Archiv pro rubriku: Nezařazené

S minulostí se nelze vyrovnat jednou provždy. Pro začátek by stačilo, abychom pochopili, proč nepřemýšlíme svobodně

Komentář Martina Gromana: Při výročích našich moderních dějin se celých třicet let pravidelně vrací pojem vyrovnání se s minulostí. Už to samo napovídá, že jde o nekonečný proces. Život s vědomím historických kořenů však klade zásadnější otázku. Jsme už dost svobodomyslní na to, abychom se sžili se svými dějinami, nebo je naše myšlení pořád napadeno bacilem totality?

Tak jsme si po roce zase připomínali 25. únor 1948 a za chvíli máme kulatiny března 1939. Hodně se toho letos napíše o roce 1989. V médiích se při výročích totalitních mezníků našeho moderního státu vždy vynoří téma vyrovnání se s minulostí. Chyba je už v termínu samotném. Mnozí historici a myslitelé zatím spíš marně opakují, že by mělo jít o neukončený a neukončitelný proces vyrovnávání se – ne o jednorázové vyrovnání se s minulostí.

Mentálně v tomto stále přešlapujeme v 90. letech minulého století, kdy se hojně mluvilo o vyrovnání se s nedávnou totalitní minulostí, o tlustých čárách za ní, o konci dějin. Dějiny nemají počátek a konec, jednotlivé události nejsou konzervy v čase, mají své příčiny, důsledky, dopady, trvají v nás, v našem pohledu na svět, v našem myšlení a prožívání světa.

Marné hledání vzoru

Navíc i ty velké, politické dějiny si silně zpřítomňujeme skrze zkratky a mýty. Protektorát nebyl jen vnucenou nacistickou správou, nebyl jen německý, ale také náš, český. Stavěl na první republice, pracoval s jejím odkazem, především formou negace. Třetí, poválečná republika nebyla krátkým nadechnutím demokracie, ale přechodem mezi totalitami a sama nesla prvky omezené demokracie, tedy jakési soft totality. Těžko pak mluvit o puči.

Komunismus sám neskončil v roce 1989, jeho idea zhasla v srpnu 1968, jeho režim v listopadu 1989, ale jeho ducha si sebou vlečeme dál, protože stále čekáme na onu tlustou čáru. Tu však nelze udělat za formami myšlení, za mentálním odkazem minulosti, za schématy chování, která si neseme v sobě a předáváme je dál.

Právní historik a sociolog Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou nazvaném Hledání dějin nedávno připomněl známý, ale opomíjený fakt, že „historie je proces zpřítomňování dějin, v němž minulé události získávají význam a smysl pro současné generace“. Připomíná, že právě u totalitních systémů platí tento přesah minulosti do současna velmi silně. Příběhy z doby totality si vyprávíme proto, abychom porozuměli současnosti. Pokud si je nevyprávíme celé a co možná nejvíce pravdivé, pokud je vyprávíme jen jako příběhy o nich, ale ne také o nás, pak se to na současnosti nutně projeví.

V 90. letech argumentoval dnes již zesnulý funkcionář KSČM Miloslav Ransdorf a mnozí jiní u nás, ale také v Polsku a dalších postkomunistických státech příkladem Španělska, které v sedmdesátých letech zdánlivě poklidně a hladce přešlo od frankismu ke konstituční monarchii. Nikdo nenesl následky, sochy se hned nebouraly, vše v poklidu. Jednak to však bylo složitější, jednak tato argumentace stavěla právě na principu jednorázového, definitivního vyrovnání se s minulostí. A pochopitelně nahrávala spíš těm provinilým z minulého režimu, a tak se k ní mohutně hlásili a vzývali ji.

Ani příměr k poválečné denacifikaci Německa, často skloňovaný v době jednání o česko-německé deklaraci, neseděl dobře. Jednak denacifikace probíhala záhy po konci nacistického režimu, my jsme byli například od stalinistických padesátých let mnohem dál, jednak byla mnohem důslednější a radikálnější než cokoli u nás po roce 1989, ale hlavně ji prováděli spojenci, tedy vnější síla.

Mnohem blíž nám mohl být příklad Rakouska, kde až do aféry prezidenta Kurta Waldheima v druhé polovině osmdesátých let přetrvávala obecně sdílená představa o Rakousku jako jedné z prvních obětí expanzivního Hitlerova režimu. Až otevřená diskuse nad rolí hlavy státu za války a označení Waldheima řadou států za personu non grata rozpoutaly větší diskusi o roli samotných Rakušanů za druhé světové války.

Přešlapování nad vinami

Nic podobného se však u nás nedělo. Prožili jsme a prožíváme mnoho diskusí o angažmá veřejných postav u státní bezpečnosti, ale nikdy jsme nepřešli k větší reflexi toho, co znamenalo v době normalizace spolupracovat s StB a jací lidé se k tomu propůjčovali, jaké všemožné důvody je k tomu vedly a proč. Neptali jsme se ani dost na to, co udělala totalita s naším myšlením, vztahem ke státu a k sobě navzájem, ale hledali jsme spíš ony velké příběhy – velkou zradu, velký zločin a velkou oběť.

A tak jsme se – tím nechci říct, že vyloženě špatně nebo marně – po roce 1989 spokojili s třemi základními porevolučními principy – rehabilitací, restitucí a lustracemi. Všechny v sobě nesly svá úskalí a narážení na ně velmi rychle oslabovalo víru v dopad a samotnou smysluplnost těchto principů, které měly pomoci právě onomu vyrovnávání se s minulostí.

Na středoevropské poměry jsme v solidní míře rehabilitovali poškozené, odměňovali a vyzdvihovali statečné a oběti. Přestože i to mělo své limity, jak ukazuje případ bratří Mašínů. Jen velmi opatrně se u nás vždy našlapovalo kolem pojmu viny. Vnést jej masivně do veřejného diskursu mohla a měla především justice odsouzením hlavních viníků z doby totality. Bývalo by to mělo jeden pozitivní efekt, ony velké viny by byly zjevné, ukázalo by se na viníky, přiznala by se už samotná jejich existence a dalo by se postupně dále a hlouběji debatovat o vinách menších, každodenních.

Když však byla odsouzena ani ne čtyřicítka vyšetřovatelů, věznitelů a tyranů minulého režimu, když mnozí unikli bez trestu, jak pak hovořit o vině? A pokud zjevní viníci vyšli bez trestu a mohli veřejně relativizovat své někdejší postoje a činy, ospravedlňovat je a nestydět se za ně, jak pak chtít po běžných občanech tehdejšího státu, aby se ptali po své vlastní vině? A proč by to vůbec měli dělat?

Justiční spravedlnost je ovšem naštěstí jen jednou z metod, jak téma viny a vztahu k vlastní minulosti vnést do společnosti, která se svým moderním dějinám stále více vzdaluje. A to nejen kvůli ubíhajícímu času, ale také nedostatečnou výukou ve školách, neochotou se k minulosti vracet ve veřejném diskursu a v neposlední řadě relativizací tehdejší nesvobody všemi těmi výroky o tom, jak za komunismu zase nebylo tak špatně. V poslední době jsem potkal nemálo učitelů dějepisu ze středních a základních škol, kteří si unisono stěžovali, jak za nimi chodí rodiče a prosí, aby dětem neříkali takové hrůzy o komunismu a nacismu, že je to smutné a moc vážné…

Stále více se před dějepisci otevírá téma společenských sond, poznávání běžného života v totalitě a jeho aspektů. Je třeba ukázat, jaký význam pro pochopení dneška má pochopení moderních dějin, dějin totalitního systému, totalitního myšlení. Když se podržíme onoho února 1948, víme už, jak proběhlo převzetí moci v politických strukturách a kdo za co mohl a nemohl. Zbývá ještě dostatečně hlasitě a jasně odvyprávět příběh toho, proč samotné společnosti nevadil tento finální přestup k dominanci komunistické strany.

Pokračování na DeníkuN

Publikováno v DeníkuN

Ztratil důvěru Fischer, či Zavoral? Ve hře je mnohem důležitější věc: důvěra lidí v Český rozhlas

Názor Martina Gromana: Důvěra je holka neposedná. Dlouho a pracně se buduje, jedním šmahem ztrácí a málokdy se pak vrací tam, kde už byla jednou zklamána. Co by nás mělo znepokojovat na tom, že generální ředitel Českého rozhlasu neprodloužil smlouvu šéfredaktorovi stanice Vltava?

Fakta toho případu jsou dobře známá. Šéfredaktor ČRo Vltava Petr Fischer na sklonku roku končí ve své funkci, generální ředitel veřejnoprávního rozhlasu René Zavoral mu neprodloužil smlouvu. Z kulturní obce se silné ozývají protesty, ale Radě Českého rozhlasu se stanice zdá dlouhodobě problematická.

Mnozí lidé spojení s kulturou říkají, že se pod Fischerovým vedením naopak obsahově zvedla, stala se více „současnou“, a tedy kritickou. Radní si na analyzování obsahu museli sjednat dva posudky, protože – jak sami přiznali – Vltavu moc neposlouchají. Ty napsali dva bývalí agenti StB.

Celé to nese patrné známky emočního rozruchu, podráždění. Fischer v posledních hodinách kritizuje vedení, jako by ani nikdy nebyl jeho součástí. Vedení naopak hovoří o ztrátě důvěry, jako by si právě ono Fischera přede dvěma roky nevybralo, a to dokonce adresně. Konkurz na místo šéfa stanice Vltava tehdy doporučil čtyři jiné kandidáty, z nichž si ale generální ředitel svého spolupracovníka nevybral, a tak spolu s tehdejší ředitelkou programu přímo oslovili novináře Fischera, známého liberála a kritika.

Proč tedy najednou tolik překvapení, emocí? A co z toho může vzejít? Několik letošních událostí spojených s Českým rozhlasem – způsob, jakým ukončil spolupráci Fischerem, rozruch kolem reportáže redaktora Janka Kroupy o Agrofertu i to, jak nezvládl komunikaci kolem ohlášeného propouštění svých zaměstnanců – ukazuje, že se tu něco nedaří.

Věcně vzato, generální ředitel se jen rozhodl neprodloužit zaměstnanci smlouvu, a ten proto s posledním dnem letošního roku odejde. Ředitel to udělat může, dokonce bez udání důvodů. A v tomto případě by asi bylo lepší, kdyby si je skutečně nechal pro sebe. Vedení rozhlasu nicméně považovalo za nutné důvody uvést. Dva hlavní podle něho jsou nízká poslechovost a ztráta důvěry.

Jednoduše řečeno, René Zavoral udělal, na co měl právo, ale považoval za vhodné u toho říct i to, co nezbytné nebylo: „Já už ti nevěřím.“ Pak se ale nikdo nemůže divit, že z opačné strany slyší: „Já tobě taky ne.“

Loajalita musí být vždy vztažena k někomu či něčemu. Není to ve vzduchoprázdnu zavěšená baňka. Petr Fischer říká, že je loajální k rozhlasu a k myšlence veřejné služby. Ředitel rozhlasu René Zavoral ho naopak podezřívá, že na něj vyvíjí mediální tlak a iniciuje petice. Prostě není loajální.

S loajalitou to není jednoduché. Existuje něco jako bezmezná loajalita a poslušnost v armádě. Voják nemůže nad každým rozkazem dumat. Jenže spisovatel, novinář nebo kritik vojákem není. Manažeři médií si možná málo uvědomují tyto rozdíly, tedy to, že pracují s novináři, po kterých oni i sama jejich profese požadují kritické myšlení. A pokud po týchž lidech chceme v jednu chvíli kritické myšlení a v další nekritickou loajalitu, pak to vypovídá leda o naší chabé schopnosti vnímat realitu.

Radní vlastně Vltavu moc neposlouchají

V takové situaci by se oči všech, kterým skutečně jde o rozhlas jako o zásadní národní instituci, kulturní statek, záruku demokracie, měly upřít k Radě Českého rozhlasu. Ta by měla být mimo jiné zárukou, že pro novináře v tomto veřejnoprávním médiu bude kritické myšlení důležitější výbavou než loajalita.

Po letošním roce se nicméně takové upínání zdá dost marné. Radní Tomáš Kňourek (zejména poté, co v červenci obvinil Vltavu z šíření pornografie) nebo Vítězslav Jandák se už opakovaně na veřejných schůzích i ve svých textech na Parlamentních listech vyjádřili k Petru Fischerovi kriticky, takže jim jeho odchod, ať už byl zdůvodněn jakkoliv, zřejmě vadit nebude.

A předsedkyně Rady Hana Dohnálková se pak rychle ocitá v argumentační nouzi, když má médiím vysvětlit, proč si Rada objednala na Vltavu posudky u dvou bývalých agentů StB.

Očekávat od současné situace víc než rychlou bouři následovanou klidem a dalším tichým přešlapováním v nastalém marasmu nelze. Mnohé za poslední rok totiž nasvědčuje, že se Rada Českého rozhlasu a jeho ředitel „spekli“ do jednoho týmu, což popírá smysl, který Rada podle zákona má. Rada není součástí organizační struktury veřejnoprávního rozhlasu, jejím úkolem je uplatňovat právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů ČRo. Jakýkoliv posun vůči tomuto vymezení je velmi nezdravý.

Za koho se vedení nepostaví příště?

Znepokojeni by tím měli být zaměstnanci rozhlasu, protože těžko dělat kritickou žurnalistiku, experimentovat v umění nebo jakkoli jinak prokazovat názorovou odvahu, když nevíte, jestli se za vás nadřízený postaví. Nemáte jisté záruky. Kdykoli kdokoli z vašich šéfů může jen tak prohlásit: „Já už ti nevěřím“. Pokud by vedení chtělo situaci spíš klidnit než jitřit, musí začít právě tady.

Znepokojeni by měli být také poslanci parlamentu, neboť ti vysílají zástupce veřejnosti do Rady, která pak vykonává kontrolní roli. Pokud ale aktivně spolupracuje s tím, koho má kontrolovat, mělo by zákonodárce znepokojovat. Jak si mohou být jisti, že se s veřejnými prostředky nakládá účelně a hospodárně, když kontrola podle všeho selhává.

Ostatně ve hře je vážnější ztráta důvěry než ta mezi pány Fischerem a Zavoralem. Stav, kdy plni emocí stojí vedení a zaměstnanci takové instituce znovu a znovu proti sobě a sepisují všelijaká prohlášení, není zdravý pro veřejnoprávní instituci jako takovou, respektive její postavení ve společnosti. Není zdravý kvůli důvěře v ni.

Když žena ztratí důvěru ve svého muže nebo muž ve svou ženu, po čase si zhusta najdou někoho jiného, komu uvěří, ale my dva České rozhlasy nemáme. A pokud tento svou důvěru ztratí, zmizí i důvěra v to, že má smysl věřit v demokratické instituce, jakou jsou třeba veřejnoprávní média, a nakonec v samu demokracii.

Autor je novinář, před rokem sám odešel z pozice šéfredaktora Českého rozhlasu Dvojka.

Vyšlo v Deníku N

KSČ v regionální perspektivě: struktura – elity – výkon moci

Dne 29. 11. 2018 se v ÚSTR konala konference pořádaná v rámci projektu Převzetí, upevnění a proměny panství KSČ v českých zemích 1945–1956, regionální komparace.Věnována byla tématu regionálních dějin KSČ v širokém období od roku 1921 do roku 1989. Prezentace šestnácti badatelů rozdělených do čtyř bloků byly doplněny komentáři a diskuzí.

KSČ v regionální perspektivě_program konference

Uplatňování propagandy a metod řízení a regulace regionálního tisku v Československu 1948–1956

Dobré ráno, Česká televize

Vstávat na šestou ráno v Brně bylo sice martyrium, ale díky spánkovému dluhu a celkové paralýze jsem mluvil aspoň pomalu. Jestli k věci, to už není na mě. Ale o svobodě to bylo. A to je prima. Mimochodem, to Dobré ráno s ČT2 má velmi příjemnou atmosféru a vlastně je vidět, že to tam tu partu lidí hodně baví.

Ke sledování zde.

Budování protektorátu

Reflexe: Protektorát není jen německý, ale taky náš

Zde k poslechu

Když se Pražané probudili 16. března 1939, poletoval jim za okny sníh a po ulicích projížděl wehrmacht. Skončila druhá republika. Jak to ovlivnilo život tehdejších lidí a jak to ovlivňuje nás dnes? Okupaci vnímáme často jako jednorázový akt, ale on to byl proces. Těch pár měsíců druhé republiky ohnulo páteře, racionalizovalo nezvratný proces a odpor nebyl nijak silný. Co v nás tehdy vyvrcholilo, co vyplulo na povrch? A nestojí tehdejší dění v myslích lidí za tím, že za pár let pak vstoupí mnozí do strany, smíří se se srpnem 68 a předají tuto zkušenost dalším generacím? Je protektorát jakási konzerva v čase, která má začátek a konec, moc se nás vlastně netýká, přežili jsme ho a bude dobře, nebo je to společenský stav, který měl své kořeny a také následky?

Často se hovoří o tom, že jsme se nevyrovnali s dědictvím komunismu, ale my jsme ještě nevedli ani hlubokou a odvážnou debatu o tom, co si česká společnost odnesla z protektorátu. Jak dosvědčují historici mladší generace, v archivech se najde dost dopisů, kterými čeští občané po březnu 1939 píší například Emilu Háchovi, co všechno se má napravit a změnit, že legionáři nemají mít své výhody, že Romové jsou riziko pro klid ve společnosti apod. Demokratické elity si zase za druhé republiky i po březnu 1939 vyslechly, že to ten jejich liberalismus a demokracie nás přivedly do problémů, za které teď musí platit všichni atd. Hledali se viníci, národ se měl semknout, což se dalo udělat jen tím, že jeho jádro vyčlení ze svých řad menšiny národnostní, ideové a další… Jak v Reflexích zazní, protektorát bereme pořád ještě jako německý, ale on byl hodně také náš, český. A v čem všem se to projevilo, to bude na delší debatu.

V březnových historických Reflexích! bude Martin Groman sledovat vývoj české společnosti za druhé republiky a na počátku Protektorátu Čechy a Morava s Radkou Šustrovou z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR a s Jaromírem Mrňkou z ÚSTR. O filmech roku 1939 pohovoří také Petr Bednařík z Fakulty sociálních věd UK v Praze.

Reflexe! ČRo Vltava 24. března 2018, 17:00

Přišli na tenis, ale hrálo se rugby

Reflexe: 
Únor 1948

Zde k poslechu

Je to přesně 70 let, co se Klement Gottwald vrátil z Hradu od prezidenta republiky a na Můstku z korby náklaďáku pronesl svůj ikonický projev. Často se ještě dnes tvrdí, že převrat tehdy proběhl de facto legálně, podle Ústavy. Že Lidové milice měly jen zastrašovat. Že stejně nešlo nic dělat, protože jsme už byli v zóně vlivu Stalinovy Moskvy. Že demokratičtí ministři byli naivní bloudi, kteří naletěli komunistům. Silná slova, odpovídají historické realitě a známe ji už vlastně do detailu?

Únorové Reflexe! se zaměří především na to, jestli demokraté ve vládě s totalitáři mohou vůbec obstát a co způsobilo, že nakonec demise proběhla jinak, než jak ji plánovali. Jaká byla role sociální demokracie, Jana Masaryka i prezidenta Edvarda Beneše? A může historii nebo třeba jen politiku měnit jedinec, i kdyby to byl prezident republiky, když proti němu stojí síla akčních výborů, hrozba teroru, Lidové milice, páté kolony uvnitř nekomunistických stran… Petr Pithart situaci tehdejších demokratů popisuje slovy: “Oni přišli na hřiště a byli vystrojeni na tenis, ale hrálo se rugby. Těžko jim vyčítat, že v tom neobstáli.”

V historických Reflexích! bude Martin Groman tentokrát debatovat s Michalem Pehrem – historikem z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky, Janem Kalousem – historikem z Ústavu pro studium totalitních režimů a s již zmíněným právním historikem a bývalým předsedou Senátu Parlamentu ČR Petrem Pithartem. Jejich hovor doprovodí ukázky ze vzpomínek Prokopa Drtiny Československo, můj osud v podání Miroslava Doležala a části rozhovoru s Josefem Pavlem o Únoru 48 – tento rozhovor vznikl k dvacátému výročí únorových událostí, tedy v roce 1968, kdy byl Josef Pavel, někdejší velitel Lidovým milicí, ministrem vnitra a jedním z mužů Pražského jara.

Reflexe! ČRo Vltava 24. února 2018, 17:00

Sumář

– Hele, na blog jsi už dlouho nic nepsal.
– No, nepsal. Ale to bude tak měsíc.
– Ne, od ledna jsi tam nic nedal.
– Fakt, jo?
– Jo.
– Tak to je divný, hrozně to letí.
– Tak s tím něco udělej.
– Jasně.
– A co s tím uděláš?
– No, něco tam dám?
– A máš co?
– Nemám…

Ujezdit si gumy

Až nedávno jsem si uvědomil, že mi vlastně nikdy nedošlo, proč je ten slavný Michelinův průvodce Michelinův. Co mají herdek společného nějaké hvězdičky pro kuchaře s pneumatikama. Jasně, řešení je prosté – výrobci gum chtějí, aby se gurmáni z celého světa, ale hlavně žrádlem posedlí Frantíci, mohli ujezdit, aby vymetli všechny doporučované kuchyně. A ono to fakt tak bylo. Když bratři Michelinové vynalezli někdy kolem roku 1900 nafukovací gumy na auta, vyrobili průvodce, aby lidi víc jezdili a museli gumy měnit. Ideální spojení – cestování a jídlo. Akorát, že na začátku v tom průvodci nebylo ani slovo o restauracích. Jenom návody, jak zacházet s gumama a pár tipů na hotely, kde přespat, když vám guma rupne, a spousta reklam. Až po dvaceti letech na to přišli – galusky už něco vydržely, ale lidi se chtěli víc bavit. A tak vznikl průvodce po restauracích. A má dneska spoustu podob a miliony výtisků a na reklamu kašlou, prostě ji nepotřebují uveřejňovat. Machři. Ale stejně mi pořád ten první nápad přijde nejlepší…

Kam se hrabou všechny nápodoby michelinských hvězdiček. Těm jde vždy tak či onak jen o gastronomii, to chytré marketingové uvažování bratří michelinů už v tom nikdy není. Je to fajn, ale ne sexy.

Bacha, whiska vypaluje klapky

Žít bez mobilu se dá. Když se živíte psaním, tak byste kolikrát dali nevím co, kdybyste našli sílu věčně uřvaný telefon na půl dne vypnout. A manželku taky. A psa. A starosti. A hypotéky… Prostě všechno to, co vás nutí se nějak protlouct a uživit, vám zároveň znemožňuje cíle dosáhnout. Takže nakonec vypnout mobil je nejmenší problém.

Ale žít s mobilem, do kterého jste si vylili wizoura a vypálili si tak všechny klapky, to je teprve super. SMSky chodí, lidi volají a vy se můžete jenom dívat. Nenaděláte nic. Trochu jako v kleci. Kdybych před časem nepsal Vodafonu sám ty dopisy odmítající reklamace, tak bych to snad ze zoufalství i zkusil. Copywriter bez mobilu je nahraný. Někdo volá, co to asi bude – nový klient, který to podruhé už nezkusí? Takže jestli je ještě něco horšího, co vás ruší od práce, než zvonící mobil, je to zvonící mobil, který nemůžete zvednout a musíte si psaním honem vydělat na nový. Čert aby to spral.