Archiv pro měsíc: Prosinec 2018

Rok zázraku

Roku 1989 se říká annus mirabilis, rok zázraku. Není divu. Palachův týden, svíčková demontrace v Bratislavě, demonstrace na Škroupově náměstí, ekologické hnutí, blahoslavení Anežky České, Gorbačov, události v Maďarsku, Polsku, Rumunsku, pád Berlínské zdi a samozřejmě 17. listopad 1989 v Praze a následující sametová revoluce v Československu.

Byla to ale opravdu revoluce?

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=SUi_MQ3VylY“]

Jakou roli sehrál odcházející prezident Gustáv Husák? A jakou nastupující premiér Marián Čalfa? Byli noví političtí představitelé připraveni na převzetí moci? Ovlivnila průběh listopadu 1989 falešná zpráva o smrti studenta na Národní třídě 17. listopadu 1989? A věděl Gorbačov, co činí, když začal v Rusku perestrojku?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HKTNkd6vKS0″]

Otázek kolem roku 1989 se za těch třicet let, která od něj letos uplynou, vyrojila dlouhá řada a to jsme rozhodně neuvedli všechny. Ale právě takové otázky si Martin Groman s Petrem Pithartem kladou v novoročním dopoledni na Vltavě. Petr PIthart například připouští svou už tehdejší pochybnost, že ona sametová revoluce vlastně žádnou revolucí nebyla, protože, jak říká, aby to revoluce byla, musel by to být nejistý podnik. Muselo by se riskovat.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=n7APack4TcY“]

Tím, že komunistická moc vlastně pustila vládu z rukou, umožnila rychlý vývoj událostí a způsobila tak v důsledku jakousi přeměnu bez katarze. I když po ní společnost toužila. “Lidé chtěli tehdy vědět,” říká po letech Petr Pithart, “kdo byl dobrý a kdo zlý. A doufali, že oni byli ti dobří. Ale k ničemu takovému nedošlo. Dostali jsme, my všichni, tu změnu, moc lacino.”


ČRo Vltava 1. 1. 2019, 10:00

Mírové kolbiště národů

Reflexe! Expo 58


K poslechu zde

Expo 58 před šedesáti lety ukázalo, že za železnou oponou není jen socialistický realismus, ale že se tu a tam někdo snaží dělat něco nadčasového, nepolitického, vkusného. Nebo to byla jenom iluze, jenom takový bruselský sen o Československu, které ve skutečnosti neexistovalo?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=YcZP1u5pkIE“]

Výstava Expo 58 se konala v Bruselu a nejznámějším symbolem výstavy se stalo Atomium – 110 m vysoký model základní buňky krystalové mřížky železa. Navštívilo ji 42 milionů lidí. Byla to první velká světová výstava po druhé světové válce. A Československý pavilon na ní získal hlavní cenu.

Třetinu výstavy zabírala Belgická sekce – celkem 28 pavilonů bylo věnováno především belgickému obchodu a průmyslu. Další třetinu zabírala Zahraniční sekce. Celkem zde vystavovalo 46 zemí. Převážnou část tvořily expozice USA, SSSR a Francie. 8 ha zabírala sekce Belgické Kongo se sedmi pavilony a tropickou zahradou. Pak tu byla Mezinárodní sekce, Folklorní sekce, bistra, kavárny, restaurace, atrakce všeho druhu. Sovětský svaz se předvedl monumentálním pavilónem, v němž byla hlavním lákadlem replika Sputniku 1 (při ukončení výstavy se replika ztratila a SSSR obvinil USA z její krádeže).

[su_pullquote]Pamětní kniha:
“Působíte dojmem úžasného rozvoje, jak je to možné ve znamení komunismu?”
Belgičanka[/su_pullquote]

Čechoslováci vystavili třeba Kaplanovu turbínu, Pohádkový strom Jiřího Trnky, Laternu Magiku, středověké vitráže nebo Polyekran Josefa Svobody, tedy promítání filmů současně na několik pláten různých tvarů. Za své vystoupení na Expu jsme si odnesli Zlatou hvězdu a dalších třináct ocenění. Expozice „Jeden den v Československu“ byla navržena Jindřichem Santarem, který spolupracoval s Jiřím Trnkou, Antonínem Kybalem, Stanislavem Libenským a Janem Kotíkem. Hlavní cenu v mezinárodní filmové přehlídce získal vědecko-fantastický film Karla Zemana Vynález zkázy. Zlatou medaili si donesl i fotograf Jan Lukas.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=3oRTegVoYGY“]

Na druhou stranu, doma tvůrci expozice rozhodně nesklízeli jenom chválu. Předseda svazu architektů expozici kritizoval jako bezideovou, že tam není ani slovo o vedoucí úloze strany, řešil to se Santarem i na ÚV a vlastně tvůrcům hrozil postih i za chválu, kterou na jejich expozici pěly západní noviny. Nakonec ale dostali Státní cenu. Dnes po Expu 58 a naší účasti v Bruselu zbyla jen bývalá restaurace v letenských sadech, ve které sídlí reklamní agentura, a pojen bruselský styl, který je ale znám jenom u nás a je dost problematické ho postihnout.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HwoeFeyhduw&t=3s“]

O Expu 58 budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit – historik umění Jan Wollner a historik architektury Zdeněk Lukeš. Jejich přemítání o Expu doprovodí ukázky z dobového rozhlasového pořadu Ještě jednou o Bruselu.

[su_box title=“Kde ještě dnes můžete potkat tzv. Bruselský styl? “ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]automobil Tatra 603 designérů Františka Kardause a V. Popeláře
tramvaj Tatra T3 designéra Františka Kardause
autobus Škoda 706 RTO designéra Otakara Diblíka
elektrická lokomotiva řady 230 designéra Otakara Diblíka
trolejbus Škoda T11
porcelánové servisy a figurky Jaroslava Ježka
lampička DRUPOL č. 21616 od designéra Josefa Hůrky[/su_box]

Reflexe! ČRo Vltava 29. 12. 2018, 17:00

Chceme srozumitelné umění pro široké masy

Reflexe! Socialistický realismus počesku

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://youtu.be/PWS6ETHSlSo“]

Socialistický realismus je jediný umělecký styl, který k nám byl importován jako celek. Po válce jej nám přízvinci všeho moskevského vnutili a po roce 1956 zase, ve své čisté, stalinské podobě, zmizel. Jak se ale za těch několik let projevil ve výtvarném umění, ve filmu, v poezii, literatuře a dalších oblastech umění? A byli jsme zase i v tomto papežštější než papež?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=rvZnepwK1Qk“]

Otakar Švec nad Prahou vztyčí největší pomník Stalina, malíř Čumpelík maluje rozlehlá plátna ne nepodobná adoraci světců, na kterých jsou však oslavováni “noví svatí”, tedy opět Stalin, Gottwald a spol., Max Švabinský portrétuje Julia Fučíka, Pavel Kohout i Milan Kundera píšou budovatelské a svazácké verše, podle Kohoutova scénáře se točí až naivně otevřený a ideologicky naivní snímek Zítra se bude tančit všude. A pokud tuto etapu své tvorby, narozdíl od Otakara Švece, přežijí, po zbytek života se pak s ní vyrovnávají, snaží se ji odčinit, zapomenout nebo vyčlenit ze svého díla.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=G3Lja3hc2eg&feature=youtu.be“]

[su_pullquote]Odmítáme surrealisty, kterým lid nerozumí. A my vám teď nabízíme srozumitelné umění. Ale pak se ukázalo, že to umění bylo vlastně stylově buržoazní a dělali ho zhusta třetiřadí umělci.
Milena Bartlová[/su_pullquote]

Bylo to umění prosycené ideologií a snažilo se formovat společnost. Malíři například měli malovat kolektivně a především měli tvořit tzv. tématické obrazy, které mají napovídat lidem, jak správně socialisticky žít. Levně je pak kopírovali, aby se tyto obrázky dostaly do všech domácností, což se ale nevedlo. A to hlavně proto, že mnoho malířů na toto nepřistoupilo a nečinilo se. Kritika si dokonce v té době stěžuje, jak málo takových obrazů vzniká. Stejnou roli má i dobový román, básně… Vliv na společnost ale mají i přes dobové nadšení pro vše kolektivní a budovatelské malý.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=jVKcO8jTwjY“]

[su_pullquote align=“right“]Pavel Kohout je rock star socialistického realismu. Rád se stylizoval do jiných hlasů. Rád se vžíval do rolí, neschovával se za kolektivní my.

Vít Schmarc[/su_pullquote]

Důvod je nutné hledat nakonec asi v tom, že šlo de facto o umění nepovedené. Schématické, často nekvalitní, ploché. A implementovat takové umění do společnosti, která od 19. století pěstovala své umění a dospěla v tom za první republiky k evropské úrovni, kde byla silná avantgarda, kde působil kubismus, poetismus, surrealismus a další směry, neznamenalo nic jiného než vrátit tuto společnost o celé století v estetice zpět.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=i1rOWk0gPiA&feature=youtu.be“]

O tzv. sorele budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit Milena Bartlová a Vít Schmarc. Pořad doprovodí historické nahrávky jako dopis Stalinovi přednesený Rudolfem Slánským, vyznání Stalinovi od básníka Vítězslava Nezvala, pasáže z rozhlasové kantáty Vlak míru od Františka Kožíka či ukázka z filmu Zítra se bude tančit všude a další.

Reflexe! ČRo Vltava 15. 12. 2018, 17:00