Archiv pro měsíc: Říjen 2018

Jedna nafilmovaná schůze za druhou

Reflexe! Dějiny ve filmu

K poslechu zde



Filmů, které popisují naše dějiny, vznikla za posledních deset let dlouhá řada. Jakobychom byli svými dějinami nějak posedlí nebo jak říkal historik Karel Bartošek – nemocní. Stále se na svou historii chceme dívat. Jak to dívání se ale vypadá?

Chceme se jen v kině nebo u televize dozvědět, jak to bylo, nebo si chceme z minulosti také něco vzít, a čekáme, že film o dějinách nám v tom pomůže? A mění se nějak pojetí našich moderních dějin ve filmovém zpracování? Je to koukání se na historii jenom zábava nebo je v tom něco víc, co do toho vkládáme jako diváci? A mají tuto ambici i tvůrci filmů o historii? Rozumíme vlastně dobře tomu, co je to historický film, co může nabídnout a co už ne?

Ševčíkův Masaryk je pro mne tradiční nacionalistický film, který se mi nelíbí.

Petr Kopal

Asi největším výkonem na tomto poli bylo v posledních letech České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, které zmapovalo základní příběhy českých moderních politických dějin. Jak se shodli hosté Reflexí, je to počin zdařilý, i když od diváka požaduje výkon v tom, že musí uvnímat hodinové díly, které jsou postavené především na dialogu, debatě, myšlenkách. Současné české historické filmy vůbec často připomínají jakousi nafilmovanou schůzi.

Historický film je taky součástí toho, že dějiny píší vítězové.

Robert Sedláček

Mnohem stravitelnější je soap opera Vyprávěj, která je divácky přistupnější, nicméně zase má tendenci převyprávět především normalizaci v mírnějším pojetí, než tomu bylo u snímků vznikajících po roce 1990. Ty se vyznačovaly ostrým antikomunismem. Vyprávěj nabízí smírnější pohled na dějiny a roli běžného člověka v nich. I to jistě stojí za jeho vysokou sledovaností.

Doporučil bych maďarský film Saulův syn, z českých asi Dukla 61.

Kamil Činátl

Hosty Reflexí o tom, jak dnes pojednáváme historické děje prostřednictvím filmu, budou historici Petr Kopal a Kamil Činátl. Martin Groman také k mikrofonu pozval scénáristu snímku Hořící keř Štěpána Hulíka a režiséra Roberta Sedláčka, který je podepsán například pod seriály České století, Bohéma nebo pod svým nejnovnějším filmem – Palach. 



Reflexe! ČRo Vltava 3. 11. 2018, 17:00

Pastýř a jeho stádo


Reflexe! TGM

K poslechu zde

Masaryk vyčníval. Od dětství do konce. Když přišel na pražskou unverzitu, učil jinak než ostatní profesoři. Ke svým studentům si především hledal cestu, vedl s nimi diskuse, polemizoval. A oni ho za to milovali. Ne nadarmo se vžilo jejich označení Masaryka jako pastýře. Oni jsou jeho stádo a on je vede.

Jak připomíná historik Luboš Velek, Masaryk si toto označení osvojil, což ale nebylo právě ideální pro jeho politickou činnost. “Masaryk jako politik před rokem 1914, to je tragedie,” říká ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR.

„Charakterizoval bych ho jako celoživotního rváče.“
Luboš Velek

Jak s profesory, tak s českými politiky, tak s velkou částí veřejnosti se dostává stále do konfliktů. Karla Kramáře v dopisech například oslovuje jako “dítě”, což úspěšného a ambiciozního politika jistě netěšilo. Kolegy na univerzitě zhusta označuje jako hlupáky a také toto stojí za faktem, že mu profesoři, i navzdory Vídni, odmítají 15 let udělit plnou profesuru.

Jak v roce 1940 v exilu řekne Edvard Beneš, Masaryk to je celoživotní “boj, boj a zase boj.” Ať už jde o spor o rukopisy, hilsneriádu nebo Masarykovo vystoupení při obhajobě odsouzených jihoslovanských politiků atd. Získává si tím nejen dlouhou řadu domácích oponentů, ale také dost zahraničních přátel a podporovatelů. A jak připomíná autor nedávné masarykovské výstavy v Národním muzeu Michal Stehlík, toto TGM zužitkuje v době první světové války při svých jednáních o budoucnosti československého státu.

„Masaryk dokáže stoprocentně využít historické příležitosti. Dovede vystoupit vždy tak, že je slyšet.“
Michal Stehlík

A pak už přichází Masaryk prezident – a opět ožívá pastýř a jeho stádo. Ti, kteří ho ještě nedávno špinili a vylučovali z národa, teď tatíčkují a oslavují toho muže v bílé uniformě na koni div že ne jako dříve císaře. To už ale není příběh rebela a bojovníka, ale příběh idolu, ikony a modly. “Výkon, který se mu ale s republikou povedl, je ohromný. Identifikace občanů ke svému státu, přes všechny trable, byla nevídaná, a to je myslím velký výkon první republiky a také tohoto už ikonického Masaryka,” dodává Michal Stehlík.

Právě ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR Luboš Velek a náměstek ředitele Národního muzea Michal Stehlík budou hosty Martina Gromana v těchto masarykovských Reflexích. Jejich hovor doprovázejí vzpomínky pamětníků z nahrávek našeho rozhlasového archivu.



Reflexe! ČRo Vltava 27. 10. 2018, 17:00

Mýty a fakta kolem Julia Fučíka: Byl čítankový typ odbojáře, nebo se na to nehodil?

Julius Fučík byl po několik desetiletí hrdinou socialistického Československa. Pohledný komunistický odbojář, který statečně vzdoroval okupantům, a autor Reportáže psané na oprátce, která byla zařazena mezi povinnou literaturu.

K poslechu zde

Hrdina, který skončil na nacistickém popravišti. Fučíkovský kult byl podroben od 90. let jisté revizi, stejně jako ona Reportáž. Otázkou pak zůstává, zda se tehdy Fučík opravdu hrdinně bránil svému zatčení, jak sám popsal?

Byl známý, měl známou tváří, byl teatrální a byl příliš bonviván. Srovnejte to s Josefem Mašínem, který je na Pankráci ve stejnou dobu jako Fučík, který nevypovídá. Gestapo ho musí téměř zrasit, aby se vůbec pustil zábradlí, když ho zatýkali. Musí mu prostřelit ruku, aby pustil revolver. A Fučík svoje revolvery schová do postele, ještě jiného člověka. A to jsou dva úplně jiné příběhy ze stejné chvíle.
O pořadu
Pořad Bránil se Julius Fučík hrdinně svému zatčení?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Martin Groman.

Od rudé Rity k první demokratické velvyslankyni v USA. Osudové ženy: Rita Klímová

Budovatelský zápal ji coby mladou levicovou intelektuálku přivedl až k soustruhu. Ale události Pražského jara a normalizace udělaly z Rity Klímové významnou disidentku.

Zde k poslechu

Ekonomka, překladatelka a diplomatka Rita Klímová se narodila v roce 1931 na území dnešního Rumunska, kde žili rodiče její matky. Ritin otec Stanislav Budín, syn haličského rabína, byl komunistický novinář a ve 30. letech i šéfredaktor Rudého práva.

Rita Klímová byla přesvědčenou feministkou a stála si za tím celý život. Nebyla pouze ženou významného muže, přestože ho měla. Byla významnou sama za sebe.
historik Martin Groman
O pořadu
Účinkují: Taťjana Medvecká, Igor Bareš, Tereza Terberová, Vasil Fridrich, Pavel Batěk, Kamil Halbich a Petra Bučková
Host: historik Martin Groman
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 12. 10. 2018

“Ta socha byla politickou potupou”

Reflexe! 100 let bez Mariánského sloupu


Tady k poslechu

Bohém a Haškův přítel Franta Sauer vedl 3. listopadu 1918 procesí z pražské Bílé hory na Staroměstské náměstí, kde společně strhli od 17. století tam stojící barokní Mariánský sloup. Prestižní pražský veřejný prostor byl novými poměry pomyslně dobyt a nejexponovanější symbolická památka na monarchii zmizela. Sloup se tak stal nejen symbolem ničení památek na právě zaniklé Rakousko-Uhersko, ale také nezhojených ran, které po vzniku státu ve společnosti zůstaly.

Okamžitá reakce na stržení sloupu nebyla jednoznačná. Jedni nad ztrátou památky vytvořené sochařem Janem Jiřím Bendlem truchlili, jiní se radovali a viděli v něm symbol porážky české reformace a poroby Čechů Habsburky. Prezident Masaryk řekl: “Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ Josef Mánes nebo V. V. Štech se ztrátou sloupu naopak nesouhlasili, malířka Zdeňka Braunerová den poté na místo sloupu položila věnec s nápisem Protestuji. Od té doby ale uplynulo sto let. Mohlo by se tedy zdát, že mezitím se celý případ uzavřel a dnes už si boření sloupu budeme připomínat jen jako symbol revoluční doby kolem vzniku státu.

O pražském Mariánském sloupu
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí z roku 1652 byl vysoký téměř 14 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly znázorňující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a herezi (had). Podstavec sloužil jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké, který při obléhání Prahy visel na domě čp. 20 na Staroměstském náměstí. Vzorem pražského sloupu (stejně jako například vídeňského z roku 1648) byl mariánský sloup postavený roku 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války. Tedy ze stejného důvodu jako sloup v Praze.

Od první chvíle se ale vedla debata o tom, jestli sloup obnovit nebo ne. A po roce 1989 vypukl spor nanovo a s mnohem větší razancí než kdy dříve. Vznikla společnost pro obnovu Mariánského sloupu, na celý případ se navázala celá řada mýtů a legend a dodnes není jisté, zda sloup na Staroměstském náměstí zase bude nebo ne. Nicméně tak či tak se na své místo nevrátí sloup autentický, barokní, ale maximálně jeho novodobá verze, ani ne replika, protože původní sloup se nezachoval celý, a tak nemůže být dokonale zkopírován. Přou se o to někteří katolíci, jejich odpůrci, historici, filozofové, politici, představitelé církve i část veřejnosti.

O historii pražského Mariánského sloupu a o sporech kolem snah o jeho obnovu budou s Martinem Groman debatovat historici umění Vít Vlnas a Jan Dienstbier.

Reflexe! ČRo Vltava 20. 10. 2018, 17:00