Archiv pro rubriku: Rozhlas

Možnosti a rizika podcastů

Podcast, podcast, podcast, ještě jednou podcast… Zní odevšad. Když jste přede dvěma lety řekli marketérům velkých firem, jestli by nechtěli zkusit podcast, ptali se co to je. Ti s větším přehledem věděli, že podcast u nás zatím nemá publikum, tedy ani prostor pro marketing. Dnes volají sami. Většinou ale podle autorů podcastů nevědí, co chtějí. Bohužel, zdá se, bloudí i dost autorů.

Mezi autory se ještě před rokem dvěma vedla debata, co je to podcast. Jestli jen u nás nová technologie šíření audiofonních obsahů vycházející především z rozmachu chytrých telefonů a datových sítí nebo žánr rovný reportáži, dokumentu, četbě, žánr s vlastními osobitými prostředky a formami. Časem se všichni přiklonili k technologii a šíří podcastem, co se dá. Je to v zásadě správně, i když výsledek ukazuje na hlavní úskalí toho, jak dnes u nás s podcasty zacházíme. Podcast, pokud si získá masivnější zájem publika, hrozí nivelizací rozhlasové a auditivní produkce, podobně jako blogování v zásadě vymazalo z našeho povědomí klasický komentář. Psát, blogovat a publikovat může každý, komu se udělá názor, nebo ani to ne. Kvalita, zkušenost, praxe a řemeslo váží najednou stejně málo jako ostré, i když ničím nepodložené názory, halasné pokřikování a prezentování vlastnho ega.

Pro tvůrce rozhlasového, rádiového obsahu se tak nakonec může podcast stát nejen příležitostí, jak oslovit nová publika, ale také trojským koněm, který je v důsledku připraví o mnohé z toho, na co jsou zvyklí a co umí. Zvlášť pokud se budou přizpůsobovat všemu, co je díky podcastingu možné a co se tu nabízí. Na jedné straně dnes podcast používají osvědčení a řemesla více či méně znalí tvůrci stejně jako amatéři v lepším i horším smyslu toho slova. Je to stejný rozdíl mezi tradiční a řemeslně poctivou žurnalistikou a žurnalistikou občanskou, která není nijak nucena klást na sebe sebemenší profesní nároky.

Podcast z kuchyně
Kdo tedy podcast vytváří a jaká rizika či příležitosti tak na sebe přivolává? Máme tu dost a dost podcastů řekněme občanských. Točit si rozhovory nebo osobní deníčky a audioblogy může každý a také to leckdo už dělá. Od novinářů, bavičů, politiků přes ekonomy, až po matky v domácnosti. V zásadě je tu podcast blízek youtuberingu, jenom ve zvuku, nebo v kombinaci obojího – natočím rozhovor na video a zvukovou stopu hodím do podcastu. Výsledky jsou povětšinou tristní co do formy a technického zpracování, ale také do obsahu. Velká část takových nápadů končí po pár dílech, protože počáteční nadšení a velkorysé ambice brzy zadrhnou o nedostatek nápadů a námětů. Tento segment se snaží kromě prezentace vlastní osoby přilákat také inzerenty a svou produkci tak zpeněžit. Výsledky ale zatím nemohou být nijak závratné, protože podcast v Česku pravidelně poslouchá 11 % populace a necelých 40 % má o podcastu aspoň nějaké tušení.

Největším oříškem je dnes podcast pro soukromé vysilatele. Privátní rádia u nás vysílají převážně proud hudby a moderace, což je svou jepičí podstatou forma pro podcast nevhodná a žádné obsahy šiřitelné touto formou většinou nepřináší. Soukromá rádia by tak musela investovat do produkce originálních podcastových sérií a také do autorů, které dnes pro svůj proud nepotřebují, což udělají až ve chvíli, kdy bude dostatek publika, aby inzerce podcasty uživila nebo aby se uživily samy formou předplatného. Rádia pak získají nejen nový kanál k oslovení publika, ale stanou se do velké míry spíš producenty než vysilateli. Ale to je hudba budoucnosti, pokud na ni vůbec dojde.

Hodně trendu, málo řemesla a inovátorů
Veřejnoprávní rozhlas jde také zatím v zásadě stejnou cestou – podcast vnímá jako kanál, kterým by rozšíříl svůj záběr na nové, mladší publikum. Do podcastu nicméně umísťuje především to, v čem je silný, co už může nabídnout, tedy svou zpravodajskou, publicistickou a dokumentaristickou produkci známou z vysílání a dostupnou také na webu a velmi populární na youtube, kde publikum volí poslech auditivního obsahu na kanálu, který je určem primárně ke sledování videí. Originální podcastové série v podmínkách Českého rozhlasu vyrábí především Radio Wave, které se specializuje hlavně na žánr docu soap a to s poměrně proměnlivou kvalitou a zkušeností tvůrců. Výkop této produkce, podcast o erotice a sexu Zhasni, nabídl zdařilý dokumentaristický vhled do různorodého prožívání sexuality. Nedávný počin Svatebky už ale nebyl ničím víc než prezentací pěti nevěst, které se chystají na svůj velký den, zde nešlo o dokumentaristiku, ale čistě lifestylovou publicistiku. Zpravodajský podcast Vinohradská 12 pak ČRo zase denně umísťuje také do klasického vysílání, ani zde tedy nejde o čistý podcasting, ale o šíření stejného obsahu několika kanály, mimo jiné podcastem.

Český rozhlas je dnes logicky nejsilnějším hráčem na podcastovém poli u nás, ale ani on se v důsledku zatím neubránil následování obecného trendu, který v českém podcastování vládne. Sami autoři podcasty rozlišují na kecací a nekecací. Už toto označení ukazuje, že mají dost silnou tendenci přizpůsobovat se jednak obecnému povědomí a představě o tom, co podcast je a může být, ale také tomu, že jdou na stejně nízkou úroveň podcastů tvořených amatéry, když v zásadě až na výjimky rezignují na formáty a žánry své profesi po léta vlastní. Jedna věc je umístit do podcastu dokument nebo reportáž vyrobenou pro vysílání a jiná je držet se tradičních formátů i při vymýšlení a tvorbě podcastů jako takových, při hledání jeho možných forem a podob. Výsledkem je zatím přemíra prostých rozhovorů, a u mnoha produkcí i velmi triviálního plkání na témata, která zajímají víc autory než široké publikum.

Prožít slyšené
Podcast z podstaty věci nabízí velmi intimní prožitek, blízkost. Posloucháme jej sami, ve sluchátkách, v autě, při práci, žádné médium jako rozhlas a podcast s ním nemá ten dar být tak blízké a niterné. Můžeme se tak dozvídat nejen fakta, názory a informace, ale také pocity, prožitky, osobní vyznání a potíže autorů nebo zachycených osob. Málo využívá potenciál podcastu ten, komu stačí vyzpovídat respondenta a dozvědět se od něj nějaká ta fakta. Stejný obsah se dozvíme z televize, novin, časopisů, blogů. Podcast ale může nabídnout emoci, příběh, atmosféru, naléhavou osobní zpověď, dech i povzdech.

Můžeme spolu s horolezcem prožít to, na co myslí a co prožívá při výstupu na horu, můžeme být na samotě v lesích s poustevníkem, můžeme být velmi blízko rodičům, kteří poslali dítě do války, můžeme jet divokou vodu, můžeme být blízko jako nikdy. Můžeme navíc, ušetřeni vizuálního vjemu, naslouchat lidem a jejich myšlenkám a příběhům, které bychom sami k sobě tak blízko pouštěli jen stěží, pokud bychom dotyčné viděli, a začali je už podle prvního dojmu řadit do svých zavedených klišé a představ – je moc mladý, je bohatý, je neupravený nebo nějak moc upravený a tak dále. Tady může podcast čerpat ze samé podstaty auditivní tvorby. Žel to zatím činí pramálo, i když se v lepších případech snaží i blíží.

Ve světě, kde je podcast déle doma a má jiné podmínky (jak finanční, tak personální i dané tradicí a zvyklostmi té které společnosti), se daří nejen zpravodajským a rozhovorovým podcastům, které zatím dominují u nás, ale také také třeba sportovnímu podcastu (komentujícímu výsledky a průběh zápasů nebo reportážnímu přiblížení samotných sportovců a závodů) nebo žánru true crime, tedy v zásadě podcastům detektivním. U nás se crue crime nejvíc podobá Matematika zločinu, která se žel proslavila spíš skandálem kolem svého (ne)uvedení v Českém rozhlase, který si její vznik objednal, než svou kvalitou a obsahem. Ten zůstal nakonec na poslední koleji, i když měl a má potenciál otevřít téma zcela zásadní – tedy téma spravedlivého soudnictví, obdornosti soudních znalců, relevance jejich posudků a jejich dopadů na osudy lidí, trestaných i obětí. Zůstalo u debaty o kompetenci autorek i kompetenci veřejnoprávních manažerů.

Hledá se um a nápad, zn. kvalitně?
Přinese tedy nakonec podcast renesanci audio tvorby, jak mnozí tvůrci doufají? Bude tu za čas podcaster proslulosti youtubera Kovyho, který vybudí vlnu zájmu o tento typ obsahu? Může se to stát a bude to jen dobře. Ale zásadní vliv na to budou mít dva faktory. Poptávka po podcastu ze strany inzerentů, kteří v něm ucítí marketingový potenciál. A pak nabídky – jestli těmto inzerentům bude někdo umět přinést víc než jen své ego a svůj názor nebo také dodá svou zkušenost, dovednost, um a nápad.

Samozřejmě toto nebude pole pro veřejnoprávní produkci, ať už z rozhlasu nebo televize, tam bude podcast patřit vždy spíš do portfolia kanálů distribuce vyráběných obsahů. V privátní sféře k rozvoji podcastu zatím chybí ale nakonec ten hlavní předpoklad – profesně a obsahově silná produkce, která by dovedla nabídnout diverzifikované portfolio obsahů, forem a žánrů pro podcast vhodných. Inzerenti mohou podcast podpořit, nemohou ho ale vymyslet a vyrobit, i když se jim to zdá možné a svůdně snadné. Rychle a levně vznikne jen to, co už na trhu je, tedy rozhovor, rozhovor, rozhovor, což žádný kýžený efekt ani inzerentům ani podcastu jako fenoménu nakonec nepřinese.

Poslanci a média veřejné služby: dohled nebo bič?

Poslední dny a týdny ukázaly nade vší pochybnost, že poslanci se rozhodli pojmout svou dozorčí roli nad médii veřejné služby jako bič. Dvě neschválené zprávy o činnosti nebo o hospodaření a končíte, milí radní, vyměníme vás a pak ředitele a bude. Výsledek je ale přesně opačný. Poslancům se podařilo zakolíkovat současný nedobrý stav celého chodu kontroly médií veřejné služby. Jak jinak by ale mohl fungovat a naplňují dnes zákonodárci svá vlastní nařízení?

Zákony o České televizi a o Českém rozhlase říkají, že kontrolní rady obou institucí předkládají poslanecké sněmovně výroční zprávu o své činnosti a výroční zprávy o hospodaření obou médií. Praxe je ale už léta taková, že reálně nejde o zprávy o činnosti rad, ale médií samotných. Rady se tu jaksi dobrovolně ocitají mimo hřiště. Médium vypracuje svou výroční zprávu, rada připojí kapitolu o své činnosti, pošle to celé do parlamentu a poslanci pak reálně neřeší činnost rady, ale média jako takového.

Při posledním jednání volebního výboru o zprávách ČT za rok 2018 se třeba dožadovali konkrétního soupisu vyrobených pořadů, přičemž byli upozorněni, že by to čítalo stovky tisíc položek programu a desítky tisíc pořadů. Jen těžko lze věřit, že by to studovali, nebo že by řešili, jestli ten nebo onen dokument, film, seriál, estráda byly v pořádku. Jeden z poslanců se zase dotazoval, kolik se platí hercům. Poslanci ale nemají přece v plánu reálně řešit honoráře v televizi a rozhlase. Jen tím vším demonstrují sílu a moc a mění kontrolu v bič.

Ostatně, koho si předvolají poslanci, pokud chtějí něco kolem médií veřejné služby řešit – velmi často toho nebo onoho generálního ředitele namísto rady jako takové. Spor se dnes reálně vede mezi politiky a zástupcem nezávislého média, nikoli mezi politiky a kontrolní radou. Rady se dostaly na druhou kolej a současná podoba jejich výročních zpráv je toho jasným dokladem. Vypovídají totiž více o médiu než o práci rady.

Klást smysluplné nároky
Co by tedy měli zákonodárci kontrolovat a o čem by měly výroční zprávy být? Kdyby se striktně drželi zákona, kontrolovali by především to, jak fungují rady samotné. Jestli nevyvíjejí na kontrolovaná média nemístný politický tlak. Jestli konají v souladu se zákonem tak, aby médium nepoškozovaly. Jestli se radní nespojili s manažery média proti vlastním novinářům a nechtějí je zkrotit podle své aktuální politické potřeby. Nebo zda výsledkem přílišné souhry mezi radou a manažery není naopak absence patřičných nároků na kvalitu daného média. V neposlední řadě by poslance mohlo zajímat, zda dnešní rady dovedou vůbec klást smysluplné nároky na kvalitu veřejné služby.

Zákony o veřejnoprávních médiích přitom v sobě obsahují předpoklad, že zákonodárci jmenují kontrolní rady proto, aby dohlížely na plnění veřejné služby a to ve všech jejích parametrech a v celku vysílání. Výroční zpráva by pak měla být momentem zúčtování rady – v minulém roce jsme svou činnost konali tak a tak, zákon jsme dodrželi, kodexy jsme ohlídali nebo ne, médium pod naším dohledem hospodařilo onak a povedlo či nepovedlo se toto. Namísto toho jsme svědky tlaku na média jako taková, tedy přesně toho, co zákony měly eliminovat.

Ty zákony vznikly v době značného optimismu, že do kontrolních orgánů budou voleni lidé, kteří v otázce programu médií veřejné služby budou kompetentní a znalí, a že především tuto problematiku budou s to nahlédnout skutečně široce a ne jen logikou – já rád pohádky, dejte víc pohádek, mě štve zpravodajství, chce to méně zpráv apod. Že budou odborně na výši, aby dobře posoudili nejen program televize nebo rozhlasu, ale také efektivnost hospodaření a technologický vývoj těchto institucí v modením světě. Zákony předpokládaly, že především takové osobnosti budou poslanci hledat. Nehledají.

Ideální kontrolor?
Nutně se tak dostáváme k nároku na výběr radních, což je další problém parlamentu. Aktuální snaha senátu přidat se do tého hry se tak jeví jako logická, protože rozložení kompetencí do většího sboru může pomoci rozložit také politické ambice jednotlivých stran a hnutí ovlivnit média veřejné služby ve svůj prospěch a navíc může přinést širší záběr při výběru osobností pro mediální rady vhodných. Při té příležitosti by nebylo vůbec od věci, kdyby si poslanci a senátoři ujasnili jakýsi optimální profil radního média veřejné služby.

Může nezávislé médiu veřejné služby kontrolovat jeho bývalý manažer spojený s ním desítkami osobních a profesních vazeb a přátelství? Může je kontrolovat umělec dříve pro něj pracující a tedy na něm závislý? Může je kontrolovat vysloužilý politik považující nezávislá média za svého druhu nepřítele? Může je kontrolovat odborník na medicínu nebo hru na zobcovou flétnu, který nikdy neměl jinou zkušenost s médiem než jako host debaty? Může je kontrolovat ten, kdo se o místo v radě uchází s názorem, že média VS jsou k ničemu a nepotřebujeme je? Může být radním přispěvatel dezinformačních webů, kde sám ukazuje, jak mu jsou standardy kvalitní žurnalistiky na hony vzdálené?

Smlouva do budoucna
Pokud se budeme odpovědně zabývat tím, jak mohou zákonodárci kontrolovat rady médií veřejné služby, a pokud si řekneme, že výroční zprávy nejsou tím správným řešením, co ale místo nich? Možná by rady místo výročních zpráv mohly předkládat plány “svých” médií do budoucna – kam se budou ubírat, co budou nabízet, jak budou plnit veřejnou službu, jak budou hlídat redakční nezávislost a jak budou hospodařit.

Média by v takovém dokumentu popsala, jakou novou tvorbu plánují, v čem plní službu veřejnosti, jaké inovace chystají, jaké nové formáty vyvíjí, jak hledají nové tváře a nové tvůrce, jaké jim dělají podmínky, jak budou rozvíjet prostor pro regionální tvorbu, jak chtějí plnit požadavek vyváženosti, kvality, profesionality a společenské odpovědnosti. Ve finále by taková forma kontroly byla spíš společenskou smlouvou, o kterou se pak budou moci rozhlas a televize opřít a v následujícím období tak být více kryty před ad hoc výpady politické scény – děláme jen to, co jsme slíbili, co rady projednaly a parlament akceptoval.

Pokud nyní vzniká snaha rozdělit dohled nad médii veřejné služby mezi poslance a senátory, nemělo by k tomuto rozdělení dojít, dokud nebudou uspokojivě zodpovězeny aspoň tyto dvě základní otázky. Jak sestavovat rady a jaký profil by měl mít radní média veřejné služby, aby byla naděje, že bude zodpovědně plnit svou roli a nebude ji žádným směrem překračovat a vychylovat. Jak bude probíhat kontrola činnosti, jestli skrze výroční zprávy nebo skrze plány do budoucna, co bude kontrolováno a co ne, a kdo bude parlamentem vlastně kontrolován – rada nebo médium samotné?

Média veřejné služby jsou tu od toho, aby sloužila občanům jako orientátor ve společnosti a od toho mají mít zaručenu redakční a tvůrčí svobodu, v atmosféře biče nad hlavou mnoho prostoru pro svobodu nezbývá. Tento stav by měl rady i poslance trápit více než honoráře a další interní záležitosti. Jak ostatně mají novináři a tvůrci v médiích veřejné služby plnit nároky na nezávilost, vyváženost a kvalitu, když po nich kontrolor požaduje především loajalitu a službu.

Publikováno na blog.aktualne.cz

Mory na ty vaše rozhovory

V neděli večer z toho bude na ČT24 mela. Už teď se to vesele mele ve sklenici sociálních sítí. Leckdo se diví, jakého hulváta to Český rozhlas zaměstnává. Jiní ukazují – tu je máte, ty jediné spravedlivé televizní redaktory, soudce lynč hodného moderátora v přímém přenosu. Problém je ale jinde. V tom, jaké formáty si veřejnoprávní média v honbě za sledovaností pouštějí do svého rybníku.

Moderátor Luboš Xaver Veselý, který před několika měsíci začal vysílat svůj pravidelný rozhovor na regionálních stanicích Českého rozhlasu (co mají s regiony společného, bůh suď, obsah rozhodně ne), si pozval premiéra Babiše. Nekonfliktně si popovídali. Jistě, otázka je, proč to má veřejnoprávní médium dělat. Pan premiér má dost svých médií, a dokonce nejposlouchanější rádio, kde může vyprávět o své víře ve vesmír, o důležitosti rodiny, o tom, kdy mu bylo naposledy nejhůř i o tom, jak vypil patnáct panáků. Což ostatně sdělil už ve svém “Ahoj, lidi” na Facebooku. Xaverův rozhovor tedy nepřinesl mnoho nového.


Stejně jako šlamastyka, která z toho vzešla. Redaktorka Newsroomu České televize si zajela za Xaverem do rozhlasu a opřena o článek serveru Hlídací pes se ho zeptala, jestli neporušil rozhlasový kodex. Veselý se při střetu s Newsroomem oháněl článkem dvě, který říká, že pro něj je “posluchač na prvním místě”. Na prvním místě pro něj ale, jak se ukázalo, byl spíš Xaver sám. Rozhovor si nechal natočit a pustil jej do světa dřív, než s ním vyšla ČT, což ukazuje leda to, že si střet plánoval a dovedl ho vytěžit na maximum. Což ostatně dokázal v zápětí, když ohlásil kandidaturu do Rady ČT s podporou hnutí Trikolora, čímž rozhlasový kodex porušil definitivně.

Pořady typu Xaver a host, stejně tak Máte slovo v České televizi, nebo Star Dance, Pošta pro tebe a další formáty patřící do ranku médií privátních a bulvárních ukazují ale to, že média veřejné služby u nás dnes trpí malou invencí. Snaží se pochopitelně zaujmout, ale protože tápou, jak na to, kopírují formáty osvědčené jinde. Hledačství, vyšlapávání nových cest, moderní navazování na vlastní vyzkoušené tradice, to všechno stojí na okraji zájmu.

Český rozhlas, když už se celá věc strhla kolem jednoho jeho rozhovoru, vysílá každý týden na svých stanicích na 40 rozhovorových formátů. Někdy jsou to interview řekněme klasická, někdy se maskují jako hudební pořady, někdy jako zábavné, ale vždy je to stejný model. Přijde host, tu zpěvák, tu herec, tu vědec, tu spisovatel, a mezi písničkami se dozvíme, jak se má, co dělá, co chystá. Monolog, kdy by osobnost hovořila přímo na posluchače, téměř zmizel, najde se tu a tam především v hudebních pořadech typu Jiřího Černého. Beseda více odborníků na jedno téma také trpí na úbytě na Plusu. Moderátor a host, nejvíce v tichu studia, toť doména dnešní rozhlasové práce.

ČT24 je také plná interview, protože holt musí na velkých plochách plnit čas zpravodajské stanice v zemi, kde se zase tolik neděje, aby to vydalo na 24 hodin zpráv a publicistiky. A rozhovor je nejlehší a nejlevnější formát co do produkce a zpracování. Když se navíc vysílá živě, není s ním editorská práce skoro žádná. Formáty jako dokument, analýza, medailon atd., kde rozhovor slouží leda jako jeden ze stavebních prvků a je v zásadě primárním materiálem, se kterým novinář dál pracuje, edituje a doplňuje, je rozhodně méně, než prostých hovorů.

Ani tištěná média na tom nejsou o moc lépe. Rozhovorů všude plno, až po takové obskurnosti jako je magazín Téma, vydavaný Mafrou, kde v aktuálním vydání 57 stran tvoří rozhovory, 9 jiné texty a 9 inzerce, křížovka apod. Přitom má jít o zpravodajsko-společenský magazín, nikoli o rozhovorový speciál. Ty ostatně ve světě i u nás v posledních letech zašly na úbytě, včetně slavného Warholova magazínu Interview. Inu, magazín má také své řemeslné náležitosti, stejně tak pestré rozhlasové nebo televizní vysílání. Nemůže vsadit na jeden formát, musí mít strukturu, logiku, profesi, jinak se publikum unaví stále stejnou formou a obsahem, stejnými otázkami, stejnými odpověďmi.

Spásu auditivní produkce dnes mnozí vidí v podcastech, ale i tady už rozhovor vede na plné čáře. Pak tu máme nové internetové televize, kde už vůbec nejde o nic jiného než o rozhovory – DVTV, Info, SeznamTV nebo třeba opět Veselého XTV, kterou vlastní čtyřiadvacetiletý Jakub Černý. Kde na všechny ty hovory ale brát nové a zajímavé hosty, kteří by strhli posluchače svým vypravěčstvím, svým příběhem, svých osudem, svým postojem. Na tolik besed abychom měli Ameriku nebo Čínu respondentů. A tak se hosté točí jako holubi na báni a dojem, že stále mluví titíž o tomtéž, je na světě.

Moderátorů také v tomto ohledu není na rozdávání. Když chcete uživit tolik rozhovorů, musíte prostě mít ve své stáji všechno – od přemýšlivých a profese mocných, přes rutinéry svými slovy už jen ondulujícími vzduch, až po ty, pro které se služba veřejnosti dávno stala službou sobě samým a své popularitě či vyloženě politickým ambicím, jak se nyní ukázalo v případě Xavera. Neuniknete tomu, na každého se dostane.

Co dělat, aby ale takových drsných a nevychovaných střetů jako nyní spolu zažili Xaver a Newsroom ubylo? Jediné. Ubrat. Tedy rozhovorů. A aspoň při vymýšlení nových formátů hodných média veřejné služby se vydat jinudy.

Publikováno na blog.aktualne.cz

Otevřené rozhlasové hlavy

Už třetím rokem Rádio Wave nabízí podcastovou sérii rozhovorů se světovými filosofy, sociology a dalšími mysliteli a veřejnými intelektuály Otevřené hlavy. Plní tak ukázkovým způsobem veřejnou službu. Škoda, že na dalších stanicích Českého rozhlasu se takto nesnaží o rozšiřování našeho poznání, jak myslí svět a jak se myslí ve světě, ale nabízejí stále stejný okruh témat a hostů. Uzavírají tak posluchače do osvědčených domácích myšlenkových schémat.

Otevřené hlavy už v prvním roce nabídly rozhovory s lidmi, kteří se u nás běžně ke slovu ve veřejném prostoru nedostávají jako nizozemsko-americká socioložka Saskia Sassenová, teoretik nových médií Jusii Parikka, politický ekonom Nick Srnicek, kulturní antopoložka Janine Wedelová, žurnalista Corey Robin a další. Tvůrci série oslovili i hvězdy světové společenské diskuse jako Slavoje Žižeka nebo Zygmunta Baumana (i když u něj šlo o starší rozhovor).

V letošním pokračování další devítka rozhovorů přinesla třeba myšlenky členů aktivistického kolektivu ANON nebo filosofa Yuka Huima, učitele na Univerzitě v Lüneburgu a China Academy of Art, který zde mimo jiné říká: “Všichni mluví o biodiverzitě a jejím udržování, měli bychom ale přemýšlet taky nad tím, jak objevit a rozvinout technodiverzitu. Pokud nezměníme naše chování, podstatu našich technologií, ekologická krize bude pokračovat. Potřebujeme novou geopolitiku, která bude přesahovat státy a bude skutečně mezinárodní.” A dál vysvětluje, jak taková politika má vypadat, což se na domácím hřišti často neřeší, spíš se straší zelenáním evropské politiky.

Čína jakou neznáme
Podnětné jsou i rozhovory, které nejdou směrem na Západ, ale na Východ. Designérka Xiaowei Wangová, šéfredaktorka magazínu Logic a doktorandka na Univerzitě v Berkeley propojuje design a umění s akademickými metodami. V rozhovoru pro Wave (tedy de facto pro Český rozhlas) odhaluje u nás ne zrovna často připomínaný problém, že Čína je sice průbojný stát, ale má své velké problémy, především na venkově, ale také s dravou generací mladých městských lidí, kteří nakonec pod společenským tlakem na výkon utíkají k online nostalgii po životě na venkově. Nejsme v tomto podobnější Číně víc, než si myslíme?

Podnětný pohled na Čínu, jakou z našeho běžného zpravodajství těžko nahlédneme, přináší další z rozhovorů letošních Otevřených hlav, s vlivným a hojně citovaným anglickým filosofem Nickem Landou, který v Číně trvale žije. Podle něj je rozdíl mezi tím, jak Západ Čínu vnímá, a jaká skutečně je, patrný třeba v našem většinovém nahlížení na tamní internet. Pro nás je většinou prostředím, kde se leccos nesmí. Číňané to tak nevnímají, nepřišli na web diskutovat, ale podnikat. “Planetární internetová revoluce se děje především v Číně. Nejde v ní přitom o protestování a vzájemné překřikování jako v západních médiích. Je to mnohem fundamentálnější transformační proces, během kterého se celá ekonomika přesouvá do kyberprostoru. A děje se to mnohem rychleji a ve větším měřítku než na Západě. Protože si to lidé na Západě neuvědomují, zůstávají pozadu.”

Otevřené hlavy se hodně věnují také dopadu technologií na dnešní život. Teoretik moderních vymožeností Alfie Bown tu tak třeba konstatuje, že se technologie už inflitrovaly nejen do politiky, ale i do vztahů a podporují v nás sebelásku. Vyloženým protnutím těchto trendů pak jsou například online seznamky pro fanoušky Donalda Trumpa – sebeláska, technologie, politika a názorová bublina v krystalické podobě.

Antropoložka Lucy Suchmanová v rozhovoru s autorem celé série Ondřejem Trhoněm zase uvažuje o tom, že moderní technologie jako automatické vysavače apod. nás mnohdy nutí přizpůsobovat své byty a svůj život potřebám a možnostem těchto strojů. “Musíme si začít klást důležité otázky. Kdo na tom vydělává? A netratíme na tom nějak? Nepřicházíme pouze o soukromí, i když to je také velmi znepokojující, ale dost možná se také podřizujeme potřebám našich sesíťovaných zařízení až příliš. Netočí se náš život kolem nich až moc?”

Liberalismus v pasti
Své místo v Otevřených hlavách má také mezinárodní politika. Téma v mainstreamu českých médií v zásadě opomíjené a navíc často prezentované stále na půdorysu my a oni. Publicistka Angela Nagleová se kromě fenoménu alternativní pravice, který je živý především v anglosaském politickém kontextu, zaobírá způsobem, jakým vedeme diskusi na sociálních sítích. Její slova o americkém politickém dialogu odrážejí ale leccos také z našich zdejších debat: “Když chcete být dneska slyšet a politickým oponentům doopravdy uškodit, sáhnete po kultuře. Okopírujete identitární politiku, překroutíte ji a použijete jako zbraň. Levičáci to dělají neustále a pravice si to taky uvědomila. A dnes je to skoro jediný způsob, jak politiku dělat. Já chápu, že jako politický stratég si řeknete, proč bych měl dodržovat pravidla, když je ostatní nerespektují. Jenže my ostatní chceme žít ve světě, kde pravda ještě něco znamená. Americký veřejný život je plný neustálého očerňování, z jedné strany na druhou. Často má identitární podtext, protože identita vyvolává emoce, které jde využít. A všichni neustále lžou. Úplně jsme se přestali bavit o realitě, o reálných politických opatřeních.”

V minulém roce v Otevřených hlavách americký politolog Mark Lilla pro českého posluchače například popisoval, jak funguje veřejná diskuse v USA a jak ji chápat. I pro naše prostředí mohou být inspirativní jeho slova: “Demokratická, institucionální politika jsou volby, patří k ní politická moc. Nemůžete zůstat jen na abstraktní úrovni, všechno jen kritizovat. Pokud chcete například Afroameričanům pomoci, musíte vyhrát volby. Americkým liberálním intelektuálům stačí mít kulturní moc, na univerzitách, v Hollywoodu, v médiích, ale už se jim nechce bojovat o politický vliv. Vyklízí tak politické pole republikánům. Místo toho dávají bez ohledu na politické dopady ostentativně najevo, že oni jsou ti morálně nadřazení. Moc velkou naději v budoucnost amerického liberalismu proto nevkládám.”

Více objevitelství a odvahy
Podobně podnětných myšlenek bychom za tři roky, co Otevřené hlavy vznikají, našli dost a dost a citovat bychom mohli dlouho. Zajímavé je ale uvědomit si, jak s tímto hodnotným obsahem Český rozhlas nakládá. Otevřené hlavy jsou přístupné jako podcast, ten ale zatím zná nebo používá jen 11 % české populace. Rozhovory odvysílalo také jejich domovské Rádio Wave, to ovšem “vysílá” jen na internetu. Do běžného vysílání pronikla jen druhá série, když ji vloni v letních reprízách nasadila Vltava.

Stratégové veřejnoprávního vysílání jistě namítnou, že témata rozhovorů jsou příliš náročná a příliš odborná pro mainstreamové publikum. V takové námitce by ovšem právě byl problém pojetí veřejnoprávnosti u nás. Česká televize velmi podobný, i když na jiné vědní oblasti zaměřený, obsah nabízí, například v pořadu Hyde Park. Český rozhlas vysílá na svých stanicích rozhovorů dlouhou řadu. A kromě Hosta Lucie Výborné, který dnes plní roli hlavního rozhovoru Radiožurnálu, a tedy musí být přístupný širšímu publiku, tu máme mnoho hovorů na Plusu, Dvojce, regionálních stanicích, které by třeba jinou, přístupnější formou podobný obsah a podobné či stejné hosty jistě zvládly.

Navíc patří Otevřené hlavy vůbec na Wave? Tato stanice se v portfoliu Českého rozhlasu prezentuje jako “stanice pro mladé” – není řečeno, zda věkem či duchem. Pokud to první, pak jsou tyto na jistou vzdělanostní úroveň, či aspoň životní zkušenost náročné rozhovory spíš projevem optimismu editorů stanice, kteří věří, že takový obsah dovede masověji oslovit publikum pod dvacet let poslouchající “pop, punk i metal”. Mnohem více by tyto obsahy patřily zkrátka na publicistický Plus.

Prostor pro globálnější vidění věcí a poznání myšlenkových a ideových konceptů dnes zcela běžných nejen v západním, ale také východním světě by jistě unesly rozhovory jako Osobnost Plus, Interview Plus a nebo i Jak to vidí… Místo toho si ovšem dramaturgové a autoři těchto pořadů zvou převážně hosty z domácího prostředí, přinášející opět obehraná a dobře známá témata a názory, hosty již mnohokrát slyšené a zhusta žel i světových trendů vyloženě neznalé. Nechť, ale přemíra tohoto obsahu je programu veřejnoprávního vysílatele a jeho inspirativnosti spíš ke škodě než k užitku.

Ostatně, právě tuto názorovou jednostrannost, zhusta kritizuje Rada Českého rozhlasu – právě podpora takového obsahu, jaký tentýž rozhlas vyrábí, ale zpřístupňuje na zatím marginální platformě, by byla jedním z možných řešení tohoto dlouhodobého stýskání.

Plnohodnotnému veřejnoprávnímu vysilateli by odpovídala ambice dostat do zorného pole většího množství populace témata, o kterých soukromník nikdy vysílat nebude, protože mu nepřítáhnou sledovanost. Místo toho, aby se snažil dostat k co nejširšímu spektru svůj vyloženě pro veřejnost podnětný obsah, marketingově dnešní ČRo podporuje věci mnohem méně objevitelské a inovativní, aktuálně hovory Xavera Veselého s jeho hosty převážně z českého showbusinessu.

Veřejnoprávní médium si ale neplatíme jen za to, že nám bude nabízet to, co chceme a máme rádi. Ale že nás bude i upozorňovat na to, o čem netušíme, co neznáme, co bychom znát mohli a měli. Hovory s lidmi, které možná na českém rynku nepotkáváme každých pět minut, ale za humny se na jejich texty a myšlenky čeká a debatuje se o nich, jsou jak už řečeno nepopiratelnou veřejnou službou. Bez této ambice rozhlas (a není v tom na české mediálné scéně zdaleka sám) jen dále upevňuje české uzavření se do vlastních témat bez globálního kontextu, což ovšem dnes lze už jen za cenu ignorování reality moderního světa.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Věnec u rozhlasu

Českému rozhlasu se podle posledního měření poslechovost daří a z Vinohradské 12 zaznívá spokojené plácání se po zádech. To je v pořádku. Jen rozhlasu, ostatně i podle loňské analýzy EBU, chybí touha po inovaci, ambice hledat nepoznané, kuráž jít po neprošlápnutých cestách, podporovat novátorství svých lidí, být větší, silnější, odvážnější.

Je to dlouhodobá bolest českých veřejnoprávních médií – myslí stejně jako ta komerční. Něco funguje, tak na tom budeme rajtovat, dokud to nepadne. Když koně táhnou, nepřepřahej. Ale rolí médií veřejné služby je mimo jiné hledat, zkoušet, experimentovat. Nemá uštvat k smrti jedinou dříve třeba i dobře skákající herku, ale dbát o genofond chovu a trvale jej rozvíjet do budoucna. Kdo, když ne médium veřejné služby, vymyslí nové formáty? Kdo překvapí něčím neslýchaným? Kdo posune obor kupředu? Kdo vychová nové všestranné talenty?

Český rozhlas se dnes ve valné většině úzkostlivě bojí vykročit ze zaběhnutých kruhů a osvědčených jmen. Současný stav stanice Dvojka je toho důkazem; halasně propagované změny přivedly před mikrofon převážně jména z privátních televizí a rádií devadesátých let. Regionální stanice angažují dlouholetou hvězdu privátních rádií Xavera Veselého. Čísla z toho možná i budou, budoucnost, vize, inovace ale stěží.

Český rozhlas se bojí změn a reforem jako čert kříže a jde to už tak hluboko, že si například rok co rok dokola připomíná stejná výročí. Fenomén těchto připomínek je zde vůbec populární a prostupuje skrz všechny stanice. Když se neví, co, kdo nebo kudy, vytáhne se výročí a je zase dobře. A je fuk, jestli vysíláte pro děti či tatínky, pro babky či teenagery, výročí podle dramaturgů rozhlasu mají rádi asi všichni. Problém je, že i tady invenci aby jeden pohledal.

Každý rok se připomene 21. srpen 1968 a 18. květen 1923, kdy rozhlas u nás začal vysílat. Položí se věnce 5. května a v posledních letech se vždy s jarem radní Tomáš Kňourek zeptá, jak se ve vysílání připomněla německá okupace v březnu 1939 a jestli to bylo dost a hlavně stejně, srovnatelně a vyváženě s okupací ruskou v roce 1968. Vedoucí redaktoři podají raporty, kolik se toho o obou okupacích natočilo a odvysílalo, Radiožurnál udělá speciály a je zase dobře.

Přitom zrovna v devítkovém roce by si rozhlas mohl (a měl) připomínat kulatá a půlkulatá výročí své vlastní historie jako divý. A měly by ještě společného jmenovatele – oslavu vlastní inovativnosti, odvahy a hledačství. Rok po svém startu, v roce 1924 rozhlas odvysílal první sportovní přenos v Evropě (vzpomene na to aktuální stream Radiožurnál Sport?). V roce 1929 před mikrofon pustil poprvé Voskovce a Wericha. Jejich Osvobozené divadlo vzniklo jen čtyři roky před tím a byla to tehdy totální avantgarda. Takže pokud by chtěl dnešní rozhlas udělat něco aspoň vzdáleně podobně odvážného, nechal by Tobogan místo Aleše Cibulky moderovat minimálně Luďka Staňka. Spíš Kovyho. Nebo Kazmu.

Rok 1934 přinesl v brněnském studiu rozhlasový epos Františka Kožíka Cristobal Colón. Ne adaptaci divadla nebo knížky pro rádio, ale autentický rozhlasový tvar, do té doby nevídaný, neslýchaný. Rok 1964 pak první z velkých rozhlasových her šedesátých let, která ukázala možnosti tohoto média v plné síle a vyzrálosti – v červnu 1964 (pozor, výročí je na spadnutí) odvysílal Československý rozhlas hru Ludvíka Aškenázyho Bylo to na váš účet postavenou na síle lidského hlasu. Tady šlo hlavně o hlas Karla Högera. Reprízy následovaly hlavně po roce 1989, nejsilněji pak po roce 2000, takže to už šlo v zásadě zase o připomínání legendy.

Bylo to na váš účet ale slavilo úspěchy nejen tím, že ve své době získalo mezinárodní ceny, ale především bylo v letech 1965 až 1967 opakovaně inscenováno v zahraničí a režisér Jiří Horčička s touto hrou jako tvůrce objel Evropu. Který dnešní rozhlasový autor z Prahy odjel točit autorskou rozhlasovou a inovativní hru pro finský nebo dánský či berlínský rozhlas v tamním jazyce?

Zkrátka a dobře, Český rozhlas se raduje ze své tu více tu méně stagnující poslechovosti. Ale sázka do budoucnosti to není. Raduje se totiž z toho, že nic nemění, a když, tak se drží při zdi.

P. S. Zeptá se některý radní na to, jak si letos v prosinci Český rozhlas připomene 55 let od prvního vysílání slavné hitparády Na houpačce, kterou připravoval Jiří Černý?

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Martin Groman: René Zavoral má radu, která s ním souhlasí a drží

Po nástupu René Zavorala do funkce generálního ředitele Českého rozhlasu se stal Martin Groman šéfredaktorem Dvojky, stanici jste řídil od srpna 2016 do konce roku 2017. Proč tehdy skončil? „Chcete-li dělat změny v programu a máte-li za nimi stát, to jako šéfredaktor musíte, tak musíte mít tým, který si vyberete, který si sestavíte. Já jsem přistoupil na začátku na určité podmínky Reného Zavorala, co se týče toho týmu a zcela jsem je chápal. Ve chvíli, kdy jsem si řekl – ano tomu rozumím a tady na těchto pozicích budu chtít dělat nějaké změny a narazil jsem na to, že nemohu si ten tým sestavit tak, jak já bych potřeboval, tak jsem vyklidil pole.“

Jak funguje Rada Českého rozhlasu? K čemu a proč máme veřejnoprávní média? Jak funguje mediální výbor Poslanecké sněmovny při jednání o kauzách Českého rozhlasu a jak při volbách do mediálních rad? Celý rozhovor Jana Mrzeny s Martinem Gromanem můžete shlédnout zde!

Rozhovor s MG na Českých médiích

Osudové ženy: Riva Krieglová


Riva Krieglová, František Kriegel a Alexander Dubček, foto: Jiří Rublič, ČTK

Kibuc, komunistický odboj, Osvětim, komunistická perzekuce. Riva Krieglová nebyla jen manželkou výjimečného muže pražského jara 1968.

„Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“
Riva Krieglová

Narodila se v roce 1908 do židovské rodiny na území dnešního Běloruska jako Rifka Lubecká. O jejím dětství a dospívání víme jen málo. Rodiče jí brzy zemřeli a ona se ve svých 23 letech vydala do Palestiny. V tamním kibucu se přesvědčená sionistka seznámila s Pavlem Friedem, mužem z jihlavské židovské rodiny, se kterým přišla do tehdejšího Československa. Vzali se 4. dubna 1937 v jihlavské synagoze.

Osudové ženy: Riva Krieglová
Účinkují: Taťjana Medvecká, Kajetán Písařovic, Svatopluk Schuller, Pavel Batěk, Jan Kačer
Host: Martin Groman
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 25. 1. 2019

K poslechu zde

Jak vyladit veřejnoprávnost

Každý ví, že Český rozhlas je veřejnoprávní, málokdo ale ví, že veřejnoprávnost je historicky čerstvá věc a stále se takříkajíc hledá. Co motivuje institut veřejnoprávnosti a proč je třeba ho stále ladit? O tom hovoří Petr Šourek se soudkyní a právní teoretičkou Eliškou Wagnerovou a historikem médií Martinem Gromanem. Zazní dobové nahrávky z archivu Českého rozhlasu a ukázka z pořadu Svobodné Evropy Události a názory z roku 1988. Zvukový záznam poskytl Archiv Národního muzea.

K poslechu zde

Debata s Respektem: Vrtění Českým rozhlasem (10. 1. 2019)

Diskuse redaktorů Respektu a jejich hostů na aktuální téma.

Je veřejnoprávní médium v ohrožení? A proč se rozbouřily vlny na Vltavě? Jak budou vypadat média veřejné služby v Česku v dalších letech?

O těchto i dalších otázkách debatovali Petr Fischer, bývalý šéfredaktor ČRo Vltava, Martin Groman, předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky a bývalý šéfredaktor ČRo 2, novinářka Ivana Svobodová a Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu.

Moderoval Ondřej Kundra

Fischerův konec na Vltavě: Pokud to byl test, tak nevyšel, říká bývalý šéfredaktor Groman

Jaká je kondice veřejnoprávních médií a do jakého roku vstupují? V rozhovoru pro INFO.CZ o tom mluví bývalý šéfredaktor Českého rozhlasu Dvojky Martin Groman. Příznačně se dotýká právě situace ČRo a dění kolem stanice Vltava, z jejíhož čela odešel s koncem roku Petr Fischer. Kauza, která to provázela, podle Gromana ukázala, že politické tlaky tuzemská média veřejné služby nezbourají. „Pokud by to byl test, jak někteří naznačovali, tak navzdory odchodu Petra Fischera nevyšel. Aktivizovala se veřejnost a ta by si jakýkoli ofenzivnější útok na veřejnoprávní média měla ve vlastním zájmu ohlídat,“ říká.

Text: Vratislav Dostál Foto: Eliška Slováková

foto Eliška Slováková

Jak hodnotíte dění okolo Vltavy, potažmo Českého rozhlasu v posledních týdnech a měsících?

Kauza Petra Fischera je pouze jeden z řady případů. Stejně jako předtím kauza Janka Kroupy, podobně jako propouštění zaměstnanců, anebo loňské „porno na Vltavě“. Vždycky se něco takového stane, je kolem toho spousta emocí, příslušné sněmovní a senátní výbory si zvou radní a ředitele, a vždycky z toho je veliké mrzení. Podle mne to jsou ilustrace něčeho hlubšího.

Povídejte…

Předně je třeba si všímat, jak jedná management Českého rozhlasu a jak na to reagují lidé v Českém rozhlase. Zároveň je podstatné, jak na to reaguje Rada Českého rozhlasu. Považuji za mimořádně nešťastné, že radní postupují s generálním ředitelem de facto v souhře. Při veřejné schůzi v Hradci Králové, když se řešilo ukončení smlouvy šéfa Vltavy, tak radní nepoložili v této rozbouřené situaci jeden jediný dotaz, nic neřešili.

Více na Info.cz