Reflexe! Mnichov 1938

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://youtu.be/9jgLKgB-nP0″]

Události spojené s Mnichovskou dohodou na konci září 1938 jsou dnes již dobře zmapované. Nános ideologií posledních 80 let se z nich postupně podařilo, alespoň na poli historiografie, smést a tak by se mohlo zdát, že dodávat ještě něco k těmto událostem by bylo pověstným nošením sov do Athén.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=f9xjOzo_Ulg“]

Bylo by tomu tak, kdyby stále nebyl dost živý Mnichovský komplex, který už také popsali mnozí historici, jako nepříklad Jan Tesař ve stejnojmenné knize napsané v exilu. Mýtus o zradě velmocí a oběti, kterou přineslo Československo. Mýtus živený vydatně už prezidentem Benešem v jeho době a soudobými politiky na všech stranách tohoto velkého mezinárodního střetu předznamenávajího druhou světovou válku. Mýtus, který stále obsahuje představu, že jedině Sovětský svaz byl připraven a ochoten Československu pomoci atd.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=d65nQiZDcCg“]

Ještě nedávno ruští historici reprezentující oficiální současnou moskevskou doktrínu na pražském setkání česko-ruského fóra navrhovali otevřít diskusi s našimi historiky právě o Mnichovu 1938. Jako by se dřívější mýty a resentimenty měly znovu vracet. Proto je zdá se nutné znovu a znovu opakovat historicky prokázaná fakta o září 1938 a o tom, co se odehrálo na mezinárodní scéně i u nás doma a proč tomu došlo.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=mIqk1CwVaVQ“]

Proč Praha ochotně nabízela dohodu požadavkům Henleina a jeho SdP, proč Velká Británie volila cestu dohody s Hitlerem a proč Francie nakonec na tuto dohodu také přistoupila. Proč Stalin nakonec Benešovi neodpověděl na otázku, jestli jeho vojska pomohou bránit poslední demokracii ve střední Evropě, i kdyby ostatní tak neučinili apod.

[su_youtube url=“https://youtu.be/gDjhZrlXBmc“]

O Mnichovu 1938, jeho příčinách a důsledcích budou v Reflexích s Martinem Gromanem diskutovat právní historik a děkan Právnické fakulty UK v Praze Jan Kuklík, historik z Ústavu pro soudobé dějiny Vít Smetana a také profesor Robert Kvaček.


Reflexe! ČRo Vltava 22. 9. 2018, 17:00

Reflexe! Česká místa

Zde k poslechu

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=rYlkh_cM5DI“]

Chození na hrady a zámky patří k oblíbeným kratochvílím českých prázdnin. Co nás ale vede na místa spojená s dějinami? Na ty zámky to může být zvědavost a touha podívat se, jak si žili ti nejbohatší ve své době. Můžeme tu obdivovat umělecká díla nebo se aspoň chvíli cítit jako zámecký pán. V poslední době jsou ale velmi populární publikace, které nás vodí po místech spojených s tragickými dějinami dvacátého století. Svědčí to o tom, že hledáme při svých cestách možná něco víc než jen romantiku?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=LVXGgFsc85s“]

Právě toto se pokusí popsat a rozkrýt další vydání historických Reflexí. Jedním z hostů Martina Gromana bude Jíří Padevět. Je autorem hned několika knižních průvodců po takových historických místech a za posledních pár let popsal místa spojená s činností výsadku Anhtropoid, s odbojovou skupinou Tří králů nebo skupinou bratří Mašínů. Zmapoval tábory v období 1938 – 1945 na území dnešní České republiky i místa, která zažila krvavé finále na jaře 1945 u nás. Bestsellerem se stal jeho Průvodce protektorátní Prahou. V současnosti připravuje průvodce Prahou stalinistickou. S jeho knihami pod paží se dá procházet místy zdánlivě obyčejnými, kudy šly nejen slavné dějiny, ale i události zapomenuté, bez kterých by ty velké dějiny nejspíš tak velké nebyly.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=ZIX3qlqHliE“]

Podíváme se ale také do rodného domku Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích a poznáme tamní někdejší starostku Jitku Boučkovou, bez které by dnes tento rodný domek nebyl takovou důstojnou připomínkou výsadku Anthropoid a Jana Kubiše, jakým je. Jitka Boučková je ukázkový příklad toho, kdy si dané místo řekne o své a pokud si to řekne právě vám, pak nemůžete jinak. Ten dům se stal jejím životním dílem. A nejinak tomu je také s Kristinou Váňovou, kterou potkáme v domě Karla Čapka ve Strži u Dobříše. Také ona zasvětila dnes již desítky let tomuto místu a dějinám s ním spojeným.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=Xio6NABsMYI“]

Co tyto lidi vede k tomu, že nehledí a věnují se tolik jednomu místu, vzpomínce na jednoho člověka, nebo vzpomínání na nedávné dějiny vůbec. A co vede nás, že na tato místa stále více putujeme. Hledáme své kořeny, nebo něco víc? Něco, co nám dnes kolem nás chybí?


Reflexe! ČRo Vltava 8. 9. 2018, 17:00

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=4dts-q8TMNk“]

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=EuRaqbpNcok“]

Srpen 1968 nebyl jen šokem pro Čechoslováky. Utopie komunismu skončila pod koly okupačních tanků pro celý svět. Mnohým bylo zřejmé, že teď už nelze věřit politickým vůdcům, když jednají takto. Nelze věřit Břežněvovi, který okupaci nařídil, nelze věřit ale ani Dubčekovi, Svobodovi, Smrkovskému a dalším, kteří se podvolili a následně sami přivedli svou zemi k normalizaci. Výjimek bylo tragicky málo.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=feLYZxY7S54″]

[su_pullquote]z deníku spisovatelky a kritičky Lydie Čukovské, 21. srpna 1968
“A je tady, ta srpnová katastrofa, kterou jsem čekala: Okupovali jsme Československo. Je to katastrofa pro Čechy, pro naše intelektuály, ale především pro naše lidi, kteří zase uvěřili všem těm lžím a sprostotám, co tisknou sovětské noviny.”[/su_pullquote]

Odkaz Pražského jara přes to všechno zůstal dodnes inspirativní, proto se o něm stále diskutuje. Mrtvé myšlenky a zasuté příklady nikoho neoslovují, Pražské jaro stále ano. Ať už se s ním vyrovnáváme odsudkem nebo hledáním stále živých myšlenek, které přineslo, nebo jen pouhým vzpomínáním. Právě toto ukázala konference, která se Pražskému jaru věnovala letos na přelomu května a června v Moskvě. Spolupořádaly ji hned tři tamní organizace – mezinárodní sdružení Memoriál, Gorbačovova nadace a Sacharovovo centrum. Za českou stranu to pak byl Ústav pro studium totalitních režimů a České centrum v Moskvě.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=1D248GYtBzE“]

Na moskevské konferenci se tak sešli ruští, čeští a slovenští historici, publicisté a pamětníci. Ale také ti, kteří v současném Rusku vidí v Pražském jaru inspiraci pro své dnešní konání a hledají cestu pro budoucnost své země. Události roku 1968 u nás i ve světě se probíraly z mnoha úhlů pohledu a stále hovor utíkal k současnosti, především k té Ruské.

[su_pullquote align=“right“]z deníku literárního kritika Igora Dědkova, 21. srpna 1968
“Historický den. Vojska vstoupila do Československa. Stydíme se, ale jsme bezmocní. Nikoho nezajímají názory lidí jako jsme my. Jsme nicky. Češi jsou zaskočeni a šikanovaní, dokonce i ti, kteří nikdy nebyli spojeni s komunismem a zapojeni do politiky. Ti se dočkali.”[/su_pullquote]

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=KTCElyWuhzw“]

Nejinak tomu je také v pořadu Martina Gromana Pražské jaro v Moskvě – přičemž míněno je jaro roku 1968, kdy se na Rudém náměstí několik dní po okupaci sešla hrstka statečných, která proti vstupu vojsk protestovala, ale i jaro roku letošního, kdy se právě na události staré padesát let v Moskvě vzpomínalo. Kromě rozhovorů s účastníky historické konference uslyšíme záznam kulatého stolu Paměť a mýtus a také ukázky z deníků a vzpomínek ruských intelektuálů právě ze sprna 1968.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=2wcBOsEh9Uw“]

V pořadu Pražské jaro v Moskvě hovoří právník Petr Pithart, novinář Martin Milan Šimečka, rusista Tomáš Glanc, spisovatelka Ljudmila Ulická, politik a historik Vladimir Lukin, ředitelka organizace Memoriál Elena Zhemkova, novinář Andrej Kolesnikov, ředitelka Gorbačovovy nadace Olga Zdravomyslová a ředitel Sacharovova centra Sergej Lukaševskij. 



Pražské jaro v Moskvě, ČRo Vltava, 21. 8. 2018, 19:00

Zde k poslechu

Fotografie: Andrej Tulnov-Sokolov a Denis Pekarev

Reflexe! 
Dovolená s poukazem



[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=bXCYTUJBvLg“]

Fenomén odborových rekreací, plánovaný a organizovaný volný čas jedinců, kteří měli vytvořit pevný socialistický celek. Jak to proměnilo naše vnímání toho, jak trávíme dovolenou? Kde jsou ty prvorepublikové letní byty? A jak se jezdilo organizovaně do světa mezi lety 1948 – 1989?

To jsou některé z otázek, které bude klást Martin Groman svým hostům v posledních červnových Reflexích. Zaměří se na způsoby, jakými trávili Češi a Slováci své volné dny především po roce 1948. ROH hned po odsunu Němců zabralo dlouhou řadu vyhlášených hotelů a penzionů v pohraničí a začalo do nich vozit zasloužilé pracovníky. Tento způsob organizování volného času k nám kupodivu nepřišel ze Sovětského svazu, jak by se dalo čekat, ale první čeští dělníci mohli jet na společnou dovolenou už za Protekrotátu, kdy tuto akci nařídil zastupující protektor Reinhard Heydrich.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=aUX3votzP58″]

Komunistické odborové dovolené zpočátku nutily zaměstnance, aby jezdili na tyto finančně velmi výhodné dovolené sami, rozhodně bez dětí, většinou i bez partnera. V šedesátých letech se toto začalo proměňovat – dělníci chtěli svůj volný čas trávit více s rodinou, a tak režim nakonec ustoupil. Stejně tak se proměňovalo také cestování do zahraničí – zatímco v padesátých letech vycestovala mimo sovětský blok jen hrstka prověřených, v šedesátých letech se i toto proměnilo, což ovšem zase vybudilo jiný fenomén – dovolenou jako začátek exilu.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=dHdgSTI55vQ“]

O tom všem, o dovolených s poukazem, pionýrských táborech, ale také třeba o jídle na cesty bude v těchto Reflexích hovořit Martin Groman se svými hosty – Alžbětou Kratinovou z Všeodborového archivu Českomoravské konfederace odborových svazů, Jiřím Knapíkem z FSV UK v Praze a Martinem Francem z Masarykova ústavu a archivu AV ČR. Reflexe dnes doprovodí ukázky z prázdninových reportáží a rozhovorů, které Československý rozhlas vysílal především v šedesátých letech.

Reflexe! ČRo Vltava 30. 6. 2018, 17:00
Zde k poslechu

Reflexe! Kafkovy Liblice

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=diLPLe_sWAg“]

Zde k poslechu

Na konci května 1963 se v Liblicích u Mělníka konala dvoudenní konference o Franzi Kafkovi. Říká se, že se zde germanisté z Československa, NDR, Rakouska, Francie a dalších států pokusili naroubovat Kafku na marxismus. Za pár let, po srpnu 1968, ale šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht prohlásí, že Pražské jaro začalo Kafkou v Liblicích a skončilo kontrarevolucí. Co to tedy bylo za podivuhodnou konferenci, že během pouhých dvou dní dokázala udělat takový přelom a že měla takový dopad?

Jak už to tak na vědeckých konferencích bývá, mluvilo se tu o mnoha teoriích – řešil se Kafka a existencialismus, Kafka a zmiňovaný marximus, Kafka a jeho vztah k Praze, Kafka a odcizení. Tím zásadním výsledkem ale bylo, že se z Kafky a debaty o něm stala otázka politická, nejen kulturní. V Liblicích se tehdy potkali například Marie Majerová, Pavel Reiman, Eduard Goldstücker, Josef Čermák, Norbert Frýd, Jiří Hájek, František Kautman, Alexej Kusák, Ivan Sviták, Kurt Krolop, Anna Seghersová, Ernst Fischer, Roger Garuady a další germanisté, literáti, filozofové… Chyběli ale dva lidé, kteří v té době byli s Kafkou nejvíc spojováni – jeho vydavatel a editor Max Brod a Gustav Janouch, který napsal své tehdy ve světě hojně vydávané hovory s Kafkou, knihu, která u doborníků budila pochybností a u čtenářů zájem a nadšení.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=uxDrlMTmzhI“]

Ve studiu s Martinem Gromanem budou o Liblické konferenci hovořit germanista a literární historik z Masarykovy univerzity v Brně Jan Budňák a rovněž germanista, tentokrát z FF UK v Praze Štěpán Zbytovský. Doplní je ukázky z pořadů z 90. let, kdy se opět mohlo o Liblické konferenci více a otevřeně hovořit – a zde zazní slova překladatelů a germanistů Josefa Čermáka, Hanuše Karlacha a Kurta Krolopa. Uslyšíme také ukázky z exilové debaty o Kafkovi, kterou rovněž v 60. letech v New Yorku vedli Ferdinand Peroutka a Johannes Urzidil a citovat budeme z úvah o Kafkovi od Pavla Eisnera a Mileny Jesenské.

Reflexe! ČRo Vltava 16. 6. 2018, 17:00

Reflexe! Česká šlechta ve 20. století

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=y0EBAddHkXU“]

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=-MkVTKdTLxk“]

Zde k poslechu

První republika trvala sotva pár dní a už zrušila šlechtické tituly a vlastně šlechtu jako takovou. Následovala pozemková reforma. Co mohlo na první pohled vypadat jako msta, to byl vlastně velmi pragmatický krok. V Rusku byl Lenin, v Maďarsku a Bavorsku propukla s koncem války bolševická revoluce. A u nás patřila většina půdy a velkostatků několika stovkám rodin, zatímco malá hospodářská byla vyloženě v krizi a hrozilo, že rolníci a bezzemci inspirováni okolním světem podlehnou kouzlu revoluce. A tak se půda musela přerozdělit, třebaže šlechtické velkostatky namnoze velmi dobře fungovaly a živily velké množství lidí.

[su_youtube url=“https://youtu.be/TfXSL3mVfiU“]

Co to ale udělalo s těmi rodinami, které na své půdě a na svých majetcích léta hospodařily, a co to udělalo se vztahem české společnosti k nim? A proč je historik Josef Pekař hájí a vysvětluje, kdo to je ta šlechta a jaké má zásluhy a jaký má význam. A proč spisovatel Josef Holeček naopak tvrdí, že Češi šlechtu nikdy neměli, nemají a nepotřebují ji, že jsou sami aristokratičtí dost. A svůj pamflet proti nobilitě končí výrokem: Bez šlechty jdeme dál!?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=z0Zqp4gl1c8″]

Jaký tedy je náš poměr ke starým rodům spojeným se Zeměmi koruny české? Proč jezdíme tak rádi na zámky, ale s jejich navrácením původním majitelům jsme měli takový problém? Proč byl třeba televizní cyklus Modrá krev tak populární, že televize plánuje pokračování? Proč stále opakujeme, že tituly byly zrušeny, ale jak můžeme, tak hned říkáme, že ten nebo onen je hrabě nebo kníže… A měl pravdu rakousko-uherský premiér Thun, když řekl, že Češi jsou buď hulváti nebo líbají ruku?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=VdZV_SVPGwA“]

Fenomén české šlechty a náš vztah k ní v průběhu 20. století zmapuje Martin Groman s historiky Zdeňkem Hazdrou a Zdeňkem Bezecným a také s autorem knih o českých aristokratech Vladimírem Votýpkou. Pořadem nás provedou také ukázky ze staršího rozhlasového dokumentárního cyklu Modrá krev, který Martin Groman od roku 2009 natáčel spolu s Tomášem Černým právě s potomky starých českých rodů.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=qkqRC9LuOTM“]

Reflexe! ČRo Vltava 2. června 2018, 17:00

Reflexe! 
Před 50 lety bylo v Praze jaro

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=aFLIPOf_dvw“]

Zde k poslechu

Na jaře roku 1968 hlásil britský velvyslanec z Prahy: “Zdá se, že Češi učí pádlovat ve vlatní kanoi.” Vystihl tak situaci v celém Československu po lednovém plénu ÚV KSČ, které odvolalo z funkce generálního tajemníka strany Antonína Novotného a nahradilo jej Alexandrem Dubčekem. Za několik týdnů už začala média opatrně zkoušet, jak moc se dají překročil hranice povoleného. A překročit se dají stále více.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=jX47e6lPhBo“]

Nakonec Antonín Novotný rezignuje také na úřad prezidenta, nahradí jej Ludvík Svoboda a postupně dochází k dalším událostem, které uvolní atmosféru v celé společnosti. Dojde k aféře generála Šejmy, který před zatčením prchá do zahraničí, cenzura de facto zaniká a média otevřeně píší o věcech, o kterých se dříve nesmělo mluvit ani soukromě. Probíhá Šikova ekonomická reforma, lidé pořadují další odvážné kroky, parlament začíná jednat mnohem demokratičtěji než dříve, chystají se nové parlamentní volby, strana připravuje 14. sjezd, který má reformu společnosti ukotvit, lidé se dobrovolně a živelně skládají ze svých úspor na zlatý poklad republiky, aby pomohli ekonomice. Společenská soudržnost té doby nemá v letech předchozích a mnoha následujících obdoby.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=tYC3PU-P_jM“]

Co všechno ale tato převratná doba přinesla do české a slovenské společnosti, co jí vzala a co z ní zůstalo. Povedlo se aspoň něco z těch všech snů a přání, které Pražské jaro přineslo?
Pražské jaro a jeho jednotlivé události a aspekty v květnových historických Reflexích přiblíží Martin Groman se svými hosty – historiky Jakubem Končelíkem, Jiřím Hoppem a Ondřejem Felcmanem. Uslyšíme také ukázky z rozhlasových pořadů a besed právě z jara roku 1968, z nichž je zřejmé, jak uvolněná atmosféra u nás právě před 50 lety vládla.

Reflexe! ČRo Vltava 19. května 2018, 17:00

Reflexe! 
Dá se s minulostí vyrovnat?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=GqKjGX1Zroc&feature=youtu.be“]

Zde k poslechu

Hodně se mluví v posledních letech o Ústavu pro studium totalitních režimů. Ale k čemu nám je a co dělá a co by dělat měl. Pomáhá nám taková instituce vyrovnat se s totalitami 20. století, nebo více než odborné studie bychom potřebovali svého Thomase Bernharda a jeho k nedávné minulosti kritické hry, své potomky nacistických a komunistických pohlavárů, kteří vypoví o tom, jak své rodiče nesnášeli za to, jak se chovali. A jsou takoví lidé vůbec mezi námi?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HZHcoQFwsIA“]

Proběhlo už u nás to, co v Německu po válce, kdy se děti začaly ptát rodičů, co tehdy dělali, nebo je na to už pozdě a děti se ptát už nikdy nebudou, protože už odrostly a chovají se vlastně podobně nebo mají jiné starosti? Žije v nás neodžitá minulost stále dál? 

Devadesátá léta minulého století byla plná onoho vyrovnávání se… restituce, rehabilitace, lustrace, česko-německá deklarace, tlusté čáry. V jakém ohledu máme své moderní dějiny už osvojené, přijaté takové, jaké byly, a v čem ještě ani zdaleka? V prvních květnových historický Reflexích se zaměříme na to, zda se vůbec lze s minulostí vyrovnat nebo jestli je to jen umělý konstrukt a jde spíše o přijetí historie a poučení se z ní. Jak k tomu mohou napomoci historici a co v tomto ohledu dělají nebo nedělají, ale měli by.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=etFlEOxi8lM“]

Hosty pořadu budou náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Ondřej Matějka a někdejší ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma. Martin Groman hovor s nimi proložil ukázkami jednoho pořadu právě z oněch 90. let, kdy se děti z Dismanova rozhlasového dětského souboru ptaly svých rodičů a prarodičů, jak oni prožívali komunismus a jak sami se s nedávnou minulostí vyrovnávají a jak na ni hledí a vzpomínají.

Reflexe! ČRo Vltava 12. května 2018, 17:00

Ondřej Matějka z ÚSTR

Reflexe: 
100 let českého exilu

Zde k poslechu

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=PUNaF9SmqZs&t=1s“]

Filosof Václav Bělohradský říká, že exil, tak jej známe z naší moderní historie, je středoevropský problém. Po roce 1918 vznikly ve střední Evropě nové státy. Ten náš dokonce exil – Masaryk a legionáři – spoluzaložil. Nové státy tedy byly křehké a nezavedené. Při každé politické turbulenci tak ve všech z nich docházelo k exilovým vlnám. Někdo odcházel z politických důvodů, někomu šlo o holý život, jiný nechtěl žít ve společnosti, kde se nemohl realizovat, někdo hledal lepší život.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=_kr4L6pIVtA“]

Jednotlivé exily se ale lišily. Exil za první války, ať už to byla skupina kolem T. G. Masaryka, nebo jiné politické skupiny, ale také legionáři, usiloval o jediné – o nové uspořádání státu pro Čechy po skončení války. Za druhé světové války byla situace exilu o poznání složitější – sice je tu snaha spojit se pod vedením Edvarda Beneše, ale nešli za ním už všichni, svůj exil měli autonomističtí Slováci, svůj měli zástupci opozičních stran bývalé republiky, svůj měli sudetoněmečtí demokraté, svůj komunisté a ostatně také v Londýně nebylo vše tak jednotné, jak by si Beneš asi přál. Navíc postupem času i on čím dál tím více podléhal vlivu Moskvy. Proto se ostatně také někteří z exilu po válce už nevraceli. Nejvíce se odcházelo po únoru 1948 a po srpnu 1968, tedy se utíkalo, mnohdy velmi dobrodružně, před totalitou.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=yIyOcmqQiAE“]

Dnes také občas slyšíme – než toto, tak raději exil. Kam ale utečeme, když vyhraje volby ten nebo onen? A před čím to pořád utíkáme? A jak se pak chováme, když jsme pryč? Chceme se pořád vracet? Kam ty cesty vedou a není lepší tady zůstat a něco dělat nebo případně padnout jako transparentní oběť, aby bylo jasné, kdo je kdo? Je zase čas na tyto úvahy? Nebo je exil takové tradiční řešení, když nevíme, kudy kam? O tom všem a mnohém dalším bude Martin Groman hovořit v historických Reflexích s historiky Prokopek Tomkem z Vojenského historického ústavu a Janem Cholínským z Ústavu pro studium totalitních režimů. Osobním pohledem na svůj exil přispějí novináři Jan Bednář a Karel Hvížďala nebo filosof Václav Bělohradský.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=dyGJuCrHzjo“]

Reflexe! ČRo Vltava 21. dubna 2018, 17:00

Reflexe: K čemu nám už 200 let je Národní muzeum?

Zde k poslechu

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=qMk75qCNIng&t=4s“]

Fučík ven? Šrámek zpět? A byl tam ten Šrámek vůbec někdy? Nebo jak to bylo? A co císař František Josef? Patří mezi velké Čechy? Národnímu muzeu se před několika měsíci podařilo vyvolat debatu jako z devatenáctého století. Zase se řešilo, kdo do národa patří a kdo z něj má být vylučován, jako by všech těch vyloučení století dvacátého ani nebylo. Ukázalo se, že pro aspoň některé z nás je Pantheon Národního muzea stále živý a že jsou připraveni se přít jako jejich dědové. Pro většinu společnosti je to ale stále jen skladiště soch a jinak už těžko kdy bude.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=cm9umD9BM7s“]

Tak či tak Národnímu muzeu se tak v roce svého 200. výročí podařilo vstoupit do veřejné debaty a to je jistě žádoucí. Centrální české muzeum by neměla být zaprášená sbírka minerálů nebo váziček. Měla by to být instituce živá a schopná vstupovat do veřejné debaty, a to nejen žertovnými provokacemi kolem obsazení Pantheonu. Především by mohlo být tím, kdo nás odpovědně a poučeně provede naší vlastní historií a nebude u toho zatěžovat výklad politickou ideologií. Zdá se, že po rekonstrukci své hlavní budovy se Národní muzeum hodlá nadechnout právě tímto způsobem. Že se hodlá vrátit je svému zemskému pojetí, tedy k Čechám jako území a dění v něm, nikoli k pojetí jazykovému, nacionálnímu, tedy odvozeného od řeči. Než se uvidí, jak se mu to povedlo, je čas si připomenout, čím vším za těch 200 let muzeum prošlo.

Dvousté výročí založení Národního muzea v Praze připomenou první dubnové Reflexe debatou Martina Gromana s náměstkem generálního ředitele této instituce, historikem Michalem Stehlíkem, a také s archivářkou z Archivu Národního muzea Klárou Woitschovou. O své názory na současnost i minulost Pantheonu se podělí také novináři Martin Zvěřina a Štefan Švec.

Reflexe! ČRo Vltava 7. dubna 2018, 17:00