuN

Co investigativní žurnalistika dokáže a co ne

V Knihovně Václava Havla se 26. března 2019 konala již tradiční debata s nositeli Ceny Ferdinanda Peroutky. Řeč byla o investigativní žurnalistice v Česku, a to jak v současnosti, tak v minulých letech. Mění se role a možnosti pátrací žurnalistiky? Zlepšují se podmínky pro rozkrývání faktů, které se snaží politici nebo státní úředníci spíše tajit? A jak se změnily možnosti tohoto typu psaní poté, co většinu velkých českých vydavatelství koupili čeští oligarchové a byznysmeni? Je lepší psát pro malý nezávislý projekt, nebo být krytý velkým vydavatelstvím? V diskusi vystoupili letošní nositelé Peroutkovy ceny Jaroslav Kmenta z magazínu Reportér, Ondřej Kundra z Respektu. Přidali se také Jaroslav Spurný z týdeníku Respekt a Ondřej Neumann z portálu Hlídací pes. Večer moderoval předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman.

Peroutka byl solitér a nikomu nesloužil, říká předseda Sdružení Ferdinanda Peroutky Martin Groman

Je to už 40 let, co zemřel Ferdinand Peroutka. K těm, kteří si tohoto významného novináře a spisovatele každoročně připomínají, patří především Sdružení Ferdinanda Peroutky. „To, že konáme pouť ke hrobu, s sebou nese nutnost na toho člověka vzpomenout a myslet na něj,“ vysvětluje předseda sdružení Martin Groman.

K Peroutkovým významným textům, které nastartovaly jeho novinářskou kariéru, patří soubor článků nazvaný Jací jsme. Textu si všiml i Tomáš G. Masaryk, který mu nabídl milion korun, aby si založil vlastní noviny. A tak vznikla Přítomnost.

Myšlenky, které v knize Jací jsme zazněly, dodnes platí. Podle Gromana je to především základní premisa, že se často přeceňujeme – lidé si mysleli, že jsou potomci husitů, ale Peroutka připomínal, že jsme potomci režimu, který byl před námi, potomci rakousko-uherských úředníků.

„To je věc, která platí i pro dnešek, pořád se léčíme z vlastní představy o miláčcích Evropy, báječných sametových demokratech, pak po pádu na dno máme tendenci se obviňovat i z věcí, které jsme nikdy nespáchali,“ vysvětluje Groman.

A jak by Pertoutka vnímal situaci současné žurnalistiky? Především by pracoval a psal, mnoho věcí by se mu nelíbilo. „Byl solitér, jeden z mála nemusel sloužit nikomu, a když se na nějakou stranu přidal, tak to bylo, protože chtěl, nikoliv že musel,“ vyzdvihuje.

Sdružení také dává každoročně Peroutkovu cenu, a snaží se tak dávat společnosti orientační body v české žurnalistice, koho stojí za to číst, poslouchat, koho je potřeba ukazovat. „Kdo splňuje standardy, za které by se i Peroutka postavil,“ uzavírá.

Poslechněte si rozhovor

převzato z www.radiozurnal.cz

Vystoupení MG v ČT24 ke 40. výročí úmrtí Ferdinanda Peroutky

„Nechte je psát svobodně, profesionálně a pravdivě, a důvěřujte jim“

Koupě společnosti Mafra Andrejem Babišem, následný odchod novinářů do menších, většinou tištěných periodik, nátlak na veřejnoprávní média kvůli jejich investigativním pořadům, ať už jde o Reportéry ČT, 168 hodin nebo nedávný případ Janka Kroupy v Českém rozhlase – to vše v poslední době obrací pozornost k významu investigativní žurnalistiky v současné české společnosti. Těmto tématům byl věnován diskusní večer, který každoročně pořádá Knihovna Václava Havla se Společností Ferdinanda Peroutky, která cenu udílí.

Letošní pozvání přijala čerstvá nositelka Ceny a investigativní novinářka Českého rozhlasu Jana Klímová, novináři Marek Wollner a Jiří Kubík. Moderoval Jan Pokorný.

Reportáž z tohoto večera najdete také na stránkách Přítomnost.cz.

A ještě pár fotografií z tohoto večera.

Sluší-li se býti realistou

Kdo by čekal, že v roce 2015 bude Ferdinand Peroutka předmětem denního zpravodajství. O jeho díle i myšlenkách se v posledním roce vedla debata, která ukázala především jedno – jeho dílo stále málo známe. Procházku myšlenkami a osudy tohoto guru české žurnalistiky připravil Martin Groman.

Ukázky z článků Co jest lid (1924), O vznešeném umění stavěti z písku (1925), Liberálové a zlaté tele (1926), Sluší-li se býti realistou (1927), Rozhovor se slepým o hnědé barvě (1933), Svoboda, střední a mladá generace (1933), Střídání (1937) čte Jan Vlasák. Z archívního pásku z roku 1968 hovoří Ferdinand Peroutka.

Natočeno 2015. Premiéra 24. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v rámci cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.

Sluší-li se býti realistou (k poslechu)