Archiv pro rubriku: Rozhlas

Věnec u rozhlasu

Českému rozhlasu se podle posledního měření poslechovost daří a z Vinohradské 12 zaznívá spokojené plácání se po zádech. To je v pořádku. Jen rozhlasu, ostatně i podle loňské analýzy EBU, chybí touha po inovaci, ambice hledat nepoznané, kuráž jít po neprošlápnutých cestách, podporovat novátorství svých lidí, být větší, silnější, odvážnější.

Je to dlouhodobá bolest českých veřejnoprávních médií – myslí stejně jako ta komerční. Něco funguje, tak na tom budeme rajtovat, dokud to nepadne. Když koně táhnou, nepřepřahej. Ale rolí médií veřejné služby je mimo jiné hledat, zkoušet, experimentovat. Nemá uštvat k smrti jedinou dříve třeba i dobře skákající herku, ale dbát o genofond chovu a trvale jej rozvíjet do budoucna. Kdo, když ne médium veřejné služby, vymyslí nové formáty? Kdo překvapí něčím neslýchaným? Kdo posune obor kupředu? Kdo vychová nové všestranné talenty?

Český rozhlas se dnes ve valné většině úzkostlivě bojí vykročit ze zaběhnutých kruhů a osvědčených jmen. Současný stav stanice Dvojka je toho důkazem; halasně propagované změny přivedly před mikrofon převážně jména z privátních televizí a rádií devadesátých let. Regionální stanice angažují dlouholetou hvězdu privátních rádií Xavera Veselého. Čísla z toho možná i budou, budoucnost, vize, inovace ale stěží.

Český rozhlas se bojí změn a reforem jako čert kříže a jde to už tak hluboko, že si například rok co rok dokola připomíná stejná výročí. Fenomén těchto připomínek je zde vůbec populární a prostupuje skrz všechny stanice. Když se neví, co, kdo nebo kudy, vytáhne se výročí a je zase dobře. A je fuk, jestli vysíláte pro děti či tatínky, pro babky či teenagery, výročí podle dramaturgů rozhlasu mají rádi asi všichni. Problém je, že i tady invenci aby jeden pohledal.

Každý rok se připomene 21. srpen 1968 a 18. květen 1923, kdy rozhlas u nás začal vysílat. Položí se věnce 5. května a v posledních letech se vždy s jarem radní Tomáš Kňourek zeptá, jak se ve vysílání připomněla německá okupace v březnu 1939 a jestli to bylo dost a hlavně stejně, srovnatelně a vyváženě s okupací ruskou v roce 1968. Vedoucí redaktoři podají raporty, kolik se toho o obou okupacích natočilo a odvysílalo, Radiožurnál udělá speciály a je zase dobře.

Přitom zrovna v devítkovém roce by si rozhlas mohl (a měl) připomínat kulatá a půlkulatá výročí své vlastní historie jako divý. A měly by ještě společného jmenovatele – oslavu vlastní inovativnosti, odvahy a hledačství. Rok po svém startu, v roce 1924 rozhlas odvysílal první sportovní přenos v Evropě (vzpomene na to aktuální stream Radiožurnál Sport?). V roce 1929 před mikrofon pustil poprvé Voskovce a Wericha. Jejich Osvobozené divadlo vzniklo jen čtyři roky před tím a byla to tehdy totální avantgarda. Takže pokud by chtěl dnešní rozhlas udělat něco aspoň vzdáleně podobně odvážného, nechal by Tobogan místo Aleše Cibulky moderovat minimálně Luďka Staňka. Spíš Kovyho. Nebo Kazmu.

Rok 1934 přinesl v brněnském studiu rozhlasový epos Františka Kožíka Cristobal Colón. Ne adaptaci divadla nebo knížky pro rádio, ale autentický rozhlasový tvar, do té doby nevídaný, neslýchaný. Rok 1964 pak první z velkých rozhlasových her šedesátých let, která ukázala možnosti tohoto média v plné síle a vyzrálosti – v červnu 1964 (pozor, výročí je na spadnutí) odvysílal Československý rozhlas hru Ludvíka Aškenázyho Bylo to na váš účet postavenou na síle lidského hlasu. Tady šlo hlavně o hlas Karla Högera. Reprízy následovaly hlavně po roce 1989, nejsilněji pak po roce 2000, takže to už šlo v zásadě zase o připomínání legendy.

Bylo to na váš účet ale slavilo úspěchy nejen tím, že ve své době získalo mezinárodní ceny, ale především bylo v letech 1965 až 1967 opakovaně inscenováno v zahraničí a režisér Jiří Horčička s touto hrou jako tvůrce objel Evropu. Který dnešní rozhlasový autor z Prahy odjel točit autorskou rozhlasovou a inovativní hru pro finský nebo dánský či berlínský rozhlas v tamním jazyce?

Zkrátka a dobře, Český rozhlas se raduje ze své tu více tu méně stagnující poslechovosti. Ale sázka do budoucnosti to není. Raduje se totiž z toho, že nic nemění, a když, tak se drží při zdi.

P. S. Zeptá se některý radní na to, jak si letos v prosinci Český rozhlas připomene 55 let od prvního vysílání slavné hitparády Na houpačce, kterou připravoval Jiří Černý?

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Martin Groman: René Zavoral má radu, která s ním souhlasí a drží

Po nástupu René Zavorala do funkce generálního ředitele Českého rozhlasu se stal Martin Groman šéfredaktorem Dvojky, stanici jste řídil od srpna 2016 do konce roku 2017. Proč tehdy skončil? „Chcete-li dělat změny v programu a máte-li za nimi stát, to jako šéfredaktor musíte, tak musíte mít tým, který si vyberete, který si sestavíte. Já jsem přistoupil na začátku na určité podmínky Reného Zavorala, co se týče toho týmu a zcela jsem je chápal. Ve chvíli, kdy jsem si řekl – ano tomu rozumím a tady na těchto pozicích budu chtít dělat nějaké změny a narazil jsem na to, že nemohu si ten tým sestavit tak, jak já bych potřeboval, tak jsem vyklidil pole.“

Jak funguje Rada Českého rozhlasu? K čemu a proč máme veřejnoprávní média? Jak funguje mediální výbor Poslanecké sněmovny při jednání o kauzách Českého rozhlasu a jak při volbách do mediálních rad? Celý rozhovor Jana Mrzeny s Martinem Gromanem můžete shlédnout zde!

Rozhovor s MG na Českých médiích

Osudové ženy: Riva Krieglová


Riva Krieglová, František Kriegel a Alexander Dubček, foto: Jiří Rublič, ČTK

Kibuc, komunistický odboj, Osvětim, komunistická perzekuce. Riva Krieglová nebyla jen manželkou výjimečného muže pražského jara 1968.

„Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“
Riva Krieglová

Narodila se v roce 1908 do židovské rodiny na území dnešního Běloruska jako Rifka Lubecká. O jejím dětství a dospívání víme jen málo. Rodiče jí brzy zemřeli a ona se ve svých 23 letech vydala do Palestiny. V tamním kibucu se přesvědčená sionistka seznámila s Pavlem Friedem, mužem z jihlavské židovské rodiny, se kterým přišla do tehdejšího Československa. Vzali se 4. dubna 1937 v jihlavské synagoze.

Osudové ženy: Riva Krieglová
Účinkují: Taťjana Medvecká, Kajetán Písařovic, Svatopluk Schuller, Pavel Batěk, Jan Kačer
Host: Martin Groman
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 25. 1. 2019

K poslechu zde

Jak vyladit veřejnoprávnost

Každý ví, že Český rozhlas je veřejnoprávní, málokdo ale ví, že veřejnoprávnost je historicky čerstvá věc a stále se takříkajíc hledá. Co motivuje institut veřejnoprávnosti a proč je třeba ho stále ladit? O tom hovoří Petr Šourek se soudkyní a právní teoretičkou Eliškou Wagnerovou a historikem médií Martinem Gromanem. Zazní dobové nahrávky z archivu Českého rozhlasu a ukázka z pořadu Svobodné Evropy Události a názory z roku 1988. Zvukový záznam poskytl Archiv Národního muzea.

K poslechu zde

Debata s Respektem: Vrtění Českým rozhlasem (10. 1. 2019)

Diskuse redaktorů Respektu a jejich hostů na aktuální téma.

Je veřejnoprávní médium v ohrožení? A proč se rozbouřily vlny na Vltavě? Jak budou vypadat média veřejné služby v Česku v dalších letech?

O těchto i dalších otázkách debatovali Petr Fischer, bývalý šéfredaktor ČRo Vltava, Martin Groman, předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky a bývalý šéfredaktor ČRo 2, novinářka Ivana Svobodová a Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu.

Moderoval Ondřej Kundra

Fischerův konec na Vltavě: Pokud to byl test, tak nevyšel, říká bývalý šéfredaktor Groman

Jaká je kondice veřejnoprávních médií a do jakého roku vstupují? V rozhovoru pro INFO.CZ o tom mluví bývalý šéfredaktor Českého rozhlasu Dvojky Martin Groman. Příznačně se dotýká právě situace ČRo a dění kolem stanice Vltava, z jejíhož čela odešel s koncem roku Petr Fischer. Kauza, která to provázela, podle Gromana ukázala, že politické tlaky tuzemská média veřejné služby nezbourají. „Pokud by to byl test, jak někteří naznačovali, tak navzdory odchodu Petra Fischera nevyšel. Aktivizovala se veřejnost a ta by si jakýkoli ofenzivnější útok na veřejnoprávní média měla ve vlastním zájmu ohlídat,“ říká.

Text: Vratislav Dostál Foto: Eliška Slováková

foto Eliška Slováková

Jak hodnotíte dění okolo Vltavy, potažmo Českého rozhlasu v posledních týdnech a měsících?

Kauza Petra Fischera je pouze jeden z řady případů. Stejně jako předtím kauza Janka Kroupy, podobně jako propouštění zaměstnanců, anebo loňské „porno na Vltavě“. Vždycky se něco takového stane, je kolem toho spousta emocí, příslušné sněmovní a senátní výbory si zvou radní a ředitele, a vždycky z toho je veliké mrzení. Podle mne to jsou ilustrace něčeho hlubšího.

Povídejte…

Předně je třeba si všímat, jak jedná management Českého rozhlasu a jak na to reagují lidé v Českém rozhlase. Zároveň je podstatné, jak na to reaguje Rada Českého rozhlasu. Považuji za mimořádně nešťastné, že radní postupují s generálním ředitelem de facto v souhře. Při veřejné schůzi v Hradci Králové, když se řešilo ukončení smlouvy šéfa Vltavy, tak radní nepoložili v této rozbouřené situaci jeden jediný dotaz, nic neřešili.

Více na Info.cz

Končím, nechci řešit dilema mezi honoráři a kritikou

S bývalým šéfredaktorem stanice Dvojka Martinem Gromanem nejen o krizi

Ivana Svobodová

Martin Groman na konferenci Novinářské fórum 2018, foto: Michael Kratochvíl

Napětí kolem Českého rozhlasu, které vyvrcholilo ukončením spolupráce s šéfredaktorem Vltavy Petrem Fischerem, narůstalo dlouho. Už v době, kdy tu od srpna 2016 do 1. ledna 2018 jako šéfredaktor stanice Dvojka působil rozhlasový dokumentarista, spisovatel a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman. “Nesouhlasím se slovy o normalizaci,“ říká. Přesto se po posledních událostech rozhodl, že přestane od letošního ledna pracovat pro rozhlas i autorsky. Text zachycující ukončení spolupráce s Petrem Fischerem najdete v novém Respektu 1/2019 pod titulkem Vrtěti rozhlasem, následující rozhovor je doplněním a pozvánkou ke koupi aktuálního čísla.

Vedl jste jako šéfredaktor stanici Dvojka, ale po sedmnácti měsících jste dobrovolně rezignoval. Proč?

Nerad se probírám vlastními starými boji. Takže stručně konstatuju, že jsem odešel, protože jsem po roce a něco neviděl možnost, jak Dvojku reálně proměnit tak, jak jsme s Evou Hazdrovou Kopeckou, tehdejší ředitelkou programu, chtěli. Tedy na stanici pro publikum ochotné poslouchat i náročnější program než lifestylové rozhovory. To na rádiovém trhu nikdo mimo Český rozhlas nenabízí. Ta stanice klesá už několik let. Aby se to zvrátilo, musela by se už zgruntu přeformátovat, ale také by se muselo obměnit personální složení. Navíc by pak bylo potřeba hodně času a odvahy přečkat opravdu mohutný propad poslechovosti a investovat velké marketingové peníze do nového vzestupu. Trvalo by to roky. Podle mne je to nereálné. A sebekriticky rovnou říkám, že na leccos z toho jsem neměl odvahu, navíc v situaci, kdy mi některé personální změny byly vedením rozhlasu rozmlouvány. Jsou tam prostě pevné vazby mezi lidmi, to pak nenaděláte nic. Pro mne to nakonec nemělo jiné řešení.

Znamená to, že se vám nepodařilo personálně obměnit stanici, protože v tom bránil generální ředitel, který Vás na tu obměnu najal? Jaký to pak mělo smysl, respektive jak jste si to vysvětlil?

Já jsem si to už tehdy vysvětloval tak, že prostě jsme všichni ve složité situaci. V soukromém podniku, když jste majitel nebo ředitel, můžete lidi měnit mnohem jednodušeji. Tady fungují mnohdy letité vazby mezi lidmi a chápu, že ne každý má lokte na to, aby se se svými přáteli rozloučil, i když to je potřeba. Já taky na leccos lokte neměl. Ale dál se v tom patlat nechci a s dovolením nebudu.

Pokračování na webu Respektu

Rok zázraku

Roku 1989 se říká annus mirabilis, rok zázraku. Není divu. Palachův týden, svíčková demontrace v Bratislavě, demonstrace na Škroupově náměstí, ekologické hnutí, blahoslavení Anežky České, Gorbačov, události v Maďarsku, Polsku, Rumunsku, pád Berlínské zdi a samozřejmě 17. listopad 1989 v Praze a následující sametová revoluce v Československu.

Byla to ale opravdu revoluce?

K poslechu zde

Jakou roli sehrál odcházející prezident Gustáv Husák? A jakou nastupující premiér Marián Čalfa? Byli noví političtí představitelé připraveni na převzetí moci? Ovlivnila průběh listopadu 1989 falešná zpráva o smrti studenta na Národní třídě 17. listopadu 1989? A věděl Gorbačov, co činí, když začal v Rusku perestrojku?

Otázek kolem roku 1989 se za těch třicet let, která od něj letos uplynou, vyrojila dlouhá řada a to jsme rozhodně neuvedli všechny. Ale právě takové otázky si Martin Groman s Petrem Pithartem kladou v novoročním dopoledni na Vltavě. Petr PIthart například připouští svou už tehdejší pochybnost, že ona sametová revoluce vlastně žádnou revolucí nebyla, protože, jak říká, aby to revoluce byla, musel by to být nejistý podnik. Muselo by se riskovat.

Tím, že komunistická moc vlastně pustila vládu z rukou, umožnila rychlý vývoj událostí a způsobila tak v důsledku jakousi přeměnu bez katarze. I když po ní společnost toužila. “Lidé chtěli tehdy vědět,” říká po letech Petr Pithart, “kdo byl dobrý a kdo zlý. A doufali, že oni byli ti dobří. Ale k ničemu takovému nedošlo. Dostali jsme, my všichni, tu změnu, moc lacino.”


ČRo Vltava 1. 1. 2019, 10:00

Mírové kolbiště národů

Reflexe! Expo 58


K poslechu zde

Expo 58 před šedesáti lety ukázalo, že za železnou oponou není jen socialistický realismus, ale že se tu a tam někdo snaží dělat něco nadčasového, nepolitického, vkusného. Nebo to byla jenom iluze, jenom takový bruselský sen o Československu, které ve skutečnosti neexistovalo?

Výstava Expo 58 se konala v Bruselu a nejznámějším symbolem výstavy se stalo Atomium – 110 m vysoký model základní buňky krystalové mřížky železa. Navštívilo ji 42 milionů lidí. Byla to první velká světová výstava po druhé světové válce. A Československý pavilon na ní získal hlavní cenu.

Třetinu výstavy zabírala Belgická sekce – celkem 28 pavilonů bylo věnováno především belgickému obchodu a průmyslu. Další třetinu zabírala Zahraniční sekce. Celkem zde vystavovalo 46 zemí. Převážnou část tvořily expozice USA, SSSR a Francie. 8 ha zabírala sekce Belgické Kongo se sedmi pavilony a tropickou zahradou. Pak tu byla Mezinárodní sekce, Folklorní sekce, bistra, kavárny, restaurace, atrakce všeho druhu. Sovětský svaz se předvedl monumentálním pavilónem, v němž byla hlavním lákadlem replika Sputniku 1 (při ukončení výstavy se replika ztratila a SSSR obvinil USA z její krádeže).

Pamětní kniha:
“Působíte dojmem úžasného rozvoje, jak je to možné ve znamení komunismu?”
Belgičanka

Čechoslováci vystavili třeba Kaplanovu turbínu, Pohádkový strom Jiřího Trnky, Laternu Magiku, středověké vitráže nebo Polyekran Josefa Svobody, tedy promítání filmů současně na několik pláten různých tvarů. Za své vystoupení na Expu jsme si odnesli Zlatou hvězdu a dalších třináct ocenění. Expozice „Jeden den v Československu“ byla navržena Jindřichem Santarem, který spolupracoval s Jiřím Trnkou, Antonínem Kybalem, Stanislavem Libenským a Janem Kotíkem. Hlavní cenu v mezinárodní filmové přehlídce získal vědecko-fantastický film Karla Zemana Vynález zkázy. Zlatou medaili si donesl i fotograf Jan Lukas.

Na druhou stranu, doma tvůrci expozice rozhodně nesklízeli jenom chválu. Předseda svazu architektů expozici kritizoval jako bezideovou, že tam není ani slovo o vedoucí úloze strany, řešil to se Santarem i na ÚV a vlastně tvůrcům hrozil postih i za chválu, kterou na jejich expozici pěly západní noviny. Nakonec ale dostali Státní cenu. Dnes po Expu 58 a naší účasti v Bruselu zbyla jen bývalá restaurace v letenských sadech, ve které sídlí reklamní agentura, a pojen bruselský styl, který je ale znám jenom u nás a je dost problematické ho postihnout.

O Expu 58 budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit – historik umění Jan Wollner a historik architektury Zdeněk Lukeš. Jejich přemítání o Expu doprovodí ukázky z dobového rozhlasového pořadu Ještě jednou o Bruselu.

Kde ještě dnes můžete potkat tzv. Bruselský styl?
automobil Tatra 603 designérů Františka Kardause a V. Popeláře
tramvaj Tatra T3 designéra Františka Kardause
autobus Škoda 706 RTO designéra Otakara Diblíka
elektrická lokomotiva řady 230 designéra Otakara Diblíka
trolejbus Škoda T11
porcelánové servisy a figurky Jaroslava Ježka
lampička DRUPOL č. 21616 od designéra Josefa Hůrky

Reflexe! ČRo Vltava 29. 12. 2018, 17:00

Chceme srozumitelné umění pro široké masy

Reflexe! Socialistický realismus počesku

K poslechu zde

Socialistický realismus je jediný umělecký styl, který k nám byl importován jako celek. Po válce jej nám přízvinci všeho moskevského vnutili a po roce 1956 zase, ve své čisté, stalinské podobě, zmizel. Jak se ale za těch několik let projevil ve výtvarném umění, ve filmu, v poezii, literatuře a dalších oblastech umění? A byli jsme zase i v tomto papežštější než papež?

Otakar Švec nad Prahou vztyčí největší pomník Stalina, malíř Čumpelík maluje rozlehlá plátna ne nepodobná adoraci světců, na kterých jsou však oslavováni “noví svatí”, tedy opět Stalin, Gottwald a spol., Max Švabinský portrétuje Julia Fučíka, Pavel Kohout i Milan Kundera píšou budovatelské a svazácké verše, podle Kohoutova scénáře se točí až naivně otevřený a ideologicky naivní snímek Zítra se bude tančit všude. A pokud tuto etapu své tvorby, narozdíl od Otakara Švece, přežijí, po zbytek života se pak s ní vyrovnávají, snaží se ji odčinit, zapomenout nebo vyčlenit ze svého díla.

Odmítáme surrealisty, kterým lid nerozumí. A my vám teď nabízíme srozumitelné umění. Ale pak se ukázalo, že to umění bylo vlastně stylově buržoazní a dělali ho zhusta třetiřadí umělci.
Milena Bartlová

Bylo to umění prosycené ideologií a snažilo se formovat společnost. Malíři například měli malovat kolektivně a především měli tvořit tzv. tématické obrazy, které mají napovídat lidem, jak správně socialisticky žít. Levně je pak kopírovali, aby se tyto obrázky dostaly do všech domácností, což se ale nevedlo. A to hlavně proto, že mnoho malířů na toto nepřistoupilo a nečinilo se. Kritika si dokonce v té době stěžuje, jak málo takových obrazů vzniká. Stejnou roli má i dobový román, básně… Vliv na společnost ale mají i přes dobové nadšení pro vše kolektivní a budovatelské malý.

Pavel Kohout je rock star socialistického realismu. Rád se stylizoval do jiných hlasů. Rád se vžíval do rolí, neschovával se za kolektivní my.

Vít Schmarc

Důvod je nutné hledat nakonec asi v tom, že šlo de facto o umění nepovedené. Schématické, často nekvalitní, ploché. A implementovat takové umění do společnosti, která od 19. století pěstovala své umění a dospěla v tom za první republiky k evropské úrovni, kde byla silná avantgarda, kde působil kubismus, poetismus, surrealismus a další směry, neznamenalo nic jiného než vrátit tuto společnost o celé století v estetice zpět.

O tzv. sorele budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit Milena Bartlová a Vít Schmarc. Pořad doprovodí historické nahrávky jako dopis Stalinovi přednesený Rudolfem Slánským, vyznání Stalinovi od básníka Vítězslava Nezvala, pasáže z rozhlasové kantáty Vlak míru od Františka Kožíka či ukázka z filmu Zítra se bude tančit všude a další.

Reflexe! ČRo Vltava 15. 12. 2018, 17:00