Archiv pro měsíc: Květen 2018

Nejsme delegace, nemůžeme nic podepisovat

Příspěvek o F. Krieglovi na konfereneci Od Pražského jara k Perestrojce
Centrum M. S. Gorbačova, Moskva

Pamětnická literatura často lživě uvádí, že Kriegel protokoly nepodepsal, protože vlastně nebyl přizván. Nebo je často jeho čin vykládán jako osamělý odpor. Kriegel ovšem svůj podpis v Moskvě podmínil – neřekl čistě, že nepodepíše. Řekl, že podepsat nemůže, protože ti, kteří se podepsat chystají, nejsou delegace, nikdo je k žádnému podpisu mezinárodní dohody nedelegoval. Byli z části uneseni. „Představa, že určité shromáždění osob, funkcionářů vidí dále do budoucna, dovede rozhodovat lépe než celá většina obyvatelstva – je mylná. My můžeme formulovat požadavky a cíle a sdružovat lidi k jejich uskutečnění, ale tyto cíle musí odrážet přání a potřeby lidí. Jinak se proměňujeme v sektu, oddělujeme se jako strana a hnutí od většiny lidu. To už tu bylo, to jsme prožili, v tom jsme zas,“ shrnuje po čase Kriegel své prožitky.

Příspěvek k přečtení zde
Kriegel Moskva

Bez šlechty jdeme dál?

Reflexe! Česká šlechta ve 20. století

Zde k poslechu

První republika trvala sotva pár dní a už zrušila šlechtické tituly a vlastně šlechtu jako takovou. Následovala pozemková reforma. Co mohlo na první pohled vypadat jako msta, to byl vlastně velmi pragmatický krok. V Rusku byl Lenin, v Maďarsku a Bavorsku propukla s koncem války bolševická revoluce. A u nás patřila většina půdy a velkostatků několika stovkám rodin, zatímco malá hospodářská byla vyloženě v krizi a hrozilo, že rolníci a bezzemci inspirováni okolním světem podlehnou kouzlu revoluce. A tak se půda musela přerozdělit, třebaže šlechtické velkostatky namnoze velmi dobře fungovaly a živily velké množství lidí.

Co to ale udělalo s těmi rodinami, které na své půdě a na svých majetcích léta hospodařily, a co to udělalo se vztahem české společnosti k nim? A proč je historik Josef Pekař hájí a vysvětluje, kdo to je ta šlechta a jaké má zásluhy a jaký má význam. A proč spisovatel Josef Holeček naopak tvrdí, že Češi šlechtu nikdy neměli, nemají a nepotřebují ji, že jsou sami aristokratičtí dost. A svůj pamflet proti nobilitě končí výrokem: Bez šlechty jdeme dál!?

Jaký tedy je náš poměr ke starým rodům spojeným se Zeměmi koruny české? Proč jezdíme tak rádi na zámky, ale s jejich navrácením původním majitelům jsme měli takový problém? Proč byl třeba televizní cyklus Modrá krev tak populární, že televize plánuje pokračování? Proč stále opakujeme, že tituly byly zrušeny, ale jak můžeme, tak hned říkáme, že ten nebo onen je hrabě nebo kníže… A měl pravdu rakousko-uherský premiér Thun, když řekl, že Češi jsou buď hulváti nebo líbají ruku?

Fenomén české šlechty a náš vztah k ní v průběhu 20. století zmapuje Martin Groman s historiky Zdeňkem Hazdrou a Zdeňkem Bezecným a také s autorem knih o českých aristokratech Vladimírem Votýpkou. Pořadem nás provedou také ukázky ze staršího rozhlasového dokumentárního cyklu Modrá krev, který Martin Groman od roku 2009 natáčel spolu s Tomášem Černým právě s potomky starých českých rodů.

Reflexe! ČRo Vltava 2. června 2018, 17:00


Češi se učí pádlovat ve vlastní kanoi

Reflexe! 
Před 50 lety bylo v Praze jaro

Zde k poslechu

Na jaře roku 1968 hlásil britský velvyslanec z Prahy: “Zdá se, že Češi učí pádlovat ve vlatní kanoi.” Vystihl tak situaci v celém Československu po lednovém plénu ÚV KSČ, které odvolalo z funkce generálního tajemníka strany Antonína Novotného a nahradilo jej Alexandrem Dubčekem. Za několik týdnů už začala média opatrně zkoušet, jak moc se dají překročil hranice povoleného. A překročit se dají stále více.

Nakonec Antonín Novotný rezignuje také na úřad prezidenta, nahradí jej Ludvík Svoboda a postupně dochází k dalším událostem, které uvolní atmosféru v celé společnosti. Dojde k aféře generála Šejmy, který před zatčením prchá do zahraničí, cenzura de facto zaniká a média otevřeně píší o věcech, o kterých se dříve nesmělo mluvit ani soukromě. Probíhá Šikova ekonomická reforma, lidé pořadují další odvážné kroky, parlament začíná jednat mnohem demokratičtěji než dříve, chystají se nové parlamentní volby, strana připravuje 14. sjezd, který má reformu společnosti ukotvit, lidé se dobrovolně a živelně skládají ze svých úspor na zlatý poklad republiky, aby pomohli ekonomice. Společenská soudržnost té doby nemá v letech předchozích a mnoha následujících obdoby.

Co všechno ale tato převratná doba přinesla do české a slovenské společnosti, co jí vzala a co z ní zůstalo. Povedlo se aspoň něco z těch všech snů a přání, které Pražské jaro přineslo?
Pražské jaro a jeho jednotlivé události a aspekty v květnových historických Reflexích přiblíží Martin Groman se svými hosty – historiky Jakubem Končelíkem, Jiřím Hoppem a Ondřejem Felcmanem. Uslyšíme také ukázky z rozhlasových pořadů a besed právě z jara roku 1968, z nichž je zřejmé, jak uvolněná atmosféra u nás právě před 50 lety vládla.

Reflexe! ČRo Vltava 19. května 2018, 17:00

Tlusté čáry ničemu nepomůžou, hlavní je poučit se

Reflexe! 
Dá se s minulostí vyrovnat?

Zde k poslechu

Hodně se mluví v posledních letech o Ústavu pro studium totalitních režimů. Ale k čemu nám je a co dělá a co by dělat měl. Pomáhá nám taková instituce vyrovnat se s totalitami 20. století, nebo více než odborné studie bychom potřebovali svého Thomase Bernharda a jeho k nedávné minulosti kritické hry, své potomky nacistických a komunistických pohlavárů, kteří vypoví o tom, jak své rodiče nesnášeli za to, jak se chovali. A jsou takoví lidé vůbec mezi námi?

Proběhlo už u nás to, co v Německu po válce, kdy se děti začaly ptát rodičů, co tehdy dělali, nebo je na to už pozdě a děti se ptát už nikdy nebudou, protože už odrostly a chovají se vlastně podobně nebo mají jiné starosti? Žije v nás neodžitá minulost stále dál? 

Devadesátá léta minulého století byla plná onoho vyrovnávání se… restituce, rehabilitace, lustrace, česko-německá deklarace, tlusté čáry. V jakém ohledu máme své moderní dějiny už osvojené, přijaté takové, jaké byly, a v čem ještě ani zdaleka? V prvních květnových historický Reflexích se zaměříme na to, zda se vůbec lze s minulostí vyrovnat nebo jestli je to jen umělý konstrukt a jde spíše o přijetí historie a poučení se z ní. Jak k tomu mohou napomoci historici a co v tomto ohledu dělají nebo nedělají, ale měli by.

Hosty pořadu budou náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Ondřej Matějka a někdejší ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma. Martin Groman hovor s nimi proložil ukázkami jednoho pořadu právě z oněch 90. let, kdy se děti z Dismanova rozhlasového dětského souboru ptaly svých rodičů a prarodičů, jak oni prožívali komunismus a jak sami se s nedávnou minulostí vyrovnávají a jak na ni hledí a vzpomínají.

Reflexe! ČRo Vltava 12. května 2018, 17:00

Ondřej Matějka z ÚSTR

Ondřej Matějka z ÚSTR