Archiv pro měsíc: Září 2018

V čem po sto letech navazujeme na první republiku?

Reflexe! 100 let Československa

K poslechu zde

Slavíme sto let státu, který před 80 lety zanikl a před 25 se definitivně rozpadl i jeho pohrobek. Máme k němu nějakou vazbu nebo je to jenom zase to naše ohlížení se do minulosti jako bylo silné po roce 89? Slováci to možná mají v něčem jednodušší, oni se asi více než my cítí být těmi, kdo si tvoří vlastní stát. My stále navazujeme na těch 100 let. Jaký máme poměr k Československu a co to tu vlastně slavíme?

Masaryk do štítu své republiky vetknul pojmy jako humanismus, demokracie, evropanství, otevřenou diskusi a především pojem pravdy a pravdivosti. Václav Havel v roce 1993 řekl, že “zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první československá republika” a jako to, v čem navazujeme vytknul – parlamentní demokracii, ideu právního státu a orientaci na západní liberální demokracii. To je hned několik pojmů, které se v dnešních debatách hodně zpochybňují. Jsou současná léta v tomto už jinde než byla léta devadesátá a to navazování se přetrhlo někde později? Nebo jde o to, že si musíme v debatě zase i ty základní věci, ne kterých stojíme a chceme stát, upevnit a znovu prodiskutovat?

Století české samostatnosti můžeme pojmout jako připomínku zašlých časů a položení věnců nebo jako výzvu prověřit si sami na sobě, jestli jsme dost občany, dost vnitřně svobodnými lidmi a dost demokraty. Masaryk a další kladni pře společnost úkoly a cíle, kterých měla dosahovat. Dnes se zdá, že to byla konstrukce a nutit společnost, aby obhajovala svou existenci a důvod k existenci, co dáváme světu nebo Evropě, je nadsazené a nerealistické. A také jsme dnes dál, než před sto lety v tom, že samotná existence státu je zaručená a nikdo ji nezpochybňuje. Stačí nám to ale k tomu, abychom byli opravdu suverénní společnost?

Martin Groman si tentokrát pozval do studia filozofa Jana Sokola a Erika Taberyho, šéfredaktora týdeníku Respekt a autora knihy Opuštěná společnost.


Reflexe! ČRo Vltava 6. 10. 2018, 17:00

Dobré ráno, Česká televize

Vstávat na šestou ráno v Brně bylo sice martyrium, ale díky spánkovému dluhu a celkové paralýze jsem mluvil aspoň pomalu. Jestli k věci, to už není na mě. Ale o svobodě to bylo. A to je prima. Mimochodem, to Dobré ráno s ČT2 má velmi příjemnou atmosféru a vlastně je vidět, že to tam tu partu lidí hodně baví.

Ke sledování zde.

Zvoní, zvoní zrady zvon

Reflexe! Mnichov 1938

K poslechu zde

Události spojené s Mnichovskou dohodou na konci září 1938 jsou dnes již dobře zmapované. Nános ideologií posledních 80 let se z nich postupně podařilo, alespoň na poli historiografie, smést a tak by se mohlo zdát, že dodávat ještě něco k těmto událostem by bylo pověstným nošením sov do Athén.

Bylo by tomu tak, kdyby stále nebyl dost živý Mnichovský komplex, který už také popsali mnozí historici, jako nepříklad Jan Tesař ve stejnojmenné knize napsané v exilu. Mýtus o zradě velmocí a oběti, kterou přineslo Československo. Mýtus živený vydatně už prezidentem Benešem v jeho době a soudobými politiky na všech stranách tohoto velkého mezinárodního střetu předznamenávajího druhou světovou válku. Mýtus, který stále obsahuje představu, že jedině Sovětský svaz byl připraven a ochoten Československu pomoci atd.

Ještě nedávno ruští historici reprezentující oficiální současnou moskevskou doktrínu na pražském setkání česko-ruského fóra navrhovali otevřít diskusi s našimi historiky právě o Mnichovu 1938. Jako by se dřívější mýty a resentimenty měly znovu vracet. Proto je zdá se nutné znovu a znovu opakovat historicky prokázaná fakta o září 1938 a o tom, co se odehrálo na mezinárodní scéně i u nás doma a proč tomu došlo.

Proč Praha ochotně nabízela dohodu požadavkům Henleina a jeho SdP, proč Velká Británie volila cestu dohody s Hitlerem a proč Francie nakonec na tuto dohodu také přistoupila. Proč Stalin nakonec Benešovi neodpověděl na otázku, jestli jeho vojska pomohou bránit poslední demokracii ve střední Evropě, i kdyby ostatní tak neučinili apod.

O Mnichovu 1938, jeho příčinách a důsledcích budou v Reflexích s Martinem Gromanem diskutovat právní historik a děkan Právnické fakulty UK v Praze Jan Kuklík, historik z Ústavu pro soudobé dějiny Vít Smetana a také profesor Robert Kvaček.


Reflexe! ČRo Vltava 22. 9. 2018, 17:00

Putování za historií

Reflexe! Česká místa

Zde k poslechu

Chození na hrady a zámky patří k oblíbeným kratochvílím českých prázdnin. Co nás ale vede na místa spojená s dějinami? Na ty zámky to může být zvědavost a touha podívat se, jak si žili ti nejbohatší ve své době. Můžeme tu obdivovat umělecká díla nebo se aspoň chvíli cítit jako zámecký pán. V poslední době jsou ale velmi populární publikace, které nás vodí po místech spojených s tragickými dějinami dvacátého století. Svědčí to o tom, že hledáme při svých cestách možná něco víc než jen romantiku?

Právě toto se pokusí popsat a rozkrýt další vydání historických Reflexí. Jedním z hostů Martina Gromana bude Jíří Padevět. Je autorem hned několika knižních průvodců po takových historických místech a za posledních pár let popsal místa spojená s činností výsadku Anhtropoid, s odbojovou skupinou Tří králů nebo skupinou bratří Mašínů. Zmapoval tábory v období 1938 – 1945 na území dnešní České republiky i místa, která zažila krvavé finále na jaře 1945 u nás. Bestsellerem se stal jeho Průvodce protektorátní Prahou. V současnosti připravuje průvodce Prahou stalinistickou. S jeho knihami pod paží se dá procházet místy zdánlivě obyčejnými, kudy šly nejen slavné dějiny, ale i události zapomenuté, bez kterých by ty velké dějiny nejspíš tak velké nebyly.

Podíváme se ale také do rodného domku Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích a poznáme tamní někdejší starostku Jitku Boučkovou, bez které by dnes tento rodný domek nebyl takovou důstojnou připomínkou výsadku Anthropoid a Jana Kubiše, jakým je. Jitka Boučková je ukázkový příklad toho, kdy si dané místo řekne o své a pokud si to řekne právě vám, pak nemůžete jinak. Ten dům se stal jejím životním dílem. A nejinak tomu je také s Kristinou Váňovou, kterou potkáme v domě Karla Čapka ve Strži u Dobříše. Také ona zasvětila dnes již desítky let tomuto místu a dějinám s ním spojeným.

Co tyto lidi vede k tomu, že nehledí a věnují se tolik jednomu místu, vzpomínce na jednoho člověka, nebo vzpomínání na nedávné dějiny vůbec. A co vede nás, že na tato místa stále více putujeme. Hledáme své kořeny, nebo něco víc? Něco, co nám dnes kolem nás chybí?


Reflexe! ČRo Vltava 8. 9. 2018, 17:00