Archiv pro rubriku: Nezařazené

Svedení, lhostejní, nebo zaslepení? Před 70 lety tisíce občanů žádaly smrt pro Miladu Horákovou

Komentář Martina Gromana: Před sedmdesáti lety, 27. června 1950, byla tehdejším komunistickým režim spáchána justiční vražda na Miladě Horákové (a dalších třech odsouzených ve stejném procesu – Janu Buchalovi, Záviši Kalandrovi a Oldřichu Peclovi). Než si znovu pustíme televizní dokumenty s výpověďmi pamětníků nebo film Milada, je možná vhodná chvíle se ptát, jestli nám stačí tragický příběh o vraždě nevinné ženy, nebo za ním budeme hledat i něco víc pro naši současnost. Případ Horáková totiž klade nepříjemné otázky po společenské vině a pasivitě.

Život, práce, zatčení, mučení, proces i vražda Milady Horákové jsou dnes už dobře zmapované. Za třicet let se jim věnovalo mnoho autorů přes historiky Karla Kaplana, Pavla Palečka, badatelku Zoru Dvořákovou po dokumentaristy Martina Vadase či Marka Janáče a další. Opakovat známá fakta není tedy třeba. Otázkou je, co z toho příběhu přes veškeré poznání zbylo, co jsme si odnesli.

Milada Horáková je nepopiratelná oběť a jako taková bude vždy připomínána. Její vrazi jsou známi a jako takoví nesmí být zapomenuti. Pokud bychom ten příběh ale zas a znovu redukovali na vyprávění o justiční vraždě, bylo by to málo. Byl by to příběh uzavřený a časem zapomenutý. Jenže politická vražda nevinné ženy a matky bude dál jitřit a rozdělovat, protože je to ukázková nespravedlnost.

V hlavní roli nezájem

Když ale příběh nahlédneme v kontextu, přidáme více aktérů a vše bude složitější. Přibudou nejen sovětští poradci a jejich zdejší komunističtí pomahači, nejen novináři, kteří o procesech poslušně a nekriticky psali, ale také ti, kteří na jaře 1950 podepisovali petice a dopisy žádající smrt pro Miladu Horákovou a další obviněné. Těch dopisů a petic adresovaných Klementu Gottwaldovi a Státnímu soudu bylo více než 6300.

To jsou desetitisíce obyčejných lidí, kteří tehdy udělali, co se po nich chtělo. Pro někoho se stali, jak zpívala kapela Prohrála v kartách ve své „agitce“ Milada, „partičkou dvou milionů malejch sráčů“, oni si přitom nejspíš jen z pochopitelných důvodů nechtěli dělat problémy. Velký problém tím ale přidělali svým potomkům. Problém viny a lhostejnosti.

Proces s Miladou Horákovou
Konal se od 31. května do 8. června 1950 v Praze. Odsouzeno v něm bylo třináct obviněných – osm bývalých funkcionářů strany národně socialistické (Horáková, Zemínová, Kleinerová, Buchal, Hejda, Nestával, Pecl, Přeučil), dva sociální demokraté (Peška, Dundr), dva funkcionáři strany lidové (Hostička, Křížek) a jeden obviněný z trockismu (Kalandra). Žaloba je vinila, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a teroristické akce ve spojení se Západem.

Milada Horáková, Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl byli popraveni. Jiří Hejda, Antonie Kleinerová, Josef Nestával a František Přeučil dostali doživotí. Bedřich Hostička 28 let, Zdeněk Peška 25 let, Jiří Křížek 22 let, Františka Zemínová 20 let, Vojtěch Dundr 15 let.

Na hlavní proces byly navázány desítky dalších následných soudů po celé republice a počet obžalovaných dosáhl čísla 639. Včetně následných procesů bylo uděleno celkem 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7830 let.

Hledáním jejich motivací se vždy otevře nekonečná debata o společenské vině, která má tendenci sklouzávat buď k radikálním ex post odsudkům, nebo nemístnému moralizovaní. Morálka se pak mění v kýč. Nemá přitom mnoho smyslu hledat důvody, proč tolik lidí neváhalo podepsat žádost o smrt pro ženu a matku. Nebudou překvapivé – strach, vlastní zloba, pomýlenost, slepá víra, nekritické myšlení, davovost. Mnohem zajímavější by bylo pátrat po tom, co tolik lidí při tom podepisování a po něm asi tak mohlo cítit a jak se se svým činem srovnali.

Napovědět může kniha Petra Koury a Pavlíny Formánkové „Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol.“ Nejde o studii sledující, co se to stalo s poválečnou československou společností, že se mohla takto zachovat. Je to „jen“ edice pramenů, hlavně právě článků, petic a dopisů žádajících trest a někdy výslovně volajících po krvi.

Jistěže to byla kampaň připravovaná režimem a jeho představiteli. Nejspíš v tom bylo i mnoho snahy zařadit se, nevyčnívat, neprovokovat odpíráním poslušnosti, přizpůsobení se. Nejvíce z těch všech zdánlivě agilních a bojovných textů, často podobných jako vejce vejci, ale paradoxně vysvítá nezájem – o osud obviněných i o stav vlastního svědomí.

Kolektivní vina dětí i jejich krmičů

Všechno to začalo dřív – jak s Horákovou, tak s těmi, co žádali její smrt. Nejen v březnu 1950, kdy se celá kampaň chystala. Nejen v předchozím soudu s kněžími, kdy si mnozí aktéři procesu s Horákovou už zkoušeli své role. A to jak novináři píšící pod přímým vedením ÚV KSČ o procesech, tak autoři propagandistických brožur a filmů, nebo prokurátor Josef Urválek a dělnická prokurátorka Ludmila Polednová, kteří už tady řečnili o „zločineckém spiknutí proti republice“, „špionážních rejdech ve službách imperialistů“ či „zákeřné přípravě třetí světové války“ atd.

Začalo to už před únorem 1948, už třetí republikou, válkou samotnou i republikou druhou, kdy se společnost radikálně proměnila a smyslem života se stalo přežít za každou cenu, někdy se přizpůsobit, nad nespravedlností lhostejně mávnout rukou, zavřít oči, upínat se k běžným radostem života a vychovávat v tomto praktickém modu vivendi další generace.

Jen tato lhostejnost naučená jako praktická dovednost, jak žít i v časech, kdy to k životu moc není, mohla otupit svědomí a pocit elementární spravedlnosti natolik, že rekreanti z Luhačovic mohli psát Státnímu soudu, aby Horákovou a spol. potrestal co nejpřísněji. Astronomové z Československé astronomické společnosti viděli, že pravou vlastí obviněných „byl kapitalistický svět, pravými přáteli imperialisté, kterým chtěli náš národ zaprodat“.

Krmičky a krmiči z ostravských velkovýkrmen psali, že „Zenklové a jemu podobní nám republiku rozbíjet nebudou“. Učitelé z Hrozenkova slibovali, že o procesu řeknou svým žákům a jejich rodičům budou na schůzích číst Makarenkovy spisy o výchově, aby už nikdy v této zemi nevyrostli takoví zrádci. Zaměstnanci pivovaru v Popovicích odpovídali „na záškodnické pikle naší reakce a naší zrádné emigrace ještě usilovnější prací a zvýšením bdělosti a ostražitosti“.

Nejsmutnější bylo zneužití dětí, které prosily prezidenta Gottwalda a Státní soud, aby jim neznámou Miladu Horákovou přísně potrestal. Učitelé a rodiče je vybízeli nejen k podepisování, ale rovnou k návyku na udávání, když jim diktovali dopisy o tom, že „děti těchto obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče, kteří kopou nové hroby pro ně a pro nás všechny. My však prohlašujeme, že si republiku rozvracet nedáme a že každého podezřelého ohlásíme“.

Časopis Pionýr s podtitulem Škola a svět ostatně dětem jasně říkal, co je správné, možné a přípustné požadovat. Horáková v něm byla školákům líčena jako zkrachovalá politička ve službách milionářů, které „Vítězný únor udělal tlustou čáru přes její pletichářský rozpočet. Šla podle Pionýra proti lidu a ten ji vyhodil na smetiště dějin“.

Jak připomínají Koura s Formánkovou, nejen do dětských myslí se dostávala nenávist jako integrální prvek dobové morálky, ale celá dobře připravená kampaň vědomě usilovala o co největší zapojení občanů, aby tak nešlo proces právě v tehdejším kontextu snadno vnímat jako výsledek politického boje mezi aktuálně vítěznými komunisty a poraženými demokraty, které pro výstrahu všem, kdo by se snažili o odboj, komunisté brutálně likvidují. Všichni se na tom měli podílet, aby to byla vina kolektivní.

Pokračování na DeníkN

Vraťte mi Krocínovu kašnu

Vyprávěl mi jednou jeden přední zastánce obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jak jim doma visel obrázek rynku i se sloupem a jak mu bylo vždycky líto, když tudy s tatínkem šli, že už tam sloup není a že by měl být. Tak už je a je po lítosti. Jenže já měl tetu…

A ta teta měla doma grafiku rynku a na ní byla Krocínova kašna. A té tetě bylo líto, že už tam není. Ta kašna. Krásná, starší než Mariánský sloup. Z konce šestnáctého století. Vznikla na popud purkmistra Václava Krocína staršího z Drahobejle a vydržela tam vedle radnice a sloupu skoro tři století. Její stavba stála jenom o groš míň než celý Karlův most a jeden život dělníka.

Byla z hnědočerveného sliveneckého mramoru a skládala se ze čtyř částí: stupňovitého podnoží, nádrže ve tvaru 13bokého dutého hranolu, středního sloupu pro vodotrysk a bočního sloupu pro vodovod na straně k radnici. Voda se nabírala z předsunuté vany, do níž proudila tlamou sochy delfína, a z vnitřní strany kašny tlamičkami dvanácti žab.

Důmyslný systém vodovodu se klikatil po třech patrech pod sebou a proti sobě. Do toho sochy čtyř římských bohů, reprezentujících živly přírody: Jupiter jako oheň, Neptun voda, Héra vzduch a Pomosa s rohem hojnosti coby země. Navíc čtyři vodní panny, polobohové chrlící vodu, lví hlavičky a nahoře Tritón, který ale zanikl a nahradila ho plechová rakouská orlice. No nádhera. Kam se hrabe Hus. Vždyť ani nechrlí. 


Postupně chátrala, mramor propouštěl vodu, oprava by stála moře peněz, a tak ji roku 1862 nechal magistrát rozebrat a sochy z ní skončily v lapidáriu. Uvažovalo se už samozřejmě o její obnově. To by se teta radovala, a kdo ví, jestli v tom neměla prsty. Sochař Vlček s profesorem Sixtou udělali za první války kopii podle původních nákresů, ale nebyla doba na kašny.

Chudák purkmistr Krocín se tak obnovy svého pomníku nedočkal a musí mu stačit erb na dřív jeho domě U Halánků, dnes Náprstkově muzeu, nebo vzpomínka na někdejší usedlost Krocínka. Přitom by každý pražský primátor měl mít snahu obnovit tuto památku na svého předchůdce, pokud chce, aby se také na něj po staletích vzpomínalo.

A tak je čas přijít s iniciativou na obnovu Krocínovy kašny, už pro tu tetu a pro toho primátora Krocína. Jistě kunsthistorici napíšou spoustu petic o tom, že ve Slivenci se už mramor netěží a že by tedy materiál nebyl autentický, že by to nebyla ani kopie, protože se kašna nezachovala jako celek, takže není co kopírovat a také by jistě zaznělo dost argumentů o tom, že kašnu dnes už netřeba, když nám voda teče z vodovodu.

Opřeni o nový Mariánský sloup z dříkem z Indie, bez soch ďáblů zápasících s anděly v zemi plné ateistů se takovým argumentům bude možno dlouho potutelně smát a chystat si slavnostní putnu, se kterou si jednou půjdeme zase pro vodu na rynek.

Neměli jste mezi příbuznými nějakého úředníka, kterému chybí neogotická radnice? Milovníka chladných zbraní, kterému se stýská po budově zbrojnice (té by teda musel kousek uhnout Husův pomník, ale to se vejde)? Žijí ještě potomci Fricka Neugrünnera z Chebu, jehož zkomoleně nazvaný Krennův dům do roku 1901 stával tam, co je dnes parčík před chrámem sv. Mikuláše? A co pranýř? Nekřičí ten nejvíc po obnově?

Psáno pro blog Aktualne.cz

Nechápali jste, co se s vámi děje. Museli jsme vás zachránit

Řeč pronesená v Café Jericho 4. 12. 2019 při uvedení amerického vydání knihy editora Josefa Pazderky Invaze 1968 – Ruský pohled

Vrátit se po letech ke knize Josefa Pazderky Invaze 1968 – Ruský pohled v těchto dnech, to je věru zlomyslnost. Nezbytně to čtenáře uvrhne do více či méně místných aktualizací. Naštěstí pohled této knihy není jednostranný, není nějakou alternativní pravdou postavenou proti monolitickému československému výkladu roku 1968 a invaze ze srpna. Je to kniha plastická, kde potkáváme mnoho valér ruského pohledu na Pražské jaro a onen 21. srpen. Od vojáků, zaměstnanců sovětského velvyslanectví, agenů KGB přes novináře a disidenty až po obyvatele zauralských provincií. Je tu nezpochybnitelná Natálie Gorbaněvská se svým velkým osudem a se svým bojem za naši i vaši svobodu, stejně jako generál Kosenko se svými léta nezpochybňovanými výklady ze sovětské propagandy toho roku.

Ve slovech hned několika pamětníků ze sovětské strany se to stále hemží “zmanipulovanými lidmi”, kteří v tom Československu nechápali, neviděli, nerozuměli, co se s nimi děje. Je tu záchrana světa před třetí světovou válkou, stejně jako disentní pohled, jako vzpomínky těch, kteří se invazí cítili poníženi a zahanbeni, i setrvalé váhání lidí jaksi uprostřed, těch mimo, těch, co radši neví a nezajímají se, ještě by si svůj svět zbytečně komplikovali.

A že to komplikované bylo, o tom nebudiž pochyb. Už samotný pojem Pražské jaro, u nás vnímaný v zásadě pozitivně a nadějně, měl v SSSR vrstevnatější přijetí. Od nadějí liberálů až po nesouhlas konzervativců – když tam ten Dubček chce mít lidskou tvář, jakou pak máme my?

Už zmíněný Kosenko, který velel 35. motostřelecké divizi Skupiny sovětských vojsk v NDR a v srpnu 1968 měl na starosti obsazení centra Prahy, uvězněný dodnes do jediného správného výkladu, je v tomto ohledu přímo příznačnou postavou. Vždyť v jeho hlavě opravdu tehdy stály “na hranicích západoněmecké a americké jednotky a chystaly se překročit hranice. Do toho dubčekovské vedení, které tvrdilo, že má situaci pod kontrolou, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nazrával velmi závažný konflikt a my jsme zachránili svět před třetí světovou válkou,” vzpomíná v Pazderkově knize generál.

Propaganda je silný nástroj, tehdy jako dnes, a výsadkář Šmeljov, který má nakonec více odvahy nazřít skutečnost, než jeho generál, vysvětluje, že zvlášť ozbrojené složky o síle vymývání mozků věděly své. “Člověk zvenčí si to téměř nedokáže představit – vy jste zažili jen slabý odvar stalinského ideologického uragánu,“ říká v knize bývalý výsadkář s tím, že se dnes nakonec cítí jako nedobrovolný spolupachatel zásahu, který udusil legitimní československou snahu o demokratizaci a větší svobodu.

Ano, byli nezvaní hosté. Aspoň pro většinu tehdejší československé společnosti. Ale když vidíme dnes ruskou propagandu a její vliv na ruskou společnost, když vidíme u nás ty, kteří zase pokukují po pohodlí moskevské direktivy, která by tak svůdně zase snímala zodpovědnost za naše osudy z našich ramen, nelze se ubránit tázání, kolik dnešních Biľaků by podepsalo nový zvací dopis a kolik Vorbjovů a Kosenků by rádo přišlo zase zachraňovat. Jistě už ne na tancích, ale copak nestačí osedlat si nějaký ten zdánlivě zpravodajský web a pár místních služebníků?

Propaganda, která ovládla mysl generála Kosenka, nezanikla. V posledních měsících jsme ji i u nás viděli a pocítili více než kdy před tím. A stále jí straší v hlavě staré boje – Koněv, Vlasovci, srpen 1968. Přál bych nám (a myslím tím nám tady i jim tam), aby se už žádný další výsadkář Šmeljov nemusel jednou za své činy vůči české ani žádné jiné svobodě a demokracii zpovídat v knize tak výmluvné jako ta od Josefa Pazderky.

„Dělejte chyby, posunou vás dál“ – rozhovor s M. Divišem

Miluje Voskovce a Wericha, cituje Karla Čapka, bydlí na samotě a přitom v Praze, pilotuje dopravní letadlo, takže vás možná letos vezl na dovolenou, a u toho ještě řídí jednu z největších pojišťoven u nás. Generální ředitel Kooperativy Martin Diviš opravdu není nějaký rotující manažer, který dneska vede pojišťovnu a zítra pekárnu. V Kooperativě je skoro čtvrt století, a jak říká, hlavně se nebát vlastních chyb.

Do Kooperativy jste přišel v roce 1995. Je to časté, že vrcholový manažer vydrží u firmy tak dlouho?
V korporacích to běžné není. Možná to ale bude i tím, že jsem původně nestál o to být ředitel a vůbec být v Kooperativě. Byl jsem mladý podnikatel s několika zaměstnanci, bylo mi třiadvacet. Uvědomil jsem si, že se ještě chci učit. V Kooperativě hledali mluvčího, na což jsem neměl vzdělání, a navíc se mi do pojišťovny moc nechtělo. Ale zkusil jsem jít na pohovor a hodinu a půl jsem mluvil se zakladatelem Kooperativy Vladimírem Mrázem. Vyšel jsem ven a věděl jsem, že pro toho člověka chci dělat. On tak zajímavě mluvil…

Je pro pojišťováka podstatné zajímavě mluvit?
V prvé řadě – kdo je pojišťovák?

Ten, kdo mě přesvědčuje, abych se pojistil?
Ale to je jenom malá část. Pojišťovna je složená z lidí mnoha profesí. Najdete tady veterináře, strojaře, stavaře, lékaře, pojistné matematiky, což je složitá věda sama o sobě, pro mne tak na úrovni jaderné fyziky. Potřebujete různé lidi, abyste měl šanci chápat společnost jako celek a znát její potřeby. Když děláte auta, hlavní je výrobní linka, ostatní jí pomáhají. U nás je to vyrovnanější. Jednotlivé role mají na výsledek stejný vliv – někdo produkt vymyslí a spočítá, jiný prodá, další likviduje škodu.

To ale vypadá, že každý má svou jasnou roli. Ale jak se z tiskového mluvčího pak stane generální ředitel?
Funkce nedělají přece člověka. Pořád je to on. Nebo měl by být. Je fakt, že hodně lidí dnes to, co mají na vizitce, změní. Včera byli něčím, dneska mají na vizitce něco jiného, třeba i lepšího, a hned si myslí, že jsou něco víc. Začnou se jinak chovat, jinak mluvit, jinak myslet. Jsou to císařovy nové šaty, nic jiného. V každé takové funkci jste trochu sám, ale jakmile to ještě podpoříte, přestanete se bavit s běžnými lidmi z firmy, začnete mít dojem, že neděláte chyby. Všechno vám jde, všichni vám vyhoví, žádný problém. Ve skutečnosti leda velký omyl.

Děláte chyby?
Každý je dělá. Já samozřejmě taky. Nováčkům u nás vždycky říkám: „Dělejte chyby, posunou nás dál. Jenom je pak už neopakujte, nesmí položit podnik.“ Když uděláte v jakékoli firmě atmosféru, že jako šéf jste neomylný, začne společnost pod vámi umírat.

„Pojišťovna poskytuje službu. To je u nás pořád bráno jako něco horšího. Ale dobrý číšník taky dělá službu. To on rozhoduje, jestli se do restaurace vrátím. Stydíme se, že někdo dělá kvalitně svoji službu. Přitom jsme 40 let posluhovali a nijak nám to nevadilo.“

Táta mi věřil

Dá se tomu ale nějak předejít, aby člověk nezblbnul z vlastní důležitosti a funkce?
Je to, jako když děláte autoškolu. Všichni jsme jezdili na tajňačku bez papírů, a to jste pokorný. Říkáte si, aby mě nechytili, byl by problém, tak jedete opatrně a ohleduplně. Pak si uděláte papíry, už můžete jezdit legálně, a najednou šlapete na plyn agresivně, ostře, bezohledně. Přitom mezitím uplynul jenom týden, měsíc, v čem jste najednou zkušenější? Když pojedu ve Formuli 1, to zdaleka neznamená, že to umím jako Lauda nebo Schumacher. A přesně tenhle dojem mnozí manažeři mají – stoupají nahoru velmi pokorně, a když se dodrápou, kam chtěli, cvak, a vědí všechno, rozumí všemu, nedělají chyby.

V kolika letech jste řídil bez papírů?
Ve dvanácti. Táta měl ke mně ohromnou důvěru. Bydleli jsme a bydlíme v Šárce a kolem nás nikdo není, a tak vždycky říkal: „Kdyby se něco stalo, kluk musí umět dojet pro pomoc.“ No máma to neviděla ráda. Ale já měl s tátou dohodu a nikdy jsem ji neporušil. To pro mě bylo víc než dělat machra nebo si v patnácti dát pivo. Radši jsem pil vodu, ale mohl jsem řídit.

Říkám si, jestli to není stále totéž – chyby a důvěra, že se z nich poučíte. Za volantem, v byznysu…
Rozhodně. Táta mě naučil řídit jenom tím, že mě nechal dělat chyby. Dohlížel, aby nebyly velké a abych se z nich poučil a už je neopakoval. Z vlastních chyb se nejvíc naučíte. Politici, manažeři jsou přece lidi jako každý. A každý dělá chyby. Tak proč to nepřiznat. Jako manažer můžu udělat špatné rozhodnutí, však taky za něj nesu odpovědnost a musím si to odmakat, napravit a případně mě to něco stojí. Ale osobnosti vznikají tím, že se nebojí přiznat chybu. Místo toho dneska vidíte spoustu „bezchybných“ manažerů, kteří se ale bojí kdečeho.

Takový nadhled jste získat díky tomu, že jste tak dlouho ve vedení, nebo vás inspirovali jiní?
Potkal jsem díky své práci dost silných osobností. Lidí, kteří ve svém oboru opravdu něco dokázali, změnili. A to pak posloucháte. Navíc jsem byl zvyklý z domova, měl jsem staršího otce, tady v Kooperativě jsem dělal pro Vladimíra Mráze, člověka o dvě generace staršího, naučil jsem se naslouchat. Jak říkal Karel Čapek: Staří možná špatně běží, ale radí dobře.

Ale stačí staří na dnešní svět? Málo viděli, málo zažili, technologie je předhánějí…
To sice ano, ale mají odžito a mají zkušenosti. Nejsem fanda rotujících manažerů, kteří jsou dnes tady a zítra na druhé straně světa. Asi to má nějaké praktické výhody, ale pokud chcete podnik opravdu dobře řídit, musíte ho znát. Lidi nejsou kolečka do hodin, které můžete vyměnit kus za kus. Je to organismus, rostl v nějaké kultuře, rodině, má nějakou kinderstube. Jakmile toto všechno srovnáte na nulu, zjistíte, že nakonec jediné, co chcete po zaměstnancích, je, aby drželi pusu a krok. Já chci ale hlavy těch lidí, proto je musíte umět vyslechnout. Rolí manažera je balancovat tak, aby v podniku udržel fungující tým.

Máme se jako nikdy

Když už jsme u toho, má nějaký vliv na to, o čem mluvíte, národnost? Může Čech dobře řídit asijskou firmu nebo, co já vím, Ind českou?
Skoro deset let jsem dojížděl na rakouské představenstvo, kde jsem byl jediný cizinec. Mohl jsem srovnávat své české zkušenosti s rakouskými. Vemte si, jak jsme si blízcí. Staletí stejných dějin, podobné kuchyně, stejné kořeny, a přesto je to strašný rozdíl. Nevysvětlíte tam Cimrmana nebo Wericha. Není to na škodu, oni mají zase své, ale nevysvětlíte to, nepochopí to. Takže tam můžu pracovat, ale být opravdu doma, ve svém prostředí, to se mi tam nepovedlo.

Jako Čech se z toho můžu těšit, ale říkám si, je to do moderního byznysu užitečné nastavení?
Jsem v tomhle asi exot, ale kultury Anglie, Německa, Francie a dalších zemí se prostě liší. A bez detailní znalosti kultury těch zemí tam jako cizinec těžko můžete dělat úspěšně nějaký byznys. Navíc často vidím, že třeba do Čech ze světa přicházejí manažeři řekněme druhé kategorie, kteří by doma nebyli tak úspěšní. Tady se vyšvihnou i díky tomu, že mají globální zkušenost, a domů se vracejí už na pozici, na kterou by bez této okliky nedosáhli. Ale je to ku prospěchu věci?

Tak teď nevím, jestli z vás mluví patriot, nebo jestli to někdo ze čtenářů nepochopí i jako potvrzení českého zápecnictví.
To v žádném případě. Naše češství je zvláštní v tom, že svět spíš odsud pozorujeme, nejsme moc zcestovalí, máme osobnosti, ale málo poznáváme, nerozšiřujeme si obzory. Snad se to zlepší u mladších generací. Ale je právě podstatné, aby se mladí rozhlídli, získali zkušenosti a vrátili se. Člověk má pracovat tam, kde vystudoval, tu investici vrátit.

V pojišťovně musíte řešit budoucnost, odhadovat, co bude, připravit se na to. Takže, jak vidíte budoucnost?
Evropa prochází nejpohodovější dobou za poslední stovky let. Nebude to tak navěky, ale myslím, že si to málo uvědomujeme. Jsme ojedinělé generace, které nezažily velké války, katastrofy, žije se nám dobře. Před pouhými sto lety každé čtvrté narozené dítě zemřelo. Když se to stane dnes, píše se o tom v novinách. Mám osmadevadesátiletou tetu, která stejně jako moje babička přežila Osvětim. To je hrozně blízko, v čase i prostoru. Ještě s těmi lidmi můžeme mluvit, dotknout se jich. Pro mého malého syna už to ale bude daleko. Možná to pochopí, ale neprožije. Je neuvěřitelné, jak dobře se máme. Na druhou stranu, nevyrůstají silné osobnosti. Máme politiky, ale ne státníky. Masarykové a Churchillové rostou holt z průšvihu.

„Když vezmu lidi letadlem nad jejich dům, říkají, že to není on. Cesta přece vede jinak, tohle tam nemáme, tohle zase chybí atd. Přitom je to jejich dům, jenom ho vidí z úhlu, ze kterého se na něj nepodívali. Díky lítání vím, že záleží na tom, jak se na věc díváte.“

Simulátor pro všechny

Takhle hluboce o věcech přemýšlíte i za kniplem letadla, nebo to tam všechno vypnete…?
Lítání mě drží nohama na zemi. Když jste generální ředitel, řídíte tisíce lidí atd.V letadle nikoho nezajímá, co jste, kdo jste, musíte perfektně udělat svoji práci, máte odpovědnost. Je to jiný typ koncentrace a to mi pomáhá. V Kooperativě musím stále hledat cestu, nové řešení, improvizovat. V letadle je to přesně naopak. Všechno má své předem dané kroky, postupy, pravidla. A to tak, že když si sednu do kokpitu s druhým pilotem, kterého neznám, stejně ihned pracujeme jako sehraný tým. Není prostor pro nějakou kreativitu.

Má naopak létání a vedení firmy něco společného?
V letadle i ve firmě musíte být napřed. Znáte to z auta. Když začínáte řídit, sedíte tak, abyste viděl před auto. Ale to je marné, tam už většinou nic nezachráníte. Po čase si sednete tak, že koukáte víc dopředu. Ve firmě přemýšlím, co bude za rok za dva, ne co bude zítra, to dělají jiní. A v letadle je to zrovna tak.

Doporučil byste létání jako relax pro manažery?
Samozřejmě to je individuální a nikomu nic nemůžu doporučovat, ale chápu, jak to myslíte. Takže v jistém ohledu ano. Jednou za půl roku totiž jako pilot musím projít simulátorem a z toho vylezete pokornější. Zažijete situace, kde nejste svým pánem a nic neřídíte, jen reagujete. A to je princip simulátoru – má vás kromě lítání taky usadit na zem, abyste zkrotil lidský faktor. Ten může za většinu chyb. Říkáte si: „To ještě zvládnu.“ Simulátor vás musí odnaučit nezodpovědně riskovat. Doporučil bych takovou zkušenost každému politikovi, manažerovi. Když pilot udělá chybu, zůstanou za ním mrtví. Ale copak u ředitele to je jinak? I po nás můžou zůstat mrtvé podniky, neprávem propuštění lidé. Mnoha ředitelům a politikům bych dopřál simulátor, který by jim nekompromisně řekl: „Chlapče, buď rád, že jsi tam, kde jsi, ale vzpamatuj se.“

Vyšlo na blogu Koop.cz

Češi a jejich šlechta. Pohrdání, nenávist a pak nostalgie po monarchii. V čem se ale skutečně můžeme nechat inspirovat?

Komentář Martina Gromana: Česká televize odvysílala druhou řadu cyklu Modrá krev a reprízuje řadu první. Český rozhlas uvedl četbu z knihy Vladimíra Votýpky Paradoxy české šlechty. A také autor tohoto komentáře si před lety s tématem potomků české aristokracie užil několik let natáčení série rozhlasových dokumentů. Zdá se, že český plebejský národ téma nobility přitahuje. Co za tím je – touha po monarchii, oblíbené chození na hrady a zámky, nebo v zásadě bulvární zájem o lidi, kteří na rozdíl od většiny z nás znají své předky stovky let dozadu?

Rakouský místodržící a premiér hrabě František Thun von Hohenstein jednou v panské směmovně ve Vídni utrousil, že ty Čechy nechápe, buď jsou to hulváti, nebo líbají ruku. Snad jako potvrzení jeho slov vynesl na veřejnost tento výrok jeden z českých poslanců, který to zaslechl. Indiskrétním poslancem nebyl nikdo jiný než Tomáš Garrigue Masaryk.

První republika, kterou TGM o pár let a jednu válku později založil, jedním z vůbec prvních zákonů zrušila šlechtické tituly. A už tady, od prvního měsíce našeho republikánství, začíná spletitý vztah Čechů k jejich šlechtě, notně samozřejmě zamotaný už ve století předchozím, kde ale přece jen šlo ještě více o soužití.

Češi mluví česky
Ostatně bez české zemské šlechty by nebylo Národní muzeum, Národní divadlo, Národní galerie a tak dále. Česká vlastenecká společnost nebyla ještě dost movitá a silná, aby tak velké projekty dokázala financovat. Romantické zkazky o sbírce lidu na Národní divadlo jsou sice hluboce zakořeněny v české mytologii, ale nebýt donátorů, jako byl především habsburský dvůr nebo kníže Schwarzenberg a další, divadlo by stálo o hodně později a bylo by chudší. Národní muzeum založili také šlechtici usazení v zemích Koruny české – faktickým zakladatelem byl paleontolog Kašpar Maria Sternberk, který vznik muzea inicioval společně s Františkem Antonínem a Janem Nepomukem z Kolowrat.

Devatenácté století navodilo i ve vztahu ke šlechtě, jako v lecčems jiném, pozdější problematický stav. Především do něj vneslo fenomén jazykového vlastenectví. Do národního obrození byl Čechem každý, kdo žil na území Čech, Moravy a moravského Slezska. Nově se přidal nárok mluvit česky. Šlechta ale byla mezinárodní, nikoli přísně lokální fenomén. V 17. století mluvila především španělsky, o sto let později tíhla k francouzštině, v 19. století to ve středu Evropy byla výrazně němčina. Jak postupně slábla nutnost příslušet ke dvoru, usazovalo se stále více šlechticů na svých statcích na venkově. Mnozí se tedy zabydleli u nás, v českém prostředí, a začali přijímat jeho zvyklosti, tradice i jazyk.

Stejným vývojem ale v té době procházely také měšťanské rodiny, také ony se rozhodovaly, k jakému fenoménu budou patřit, jakým jazykem budou mluvit. Mezi českými vlastenci najdeme dost takových příkladů – stačilo třeba málo a zakladatel Sokola Miroslav Tyrš by mluvil jen německy, ostatně jeho druh Jindřich Fügner se česky nikdy nenaučil.

Pokračování v DeníkuN

Lubomír Štrougal byl pragmatik a kabinetní hráč s chladnou hlavou, který se dokázal vyhnout zodpovědnosti

Nejdéle sloužící československý premiér, jehož víc než 18 let ve funkci nikdo nepřekonal. Lubomír Štrougal byl vnímán jako nejreformněji naladěný představitel v normalizační špičce KSČ, změn ale prosadil pramálo. Místo toho se stal spolu s Gustávem Husákem nejexponovanější tváří normalizace s její nesvobodou, cenzurou, útiskem i pasivitou. Pozitivní pověst mu zajišťovaly jen četné návštěvy sportovních utkání a fámy o jeho vztahu se zpěvačkou Helenou Vondráčkovou. Přinášíme další díl Tváří normalizace.

Po listopadu 1989 žil Lubomír Štrougal v ústraní, politicky se neangažoval a dění výrazněji nekomentoval. Na rozdíl od Miloše Jakeše nevyhledával ani každoroční prvomájové oslavy KSČM. Napsal dvě knihy vzpomínek, ze kterých je zřejmé, že své politické kroky nerevidoval. Spíše je zklamaný a má dojem, že mu třicet let svobodného vývoje dává za pravdu – měli ten reálný socialismus víc ekonomicky reformovat, jak si přál. Nebýt konzervativců jako Vasil Biľak, jistě bychom na tom podle něj jako stát byli v osmdesátých letech lépe a nic se nemuselo měnit.

Penzista Štrougal trávil mnoho let na své chalupě v Orlických horách, v usedlosti Na Kobyle za Kořenovem. Zatím úspěšně unikl všem pokusům jej obžalovat, především za jeho kroky v čele ministerstva vnitra. Jeho 95. narozeniny minulý týden připomněly beze slova kritiky Lidové noviny. Jeho dcera Eva si s Danielou Flejšarovou otevřela módní ateliér E.daniely. Zeť, dlouholetý redaktor Mladého světa Jiří Janoušek, začal po revoluci podnikat v reklamě a vedl Asociaci komunikačních agentur. V říjnu 1924, kdy se Lubomír Štrougal narodil, ale tomuto podnikatelskému úspěchu jeho pozdější rodiny nic nenasvědčovalo.

Opatrný reformátor na vnitru

Na svět přišel jako syn významného jihočeského komunisty Josefa Štrougala. Ten ve Veselí nad Lužnicí dokonce založil místní organizaci KSČ. Otec se za války zapojil do odboje a v roce 1941 byl zatčen. Zahynul 3. února 1945 při bombardování berlínské věznice Plötzensee.

Lubomír pronásledování unikl, v roce 1943 dokončil gymnázium, neušel ale totálnímu nasazení a s koncem války vstoupil, jako mnoho dalších, do komunistické strany. Studoval práva a vedle toho přednášel na stranické politické škole v Českých Budějovicích. Původní záměr stát se soudcem opustil, místo toho vyslyšel lákání budějovických komunistů, aby se profesionalizoval jako stranický funkcionář. V roce 1952 se oženil s členkou KSČ Věrou Novákovou, se kterou měli kromě zmíněné dcery Evy i syna Lubomíra. Jejich manželství trvalo přesně 40 let, po rozvodu se Štrougal znovu oženil.

Pokračování v DeníkuN

Média a stát

V poslanecké sněmovně uspořádala poslankyně ANO Barbora Kořanová seminář nazvaný Média a role státu v jejich kontrole. Dalo by se o něm mluvit z mnoha důvodů, ale my se podržme jediného. Jak mnoho se tu o médiích mluví a jak málo se o nich myslí a naslouchá.

Na úvod semináře mediální teoretik Jan Jirák konstatoval, že u nás už dlouho panuje malý tlak na pestrost, různost médií. Rádia například vysílají jedno jako druhé a v poslední době i některé stanice veřejnoprávního vysílatele vsadily na to, že se zařadí do stejného chumlu. Vše se komercionalizuje, na frak dostává pluralita.

Jestli nám podle Jana Jiráka něco opravdu chybí, je to koncepční mediální politika. Stát zasahuje do chodu médií nahodile a chaoticky, nezřídka jde o personálně motivované osobní revanše politiků vůči konkrétním manažerům nebo žurnalistům. Místo nich by odpovědná politika měla ale přijít s dlouhodobou koncepcí podporující právě pluralitu a diverzitu mediálních obsahů. Aby to nebyly jen samé rozhovory, stále stejné písničky, stále stejné tváře a hlasy.

Politici podle Jiráka ale žel nedovedou vnímat média jako kulturní a kulturotvornou instituci, jako veřejný statek nebo jako prvek kultivující politické prostředí. A tak podle něj bude interakce mezi státem a médii nadále chaotická, okamžitá, improvizovaná, a i kdyby byla v tom či onom případě sebechytřejší, bude dál jako celek bezkoncepční.

Znalec online médií, Filip Rožánek, Jirákova slova potvrdil také z prostředí nových médií, kde koncepce chybí snad ještě bolestněji. Právě v online světě mohou neregulovaná média šířit obsahy zcela bez kontroly, bez nároků na profesionální standardy. Nenávistné, diskriminační nebo vyloženě teroristické obsahy mají stejnou šanci jako ty pravdivé, ověřené, relevantní. Ani u nových médií stát prostě neví, jak se ke stavu současného světa postavit, neexistuje vize, koncepce, politika, strategie. A kde nejsou pravidla, tam, jak připomíná Rožánek, bují vlastní, kolikrát osobitá pojetí a výklady zákona.

Mediální analytik Milan Šmíd následně vysvětlil, proč jsou dnes už pojmy z 19. století jako objektivita a vyváženost zastaralé a na online, globalizovaný svět se dají těžko aplikovat. Objektivitu by podle Šmída měla raději nahradit věcná správnost a místo vyváženosti abychom spíše hledali nestrannost.

Když do diskuse odborníků vstupovali se svými příspěvky přítomní politici, jakoby se rozhodli, že tvrzení svých akademických partnerů budou rovnou sami dokládat.

Když byla řeč o tom, že chybí koncepční mediální politika, a že se často odehrává na půdorysu osobní ukřivděnosti – nemohl ministr kultury Lubomír Zaorálek posloužit lépe než historkou o tom, jak se nepříjemně cítil v České televizi, když se jej ptali, proč se jako předseda zahraničního výboru před časem vydal do severní Koreje, když to jaksi není zcela v linii naší zahraniční politiky. Mám mandát, tak co bych nemohl – kontroval Zaorálek, aniž by si zřejmě uvědomil, že žádné médium tu není od toho, aby se v něm politici cítili příjemně. Jediným poměrem mezi novinářem a politikem mají být otázky.

Ministr se také vyslovil pro to, aby se překonávala bariéra mezi politikou a médii. Svým výrokem “buď budeš dělat v ČT, nebo dělej politiku” ovšem zrovna šťastně na tuto cestu naproti médiím nevyrazil. Alespoň že přiznal, že problémem, který aktuálně řeší sněmovna s ČT není reálně hospodaření televize, ale právě nespokojenost značného množství poslanců s tím, jak ve vysílání a pod palbou novinářských otázek dopadají. Napadá vás okřídlené úsloví o nadávání na zrcadlo, no nic.

Poslanec Patrik Nacher se pak pokusil vystavět argumentaci o tom, kdo tu smí být kritizován a kdo ne. Kritizovat politiky je podle něj in. Kritizovat média, soudce, státní zástupce prý možné není. Ponechme teď stranou, že sám Nacher, než se stal politikem, byl výrazným kritikem politiků a jejich činů. Ale, že by v Česku média byla posvátné krávy? Copak lze přehlédnout desítky let výkonu Miloše Zemana na tomto poli a dalších desítek jeho následovníků, kteří ke kritice médií před časem přidali právě třeba státní zástupce? To je skutečně perspektiva možná snad jen ze Sněmovní ulice.

Média, zvláště ta veřejnoprávní, nejsou nedotknutelná, mají být kritizovatelná a také jsou hodně kritizovaná. Mají na ně být velké profesní nároky, a ty právě dost velké aktuálně bohužel nejsou. Ale nic z toho není důsledkem stavu, že by politiky ve veřejném prostoru každý tepal a média ne.

Další poslanec ANO Aleš Juchelka se ve svém vystoupení také neobešel bez stýskání nad tím, jak jsou na něj média nehodná, ale dlužno říct, že aspoň on projevil snahu vést dialog, napravovat situaci, neotevírat zákony zbrkle, ale po debatě, protože doba na změny dozrála a dojít do těchto změn s hlavou horkou by nebylo chytré.

Zatím se zdá, že chladnou hlavu tu mají spíš odborníci, analytici, akademici. Politici sice pořádají debaty, ale jak řekl Filip Rožánek – stále stejní na stejné téma na stejných místech… a zatím se stejným výsledkem.

P. S. Škoda, že ANO do sněmovny nepozvalo nikoho z novinářů, nakonec to tak bylo klasicky o nich bez nich.

Publikováno na blog.aktualne.cz

Češi v informační válce zatím dobrovolně prohrávají

Pokud se za třicet let svobody česká společnost v něčem změnila, je to mimo jiné v tom, že se rozmělnila, rozpadla na menší celky. Atomizovala se. Není to stýskání, ale konstatování – dřív jsme měli jedny zprávy, jednu televizi, málo novin atd. Sdíleli jsme tak stejné obsahy, stavěli jsme se k nim různě, ale témata byla společná. Svoboda přinesla pestrost, ale nezaregovali jsme na ni dostatečně v tom, že bychom si uvědomili také odpovědnost, kterou každý z nás nese. Když něco říkám, musím vědět, odkud jsem to vzal, zda je to ověřitelný fakt. A pokud šířím svůj názor, měl by právě na takových faktech stavět.

V opačném případě se stáváme roztroušeným stádem rozehnaným po krajině a jsme snadnějším terčem pro dravější tlupy. Kdo nevěří ničemu, může snadno uvěřit čemukoli. Právě vlivu dezinformací na náš veřejný prostor se věnoval seminář, který 9. října uspořádala stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky. Slovům několika odborníků, kteří se tématům dezinformačních kampaní věnují dlouhodobě a napno, přišlo naslouchat několik senátorů a pramálo poslanců. Je to dlouhodobá bolest těchto seminářů, že proběhnou bez většího zájmu a přinesou slabé výsledky. Přitom tento senátní seminář nebyl jen přehlídkou osobních zájmů, ale nabízel také řešení a varoval před trestuhodnými chybami, kterých se v souboji informací a dezinformací dopouštíme nejen jako občané, ale také jako stát.

Mají naše data a umí je použít

Autorka knihy Průmysl lži Alexandra Alvarová ve svém úvodním vystoupení popsala, jak války beze zbraní, ty informační, existují už od staré Číny. Přes George Orwella a jeho popis totality jako systému, který mocensky zakáže svobodný tok informací. Po Aldouse Huxleyho, který v Konci civilizace popisuje stát, kde masivní přemíra zábavy zahltí veškerý mediální prostor a vytlačí zájem o informace, až se lidé přestanou orientovat v tom, co je pravda.

Alvarová následně popsala, jak stejné principy v minulých letech nastolilo Rusko. Za Jelcina nemělo narativ, nemělo co říct svým lidem, kdo jsme a kam jdeme. Vrátilo se pak ke starému imperiálnímu principu a otevřeně se obrátilo k principu nonmilitární války. Má to svou logiku, je levnější než zbrojení a dá se relativně rychle a úspěšně uskutečnit.

V letech 2009 a 2010 tak Rusové kupují akcie Facebooku, Twitteru a dalších společností a nezajímají je dividendy, ale tvorba algoritmů. Přichází data driven economy a sledování chování lidí na sociálních sítích. Datová stopa, kterou každý z nás, i čtením tohoto blogu, po sobě zanechává, se stává předmětem obchodu. Analytické firmy nakupují naše data a pracují s nimi.

Jedna z nich, Cambridge Analytica, nejprve pracovala s daty o radikalizujících se mladých muslimech v Británii a snažila se pomoci jejich kontrolou. Následně jejich služby využili lidé připravující Trumpovu kampaň a podařilo se jim změnit mentální stav americké společnosti. Všichni naštvaní, znejistělí a opomenutí se snadno radikalizovali. Servery šířící protivládní a vše relativizující narativ jako Breitbart News se staly těmi nejsledovanějšími v USA. Rozumný střet přestal být skoro možným. Debatu ovládly emoce. Cambridge Analytica se následně podílela také na kampani pro Brexit.

Alexandra Alvarová uzavřela své vystoupení s tím, že “již došlo k propojení ruské informační války a britské a americké analytiky – dnes mají miliardy především psychologických dat lidí ze sociálních sítí a vědí, jak působit na jejich strachy a emoce, na slabosti svého publika.”

I kdybychom neměli Rusko, radikalizoval by nás Facebook

Datový analytik, šéf společnosti Semantic Visions František Vrábel připomněl, že jakmile přestaneme věřit, že něco jako pravda vůbec existuje, přestaneme věřit v demokratické instituce. Na základě analýzy obsahů ve veřejném prostoru pak připomněl, jak probíhá prosazování například ruského narativu do našeho prostředí. Stačí, když politici jako Tomio Okamura či oba Klausové a další relativizují dějiny a šermují přirovnáními EU k třetí říší a podobně. Mluví o tom, že EU chce potlačit národní státy, že Evropě má zase dominovat všem Německo apod. Toto oživování historických resentimentů pak přebírají mnohé servery často přímo placené Ruskem, jehož doktrínou je oslabení EU a NATO.

Stačí dvacítka takových portálů, která šíří své obsahy rámované proruskou ideologií a jejím narativem, a dopad tohoto snažení je nedozírný. Především v tom, že se následně jejich pravidelní čtenáři, a jsou jich u nás statisíce, stále více radikalizují. “Klíčové jsou sociální sítě, především Facebook. Jeho algoritmy znají naše slabiny a strachy a působí na ně, systém lajků ovlivňuje vyplavování dopaminu, a tento “hormon štěstí” pak způsobuje slast… Tvoří tak generaci drogově závislých, stejný proces probíhá chemicky při konzumaci kokainu,” konstatoval Vrábel. Společnost se atomizovala, klasická média ztratila vliv a roli, poptávka po stále více radikálních názorech roste.

“I kdybychom neměli snahy Ruska a Číny, které nás ohrožují, tak nás dostatečně ohrozí i algoritmy Facebooku. Lidé by i tak volili radikální strany, protože sami radikalizovaní už jsou,” uzavřel František Vrábel.

Čínská pravda

Analytik Euroasijského centra amerického think-tanku Atlantic Council Jakub Kalenský pak jeho slova rozvedl v tom, že každý zdejší politik, který opakuje ruské názory, šíří de facto ruskou propagandu. Stává se jakýmsi užitečným a často zřejmě i dobrovolným nástrojem v této, nadneseně řečeno, válce. “Servery, které tvrdí, že jsou alternativa mainstreamu, opakují jen v úterý to, co bylo v neděli v ruské státní televizi. Tomu pak jdou na ruku čeští politici, kteří mnohdy šíří ruskou propagandu jen proto, aby atakovali svého lokálního politického rivala,” popsal Kalenský.

Následně připomněl, že Evropa za poslední roky zažila 16 napadení voleb a referend, ale EU nevede žádné vyšetřování, ani lokální vlády nic takového nedělají, a vysílají tak jasný vzkaz. Nic proti tomu neděláme, bránit se tedy nebudeme. Rusko je ve svém snažení naopak trpělivé, pracovité a vytrvalé.

Pokud tomuto trendu některé státy vzdorují, jsou to země ve Skandinávii a Pobaltí, které mají s ruskou politickou letité špatné zkušenosti. Ruská informační válka je v Litvě, ve Finsku, v Estonsku téma. U nás politici řeší migraci, která tady ale v zásadě není, zato ignorují informační válku a masivní trolling, který zatím jede naplno.

Sinolog a ředitel projektu Sinopsis Martin Hála přiblížil ve svém expozé poněkud odlišnou informační strategii Číny. Ta je podle něj nadále leninským systémem, propaganda tu funguje jako za starých časů, jen s technickou modernizací. Od ruské propagandy se tak zásadně liší. Rusko relativizuje pravdu, je v zásadě postmoderní, Čína ale uznává jen jeden názor, ten správný, ten svůj. A pak je tu ještě druhý názor – ten špatný. To aktuálně poznalo vedení Prahy, když mu čínská ambasáda pohrozila, že až pozná, že má špatný názor, jistě pošramocené vztahy ještě rádo napraví.

Pro Čínu je toto pojetí normální a logické – je správný názor, je chybný názor a nic mezi tím. Cenzura pak logicky odstraňuje chybné názory. Je to propacovaný systém, světonázor. Nemají za úkol čelit narativům, pojmům západu, ale šířit svůj správný ucelený světonázor navenek. Uvnitř Číny je to snadné, tam má vláda k ruce mocenské a silové prostředky, navenek už to jde hůř. Narozdíl od Ruska má ale Čína peníze, díky kterým se snaží kupovat si místní mediální domy a skrze ně pak budovat předpolí pro svůj správný názor. U nás se to s TV Barrandov nepovedlo, protože to nebyl ekonomicky úspěšný model, ale je jen otázkou času, kdy to zkusí znovu a už se zkušeností.

Na sport peníze jsou, na bezpečnost ne

Bývalý velvyslanec ČR při NATO a zvláštní zmocněnce pro odolnost a nové hrozby na ministerstvu zahraničí Jiří Šedivý přiblížil stav, jak je třeba dostatečně s předstihem pracovat na tom, aby stát projevil určitou odolnost v krizových situacích. Jak na ně má být připraven a to jak po stránce materiální, enviromentální, ale také společenské. Aby například v konfliktu dovedl vzdorovat šíření propagandy, dezinformací, manipulací, aby měl živou schopnost kriticky myslet.

Jiří Šedivý konstatoval, že u nás je občanská společnost, neziskové organizace, think tanky, demokratické strany, nezávislá média, ale nekooperují a netvoří protiváhu dobře organizované dezinformační mašinérii. Tento prodemokratický blok, jak jej Šedivý nazval, čeká na impulz shora, aby se konsolidoval a začal fungovat. “Kritická masa se hromadí, roste, jakmile bude příznivější konfigurace ke strategickému přístupu, může se konsolidovat poměrně rychle a propojit ty, kteří nejsou k demokracii lhostejní, a může pak více trénovat odolnost společnosti proti virtuálním útokům a rozpadu fakticity.”

Neutěšený stav připravenosti státní správy na informační válku dokumentoval ve svém závěrečném vystopení vedoucí Centra proti terorismu a hybridním hrozbám ministerstva vnitra Benedikt Vangeli. Česká republika, jak připomněl, má v této oblasti schválenou strategii jak reagovat i po stránce informační na konflikty jako byl před několika lety ten na Ukrajině nebo Iráku apod. Bezpečnost už zkrátka není jen čistě vojenská, ale také informační.

Podobná opatření má samozřejmě opět Skandinávie, ale také Francie nebo Slovensko. Vědí totiž, že útok informačními prostředky je koordinovaný, stejně koordinovaná musí tedy být také obrana. My zatím nemáme ani komunikační politiku pro tyto případy a pak v krizových situacích nekomunikujeme jednotně.

V roce 2016 ministerstvo vnitra provedlo audit schválené koncepce a akčního plánu, který je pro všechna ministerstva závazný. Na ministerstvech mají podle něj vzniknout útvary, které se budou dezinformacím věnovat. Dnes funguje ale jen na ministerstvu vnitra, jinde podle auditu ne – nejsou na to vyhrazeny kapacity. Na sport jsou, ale na bezpečnost ne. “Pokud něco neuděláme, nedivme se. Obliba extrémních stran nevznikla sama a zadarmo. Je několik jednoduchých věcí, které lze udělat, my je máme za úkol udělat, ale nikdo je nedělá. Není vůle. Ačkoli máme jasný úkol od vlády, tak je možné úkoly neplnit,” uzavřel Vangeli.

Psáno pro blog.aktualne.cz

„Tohle přečteš. Jsi populární, tobě lidi uvěří.“ Normalizační média spojovala ochota zaprodat se

Normalizace v médiích neměla jen jednu tvář. Nejvíc ale byli logicky vidět lidé z Československé televize (ČST), mezi nimi i tehdejší zahraniční zpravodaj Oldřich Vejvoda. Jeho příběh ilustruje, jak normalizace na Kavčích horách vypadala a co od lidí vyžadovala – loajalitu a ochotu chopit se šance a využít ji. Přinášíme další část seriálu Tváře normalizace.

Oldřich Vejvoda se nejčastěji divákům hlásil jako zpravodaj z Francie, ale také z New Yorku, Velké Británie a dalších západních zemí. Nechyběla ani rozvojová Afrika. Jeho fotografii s telefonním sluchátkem u ucha si jistě vybaví nejeden pamětník. V druhé polovině 80. let, již zpátky v Praze, uváděl Televizní noviny, hlavní zpravodajskou relaci ČST. Dotáhl to i na vedoucího její zahraniční redakce, prostě jedna z úspěšných kariér té doby.

V roce 1972 absolvoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, prošel praxí v Rudém právu a během studia začal pracovat v televizi. „Politiku jsem moc neřešil. Rok 1968 byl bouřlivý, měl jsem pocit sounáležitosti s tehdejším děním, ale byli jsme vyjukaní dvacátníci,“ komentuje dnes ze své kanceláře v centru Prahy svůj tehdejší pohled na právě končící naděje pražského jara.

Často je mu vytýkána účast na výrazných propagandistických mediálních kauzách, jako bylo vysílání k návratu československého rozvědčíka Pavla Minaříka nebo kampaň ke vzniku Charty 77. „Všichni mi dodnes připomínají Minaříka,“ říká k tomu, „ale co jste měl dělat, pokud jste chtěl dělat. Dali vám text a řekli: ‚Tohle přečteš, jsi populární, tobě lidi uvěří, vezmou to.‘“

Právě proto Oldřich Vejvoda dobře ilustruje dobu v tehdejších médiích, i když se mu nezdá, že by zrovna on měl v našem seriálu reprezentovat normalizaci v televizi. „Nevím, proč bych měl být v jedné řadě s lidmi, jako je Karel Sýs,“ brání se.

Nebyl přece vlivnou politickou figurou jako ředitel ČST Jan Zelenka, ani tvůrcem její politické linie. Nenajdeme ho ale ani ve čtyři roky staré publikaci jeho někdejších kolegů Miroslava Fořta a Štefana Nižňanského Televizní střepiny v sametu. Nabídku přispět do ní svým pohledem na dění v televizi kolem listopadu 1989 a po něm odmítl. „Někteří dodnes brečí, že je z televize vyhodili, já to neřeším,“ říká.

Pokračování v DeníkuN

Srpen 1968: Chceme do spolku s Rumunskem a Jugoslávií

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.

S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po kupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.

Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.

Dubček politická superstar
Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.”

Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat. 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem ukliděni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.

Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka, a 86 % Národnímu shromáždění.

Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.


A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo.

V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu? 95 % řeklo, že ano. 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci.

S Titem a Ceaușescem na věčné časy
Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé Dohody.

Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacel let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.

29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie). 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.

Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení.


Pesimisté do roka z pěti na sto
Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.”

Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoupí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.

Vyšlo na blog.aktualne.cz