Archiv pro rubriku: Nezařazené

Češi v informační válce zatím dobrovolně prohrávají

Pokud se za třicet let svobody česká společnost v něčem změnila, je to mimo jiné v tom, že se rozmělnila, rozpadla na menší celky. Atomizovala se. Není to stýskání, ale konstatování – dřív jsme měli jedny zprávy, jednu televizi, málo novin atd. Sdíleli jsme tak stejné obsahy, stavěli jsme se k nim různě, ale témata byla společná. Svoboda přinesla pestrost, ale nezaregovali jsme na ni dostatečně v tom, že bychom si uvědomili také odpovědnost, kterou každý z nás nese. Když něco říkám, musím vědět, odkud jsem to vzal, zda je to ověřitelný fakt. A pokud šířím svůj názor, měl by právě na takových faktech stavět.

V opačném případě se stáváme roztroušeným stádem rozehnaným po krajině a jsme snadnějším terčem pro dravější tlupy. Kdo nevěří ničemu, může snadno uvěřit čemukoli. Právě vlivu dezinformací na náš veřejný prostor se věnoval seminář, který 9. října uspořádala stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky. Slovům několika odborníků, kteří se tématům dezinformačních kampaní věnují dlouhodobě a napno, přišlo naslouchat několik senátorů a pramálo poslanců. Je to dlouhodobá bolest těchto seminářů, že proběhnou bez většího zájmu a přinesou slabé výsledky. Přitom tento senátní seminář nebyl jen přehlídkou osobních zájmů, ale nabízel také řešení a varoval před trestuhodnými chybami, kterých se v souboji informací a dezinformací dopouštíme nejen jako občané, ale také jako stát.

Mají naše data a umí je použít

Autorka knihy Průmysl lži Alexandra Alvarová ve svém úvodním vystoupení popsala, jak války beze zbraní, ty informační, existují už od staré Číny. Přes George Orwella a jeho popis totality jako systému, který mocensky zakáže svobodný tok informací. Po Aldouse Huxleyho, který v Konci civilizace popisuje stát, kde masivní přemíra zábavy zahltí veškerý mediální prostor a vytlačí zájem o informace, až se lidé přestanou orientovat v tom, co je pravda.

Alvarová následně popsala, jak stejné principy v minulých letech nastolilo Rusko. Za Jelcina nemělo narativ, nemělo co říct svým lidem, kdo jsme a kam jdeme. Vrátilo se pak ke starému imperiálnímu principu a otevřeně se obrátilo k principu nonmilitární války. Má to svou logiku, je levnější než zbrojení a dá se relativně rychle a úspěšně uskutečnit.

V letech 2009 a 2010 tak Rusové kupují akcie Facebooku, Twitteru a dalších společností a nezajímají je dividendy, ale tvorba algoritmů. Přichází data driven economy a sledování chování lidí na sociálních sítích. Datová stopa, kterou každý z nás, i čtením tohoto blogu, po sobě zanechává, se stává předmětem obchodu. Analytické firmy nakupují naše data a pracují s nimi.

Jedna z nich, Cambridge Analytica, nejprve pracovala s daty o radikalizujících se mladých muslimech v Británii a snažila se pomoci jejich kontrolou. Následně jejich služby využili lidé připravující Trumpovu kampaň a podařilo se jim změnit mentální stav americké společnosti. Všichni naštvaní, znejistělí a opomenutí se snadno radikalizovali. Servery šířící protivládní a vše relativizující narativ jako Breitbart News se staly těmi nejsledovanějšími v USA. Rozumný střet přestal být skoro možným. Debatu ovládly emoce. Cambridge Analytica se následně podílela také na kampani pro Brexit.

Alexandra Alvarová uzavřela své vystoupení s tím, že “již došlo k propojení ruské informační války a britské a americké analytiky – dnes mají miliardy především psychologických dat lidí ze sociálních sítí a vědí, jak působit na jejich strachy a emoce, na slabosti svého publika.”

I kdybychom neměli Rusko, radikalizoval by nás Facebook

Datový analytik, šéf společnosti Semantic Visions František Vrábel připomněl, že jakmile přestaneme věřit, že něco jako pravda vůbec existuje, přestaneme věřit v demokratické instituce. Na základě analýzy obsahů ve veřejném prostoru pak připomněl, jak probíhá prosazování například ruského narativu do našeho prostředí. Stačí, když politici jako Tomio Okamura či oba Klausové a další relativizují dějiny a šermují přirovnáními EU k třetí říší a podobně. Mluví o tom, že EU chce potlačit národní státy, že Evropě má zase dominovat všem Německo apod. Toto oživování historických resentimentů pak přebírají mnohé servery často přímo placené Ruskem, jehož doktrínou je oslabení EU a NATO.

Stačí dvacítka takových portálů, která šíří své obsahy rámované proruskou ideologií a jejím narativem, a dopad tohoto snažení je nedozírný. Především v tom, že se následně jejich pravidelní čtenáři, a jsou jich u nás statisíce, stále více radikalizují. “Klíčové jsou sociální sítě, především Facebook. Jeho algoritmy znají naše slabiny a strachy a působí na ně, systém lajků ovlivňuje vyplavování dopaminu, a tento “hormon štěstí” pak způsobuje slast… Tvoří tak generaci drogově závislých, stejný proces probíhá chemicky při konzumaci kokainu,” konstatoval Vrábel. Společnost se atomizovala, klasická média ztratila vliv a roli, poptávka po stále více radikálních názorech roste.

“I kdybychom neměli snahy Ruska a Číny, které nás ohrožují, tak nás dostatečně ohrozí i algoritmy Facebooku. Lidé by i tak volili radikální strany, protože sami radikalizovaní už jsou,” uzavřel František Vrábel.

Čínská pravda

Analytik Euroasijského centra amerického think-tanku Atlantic Council Jakub Kalenský pak jeho slova rozvedl v tom, že každý zdejší politik, který opakuje ruské názory, šíří de facto ruskou propagandu. Stává se jakýmsi užitečným a často zřejmě i dobrovolným nástrojem v této, nadneseně řečeno, válce. “Servery, které tvrdí, že jsou alternativa mainstreamu, opakují jen v úterý to, co bylo v neděli v ruské státní televizi. Tomu pak jdou na ruku čeští politici, kteří mnohdy šíří ruskou propagandu jen proto, aby atakovali svého lokálního politického rivala,” popsal Kalenský.

Následně připomněl, že Evropa za poslední roky zažila 16 napadení voleb a referend, ale EU nevede žádné vyšetřování, ani lokální vlády nic takového nedělají, a vysílají tak jasný vzkaz. Nic proti tomu neděláme, bránit se tedy nebudeme. Rusko je ve svém snažení naopak trpělivé, pracovité a vytrvalé.

Pokud tomuto trendu některé státy vzdorují, jsou to země ve Skandinávii a Pobaltí, které mají s ruskou politickou letité špatné zkušenosti. Ruská informační válka je v Litvě, ve Finsku, v Estonsku téma. U nás politici řeší migraci, která tady ale v zásadě není, zato ignorují informační válku a masivní trolling, který zatím jede naplno.

Sinolog a ředitel projektu Sinopsis Martin Hála přiblížil ve svém expozé poněkud odlišnou informační strategii Číny. Ta je podle něj nadále leninským systémem, propaganda tu funguje jako za starých časů, jen s technickou modernizací. Od ruské propagandy se tak zásadně liší. Rusko relativizuje pravdu, je v zásadě postmoderní, Čína ale uznává jen jeden názor, ten správný, ten svůj. A pak je tu ještě druhý názor – ten špatný. To aktuálně poznalo vedení Prahy, když mu čínská ambasáda pohrozila, že až pozná, že má špatný názor, jistě pošramocené vztahy ještě rádo napraví.

Pro Čínu je toto pojetí normální a logické – je správný názor, je chybný názor a nic mezi tím. Cenzura pak logicky odstraňuje chybné názory. Je to propacovaný systém, světonázor. Nemají za úkol čelit narativům, pojmům západu, ale šířit svůj správný ucelený světonázor navenek. Uvnitř Číny je to snadné, tam má vláda k ruce mocenské a silové prostředky, navenek už to jde hůř. Narozdíl od Ruska má ale Čína peníze, díky kterým se snaží kupovat si místní mediální domy a skrze ně pak budovat předpolí pro svůj správný názor. U nás se to s TV Barrandov nepovedlo, protože to nebyl ekonomicky úspěšný model, ale je jen otázkou času, kdy to zkusí znovu a už se zkušeností.

Na sport peníze jsou, na bezpečnost ne

Bývalý velvyslanec ČR při NATO a zvláštní zmocněnce pro odolnost a nové hrozby na ministerstvu zahraničí Jiří Šedivý přiblížil stav, jak je třeba dostatečně s předstihem pracovat na tom, aby stát projevil určitou odolnost v krizových situacích. Jak na ně má být připraven a to jak po stránce materiální, enviromentální, ale také společenské. Aby například v konfliktu dovedl vzdorovat šíření propagandy, dezinformací, manipulací, aby měl živou schopnost kriticky myslet.

Jiří Šedivý konstatoval, že u nás je občanská společnost, neziskové organizace, think tanky, demokratické strany, nezávislá média, ale nekooperují a netvoří protiváhu dobře organizované dezinformační mašinérii. Tento prodemokratický blok, jak jej Šedivý nazval, čeká na impulz shora, aby se konsolidoval a začal fungovat. “Kritická masa se hromadí, roste, jakmile bude příznivější konfigurace ke strategickému přístupu, může se konsolidovat poměrně rychle a propojit ty, kteří nejsou k demokracii lhostejní, a může pak více trénovat odolnost společnosti proti virtuálním útokům a rozpadu fakticity.”

Neutěšený stav připravenosti státní správy na informační válku dokumentoval ve svém závěrečném vystopení vedoucí Centra proti terorismu a hybridním hrozbám ministerstva vnitra Benedikt Vangeli. Česká republika, jak připomněl, má v této oblasti schválenou strategii jak reagovat i po stránce informační na konflikty jako byl před několika lety ten na Ukrajině nebo Iráku apod. Bezpečnost už zkrátka není jen čistě vojenská, ale také informační.

Podobná opatření má samozřejmě opět Skandinávie, ale také Francie nebo Slovensko. Vědí totiž, že útok informačními prostředky je koordinovaný, stejně koordinovaná musí tedy být také obrana. My zatím nemáme ani komunikační politiku pro tyto případy a pak v krizových situacích nekomunikujeme jednotně.

V roce 2016 ministerstvo vnitra provedlo audit schválené koncepce a akčního plánu, který je pro všechna ministerstva závazný. Na ministerstvech mají podle něj vzniknout útvary, které se budou dezinformacím věnovat. Dnes funguje ale jen na ministerstvu vnitra, jinde podle auditu ne – nejsou na to vyhrazeny kapacity. Na sport jsou, ale na bezpečnost ne. “Pokud něco neuděláme, nedivme se. Obliba extrémních stran nevznikla sama a zadarmo. Je několik jednoduchých věcí, které lze udělat, my je máme za úkol udělat, ale nikdo je nedělá. Není vůle. Ačkoli máme jasný úkol od vlády, tak je možné úkoly neplnit,” uzavřel Vangeli.

Psáno pro blog.aktualne.cz

„Tohle přečteš. Jsi populární, tobě lidi uvěří.“ Normalizační média spojovala ochota zaprodat se

Normalizace v médiích neměla jen jednu tvář. Nejvíc ale byli logicky vidět lidé z Československé televize (ČST), mezi nimi i tehdejší zahraniční zpravodaj Oldřich Vejvoda. Jeho příběh ilustruje, jak normalizace na Kavčích horách vypadala a co od lidí vyžadovala – loajalitu a ochotu chopit se šance a využít ji. Přinášíme další část seriálu Tváře normalizace.

Oldřich Vejvoda se nejčastěji divákům hlásil jako zpravodaj z Francie, ale také z New Yorku, Velké Británie a dalších západních zemí. Nechyběla ani rozvojová Afrika. Jeho fotografii s telefonním sluchátkem u ucha si jistě vybaví nejeden pamětník. V druhé polovině 80. let, již zpátky v Praze, uváděl Televizní noviny, hlavní zpravodajskou relaci ČST. Dotáhl to i na vedoucího její zahraniční redakce, prostě jedna z úspěšných kariér té doby.

V roce 1972 absolvoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, prošel praxí v Rudém právu a během studia začal pracovat v televizi. „Politiku jsem moc neřešil. Rok 1968 byl bouřlivý, měl jsem pocit sounáležitosti s tehdejším děním, ale byli jsme vyjukaní dvacátníci,“ komentuje dnes ze své kanceláře v centru Prahy svůj tehdejší pohled na právě končící naděje pražského jara.

Často je mu vytýkána účast na výrazných propagandistických mediálních kauzách, jako bylo vysílání k návratu československého rozvědčíka Pavla Minaříka nebo kampaň ke vzniku Charty 77. „Všichni mi dodnes připomínají Minaříka,“ říká k tomu, „ale co jste měl dělat, pokud jste chtěl dělat. Dali vám text a řekli: ‚Tohle přečteš, jsi populární, tobě lidi uvěří, vezmou to.‘“

Právě proto Oldřich Vejvoda dobře ilustruje dobu v tehdejších médiích, i když se mu nezdá, že by zrovna on měl v našem seriálu reprezentovat normalizaci v televizi. „Nevím, proč bych měl být v jedné řadě s lidmi, jako je Karel Sýs,“ brání se.

Nebyl přece vlivnou politickou figurou jako ředitel ČST Jan Zelenka, ani tvůrcem její politické linie. Nenajdeme ho ale ani ve čtyři roky staré publikaci jeho někdejších kolegů Miroslava Fořta a Štefana Nižňanského Televizní střepiny v sametu. Nabídku přispět do ní svým pohledem na dění v televizi kolem listopadu 1989 a po něm odmítl. „Někteří dodnes brečí, že je z televize vyhodili, já to neřeším,“ říká.

Pokračování v DeníkuN

Srpen 1968: Chceme do spolku s Rumunskem a Jugoslávií

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.

S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po kupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.

Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.

Dubček politická superstar
Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.”

Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat. 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem ukliděni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.

Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka, a 86 % Národnímu shromáždění.

Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.


A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo.

V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu? 95 % řeklo, že ano. 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci.

S Titem a Ceaușescem na věčné časy
Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé Dohody.

Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacel let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.

29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie). 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.

Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení.


Pesimisté do roka z pěti na sto
Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.”

Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoupí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným. 

Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.

Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.

Poměr, co nezůstal bez následků
Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich “případ” – provinili se tím, “že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit.”

Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, “stranicky to řeší” a řádně to properou přede všemi. “Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání.“

Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.

Jediný udavač
V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se “agent zahraniční rozvědky.” Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, “žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován.“ U té “realisace” bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.

Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že “agilní blbec je horší než třídní nepřítel.” Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí.

Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají “velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno.”

To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. „Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby.”

Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: “Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla.“

Šimůnci zasahují
Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten “si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci.” Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.

A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o “bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu.” A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.

Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: „Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě.“ A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď “soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád.“

Mohli jinak?
To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?

Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.

Psáno pro blog.aktualne.cz

Na rekreaci patří jen nejzasloužilejší úderníci a zlepšovatelé

Analýza Martina Gromana: „Od zítřka máme dovolenou, vyvolenou šňůru volných dní,“ halekal před lety z rádií normalizační šlágr a zdá se, že jsme ani po třiceti letech svobody své trávení volného času zásadně neproměnili. Do zemí bývalé Jugoslávie a na chalupy jezdíme snad ještě víc než za Husáka. Co vlastně formovalo to, jak trávíme své volno?

V devatenáctém století a počátkem dvacátého trávili naši předkové volno docela jinak než my. Už jenom proto, že ho moc neměli. Pracující člověk tehdy makal až 85 hodin týdně oproti dnešním 40. Víkendy neexistovaly, a pokud někdo měl nárok na tzv. dovolenou na zotavenou, byl to týden ročně. Samotné slovo dovolená přichází do slovníku Čechů a Slováků až po první světové válce. Od dvacátých let se postupně zakotvuje v zákonech a až v padesátých letech měli pracující nárok na dva až čtyři týdny placeného volna. Jen horníci měli pět.

Pokud bychom o něčem jako trávení dovolené mluvili před první světovou válkou, museli bychom se zaměřit na pojmy jako letní byty nebo cestování za poznáním, případně ozdravné pobyty v lázních nebo u moře. To vše bylo vyhrazeno převážně elitním skupinám obyvatel. A pokud už takový člověk vyjel do zahraničí, většinou to nebylo na chvíli, protože to ani neumožňovaly tehdejší dopravní prostředky. Víme tak, že třeba členové rodiny Palackých zajížděli do Itálie, ale vždy na několik měsíců a v zásadě za poznáním, nikoli výhradně za relaxací nebo koupáním.

Demokratizace volna přichází až s první republikou. Rozvíjí se především po dvou liniích. Pro chudší jsou tu fenomény jako tramping nebo turistika. Pro bohaté letní byty nebo vily, především v okolí velkých měst. Fungovaly zhusta tak, že „na venek“ se odebrala manželka s dětmi a případně chůvou či služkou, pán domu za nimi dojížděl na neděli a přes týden dál pracoval ve městě.

Dovolená s Reinhardem

První organizované dovolené přicházejí paradoxně nikoli s komunistickým režimem, ale už za protektorátu. Tím, kdo vnesl do českého prostředí fenomén dovolené jako odměny za dobře odvedenou práci, byl Reinhard Heydrich. Už před válkou třetí říše připravovala pod hlavičkou organizace Kraft durch Freude ozdravné pobyty pro německé dělníky u Baltu. Rozsáhlé komplexy na Rujáně, které měly pojmout na 20 000 rekreantů, ale nikdy nebyly dostavěny, přišla válka a program zamrzl. Heydrich se jím ale inspiroval a pověřil pražskou Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, aby nabídla českým dělníkům týden dovolené v luxusních hotelech, což do té doby neznali. Samozřejmě to byla součást osvědčené politiky cukru a biče – cílem bylo vybudit větší loajálnost k Říši, okupační moc demonstrovala péči o manuálně pracujícího člověka.

Pokračování v DeníkuN

Černobyl je jako české filmy o moderní historii – týká se nás, ale nebolí to

Esej Martina Gromana: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ parafrázoval slavný Orwellův výrok před nedávnem Robert Sedláček, režisér Českého století, Jana Husa, Palacha, Bohémy a dalších historií inspirovaných televizních snímků. Když se podíváme, kolik filmů o dějinných událostech nebo životopisů se dnes točí, nabízí se otázka, kdo všechno tady vlastně chce přítomnost ovládat. A co z toho vzniká?

Na téma dějin ve filmu se dá nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv. Jistě nevyčerpáme všechny. Aktuální debaty o televizní sérii z produkce HBO o Černobylu ale ukazují jedno – úspěch u diváků i kritiky mívají především ty historické filmy, kterým o skutečné dějiny zase až tak nejde. Nebo aspoň ne v první řadě. Hledají silný příběh, emoci, prožitek.

Když se podíváme na většinu filmových a televizních reprezentací minulosti natočených jen u nás v posledních letech – na všechny ty Rašíny, Husy, Palachy, Marie Terezie, Lidice, Hovory s TGM, na Bohému, Masaryka, hilsneriádu, Tobruk, ale i Vyprávěj, Protektora, Hořící keř nebo Duklu 61 a další –, vidíme tu lépe, tu hůře zvládnutou snahu scenáristů, dramaturgů a režisérů jít na dějiny skrze osobní motivy postav z minulosti, personalizovat dějiny a děje za nimi stojící nebo osadit dějepis životy obyčejných lidí. Má to tu výhodu, že takto pojatý příběh většinou diváka v kině nebo u obrazovky nemusí bolet, nemusí se s ním vyrovnávat nijak osobně. Naopak ho zhusta ukolébá v jeho zažitém schématu – tu o nebezpečném Rusku, tu o výjimečnosti vlastního národa atd.

Když se podržíme aktuálního Černobylu – ani ten nebyl jiný, a navíc není nijak extra historicky věrný. Leccos bylo jinak, jak vysvětlují už několik týdnů horem dolem odborníci na jadernou energii. Ale ono to nevadí a ani by vadit nemělo. Televizní Černobyl mluví ze všeho nejvíc o velké mocenské lži, které se tehdejší vedení Sovětského svazu dopustilo hlavně na vlastních lidech. Neztratit prestiž, jméno, postavení, pověst neomylného impéria i za cenu lidských obětí. Lež a ambice jsou tu, po kolikáté už, silnější než pravda a nějaký ten lidský osud. A v tom je nejspíš i obecně síla dobrého bijáku o dějinách – když vyvolá v divákovi emoci, která mu může osvětlit skutečné pohnutky a motivy stojící za fakty z učebnic, netočil se nadarmo.

Když to ale nedopadne, vypadá pak výsledek jako nafilmovaná stará schůze. V jednom rozhovoru řekl klasik televizních seriálů šedesátých až osmdesátých let Jaroslav Dietl, že je rozdíl vyprávět dlouhý příběh a velký příběh. Pokud scénář nenese silné vyprávění, ale staví na tom, že je historicky věrný, „podle skutečné události“, končí to zhusta stejným výsledkem – hodně mluvení, málo děje, hodně dějin, málo filmu.

Pokračování na DeníkuN

Mariánské nadělení na Staromáku

Tak nám do Prahy připlul Mariánský sloup. Stoletý spor o jeho návrat na Staroměstské náměstí míří ale spíš ke krizi, než ke konci. Zdá se, že to nebude kompromis vzešlý z debaty a snahy najít výsledek odpovídající době, ale dupnutí si jedné z nesvářených stran letitého sporu.

Ten problém je starší než sto let a zajímá dnes už jen dvě vzájemně do sebe nesmiřitelně zahryzlé skupinky lidí. Jedni roky tvrdí, že Mariánský sloup svržený na Staroměstském náměstí týden po vzniku republiky v roce 1918 se musí vrátit, jinak nebude v Čechách klid. Druzí se hrozí návratu bigótního katolicismus, straší návratem Habsburků a podobně. Společnosti je to celkem putna.

Proč tedy tolik povyku? Protože tu před námi nestojí především snaha vyřešit problém věcně a rozumem, ale vyhrát a pokořit oponenta. A to nejen dnes, ale po celou tu dobu, co se o sloupu mluví. A mluví se o něm přes tři sta padesát let. Postaven byl roku 1652 jako poděkování tehdejší monarchie za obranu Prahy před švédskými vojsky. Dokonce tehdy velmi žil mariánský kult, který tvrdil, že byla spatřena Panna Maria jak osobně vrhá švédské dělové koule zpět do ležení nepřátel před Prahou.

Umělecky byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí zajímavý – první monumentální realizace baroka v Praze, místo zvoleno vyloženě geniálně, velkoryse vybavený, ohraničený balustrádou, velmi dynamicky pojaté skupiny andělů zápasících s čerty, na pilíři ve výšce přes 14 metrů Panna Maria neposkvrněná, tedy Imakuláta, odkazy na antiku. Jan Jiří Bendl vytvořil pro centrální náměstí Prahy a potažmo celých Čech dílo, které doplňovalo trojici podobných stojících v té době v Mnichově a Vídni.

Oslava vítězného katolicismu
Oponenti vždy ale tvrdili, že kultura nekultura, umění neumění, obrana Prahy znamenala konec pokusů o návrat reformního proudu křesťanství do Čech, upevnění rekatolizace po Bílé hoře a de facto tak jen na stovky let upevnila status quo pobělohorského útlaku. Sloup měl oslavovat uhájení Prahy, ale už tehdy se na něj nabalovaly další významy – stál na místě pranýře, na který Švédové po Bílé hoře přibili staroboleslavské paládium, Týnský chrám pak pozbyl své symboly ultrakvismu, čímž měla symbolicky skončit česká reformace atd.

Ten sloup byl zkrátka vnímán vždy částí společnosti jako oslava vítězného katolicismu a dnešní jeho obhájci se chovají žel tak, že se tento význam může v nových podmínkách a s novým obsahem vrátit, což rozpory neuklidní. Nakonec ten návrat udělá medvědí službu jen pověsti současných katolíků. Na obou stranách ožívají všechny resentimenty a náboženské šarvátky. Oživit doopravdy je dnes je sice jen těžko možné, ale to neznamá, že tu a tam v nějaké té hlavě nestraší.

Za první světové války se k sloupu na Staroměstské náměstí přidal Jan Hus, představitel reformace, a vzniklo napětí. Ekumenicky sice zajímavé, ale pro strany sporu spíš vše ještě více hrotící. Dodnes není jasné, jestli Hus, sám vyznavač Panny Marie, na Šalounově pomníku hleděl na sochu Panny Marie nebo na Týnský chrám, sídlo konzistoře, centrum přijímání podobojí; chrám, na jehož průčelí byl a znovu je husitský kalich a také bývala socha Jiřího z Poděbrad, husitského krále. Primátor Podlipný při odhalení Husova pomníku mluvil smířlivě o soužití obou symbolů na hlavním náměstí Čech, ale marně.

Republika bořící
Napětí mezi Husem a Pannou Marii trvalo jen tři roky a týden po vyhlášení samostatného Československa dav mariánský sloup strhnul. Akci vedl žižkovský bouřlivák haškovského typu Franta Sauer a politicky jej podpořila nejvíc sociální demokracie, ale když už byl sloup dole, postavil se za jeho demolici i prezident Masaryk, sám výrazný zastánce reformovaného náboženství.

Obrazoborectví vůbec provázelo vznik republiky. Slavná barokní památka v centru Prahy nebyla jediným terčem. Hodně soch a obrazů odkazujících ke katolicismu zmizelo nebo bylo zničeno v těch týdnech a měsících i prvních letech po vzniku státu po celých Čechách a Moravě, hlavně tam, kde byla silná politická levice, na Kladensku, Ostravsku. Zvláštní kapitolou bylo ničení náboženských symbolů českými vojáky na Slovensku, při kterém došlo dokonce k obětem na životech – ne každá socha padla k zemi tak zázračně jako Panna Marie v Praze, kdy se nikomu nic nestalo. Slováci v tom nemohli nevidět zpupnost Čechů, kteří přišli v roce 1919 bojovat s Maďary o jižní hranici státu a při tom si místy vypořádali účty i s katolíky představujícími a hájícími končíci režim Rakouska-Uherska.

Opomenout nelze ani politickou rovinu celého sporu – už vznik sloupu byl projevem politické manifestace. A nejinak tomu bylo po celou dobu sporů o něj. Staroměstské náměstí je prostě symbolicky silný prostor a budí tyto rozpory a tendence. Na konci 19. století píše ve svých denících revolucionář Frič, že ten sloup je symbolem útlaku, ani sochař Šaloun s umístěním svého Husa vedle Panny Marie původně nesouhlasil. Byla to ale právě politická vůle mladočechů, která umístění Husa právě sem prosadila. Anektovat si Staromák, to je přirozená snaha všech politických sil u nás, v jakékoli době. Kde ostatně řečnil Gottwald a další dodnes?

I ten nešťastný Sauer, který to všechno vyhrotil a způsobil, to nedělal z vandalismu, ale právě pro ideu. Často je obhájci sloupu dodnes líčen jako opilec a žvanil, ostatně Haškův souputník, ale on navzdory všem mystifikacím, které o sobě s oblibou šířil, zjevně odkazuje k myšlenkám Ernsta Denise a dalších historiků a myslitelů, které znal a četl. Vnímal i pod jejich vlivem sloup jako symbol špatného klerikalismu, který v jeho době hnal lidi do světové války a nechal je tam umírat po tisících.

První den po stržení sloupu se hned začalo mluvit o nutnosti jeho obnovy. Katolická církev se tehdy k celé věci postavila pragmaticky a umírněně. Prostředky vybrané na nový sloup investovala do výstavby osmi kostelů v částech Prahy, které se na počátku 20. let k hlavnímu městu připojily. Vznikl tak mimo jiné Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo kaple sv. Kláry v Tróji a další kostely a farnosti. Prstenec plánovaných 12 kostelů měl nahradit 12 hvězd kolem hlavy Imakuláty ze Staroměstského náměstí a být jakýmsi gestem smíření. Dnes už zcela opomíjeným.

Nebude nikoho, kdo by nepřispěl?
Spory pokračovaly po celou dobu první republiky. Katolický spisovatel Jaroslav Durych například vybudil ostrou polemiku, když v červnu 1923 do Lidových listů vydávaných lidovou stranou napsal: “Není pochybnosti o tom, že Mariánský sloup na Staroměstském ryňku postaven bude. Nikoliv obnoven, nýbrž postaven. Starý sloup byl soukromým darem císaře Ferdinanda III. Nový sloup bude darem celého národa. Pravíme: celého, neboť nebude nikoho, kdo by nepřispěl.” A aby celou věc ještě patřičně rozvířil, dodal na konto Husova pomníku: “Špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený a urážející už svou bombastickou a komickou formou cit každého člověka, jehož zrakové nervy nejsou na obou stranách ochrnuty, nesmí již dlouho strašit na tomto překrásném a posvátném místě v srdci české země.”

Na takto afektovaný postoj významného představitele soudobého katolictví nemohla nepříjít reakce a byla stejně radikální. K. Z. Klíma doporučoval Durychovi, aby si příště před tak exaltovaným psaním raději dal studenou sprchu. Karel Hoch v Národních listech označil Durychův článek za nejapnost a Rudé právo rovnou psalo o bezpříkladné drzosti českých klerikálů.

Durycha se zastal až Karel Čapek, který v Lidových novinách v červenci toho roku nehájil jeho názory na sloup, ale ohradil se proti umenšování Durychova literárního talentu: “Básník Jaroslav Durych, militantní katolík, napsal článek, kterým neposloužil svému listu ani své straně. Dostal za to, co se do něj vešlo (…) Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v úvozovkách básník Durych nebo takyspisovatel Durych a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoliv nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšinou pisálkové.” Durych se pak Čapkovi odvděčil v dalších letech několika polemikami a na podzim 1938 ho bezmála vyloučil z národa.

Bojujeme s herezí?
Sporů přibývalo a vedly se a hrotily i v době komunismu, kdy o nějaké obnově sloupu nemohlo být ani řeči. Ovšem skupiny lidí, které tento příběh provokoval, se samozřejmě tenčily, až zbyly dvě nepočetné party, které dodnes vedou tento starý spor a jedna z nich teď hodlá celou věc uzavřít činem. Nebude z toho ale smír, je to buď a nebo, a mezi těmito skupinami nikdy už nebude jinak. Pokud se nějaký sloup na Staromák skutečně vrátí, otevře se celá ta historie znovu, a můžeme se začít bavit o tom, co všechno má být obnoveno a pozbyde to celé hlavně na rozumu.

S novou realizací Mariánského sloupu na Staromáku se pojí množství pohledů – nacionální, náboženské, estetické, historické, památkářské. Nikdy nepůjde o rekonstrukci sloupu nebo jeho návrat. Bude to jiný sloup, bude-li nějaký, z jiného materiálu, detaily, které po zničení zmizely, nevíme, jak vypadaly, zatím zdá se budou chybět také nové sochy čtyř andělů bojujících s démony, které byly na patě sloupu. Ostatně jeden z andělů bojoval s herezí, tedy s husitstvím, což by byl další problematický moment celého toho “návratu”.

Vlastně na tom příběhu, a to je na něm nakonec nejzajímavější, je vidět náš vztah k dějinám. Bourat, vracet, obnovovat, vyhánět, překrucovat, odčiňovat, napravovat. Ale kde je pochopení a přijetí, kde smíření, kde snaha o kompromis, o poznání. Celou dobu se kolem toho sloupu vede debata, jestli ho vrátit nebo ne, jestli to, co na jeho místě vyroste bude replika (nemůže být, není originál), kopie (to už vůbec ne) nebo prostě jiný sloup (a proč ho pak stavět, když se dnes už nové mariánské sloupy nebudují, když tu není nijak extra živý mariánský kult) atd. Ale debata o tom, jak sloup připomenout, jak do té připomínky dostat nejen staré obléhání Prahy od Švédů, ale také ty spory kolem sloupu, jak to baroko, sakrální rovinu (sloup byl místem, kam se Pražané běžně chodili modlit), ale i toho Frantu Sauera a jeho příběh, tato celá debata zůstala pod stolem a zdá se, že se to nezmění.

Přitom původní sloup je na náměstí připomenut. V dlažbě je o něm vsazena zmínka. Tak jako v dlažbě je vsazen památník na popravené vůdce stavovského povstání a nikdo nebojuje za obnovu šibenice, která na náměstí také dlouho stála.

České dějiny žádný mariánský sloup prostě nenapraví, to mohou jen odpovědní občané. Zatím leží mariánský sloup na lodi a postupně se má na náměstí přesunout. Nebude to konec, ale začátek, protože teď se ten ezoterický spor vedený několika bojovníky zhmotní a lidé, kteří dodnes o tom nic nevěděli, ho uvidí a budou se ptát a budou to řešit. Sochař Váňa, dnešní Bendl, nový sloup chystá dvacet let. Otázkou bude, jestli na Žižkově někde nekuje své plány nový Sauer.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Ladislav Matějka stoletý

Byli lidé, na které bychom nemuseli zrovna zapomínat. Dělali nám ve světě dobré jméno a zůstalo po nich velké dílo. Takoví zapomenutí frajeři. A jedním z nich byl bezpochyby český lingvista Ladislav Matějka, od jehož narození 30. května uplynulo rovných sto let.

Matějka stál vždy rozkročen mezi akademickým světem a žurnalistikou. Narodil se v květnu 1919 v Suchém Vrbném (dnes je to součást Českých Budějovic). Jako tříletý se přestěhoval s rodiči do Prahy, žili v novostavbách dělnických bytů na Maninách, sousedili s Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým. Ladislav si hrával s dcerou Gottwaldových.

Ještě před odchodem do exilu po únoru 1948 stihl na Karlově univerzitě získat doktorát za svá studia slovanského písemnictví. Přitom už dávno přispíval do Lidových a po válce Svobodných novin. Na počátku války byl tajemníkem šéfa Lidových novin, legendárního K. Z. Klímy, který v roce 1942 zahynul v Terezíně.

Po únoru 1948 uprchl do Švédska, kde krátce pracoval jako dělník a následně dostal místo asistenta na univerzitě v Lundu. Společně s dalšími exulanty zakládá nezávislou revue Skutečnost, kam mimo jiné přispívají Ferdinand Peroutka (jeho poslední pražský šéf) nebo Pavel Tigrid. Spolupracuje se Svobodnou Evropou. V USA pak pokračuje ve své univerzitní dráze po boku lingvisty Romana Jakobsona. Podílel se třeba na prvních harvardských experimentech s automatickými překlady textů a stává se profesorem na Michiganské univerzitě v Ann Arbor.

Při svém třicetiletém působení v Ann Arboru profesor Matějka vydal řadu anglických překladů české literatury, mimo jiné Komenského Labyrint světa, staročeského Mastičkáře, antologii české poesie s prvním anglickým překladem Máchova Máje, výbor z české prózy, knihu o českém baroku, Historii české literatury od Arne Nováka, dvojjazyčně Seifertův Morový sloup a Devět Elegiií Jiřího Ortena.

V době železné opony vydával v Americe práce spisovatelů a myslitelů původem z východního bloku jako byli Czesław Miłosz, Jaroslav Seifert či Josif Brodskij. Založil ročenku středoevropské civilizace, historie, literatury a politiky Cross Currents, kterou The Times Literary Supplement označil za „přední anglicky psané forum pro literaturu a kritiku ze střední Evropy“. Jejím hlavním cílem bylo, jak Matějka napsal, „zaměřit se na kulturu střední Evropy, kterou se komunisté snažili zničit a omezit jen na jedinou kulturu pod sovětskou nadvládou.“

Publikoval zde například esej tehdy vězněného Václava Havla Moc bezmocných spolu s textem, kterým Havlovi vyjadřoval podporu Arthur Miller. „Jakmile jsme vydali Moc bezmocných, začali se nám ozývat další zamlčovaní autoři a jejich přátelé. Cross Currents se staly neformálními propagátory Havlových myšlenek v Americe,“ vzpomínal Matějka.

Po dvanáct let přinášely Cross Currents informace o literatuře, výtvarném umění, divadle, hudbě, filmu a fotografii stejně jako filosofické eseje z celého regionu slovanských národů střední Evropy. Po svém pensionování profesor emeritus Matějka přenesl Cross Currents do vydavatelství university v Yalu , kde ročenka vycházela až do roku 1993.

Ale abych o Ladislavu Matějkovi a jeho pestrých osudech nemluvil jen z profesního ohledu. Ladislav také uměl žít a to velmi vesele a s tím, čemu se kdysi říkávalo lehký životní styl. K tomu u něj patřilo, že se dovedl velmi rychle a velmi vášnivě zamilovat. Po válce se Matějka hlásil k sociálním demokratům a mezi mladými studenty tehdy potkal Jelenu Rennerovou. Dceru právníka, poradce Karla Kramáře. Když pak Ladislav odešel do Švédska, snažil se, aby za ním mohla utéct také Jelena. Té se to v roce 1949 povedlo díky fingovanému sňatku se švédským sociálním demokratem Olofem Palmem. Nicméně toto manželství nezůstalo formálním a rozpadlo se až roku 1952. Palme se stal švédským premiérem a byl roku 1986 zastřelen. Jelena, později Zetterströmová, zůstala rodinnou přítelkyní nejen Palmeho rodiny, ale po roce 1989 se v Praze také znovu setkávala s Ladislavem Matějkou.

Když se po roce 1989 začal tu a tam vracet z Bostonu do Prahy, jednou se ocitl v trojské vile režisérky Věry Chytilové. Vyprávěl pak, jak seděl v pokoji, hleděl na zeď před sebou a najednou říká: “Heleďte, to je můj obraz.” “Není, ten je můj,” oponovala režisérka svým typicky chraplavým hlasem. “Ne ne,” trval na svém Matějka, “ten obraz jsem měl ve svém posledním pražském bytě a před odchodem do exilu jsem ho věnoval fotografu Karlu Ludwigovi.” “No a Ludwig byl můj první manžel,” vysvětlila Chytilová.

Poslední velké Matějkovo dílo, třídílná korespondence Voskovce a Wericha, zvítězilo v roce 2007 v anketě Lidových novin o knihu roku a vznikla podle něj divadelní představení i televizní dokumenty. Když tehdy ve svých takřka devadesáti letech na zadání své dlouholeté přítelkyně Medy Mládkové připravoval v bostonském Gotliebově archivu korespondenci Voskovce a Wericha, neúnavně celé hodiny přepisoval ručně a doma pak do počítače tisíce stránek jejich dopisů. Archiv mu dovolil jejich ofotografování až na samém konci této mravenčí práce. Nestěžoval si. Místo toho říkal, že mu práce prodlužuje život, že má cíl, který ještě musí splnit. Ten život si tak protáhl na 93 let.

Zemřel, aniž by dokončil svůj poslední úkol – stejně jako vydal korespondenci V+W, připravoval k vydání dopisy, které si od dvacátých do padesátých let minulého století vyměňoval Jiří Voskovec s malířem Josefem Šímou. I to torzo, které stihl Matějka sebrat, a jednou mi jej poslal k nahlédnutí, nabízí neskutečný vhled od osudů obou umělců v měnícím se světě.

Jedna citace ze všechny. V březnu 1956, téměř na závěr korespondečních výměn píše Voskovec Šímovi o pražské situaci Jana Wericha: “To znamená, že Janova situace je asi trochu delikátní. Obnovil teď v našem někdejším divadle našeho Caesara. Nějaký Horníček prý hraje moc dobře moji roli. Má to děsný úspěch – ale četl jsem jednu partajní kritiku, která byla sice uctivá, ale vytýkala Janovi, že jeho satira je příliš všeobecná a lze si ji vykládat všelijak. – Tak jsem byl na něj pyšný, že kráčí dále ve šlépějích Švejkových. Stejně by asi chudák rád ven – ale oni ho nepustěj.”

P. S.
A kdyby se vám celou dobu, co toto čtete, zdálo, že jméno Ladislava Matějky znáte, ale nevíte odkud, pak nejspíš z filmu Adéla ještě nevečeřela. Několikrát tam z úst Ladislava Peška zazní: „A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak jej pozdravujte.“ Nešlo o náhodu. Scénárista Jiří Brdečka takto poslal vzkaz svému dávnému kamarádovi. Vzkaz, který se k adresátovi dostal až po roce 1989.

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Věnec u rozhlasu

Českému rozhlasu se podle posledního měření poslechovost daří a z Vinohradské 12 zaznívá spokojené plácání se po zádech. To je v pořádku. Jen rozhlasu, ostatně i podle loňské analýzy EBU, chybí touha po inovaci, ambice hledat nepoznané, kuráž jít po neprošlápnutých cestách, podporovat novátorství svých lidí, být větší, silnější, odvážnější.

Je to dlouhodobá bolest českých veřejnoprávních médií – myslí stejně jako ta komerční. Něco funguje, tak na tom budeme rajtovat, dokud to nepadne. Když koně táhnou, nepřepřahej. Ale rolí médií veřejné služby je mimo jiné hledat, zkoušet, experimentovat. Nemá uštvat k smrti jedinou dříve třeba i dobře skákající herku, ale dbát o genofond chovu a trvale jej rozvíjet do budoucna. Kdo, když ne médium veřejné služby, vymyslí nové formáty? Kdo překvapí něčím neslýchaným? Kdo posune obor kupředu? Kdo vychová nové všestranné talenty?

Český rozhlas se dnes ve valné většině úzkostlivě bojí vykročit ze zaběhnutých kruhů a osvědčených jmen. Současný stav stanice Dvojka je toho důkazem; halasně propagované změny přivedly před mikrofon převážně jména z privátních televizí a rádií devadesátých let. Regionální stanice angažují dlouholetou hvězdu privátních rádií Xavera Veselého. Čísla z toho možná i budou, budoucnost, vize, inovace ale stěží.

Český rozhlas se bojí změn a reforem jako čert kříže a jde to už tak hluboko, že si například rok co rok dokola připomíná stejná výročí. Fenomén těchto připomínek je zde vůbec populární a prostupuje skrz všechny stanice. Když se neví, co, kdo nebo kudy, vytáhne se výročí a je zase dobře. A je fuk, jestli vysíláte pro děti či tatínky, pro babky či teenagery, výročí podle dramaturgů rozhlasu mají rádi asi všichni. Problém je, že i tady invenci aby jeden pohledal.

Každý rok se připomene 21. srpen 1968 a 18. květen 1923, kdy rozhlas u nás začal vysílat. Položí se věnce 5. května a v posledních letech se vždy s jarem radní Tomáš Kňourek zeptá, jak se ve vysílání připomněla německá okupace v březnu 1939 a jestli to bylo dost a hlavně stejně, srovnatelně a vyváženě s okupací ruskou v roce 1968. Vedoucí redaktoři podají raporty, kolik se toho o obou okupacích natočilo a odvysílalo, Radiožurnál udělá speciály a je zase dobře.

Přitom zrovna v devítkovém roce by si rozhlas mohl (a měl) připomínat kulatá a půlkulatá výročí své vlastní historie jako divý. A měly by ještě společného jmenovatele – oslavu vlastní inovativnosti, odvahy a hledačství. Rok po svém startu, v roce 1924 rozhlas odvysílal první sportovní přenos v Evropě (vzpomene na to aktuální stream Radiožurnál Sport?). V roce 1929 před mikrofon pustil poprvé Voskovce a Wericha. Jejich Osvobozené divadlo vzniklo jen čtyři roky před tím a byla to tehdy totální avantgarda. Takže pokud by chtěl dnešní rozhlas udělat něco aspoň vzdáleně podobně odvážného, nechal by Tobogan místo Aleše Cibulky moderovat minimálně Luďka Staňka. Spíš Kovyho. Nebo Kazmu.

Rok 1934 přinesl v brněnském studiu rozhlasový epos Františka Kožíka Cristobal Colón. Ne adaptaci divadla nebo knížky pro rádio, ale autentický rozhlasový tvar, do té doby nevídaný, neslýchaný. Rok 1964 pak první z velkých rozhlasových her šedesátých let, která ukázala možnosti tohoto média v plné síle a vyzrálosti – v červnu 1964 (pozor, výročí je na spadnutí) odvysílal Československý rozhlas hru Ludvíka Aškenázyho Bylo to na váš účet postavenou na síle lidského hlasu. Tady šlo hlavně o hlas Karla Högera. Reprízy následovaly hlavně po roce 1989, nejsilněji pak po roce 2000, takže to už šlo v zásadě zase o připomínání legendy.

Bylo to na váš účet ale slavilo úspěchy nejen tím, že ve své době získalo mezinárodní ceny, ale především bylo v letech 1965 až 1967 opakovaně inscenováno v zahraničí a režisér Jiří Horčička s touto hrou jako tvůrce objel Evropu. Který dnešní rozhlasový autor z Prahy odjel točit autorskou rozhlasovou a inovativní hru pro finský nebo dánský či berlínský rozhlas v tamním jazyce?

Zkrátka a dobře, Český rozhlas se raduje ze své tu více tu méně stagnující poslechovosti. Ale sázka do budoucnosti to není. Raduje se totiž z toho, že nic nemění, a když, tak se drží při zdi.

P. S. Zeptá se některý radní na to, jak si letos v prosinci Český rozhlas připomene 55 let od prvního vysílání slavné hitparády Na houpačce, kterou připravoval Jiří Černý?

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje diletantismus a obdiv ke všemu zahraničnímu. Peroutka hned v úvodní pasáži komentuje soudobé populární povahopisné mudrování:

„Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách.“

Pokračování v DeníkuN