Archiv pro rubriku: Peroutka

O bizárech z Čapkovy Strže

Strž Karla Čapka

Aktuální bizáry a pitoresknosti kolem výměny ředitelek Čapkova památníku ve Strži u Dobříše nemohu sledovat bez osobního mrzení. Od chvíle, kdy jsem přišel studovat do Prahy v 90. letech, jezdil jsem na Strž. Dokonce jsem tam několik let o prázdninách provázel. Těžko se pak od vzpomínek oprostit.

Nemohu současné dění v domě Karla Čapka vnímat neosobně ale i z jiných než jen memoárových důvodů. Strž je místo, kterým prošly moderní dějiny a to nejen ty literární. Tady Čapek prožíval konec 30. let, tady přijal maďarského vyslance před Mnichovem 1938, aby informace od něj předal Edvardu Benešovi. Tady sepisoval s Ferdinandem Peroutkou zprávu o obdobné schůzce s německým vyslancem na nedalekém Osově. Tady psal své poslední romány, hry a cestopisy. Není třeba nějaké přehnané sensibility, aby si člověk uvědomil, že jsou místa, do kterých se jejich historie obtiskává silněji než do jiných. Záleží na síle té historie.

Ten dům u potoka má ale nejen genia loci, ale také patří do mapy míst spojených osudově s naší demokracií. Pokud by čeští demokraté putovali jako muslimové do Mekky, po Pražském hradu a Lánech museli by nutně na Strž. A dnes možná nejdřív tam. A za posledních víc než dvacet let tam bylo za čím jezdit. Strž žila a nebylo by to bez tamní dlouholeté ředitelky Kristíny Váňové. Nepřišla jako věci nějak hluboce znalý čapkolog, nebo jako zkušený muzejník. Ten by se tam tehdy ostatně jen těžko hrnul. Památník byl zapomenutým koutem, kterému komunisté od jeho vzniku v roce 1963 zrovna nepřáli.

Nová doba si žádala hlavně nadšení a snahu učit se, zkoušet, poznávat, hledat. A to vše Kristína Váňová projevila mírou ne zcela běžnou. Nebyla odborník, ale nadšenec do Čapka a do toho místa za Starou Hutí. Založila spolu s dalšími nadaci pro záchranu Strže, sehnali prostředky, dohodli se s Památníkem národního písemnictví na expozici, složitě vyjednávali s tehdejším okresním úřadem, že se muzea ujme, s restituenty, že dům pronajmou za dvě koruny ročně atd. Novou expozici otevřela v roce 1997 a postupně přidala expozici Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky, krátkodobé výstavy, přednášky, koncerty, besedy, divadelní představení, filmy, publikace atd. Pravidelně připravovala putovní čapkovské výstavy, které bez nadsázky objely svět. Postupně se z laika a nadšence vypracovala na svého druhu instituci. Asi by jí to znalci Čapkova díla nedopřáli, asi by ji třeba nezvolili na šest let předsedkyní Společnosti bratří Čapků, kdyby Strž zanedbávala a vedla ji mizerně, jak teď říkají její náhle oživší oponenti.

Kristínu Váňovou ve vedení památníku nedávno vystřídala jednatřicetiletá absolventka plzeňských práv Alice Seidlová, snacha středočeského radního pro školství, který pro ni hlasoval, členka sociální demokracie, sama na krajském úřadu před časem také zaměstnaná. Mohlo by se zdát, že se historie opakuje – opět přichází do vedení laik. Jenže s tím rozdílem, že pokud v devadesátých letech bylo potřeba odvahu památník zachránit a vybudovat, dnes toto potřeba není. Vize do budoucna ale potřeba bude jistě. A vize nevznikají bez hluboké znalosti věci. Vznikne leda zmatek a nápad pro nápad.

Nová ředitelka už pro média přiznala, že Čapka četla jenom ve škole, na Peroutku se nikdo raději neptal. Její zastánci namítají, že odborná znalost není potřeba, hlavní je vedení lidí (Strž má zaměstnanců tak asi jako prstů na ruce nešikovného dřevorubce), znalost legislativy, hospodaření s veřejnými prostředky a schopnost identifikovat rizika. Dobrá, ale kam takový člověk bude řídit literární muzeum, když neví mnoho o autorech, jejichž dílo to muzeum mapuje. Nebo aspoň o muzejnictví jako takovém. Nebo aspoň o kultuře a správě nekomerční památky. Diplomní práci v roce 2012 napsala Alice Seidlová o problematice znaleckého posudku v trestním řízení. To je věru dost daleko od témat, která ji teď čekají.

Alice Seidlová nemá vůbec snadné postavení. Postavila se do něj ale sama, a tak je zřejmé, komu za to může děkovat. Její jmenování, její výroky, to všechno, čeho se za pár dní ve funkci zvládla dopustit, to je pastva pro média. Ona a celý její lokální případ splňují totiž v malém leccos z toho, co dnes řešíme i ve velkém. Nepotismus, papaláštví, neprůhlednost politiky, lokální i státní, nečitelné výběry lidí do veřejných funkcí, odvolávání odborníků, arogance. Nemluvě o jejích fotografiích ze sociálních sítí, které už kolují vesele, kde se dá a ukazují holou pravdu – Alice Seidlová není stratég jdoucí promyšleně za kariérou. Ten by se takto veřejně nevystavoval.

Nemá to lehké. Ale mohla by mít. Nabízí se jí dokonce velmi jednoduchá cesta z celé šlamastyky. Pokud zveřejní svůj projekt, který při výběrovém řízení předložila, může vyvrátit mnohé obavy. V zadání stálo, že nový ředitel má předložit koncepci rozvoje muzea po finanční, ale i výstavnické a muzejní stránce, v oblasti vzdělávání, personální i mezinárodní spolupráce. Stačí svůj projekt ukázat. Může tak nade vší pochybnost prokázat kvality, kterými například porazila svou konkurentku, Terezu Todorovou, čapkovskou badatelku působící už několik let právě na Strži. Pokud projekt Alice Seidlové nezveřejní úřad, který ji do funkce dosadil, ať tak učiní sama, a pokud se ukáže, že její plány jsou relevantní, je po kauze okresního formátu.

Je zkrátka rozdíl, když přicházíte sloužit věci jako nadšenec zapálený pro tu věc samu, nebo jestli si jdete pro prebendu. Kristína Váňová i Alice Seidlová byly na počátku svého ředitelování na Strži laiky. U první ale bylo zřejmé, proč přichází – zachraňovat, tvořit, dělat. U druhé zatím není zřejmé, proč o místo ředitelky na Strži usilovala, jestli pro ředitelské místo samo, nebo pro Strž jako takovou. Pokud to druhé, je na místě říct otevřeně, jaké s ní má nová ředitelka plány. Jinak podezření, že jí šlo jen o prebendu, nevyvrátí.

Jediné, o co není třeba mít strach, je osud Karla Čapka a jeho odkazu. Ten totiž nezávisí na nějakém, jakkoli milém a pěkném domě, ten je v knížkách, textech, hrách, myšlenkách, v Čapkově životě. To jenom nám dnešním se lépe na něj vzpomíná, lépe se zpřítomňuje, snáze se k němu vracíme, když už se za Čapkem někam dokodrcáme. Postojíme v pracovně, zamyslíme se a něco si třeba i přečteme. Tak to dělejme bez toho kodrcání a o to častěji.

Čapek by nejspíš na tom všem hledal něco pozitivního. A možná by tento jeho přístup mohla vzít do hry Praha 10, která právě opravuje jeho dům v ulici bratří Čapků a chystá se jej změnit na muzeum a kulturní centrum. Pokud v čele tohoto čapkovského místa bude stát kompetentní, silná, zajímavá a věci mocná osobnost, může se místem na mapě české demokracie stát, stále ještě snad vedle a ne místo Strže, právě Čapkova vila v Praze. Odpovídalo by to ostatně významu, jaký v jeho životě a díle Praha měla.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Jak to bylo doopravdy: Byl novinář Ferdinand Peroutka příznivcem nacistů?

V květnu roku 1944 byl do pražské úřadovny gestapa dovezen z koncentračního tábora vězněný novinář Ferdinand Peroutka. Nabídka byla vskutku velkorysá: komisař Horpaschek mu navrhl, aby se vrátil k novinářské práci. Psát by musel samozřejmě v duchu protektorátního zadání, ale byl by tím na svobodě. Otázkou je, jaká by ona svoboda pro Peroutku byla. Peroutka, vězněný od září roku 1939, ale tuto nabídku odmítl.

Gestapák Horpaschek poté do své zprávy uvedl: „Propuštění Peroutky z vězení by bylo nemoudré vzhledem k tomu, že jsou zde obavy, že by se jeho propuštění nemuselo vyplatit. Proto navrhuji vyčkat s propuštěním Peroutky do doby, než nastane lepší politická situace.“

Dlužno dodat, že ona „lepší politická situace“ nastala až s koncem 2. světové války, kdy se Peroutka dostává na svobodu a vrací se nejen k novinářské práci, ale také píše divadelní hry a román Oblak a valčík. Dalším předělem v jeho životě pak je komunistický puč, kdy je nucen odejít do exilu.

Spojení s první republikou

Ferdinand Peroutka bývá někdy nazýván novinářem aktivním či aktivistickým. „Nevím, zda byl novinářem aktivistickým. Byl politickým spisovatelem – od roku 1917, kdy napsal první článek o ruské revoluci. Víme, že psal již před tím, ale to byly texty z kultury a další,“ vysvětluje host pořadu Martin Groman.

Výrazná novinářská osobnost je spjata především s obdobím první republiky, a to nejen díky jeho textům, ale také „jeho“ Přítomnosti, názorové blízkosti k Hradu a tehdejšímu prezidentu T. G. Masarykovi. A dlužno dodat, že Masaryk také finančně přispíval na vydávání Přítomnosti. I taková byla první republika…

Pokračování a k přehrání na ČRo Plus

O pořadu
Pořad Novinář Ferdinand Peroutka byl příznivcem nacistů?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Martin Groman, režii měl Michal Bureš.

Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje diletantismus a obdiv ke všemu zahraničnímu. Peroutka hned v úvodní pasáži komentuje soudobé populární povahopisné mudrování:

„Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách.“

Pokračování v DeníkuN

Co investigativní žurnalistika dokáže a co ne

V Knihovně Václava Havla se 26. března 2019 konala již tradiční debata s nositeli Ceny Ferdinanda Peroutky. Řeč byla o investigativní žurnalistice v Česku, a to jak v současnosti, tak v minulých letech. Mění se role a možnosti pátrací žurnalistiky? Zlepšují se podmínky pro rozkrývání faktů, které se snaží politici nebo státní úředníci spíše tajit? A jak se změnily možnosti tohoto typu psaní poté, co většinu velkých českých vydavatelství koupili čeští oligarchové a byznysmeni? Je lepší psát pro malý nezávislý projekt, nebo být krytý velkým vydavatelstvím? V diskusi vystoupili letošní nositelé Peroutkovy ceny Jaroslav Kmenta z magazínu Reportér, Ondřej Kundra z Respektu. Přidali se také Jaroslav Spurný z týdeníku Respekt a Ondřej Neumann z portálu Hlídací pes. Večer moderoval předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman.

Peroutka byl solitér a nikomu nesloužil, říká předseda Sdružení Ferdinanda Peroutky Martin Groman

Je to už 40 let, co zemřel Ferdinand Peroutka. K těm, kteří si tohoto významného novináře a spisovatele každoročně připomínají, patří především Sdružení Ferdinanda Peroutky. „To, že konáme pouť ke hrobu, s sebou nese nutnost na toho člověka vzpomenout a myslet na něj,“ vysvětluje předseda sdružení Martin Groman.

K Peroutkovým významným textům, které nastartovaly jeho novinářskou kariéru, patří soubor článků nazvaný Jací jsme. Textu si všiml i Tomáš G. Masaryk, který mu nabídl milion korun, aby si založil vlastní noviny. A tak vznikla Přítomnost.

Myšlenky, které v knize Jací jsme zazněly, dodnes platí. Podle Gromana je to především základní premisa, že se často přeceňujeme – lidé si mysleli, že jsou potomci husitů, ale Peroutka připomínal, že jsme potomci režimu, který byl před námi, potomci rakousko-uherských úředníků.

„To je věc, která platí i pro dnešek, pořád se léčíme z vlastní představy o miláčcích Evropy, báječných sametových demokratech, pak po pádu na dno máme tendenci se obviňovat i z věcí, které jsme nikdy nespáchali,“ vysvětluje Groman.

A jak by Pertoutka vnímal situaci současné žurnalistiky? Především by pracoval a psal, mnoho věcí by se mu nelíbilo. „Byl solitér, jeden z mála nemusel sloužit nikomu, a když se na nějakou stranu přidal, tak to bylo, protože chtěl, nikoliv že musel,“ vyzdvihuje.

Sdružení také dává každoročně Peroutkovu cenu, a snaží se tak dávat společnosti orientační body v české žurnalistice, koho stojí za to číst, poslouchat, koho je potřeba ukazovat. „Kdo splňuje standardy, za které by se i Peroutka postavil,“ uzavírá.

Poslechněte si rozhovor

převzato z www.radiozurnal.cz

Vystoupení MG v ČT24 ke 40. výročí úmrtí Ferdinanda Peroutky

„Nechte je psát svobodně, profesionálně a pravdivě, a důvěřujte jim“

Koupě společnosti Mafra Andrejem Babišem, následný odchod novinářů do menších, většinou tištěných periodik, nátlak na veřejnoprávní média kvůli jejich investigativním pořadům, ať už jde o Reportéry ČT, 168 hodin nebo nedávný případ Janka Kroupy v Českém rozhlase – to vše v poslední době obrací pozornost k významu investigativní žurnalistiky v současné české společnosti. Těmto tématům byl věnován diskusní večer, který každoročně pořádá Knihovna Václava Havla se Společností Ferdinanda Peroutky, která cenu udílí.

Letošní pozvání přijala čerstvá nositelka Ceny a investigativní novinářka Českého rozhlasu Jana Klímová, novináři Marek Wollner a Jiří Kubík. Moderoval Jan Pokorný.

Reportáž z tohoto večera najdete také na stránkách Přítomnost.cz.

A ještě pár fotografií z tohoto večera.

Sluší-li se býti realistou

Kdo by čekal, že v roce 2015 bude Ferdinand Peroutka předmětem denního zpravodajství. O jeho díle i myšlenkách se v posledním roce vedla debata, která ukázala především jedno – jeho dílo stále málo známe. Procházku myšlenkami a osudy tohoto guru české žurnalistiky připravil Martin Groman.

Ukázky z článků Co jest lid (1924), O vznešeném umění stavěti z písku (1925), Liberálové a zlaté tele (1926), Sluší-li se býti realistou (1927), Rozhovor se slepým o hnědé barvě (1933), Svoboda, střední a mladá generace (1933), Střídání (1937) čte Jan Vlasák. Z archívního pásku z roku 1968 hovoří Ferdinand Peroutka.

Natočeno 2015. Premiéra 24. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v rámci cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.

Sluší-li se býti realistou (k poslechu)

Sdružení Ferdinanda Peroutky v Knihovně Václava Havla

Kdy jindy se setkat a připomenout si život a dílo jednoho z našich největších novodobých žurnalistů, Ferdinanda Peroutky, než v den výročí „Vítězného února“. Obě totality dvacátého století, nacistická i komunistická, zásadně ovlivnily jeho život. Jedna jej uvrhla do koncentračního tábora a před druhou odešel do exilu. A tak se právě 25. února 2015 konala v Knihovně Václava Havla debata věnovaná právě Ferdinandu Peroutkovi a ceně nesoucí jeho jméno, která se udílí každoročně od roku 1995.

K debatě přijali pozvání jak oba letošní laureáti této ceny, Petr Třešňák a Martin Veselovský, tak Peroutkova vnučka Terezie Kaslová nebo novinář Jan Bednář, který se dlouhodobě zabývá především Peroutkovou exilovou publicistikou.