Archiv pro rubriku: Nezařazené

Věnec u rozhlasu

Českému rozhlasu se podle posledního měření poslechovost daří a z Vinohradské 12 zaznívá spokojené plácání se po zádech. To je v pořádku. Jen rozhlasu, ostatně i podle loňské analýzy EBU, chybí touha po inovaci, ambice hledat nepoznané, kuráž jít po neprošlápnutých cestách, podporovat novátorství svých lidí, být větší, silnější, odvážnější.

Je to dlouhodobá bolest českých veřejnoprávních médií – myslí stejně jako ta komerční. Něco funguje, tak na tom budeme rajtovat, dokud to nepadne. Když koně táhnou, nepřepřahej. Ale rolí médií veřejné služby je mimo jiné hledat, zkoušet, experimentovat. Nemá uštvat k smrti jedinou dříve třeba i dobře skákající herku, ale dbát o genofond chovu a trvale jej rozvíjet do budoucna. Kdo, když ne médium veřejné služby, vymyslí nové formáty? Kdo překvapí něčím neslýchaným? Kdo posune obor kupředu? Kdo vychová nové všestranné talenty?

Český rozhlas se dnes ve valné většině úzkostlivě bojí vykročit ze zaběhnutých kruhů a osvědčených jmen. Současný stav stanice Dvojka je toho důkazem; halasně propagované změny přivedly před mikrofon převážně jména z privátních televizí a rádií devadesátých let. Regionální stanice angažují dlouholetou hvězdu privátních rádií Xavera Veselého. Čísla z toho možná i budou, budoucnost, vize, inovace ale stěží.

Český rozhlas se bojí změn a reforem jako čert kříže a jde to už tak hluboko, že si například rok co rok dokola připomíná stejná výročí. Fenomén těchto připomínek je zde vůbec populární a prostupuje skrz všechny stanice. Když se neví, co, kdo nebo kudy, vytáhne se výročí a je zase dobře. A je fuk, jestli vysíláte pro děti či tatínky, pro babky či teenagery, výročí podle dramaturgů rozhlasu mají rádi asi všichni. Problém je, že i tady invenci aby jeden pohledal.

Každý rok se připomene 21. srpen 1968 a 18. květen 1923, kdy rozhlas u nás začal vysílat. Položí se věnce 5. května a v posledních letech se vždy s jarem radní Tomáš Kňourek zeptá, jak se ve vysílání připomněla německá okupace v březnu 1939 a jestli to bylo dost a hlavně stejně, srovnatelně a vyváženě s okupací ruskou v roce 1968. Vedoucí redaktoři podají raporty, kolik se toho o obou okupacích natočilo a odvysílalo, Radiožurnál udělá speciály a je zase dobře.

Přitom zrovna v devítkovém roce by si rozhlas mohl (a měl) připomínat kulatá a půlkulatá výročí své vlastní historie jako divý. A měly by ještě společného jmenovatele – oslavu vlastní inovativnosti, odvahy a hledačství. Rok po svém startu, v roce 1924 rozhlas odvysílal první sportovní přenos v Evropě (vzpomene na to aktuální stream Radiožurnál Sport?). V roce 1929 před mikrofon pustil poprvé Voskovce a Wericha. Jejich Osvobozené divadlo vzniklo jen čtyři roky před tím a byla to tehdy totální avantgarda. Takže pokud by chtěl dnešní rozhlas udělat něco aspoň vzdáleně podobně odvážného, nechal by Tobogan místo Aleše Cibulky moderovat minimálně Luďka Staňka. Spíš Kovyho. Nebo Kazmu.

Rok 1934 přinesl v brněnském studiu rozhlasový epos Františka Kožíka Cristobal Colón. Ne adaptaci divadla nebo knížky pro rádio, ale autentický rozhlasový tvar, do té doby nevídaný, neslýchaný. Rok 1964 pak první z velkých rozhlasových her šedesátých let, která ukázala možnosti tohoto média v plné síle a vyzrálosti – v červnu 1964 (pozor, výročí je na spadnutí) odvysílal Československý rozhlas hru Ludvíka Aškenázyho Bylo to na váš účet postavenou na síle lidského hlasu. Tady šlo hlavně o hlas Karla Högera. Reprízy následovaly hlavně po roce 1989, nejsilněji pak po roce 2000, takže to už šlo v zásadě zase o připomínání legendy.

Bylo to na váš účet ale slavilo úspěchy nejen tím, že ve své době získalo mezinárodní ceny, ale především bylo v letech 1965 až 1967 opakovaně inscenováno v zahraničí a režisér Jiří Horčička s touto hrou jako tvůrce objel Evropu. Který dnešní rozhlasový autor z Prahy odjel točit autorskou rozhlasovou a inovativní hru pro finský nebo dánský či berlínský rozhlas v tamním jazyce?

Zkrátka a dobře, Český rozhlas se raduje ze své tu více tu méně stagnující poslechovosti. Ale sázka do budoucnosti to není. Raduje se totiž z toho, že nic nemění, a když, tak se drží při zdi.

P. S. Zeptá se některý radní na to, jak si letos v prosinci Český rozhlas připomene 55 let od prvního vysílání slavné hitparády Na houpačce, kterou připravoval Jiří Černý?

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje diletantismus a obdiv ke všemu zahraničnímu. Peroutka hned v úvodní pasáži komentuje soudobé populární povahopisné mudrování:

„Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách.“

Pokračování v DeníkuN

S minulostí se nelze vyrovnat jednou provždy. Pro začátek by stačilo, abychom pochopili, proč nepřemýšlíme svobodně

Komentář Martina Gromana: Při výročích našich moderních dějin se celých třicet let pravidelně vrací pojem vyrovnání se s minulostí. Už to samo napovídá, že jde o nekonečný proces. Život s vědomím historických kořenů však klade zásadnější otázku. Jsme už dost svobodomyslní na to, abychom se sžili se svými dějinami, nebo je naše myšlení pořád napadeno bacilem totality?

Tak jsme si po roce zase připomínali 25. únor 1948 a za chvíli máme kulatiny března 1939. Hodně se toho letos napíše o roce 1989. V médiích se při výročích totalitních mezníků našeho moderního státu vždy vynoří téma vyrovnání se s minulostí. Chyba je už v termínu samotném. Mnozí historici a myslitelé zatím spíš marně opakují, že by mělo jít o neukončený a neukončitelný proces vyrovnávání se – ne o jednorázové vyrovnání se s minulostí.

Mentálně v tomto stále přešlapujeme v 90. letech minulého století, kdy se hojně mluvilo o vyrovnání se s nedávnou totalitní minulostí, o tlustých čárách za ní, o konci dějin. Dějiny nemají počátek a konec, jednotlivé události nejsou konzervy v čase, mají své příčiny, důsledky, dopady, trvají v nás, v našem pohledu na svět, v našem myšlení a prožívání světa.

Marné hledání vzoru

Navíc i ty velké, politické dějiny si silně zpřítomňujeme skrze zkratky a mýty. Protektorát nebyl jen vnucenou nacistickou správou, nebyl jen německý, ale také náš, český. Stavěl na první republice, pracoval s jejím odkazem, především formou negace. Třetí, poválečná republika nebyla krátkým nadechnutím demokracie, ale přechodem mezi totalitami a sama nesla prvky omezené demokracie, tedy jakési soft totality. Těžko pak mluvit o puči.

Komunismus sám neskončil v roce 1989, jeho idea zhasla v srpnu 1968, jeho režim v listopadu 1989, ale jeho ducha si sebou vlečeme dál, protože stále čekáme na onu tlustou čáru. Tu však nelze udělat za formami myšlení, za mentálním odkazem minulosti, za schématy chování, která si neseme v sobě a předáváme je dál.

Právní historik a sociolog Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou nazvaném Hledání dějin nedávno připomněl známý, ale opomíjený fakt, že „historie je proces zpřítomňování dějin, v němž minulé události získávají význam a smysl pro současné generace“. Připomíná, že právě u totalitních systémů platí tento přesah minulosti do současna velmi silně. Příběhy z doby totality si vyprávíme proto, abychom porozuměli současnosti. Pokud si je nevyprávíme celé a co možná nejvíce pravdivé, pokud je vyprávíme jen jako příběhy o nich, ale ne také o nás, pak se to na současnosti nutně projeví.

V 90. letech argumentoval dnes již zesnulý funkcionář KSČM Miloslav Ransdorf a mnozí jiní u nás, ale také v Polsku a dalších postkomunistických státech příkladem Španělska, které v sedmdesátých letech zdánlivě poklidně a hladce přešlo od frankismu ke konstituční monarchii. Nikdo nenesl následky, sochy se hned nebouraly, vše v poklidu. Jednak to však bylo složitější, jednak tato argumentace stavěla právě na principu jednorázového, definitivního vyrovnání se s minulostí. A pochopitelně nahrávala spíš těm provinilým z minulého režimu, a tak se k ní mohutně hlásili a vzývali ji.

Ani příměr k poválečné denacifikaci Německa, často skloňovaný v době jednání o česko-německé deklaraci, neseděl dobře. Jednak denacifikace probíhala záhy po konci nacistického režimu, my jsme byli například od stalinistických padesátých let mnohem dál, jednak byla mnohem důslednější a radikálnější než cokoli u nás po roce 1989, ale hlavně ji prováděli spojenci, tedy vnější síla.

Mnohem blíž nám mohl být příklad Rakouska, kde až do aféry prezidenta Kurta Waldheima v druhé polovině osmdesátých let přetrvávala obecně sdílená představa o Rakousku jako jedné z prvních obětí expanzivního Hitlerova režimu. Až otevřená diskuse nad rolí hlavy státu za války a označení Waldheima řadou států za personu non grata rozpoutaly větší diskusi o roli samotných Rakušanů za druhé světové války.

Přešlapování nad vinami

Nic podobného se však u nás nedělo. Prožili jsme a prožíváme mnoho diskusí o angažmá veřejných postav u státní bezpečnosti, ale nikdy jsme nepřešli k větší reflexi toho, co znamenalo v době normalizace spolupracovat s StB a jací lidé se k tomu propůjčovali, jaké všemožné důvody je k tomu vedly a proč. Neptali jsme se ani dost na to, co udělala totalita s naším myšlením, vztahem ke státu a k sobě navzájem, ale hledali jsme spíš ony velké příběhy – velkou zradu, velký zločin a velkou oběť.

A tak jsme se – tím nechci říct, že vyloženě špatně nebo marně – po roce 1989 spokojili s třemi základními porevolučními principy – rehabilitací, restitucí a lustracemi. Všechny v sobě nesly svá úskalí a narážení na ně velmi rychle oslabovalo víru v dopad a samotnou smysluplnost těchto principů, které měly pomoci právě onomu vyrovnávání se s minulostí.

Na středoevropské poměry jsme v solidní míře rehabilitovali poškozené, odměňovali a vyzdvihovali statečné a oběti. Přestože i to mělo své limity, jak ukazuje případ bratří Mašínů. Jen velmi opatrně se u nás vždy našlapovalo kolem pojmu viny. Vnést jej masivně do veřejného diskursu mohla a měla především justice odsouzením hlavních viníků z doby totality. Bývalo by to mělo jeden pozitivní efekt, ony velké viny by byly zjevné, ukázalo by se na viníky, přiznala by se už samotná jejich existence a dalo by se postupně dále a hlouběji debatovat o vinách menších, každodenních.

Když však byla odsouzena ani ne čtyřicítka vyšetřovatelů, věznitelů a tyranů minulého režimu, když mnozí unikli bez trestu, jak pak hovořit o vině? A pokud zjevní viníci vyšli bez trestu a mohli veřejně relativizovat své někdejší postoje a činy, ospravedlňovat je a nestydět se za ně, jak pak chtít po běžných občanech tehdejšího státu, aby se ptali po své vlastní vině? A proč by to vůbec měli dělat?

Justiční spravedlnost je ovšem naštěstí jen jednou z metod, jak téma viny a vztahu k vlastní minulosti vnést do společnosti, která se svým moderním dějinám stále více vzdaluje. A to nejen kvůli ubíhajícímu času, ale také nedostatečnou výukou ve školách, neochotou se k minulosti vracet ve veřejném diskursu a v neposlední řadě relativizací tehdejší nesvobody všemi těmi výroky o tom, jak za komunismu zase nebylo tak špatně. V poslední době jsem potkal nemálo učitelů dějepisu ze středních a základních škol, kteří si unisono stěžovali, jak za nimi chodí rodiče a prosí, aby dětem neříkali takové hrůzy o komunismu a nacismu, že je to smutné a moc vážné…

Stále více se před dějepisci otevírá téma společenských sond, poznávání běžného života v totalitě a jeho aspektů. Je třeba ukázat, jaký význam pro pochopení dneška má pochopení moderních dějin, dějin totalitního systému, totalitního myšlení. Když se podržíme onoho února 1948, víme už, jak proběhlo převzetí moci v politických strukturách a kdo za co mohl a nemohl. Zbývá ještě dostatečně hlasitě a jasně odvyprávět příběh toho, proč samotné společnosti nevadil tento finální přestup k dominanci komunistické strany.

Pokračování na DeníkuN

Publikováno v DeníkuN

Ztratil důvěru Fischer, či Zavoral? Ve hře je mnohem důležitější věc: důvěra lidí v Český rozhlas

Názor Martina Gromana: Důvěra je holka neposedná. Dlouho a pracně se buduje, jedním šmahem ztrácí a málokdy se pak vrací tam, kde už byla jednou zklamána. Co by nás mělo znepokojovat na tom, že generální ředitel Českého rozhlasu neprodloužil smlouvu šéfredaktorovi stanice Vltava?

Fakta toho případu jsou dobře známá. Šéfredaktor ČRo Vltava Petr Fischer na sklonku roku končí ve své funkci, generální ředitel veřejnoprávního rozhlasu René Zavoral mu neprodloužil smlouvu. Z kulturní obce se silné ozývají protesty, ale Radě Českého rozhlasu se stanice zdá dlouhodobě problematická.

Mnozí lidé spojení s kulturou říkají, že se pod Fischerovým vedením naopak obsahově zvedla, stala se více „současnou“, a tedy kritickou. Radní si na analyzování obsahu museli sjednat dva posudky, protože – jak sami přiznali – Vltavu moc neposlouchají. Ty napsali dva bývalí agenti StB.

Celé to nese patrné známky emočního rozruchu, podráždění. Fischer v posledních hodinách kritizuje vedení, jako by ani nikdy nebyl jeho součástí. Vedení naopak hovoří o ztrátě důvěry, jako by si právě ono Fischera přede dvěma roky nevybralo, a to dokonce adresně. Konkurz na místo šéfa stanice Vltava tehdy doporučil čtyři jiné kandidáty, z nichž si ale generální ředitel svého spolupracovníka nevybral, a tak spolu s tehdejší ředitelkou programu přímo oslovili novináře Fischera, známého liberála a kritika.

Proč tedy najednou tolik překvapení, emocí? A co z toho může vzejít? Několik letošních událostí spojených s Českým rozhlasem – způsob, jakým ukončil spolupráci Fischerem, rozruch kolem reportáže redaktora Janka Kroupy o Agrofertu i to, jak nezvládl komunikaci kolem ohlášeného propouštění svých zaměstnanců – ukazuje, že se tu něco nedaří.

Věcně vzato, generální ředitel se jen rozhodl neprodloužit zaměstnanci smlouvu, a ten proto s posledním dnem letošního roku odejde. Ředitel to udělat může, dokonce bez udání důvodů. A v tomto případě by asi bylo lepší, kdyby si je skutečně nechal pro sebe. Vedení rozhlasu nicméně považovalo za nutné důvody uvést. Dva hlavní podle něho jsou nízká poslechovost a ztráta důvěry.

Jednoduše řečeno, René Zavoral udělal, na co měl právo, ale považoval za vhodné u toho říct i to, co nezbytné nebylo: „Já už ti nevěřím.“ Pak se ale nikdo nemůže divit, že z opačné strany slyší: „Já tobě taky ne.“

Loajalita musí být vždy vztažena k někomu či něčemu. Není to ve vzduchoprázdnu zavěšená baňka. Petr Fischer říká, že je loajální k rozhlasu a k myšlence veřejné služby. Ředitel rozhlasu René Zavoral ho naopak podezřívá, že na něj vyvíjí mediální tlak a iniciuje petice. Prostě není loajální.

S loajalitou to není jednoduché. Existuje něco jako bezmezná loajalita a poslušnost v armádě. Voják nemůže nad každým rozkazem dumat. Jenže spisovatel, novinář nebo kritik vojákem není. Manažeři médií si možná málo uvědomují tyto rozdíly, tedy to, že pracují s novináři, po kterých oni i sama jejich profese požadují kritické myšlení. A pokud po týchž lidech chceme v jednu chvíli kritické myšlení a v další nekritickou loajalitu, pak to vypovídá leda o naší chabé schopnosti vnímat realitu.

Radní vlastně Vltavu moc neposlouchají

V takové situaci by se oči všech, kterým skutečně jde o rozhlas jako o zásadní národní instituci, kulturní statek, záruku demokracie, měly upřít k Radě Českého rozhlasu. Ta by měla být mimo jiné zárukou, že pro novináře v tomto veřejnoprávním médiu bude kritické myšlení důležitější výbavou než loajalita.

Po letošním roce se nicméně takové upínání zdá dost marné. Radní Tomáš Kňourek (zejména poté, co v červenci obvinil Vltavu z šíření pornografie) nebo Vítězslav Jandák se už opakovaně na veřejných schůzích i ve svých textech na Parlamentních listech vyjádřili k Petru Fischerovi kriticky, takže jim jeho odchod, ať už byl zdůvodněn jakkoliv, zřejmě vadit nebude.

A předsedkyně Rady Hana Dohnálková se pak rychle ocitá v argumentační nouzi, když má médiím vysvětlit, proč si Rada objednala na Vltavu posudky u dvou bývalých agentů StB.

Očekávat od současné situace víc než rychlou bouři následovanou klidem a dalším tichým přešlapováním v nastalém marasmu nelze. Mnohé za poslední rok totiž nasvědčuje, že se Rada Českého rozhlasu a jeho ředitel „spekli“ do jednoho týmu, což popírá smysl, který Rada podle zákona má. Rada není součástí organizační struktury veřejnoprávního rozhlasu, jejím úkolem je uplatňovat právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů ČRo. Jakýkoliv posun vůči tomuto vymezení je velmi nezdravý.

Za koho se vedení nepostaví příště?

Znepokojeni by tím měli být zaměstnanci rozhlasu, protože těžko dělat kritickou žurnalistiku, experimentovat v umění nebo jakkoli jinak prokazovat názorovou odvahu, když nevíte, jestli se za vás nadřízený postaví. Nemáte jisté záruky. Kdykoli kdokoli z vašich šéfů může jen tak prohlásit: „Já už ti nevěřím“. Pokud by vedení chtělo situaci spíš klidnit než jitřit, musí začít právě tady.

Znepokojeni by měli být také poslanci parlamentu, neboť ti vysílají zástupce veřejnosti do Rady, která pak vykonává kontrolní roli. Pokud ale aktivně spolupracuje s tím, koho má kontrolovat, mělo by zákonodárce znepokojovat. Jak si mohou být jisti, že se s veřejnými prostředky nakládá účelně a hospodárně, když kontrola podle všeho selhává.

Ostatně ve hře je vážnější ztráta důvěry než ta mezi pány Fischerem a Zavoralem. Stav, kdy plni emocí stojí vedení a zaměstnanci takové instituce znovu a znovu proti sobě a sepisují všelijaká prohlášení, není zdravý pro veřejnoprávní instituci jako takovou, respektive její postavení ve společnosti. Není zdravý kvůli důvěře v ni.

Když žena ztratí důvěru ve svého muže nebo muž ve svou ženu, po čase si zhusta najdou někoho jiného, komu uvěří, ale my dva České rozhlasy nemáme. A pokud tento svou důvěru ztratí, zmizí i důvěra v to, že má smysl věřit v demokratické instituce, jakou jsou třeba veřejnoprávní média, a nakonec v samu demokracii.

Autor je novinář, před rokem sám odešel z pozice šéfredaktora Českého rozhlasu Dvojka.

Vyšlo v Deníku N

KSČ v regionální perspektivě: struktura – elity – výkon moci

Dne 29. 11. 2018 se v ÚSTR konala konference pořádaná v rámci projektu Převzetí, upevnění a proměny panství KSČ v českých zemích 1945–1956, regionální komparace.Věnována byla tématu regionálních dějin KSČ v širokém období od roku 1921 do roku 1989. Prezentace šestnácti badatelů rozdělených do čtyř bloků byly doplněny komentáři a diskuzí.

KSČ v regionální perspektivě_program konference

Uplatňování propagandy a metod řízení a regulace regionálního tisku v Československu 1948–1956

Dobré ráno, Česká televize

Vstávat na šestou ráno v Brně bylo sice martyrium, ale díky spánkovému dluhu a celkové paralýze jsem mluvil aspoň pomalu. Jestli k věci, to už není na mě. Ale o svobodě to bylo. A to je prima. Mimochodem, to Dobré ráno s ČT2 má velmi příjemnou atmosféru a vlastně je vidět, že to tam tu partu lidí hodně baví.

Ke sledování zde.

Budování protektorátu

Reflexe: Protektorát není jen německý, ale taky náš

Zde k poslechu

Když se Pražané probudili 16. března 1939, poletoval jim za okny sníh a po ulicích projížděl wehrmacht. Skončila druhá republika. Jak to ovlivnilo život tehdejších lidí a jak to ovlivňuje nás dnes? Okupaci vnímáme často jako jednorázový akt, ale on to byl proces. Těch pár měsíců druhé republiky ohnulo páteře, racionalizovalo nezvratný proces a odpor nebyl nijak silný. Co v nás tehdy vyvrcholilo, co vyplulo na povrch? A nestojí tehdejší dění v myslích lidí za tím, že za pár let pak vstoupí mnozí do strany, smíří se se srpnem 68 a předají tuto zkušenost dalším generacím? Je protektorát jakási konzerva v čase, která má začátek a konec, moc se nás vlastně netýká, přežili jsme ho a bude dobře, nebo je to společenský stav, který měl své kořeny a také následky?

Často se hovoří o tom, že jsme se nevyrovnali s dědictvím komunismu, ale my jsme ještě nevedli ani hlubokou a odvážnou debatu o tom, co si česká společnost odnesla z protektorátu. Jak dosvědčují historici mladší generace, v archivech se najde dost dopisů, kterými čeští občané po březnu 1939 píší například Emilu Háchovi, co všechno se má napravit a změnit, že legionáři nemají mít své výhody, že Romové jsou riziko pro klid ve společnosti apod. Demokratické elity si zase za druhé republiky i po březnu 1939 vyslechly, že to ten jejich liberalismus a demokracie nás přivedly do problémů, za které teď musí platit všichni atd. Hledali se viníci, národ se měl semknout, což se dalo udělat jen tím, že jeho jádro vyčlení ze svých řad menšiny národnostní, ideové a další… Jak v Reflexích zazní, protektorát bereme pořád ještě jako německý, ale on byl hodně také náš, český. A v čem všem se to projevilo, to bude na delší debatu.

V březnových historických Reflexích! bude Martin Groman sledovat vývoj české společnosti za druhé republiky a na počátku Protektorátu Čechy a Morava s Radkou Šustrovou z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR a s Jaromírem Mrňkou z ÚSTR. O filmech roku 1939 pohovoří také Petr Bednařík z Fakulty sociálních věd UK v Praze.

Reflexe! ČRo Vltava 24. března 2018, 17:00

Přišli na tenis, ale hrálo se rugby

Reflexe: 
Únor 1948

Zde k poslechu

Je to přesně 70 let, co se Klement Gottwald vrátil z Hradu od prezidenta republiky a na Můstku z korby náklaďáku pronesl svůj ikonický projev. Často se ještě dnes tvrdí, že převrat tehdy proběhl de facto legálně, podle Ústavy. Že Lidové milice měly jen zastrašovat. Že stejně nešlo nic dělat, protože jsme už byli v zóně vlivu Stalinovy Moskvy. Že demokratičtí ministři byli naivní bloudi, kteří naletěli komunistům. Silná slova, odpovídají historické realitě a známe ji už vlastně do detailu?

Únorové Reflexe! se zaměří především na to, jestli demokraté ve vládě s totalitáři mohou vůbec obstát a co způsobilo, že nakonec demise proběhla jinak, než jak ji plánovali. Jaká byla role sociální demokracie, Jana Masaryka i prezidenta Edvarda Beneše? A může historii nebo třeba jen politiku měnit jedinec, i kdyby to byl prezident republiky, když proti němu stojí síla akčních výborů, hrozba teroru, Lidové milice, páté kolony uvnitř nekomunistických stran… Petr Pithart situaci tehdejších demokratů popisuje slovy: “Oni přišli na hřiště a byli vystrojeni na tenis, ale hrálo se rugby. Těžko jim vyčítat, že v tom neobstáli.”

V historických Reflexích! bude Martin Groman tentokrát debatovat s Michalem Pehrem – historikem z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky, Janem Kalousem – historikem z Ústavu pro studium totalitních režimů a s již zmíněným právním historikem a bývalým předsedou Senátu Parlamentu ČR Petrem Pithartem. Jejich hovor doprovodí ukázky ze vzpomínek Prokopa Drtiny Československo, můj osud v podání Miroslava Doležala a části rozhovoru s Josefem Pavlem o Únoru 48 – tento rozhovor vznikl k dvacátému výročí únorových událostí, tedy v roce 1968, kdy byl Josef Pavel, někdejší velitel Lidovým milicí, ministrem vnitra a jedním z mužů Pražského jara.

Reflexe! ČRo Vltava 24. února 2018, 17:00

Sumář

– Hele, na blog jsi už dlouho nic nepsal.
– No, nepsal. Ale to bude tak měsíc.
– Ne, od ledna jsi tam nic nedal.
– Fakt, jo?
– Jo.
– Tak to je divný, hrozně to letí.
– Tak s tím něco udělej.
– Jasně.
– A co s tím uděláš?
– No, něco tam dám?
– A máš co?
– Nemám…