Archiv pro rubriku: Rozhlas

Osudové ženy: Riva Krieglová


Riva Krieglová, František Kriegel a Alexander Dubček, foto: Jiří Rublič, ČTK

Kibuc, komunistický odboj, Osvětim, komunistická perzekuce. Riva Krieglová nebyla jen manželkou výjimečného muže pražského jara 1968.

[su_pullquote]“Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“
Riva Krieglová[/su_pullquote]

Narodila se v roce 1908 do židovské rodiny na území dnešního Běloruska jako Rifka Lubecká. O jejím dětství a dospívání víme jen málo. Rodiče jí brzy zemřeli a ona se ve svých 23 letech vydala do Palestiny. V tamním kibucu se přesvědčená sionistka seznámila s Pavlem Friedem, mužem z jihlavské židovské rodiny, se kterým přišla do tehdejšího Československa. Vzali se 4. dubna 1937 v jihlavské synagoze.

[su_box title=“Osudové ženy: Riva Krieglová“ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]Účinkují: Taťjana Medvecká, Kajetán Písařovic, Svatopluk Schuller, Pavel Batěk, Jan Kačer
Host: Martin Groman
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 25. 1. 2019[/su_box]

K poslechu zde

Jak vyladit veřejnoprávnost

Každý ví, že Český rozhlas je veřejnoprávní, málokdo ale ví, že veřejnoprávnost je historicky čerstvá věc a stále se takříkajíc hledá. Co motivuje institut veřejnoprávnosti a proč je třeba ho stále ladit? O tom hovoří Petr Šourek se soudkyní a právní teoretičkou Eliškou Wagnerovou a historikem médií Martinem Gromanem. Zazní dobové nahrávky z archivu Českého rozhlasu a ukázka z pořadu Svobodné Evropy Události a názory z roku 1988. Zvukový záznam poskytl Archiv Národního muzea.

K poslechu zde

Debata s Respektem: Vrtění Českým rozhlasem (10. 1. 2019)

Diskuse redaktorů Respektu a jejich hostů na aktuální téma.

Je veřejnoprávní médium v ohrožení? A proč se rozbouřily vlny na Vltavě? Jak budou vypadat média veřejné služby v Česku v dalších letech?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=8VKcLBgLEFM“]

O těchto i dalších otázkách debatovali Petr Fischer, bývalý šéfredaktor ČRo Vltava, Martin Groman, předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky a bývalý šéfredaktor ČRo 2, novinářka Ivana Svobodová a Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu.

Moderoval Ondřej Kundra

Fischerův konec na Vltavě: Pokud to byl test, tak nevyšel, říká bývalý šéfredaktor Groman

Jaká je kondice veřejnoprávních médií a do jakého roku vstupují? V rozhovoru pro INFO.CZ o tom mluví bývalý šéfredaktor Českého rozhlasu Dvojky Martin Groman. Příznačně se dotýká právě situace ČRo a dění kolem stanice Vltava, z jejíhož čela odešel s koncem roku Petr Fischer. Kauza, která to provázela, podle Gromana ukázala, že politické tlaky tuzemská média veřejné služby nezbourají. „Pokud by to byl test, jak někteří naznačovali, tak navzdory odchodu Petra Fischera nevyšel. Aktivizovala se veřejnost a ta by si jakýkoli ofenzivnější útok na veřejnoprávní média měla ve vlastním zájmu ohlídat,“ říká.

Text: Vratislav Dostál Foto: Eliška Slováková

foto Eliška Slováková

Jak hodnotíte dění okolo Vltavy, potažmo Českého rozhlasu v posledních týdnech a měsících?

Kauza Petra Fischera je pouze jeden z řady případů. Stejně jako předtím kauza Janka Kroupy, podobně jako propouštění zaměstnanců, anebo loňské „porno na Vltavě“. Vždycky se něco takového stane, je kolem toho spousta emocí, příslušné sněmovní a senátní výbory si zvou radní a ředitele, a vždycky z toho je veliké mrzení. Podle mne to jsou ilustrace něčeho hlubšího.

Povídejte…

Předně je třeba si všímat, jak jedná management Českého rozhlasu a jak na to reagují lidé v Českém rozhlase. Zároveň je podstatné, jak na to reaguje Rada Českého rozhlasu. Považuji za mimořádně nešťastné, že radní postupují s generálním ředitelem de facto v souhře. Při veřejné schůzi v Hradci Králové, když se řešilo ukončení smlouvy šéfa Vltavy, tak radní nepoložili v této rozbouřené situaci jeden jediný dotaz, nic neřešili.

Více na Info.cz

Ztratil důvěru Fischer, či Zavoral? Ve hře je mnohem důležitější věc: důvěra lidí v Český rozhlas

Názor Martina Gromana: Důvěra je holka neposedná. Dlouho a pracně se buduje, jedním šmahem ztrácí a málokdy se pak vrací tam, kde už byla jednou zklamána. Co by nás mělo znepokojovat na tom, že generální ředitel Českého rozhlasu neprodloužil smlouvu šéfredaktorovi stanice Vltava?

Fakta toho případu jsou dobře známá. Šéfredaktor ČRo Vltava Petr Fischer na sklonku roku končí ve své funkci, generální ředitel veřejnoprávního rozhlasu René Zavoral mu neprodloužil smlouvu. Z kulturní obce se silné ozývají protesty, ale Radě Českého rozhlasu se stanice zdá dlouhodobě problematická.

Mnozí lidé spojení s kulturou říkají, že se pod Fischerovým vedením naopak obsahově zvedla, stala se více „současnou“, a tedy kritickou. Radní si na analyzování obsahu museli sjednat dva posudky, protože – jak sami přiznali – Vltavu moc neposlouchají. Ty napsali dva bývalí agenti StB.

Celé to nese patrné známky emočního rozruchu, podráždění. Fischer v posledních hodinách kritizuje vedení, jako by ani nikdy nebyl jeho součástí. Vedení naopak hovoří o ztrátě důvěry, jako by si právě ono Fischera přede dvěma roky nevybralo, a to dokonce adresně. Konkurz na místo šéfa stanice Vltava tehdy doporučil čtyři jiné kandidáty, z nichž si ale generální ředitel svého spolupracovníka nevybral, a tak spolu s tehdejší ředitelkou programu přímo oslovili novináře Fischera, známého liberála a kritika.

Proč tedy najednou tolik překvapení, emocí? A co z toho může vzejít? Několik letošních událostí spojených s Českým rozhlasem – způsob, jakým ukončil spolupráci Fischerem, rozruch kolem reportáže redaktora Janka Kroupy o Agrofertu i to, jak nezvládl komunikaci kolem ohlášeného propouštění svých zaměstnanců – ukazuje, že se tu něco nedaří.

Věcně vzato, generální ředitel se jen rozhodl neprodloužit zaměstnanci smlouvu, a ten proto s posledním dnem letošního roku odejde. Ředitel to udělat může, dokonce bez udání důvodů. A v tomto případě by asi bylo lepší, kdyby si je skutečně nechal pro sebe. Vedení rozhlasu nicméně považovalo za nutné důvody uvést. Dva hlavní podle něho jsou nízká poslechovost a ztráta důvěry.

Jednoduše řečeno, René Zavoral udělal, na co měl právo, ale považoval za vhodné u toho říct i to, co nezbytné nebylo: „Já už ti nevěřím.“ Pak se ale nikdo nemůže divit, že z opačné strany slyší: „Já tobě taky ne.“

Loajalita musí být vždy vztažena k někomu či něčemu. Není to ve vzduchoprázdnu zavěšená baňka. Petr Fischer říká, že je loajální k rozhlasu a k myšlence veřejné služby. Ředitel rozhlasu René Zavoral ho naopak podezřívá, že na něj vyvíjí mediální tlak a iniciuje petice. Prostě není loajální.

S loajalitou to není jednoduché. Existuje něco jako bezmezná loajalita a poslušnost v armádě. Voják nemůže nad každým rozkazem dumat. Jenže spisovatel, novinář nebo kritik vojákem není. Manažeři médií si možná málo uvědomují tyto rozdíly, tedy to, že pracují s novináři, po kterých oni i sama jejich profese požadují kritické myšlení. A pokud po týchž lidech chceme v jednu chvíli kritické myšlení a v další nekritickou loajalitu, pak to vypovídá leda o naší chabé schopnosti vnímat realitu.

Radní vlastně Vltavu moc neposlouchají

V takové situaci by se oči všech, kterým skutečně jde o rozhlas jako o zásadní národní instituci, kulturní statek, záruku demokracie, měly upřít k Radě Českého rozhlasu. Ta by měla být mimo jiné zárukou, že pro novináře v tomto veřejnoprávním médiu bude kritické myšlení důležitější výbavou než loajalita.

Po letošním roce se nicméně takové upínání zdá dost marné. Radní Tomáš Kňourek (zejména poté, co v červenci obvinil Vltavu z šíření pornografie) nebo Vítězslav Jandák se už opakovaně na veřejných schůzích i ve svých textech na Parlamentních listech vyjádřili k Petru Fischerovi kriticky, takže jim jeho odchod, ať už byl zdůvodněn jakkoliv, zřejmě vadit nebude.

A předsedkyně Rady Hana Dohnálková se pak rychle ocitá v argumentační nouzi, když má médiím vysvětlit, proč si Rada objednala na Vltavu posudky u dvou bývalých agentů StB.

Očekávat od současné situace víc než rychlou bouři následovanou klidem a dalším tichým přešlapováním v nastalém marasmu nelze. Mnohé za poslední rok totiž nasvědčuje, že se Rada Českého rozhlasu a jeho ředitel „spekli“ do jednoho týmu, což popírá smysl, který Rada podle zákona má. Rada není součástí organizační struktury veřejnoprávního rozhlasu, jejím úkolem je uplatňovat právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů ČRo. Jakýkoliv posun vůči tomuto vymezení je velmi nezdravý.

Za koho se vedení nepostaví příště?

Znepokojeni by tím měli být zaměstnanci rozhlasu, protože těžko dělat kritickou žurnalistiku, experimentovat v umění nebo jakkoli jinak prokazovat názorovou odvahu, když nevíte, jestli se za vás nadřízený postaví. Nemáte jisté záruky. Kdykoli kdokoli z vašich šéfů může jen tak prohlásit: „Já už ti nevěřím“. Pokud by vedení chtělo situaci spíš klidnit než jitřit, musí začít právě tady.

Znepokojeni by měli být také poslanci parlamentu, neboť ti vysílají zástupce veřejnosti do Rady, která pak vykonává kontrolní roli. Pokud ale aktivně spolupracuje s tím, koho má kontrolovat, mělo by zákonodárce znepokojovat. Jak si mohou být jisti, že se s veřejnými prostředky nakládá účelně a hospodárně, když kontrola podle všeho selhává.

Ostatně ve hře je vážnější ztráta důvěry než ta mezi pány Fischerem a Zavoralem. Stav, kdy plni emocí stojí vedení a zaměstnanci takové instituce znovu a znovu proti sobě a sepisují všelijaká prohlášení, není zdravý pro veřejnoprávní instituci jako takovou, respektive její postavení ve společnosti. Není zdravý kvůli důvěře v ni.

Když žena ztratí důvěru ve svého muže nebo muž ve svou ženu, po čase si zhusta najdou někoho jiného, komu uvěří, ale my dva České rozhlasy nemáme. A pokud tento svou důvěru ztratí, zmizí i důvěra v to, že má smysl věřit v demokratické instituce, jakou jsou třeba veřejnoprávní média, a nakonec v samu demokracii.

Autor je novinář, před rokem sám odešel z pozice šéfredaktora Českého rozhlasu Dvojka.

Vyšlo v Deníku N

Končím, nechci řešit dilema mezi honoráři a kritikou

S bývalým šéfredaktorem stanice Dvojka Martinem Gromanem nejen o krizi

Ivana Svobodová

Martin Groman na konferenci Novinářské fórum 2018, foto: Michael Kratochvíl

Napětí kolem Českého rozhlasu, které vyvrcholilo ukončením spolupráce s šéfredaktorem Vltavy Petrem Fischerem, narůstalo dlouho. Už v době, kdy tu od srpna 2016 do 1. ledna 2018 jako šéfredaktor stanice Dvojka působil rozhlasový dokumentarista, spisovatel a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman. “Nesouhlasím se slovy o normalizaci,“ říká. Přesto se po posledních událostech rozhodl, že přestane od letošního ledna pracovat pro rozhlas i autorsky. Text zachycující ukončení spolupráce s Petrem Fischerem najdete v novém Respektu 1/2019 pod titulkem Vrtěti rozhlasem, následující rozhovor je doplněním a pozvánkou ke koupi aktuálního čísla.

Vedl jste jako šéfredaktor stanici Dvojka, ale po sedmnácti měsících jste dobrovolně rezignoval. Proč?

Nerad se probírám vlastními starými boji. Takže stručně konstatuju, že jsem odešel, protože jsem po roce a něco neviděl možnost, jak Dvojku reálně proměnit tak, jak jsme s Evou Hazdrovou Kopeckou, tehdejší ředitelkou programu, chtěli. Tedy na stanici pro publikum ochotné poslouchat i náročnější program než lifestylové rozhovory. To na rádiovém trhu nikdo mimo Český rozhlas nenabízí. Ta stanice klesá už několik let. Aby se to zvrátilo, musela by se už zgruntu přeformátovat, ale také by se muselo obměnit personální složení. Navíc by pak bylo potřeba hodně času a odvahy přečkat opravdu mohutný propad poslechovosti a investovat velké marketingové peníze do nového vzestupu. Trvalo by to roky. Podle mne je to nereálné. A sebekriticky rovnou říkám, že na leccos z toho jsem neměl odvahu, navíc v situaci, kdy mi některé personální změny byly vedením rozhlasu rozmlouvány. Jsou tam prostě pevné vazby mezi lidmi, to pak nenaděláte nic. Pro mne to nakonec nemělo jiné řešení.

Znamená to, že se vám nepodařilo personálně obměnit stanici, protože v tom bránil generální ředitel, který Vás na tu obměnu najal? Jaký to pak mělo smysl, respektive jak jste si to vysvětlil?

Já jsem si to už tehdy vysvětloval tak, že prostě jsme všichni ve složité situaci. V soukromém podniku, když jste majitel nebo ředitel, můžete lidi měnit mnohem jednodušeji. Tady fungují mnohdy letité vazby mezi lidmi a chápu, že ne každý má lokte na to, aby se se svými přáteli rozloučil, i když to je potřeba. Já taky na leccos lokte neměl. Ale dál se v tom patlat nechci a s dovolením nebudu.

Pokračování na webu Respektu

Rok zázraku

Roku 1989 se říká annus mirabilis, rok zázraku. Není divu. Palachův týden, svíčková demontrace v Bratislavě, demonstrace na Škroupově náměstí, ekologické hnutí, blahoslavení Anežky České, Gorbačov, události v Maďarsku, Polsku, Rumunsku, pád Berlínské zdi a samozřejmě 17. listopad 1989 v Praze a následující sametová revoluce v Československu.

Byla to ale opravdu revoluce?

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=SUi_MQ3VylY“]

Jakou roli sehrál odcházející prezident Gustáv Husák? A jakou nastupující premiér Marián Čalfa? Byli noví političtí představitelé připraveni na převzetí moci? Ovlivnila průběh listopadu 1989 falešná zpráva o smrti studenta na Národní třídě 17. listopadu 1989? A věděl Gorbačov, co činí, když začal v Rusku perestrojku?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HKTNkd6vKS0″]

Otázek kolem roku 1989 se za těch třicet let, která od něj letos uplynou, vyrojila dlouhá řada a to jsme rozhodně neuvedli všechny. Ale právě takové otázky si Martin Groman s Petrem Pithartem kladou v novoročním dopoledni na Vltavě. Petr PIthart například připouští svou už tehdejší pochybnost, že ona sametová revoluce vlastně žádnou revolucí nebyla, protože, jak říká, aby to revoluce byla, musel by to být nejistý podnik. Muselo by se riskovat.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=n7APack4TcY“]

Tím, že komunistická moc vlastně pustila vládu z rukou, umožnila rychlý vývoj událostí a způsobila tak v důsledku jakousi přeměnu bez katarze. I když po ní společnost toužila. “Lidé chtěli tehdy vědět,” říká po letech Petr Pithart, “kdo byl dobrý a kdo zlý. A doufali, že oni byli ti dobří. Ale k ničemu takovému nedošlo. Dostali jsme, my všichni, tu změnu, moc lacino.”


ČRo Vltava 1. 1. 2019, 10:00

Mírové kolbiště národů

Reflexe! Expo 58


K poslechu zde

Expo 58 před šedesáti lety ukázalo, že za železnou oponou není jen socialistický realismus, ale že se tu a tam někdo snaží dělat něco nadčasového, nepolitického, vkusného. Nebo to byla jenom iluze, jenom takový bruselský sen o Československu, které ve skutečnosti neexistovalo?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=YcZP1u5pkIE“]

Výstava Expo 58 se konala v Bruselu a nejznámějším symbolem výstavy se stalo Atomium – 110 m vysoký model základní buňky krystalové mřížky železa. Navštívilo ji 42 milionů lidí. Byla to první velká světová výstava po druhé světové válce. A Československý pavilon na ní získal hlavní cenu.

Třetinu výstavy zabírala Belgická sekce – celkem 28 pavilonů bylo věnováno především belgickému obchodu a průmyslu. Další třetinu zabírala Zahraniční sekce. Celkem zde vystavovalo 46 zemí. Převážnou část tvořily expozice USA, SSSR a Francie. 8 ha zabírala sekce Belgické Kongo se sedmi pavilony a tropickou zahradou. Pak tu byla Mezinárodní sekce, Folklorní sekce, bistra, kavárny, restaurace, atrakce všeho druhu. Sovětský svaz se předvedl monumentálním pavilónem, v němž byla hlavním lákadlem replika Sputniku 1 (při ukončení výstavy se replika ztratila a SSSR obvinil USA z její krádeže).

[su_pullquote]Pamětní kniha:
“Působíte dojmem úžasného rozvoje, jak je to možné ve znamení komunismu?”
Belgičanka[/su_pullquote]

Čechoslováci vystavili třeba Kaplanovu turbínu, Pohádkový strom Jiřího Trnky, Laternu Magiku, středověké vitráže nebo Polyekran Josefa Svobody, tedy promítání filmů současně na několik pláten různých tvarů. Za své vystoupení na Expu jsme si odnesli Zlatou hvězdu a dalších třináct ocenění. Expozice „Jeden den v Československu“ byla navržena Jindřichem Santarem, který spolupracoval s Jiřím Trnkou, Antonínem Kybalem, Stanislavem Libenským a Janem Kotíkem. Hlavní cenu v mezinárodní filmové přehlídce získal vědecko-fantastický film Karla Zemana Vynález zkázy. Zlatou medaili si donesl i fotograf Jan Lukas.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=3oRTegVoYGY“]

Na druhou stranu, doma tvůrci expozice rozhodně nesklízeli jenom chválu. Předseda svazu architektů expozici kritizoval jako bezideovou, že tam není ani slovo o vedoucí úloze strany, řešil to se Santarem i na ÚV a vlastně tvůrcům hrozil postih i za chválu, kterou na jejich expozici pěly západní noviny. Nakonec ale dostali Státní cenu. Dnes po Expu 58 a naší účasti v Bruselu zbyla jen bývalá restaurace v letenských sadech, ve které sídlí reklamní agentura, a pojen bruselský styl, který je ale znám jenom u nás a je dost problematické ho postihnout.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HwoeFeyhduw&t=3s“]

O Expu 58 budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit – historik umění Jan Wollner a historik architektury Zdeněk Lukeš. Jejich přemítání o Expu doprovodí ukázky z dobového rozhlasového pořadu Ještě jednou o Bruselu.

[su_box title=“Kde ještě dnes můžete potkat tzv. Bruselský styl? “ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]automobil Tatra 603 designérů Františka Kardause a V. Popeláře
tramvaj Tatra T3 designéra Františka Kardause
autobus Škoda 706 RTO designéra Otakara Diblíka
elektrická lokomotiva řady 230 designéra Otakara Diblíka
trolejbus Škoda T11
porcelánové servisy a figurky Jaroslava Ježka
lampička DRUPOL č. 21616 od designéra Josefa Hůrky[/su_box]

Reflexe! ČRo Vltava 29. 12. 2018, 17:00

Chceme srozumitelné umění pro široké masy

Reflexe! Socialistický realismus počesku

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://youtu.be/PWS6ETHSlSo“]

Socialistický realismus je jediný umělecký styl, který k nám byl importován jako celek. Po válce jej nám přízvinci všeho moskevského vnutili a po roce 1956 zase, ve své čisté, stalinské podobě, zmizel. Jak se ale za těch několik let projevil ve výtvarném umění, ve filmu, v poezii, literatuře a dalších oblastech umění? A byli jsme zase i v tomto papežštější než papež?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=rvZnepwK1Qk“]

Otakar Švec nad Prahou vztyčí největší pomník Stalina, malíř Čumpelík maluje rozlehlá plátna ne nepodobná adoraci světců, na kterých jsou však oslavováni “noví svatí”, tedy opět Stalin, Gottwald a spol., Max Švabinský portrétuje Julia Fučíka, Pavel Kohout i Milan Kundera píšou budovatelské a svazácké verše, podle Kohoutova scénáře se točí až naivně otevřený a ideologicky naivní snímek Zítra se bude tančit všude. A pokud tuto etapu své tvorby, narozdíl od Otakara Švece, přežijí, po zbytek života se pak s ní vyrovnávají, snaží se ji odčinit, zapomenout nebo vyčlenit ze svého díla.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=G3Lja3hc2eg&feature=youtu.be“]

[su_pullquote]Odmítáme surrealisty, kterým lid nerozumí. A my vám teď nabízíme srozumitelné umění. Ale pak se ukázalo, že to umění bylo vlastně stylově buržoazní a dělali ho zhusta třetiřadí umělci.
Milena Bartlová[/su_pullquote]

Bylo to umění prosycené ideologií a snažilo se formovat společnost. Malíři například měli malovat kolektivně a především měli tvořit tzv. tématické obrazy, které mají napovídat lidem, jak správně socialisticky žít. Levně je pak kopírovali, aby se tyto obrázky dostaly do všech domácností, což se ale nevedlo. A to hlavně proto, že mnoho malířů na toto nepřistoupilo a nečinilo se. Kritika si dokonce v té době stěžuje, jak málo takových obrazů vzniká. Stejnou roli má i dobový román, básně… Vliv na společnost ale mají i přes dobové nadšení pro vše kolektivní a budovatelské malý.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=jVKcO8jTwjY“]

[su_pullquote align=“right“]Pavel Kohout je rock star socialistického realismu. Rád se stylizoval do jiných hlasů. Rád se vžíval do rolí, neschovával se za kolektivní my.

Vít Schmarc[/su_pullquote]

Důvod je nutné hledat nakonec asi v tom, že šlo de facto o umění nepovedené. Schématické, často nekvalitní, ploché. A implementovat takové umění do společnosti, která od 19. století pěstovala své umění a dospěla v tom za první republiky k evropské úrovni, kde byla silná avantgarda, kde působil kubismus, poetismus, surrealismus a další směry, neznamenalo nic jiného než vrátit tuto společnost o celé století v estetice zpět.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=i1rOWk0gPiA&feature=youtu.be“]

O tzv. sorele budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit Milena Bartlová a Vít Schmarc. Pořad doprovodí historické nahrávky jako dopis Stalinovi přednesený Rudolfem Slánským, vyznání Stalinovi od básníka Vítězslava Nezvala, pasáže z rozhlasové kantáty Vlak míru od Františka Kožíka či ukázka z filmu Zítra se bude tančit všude a další.

Reflexe! ČRo Vltava 15. 12. 2018, 17:00

Málo milován, málo nenáviděn

Reflexe! 200 let s Františkem Ladislavem Riegrem

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=oeFQH99Q8NE“]

Představitel staročechů, pro někoho liberál, pro jiné konzervativec, osobnost, bez které by nebylo Národní divadlo, Národní muzeum, Akademie věd, ale třeba ani Národní listy, celoživotní politik – to všechno a mnohem více byl František Ladislav Rieger. Osobnost, která v 19. století nešla v české společnosti a politice přehlédnout.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=rMt2HlsVrqQ“]

[su_pullquote]19. století ztratilo aktualizační potenciál. Ještě v 70. a 80. letech 20. století se dalo aktualizovat. Na tom principu stojí Cimrmani. Dnes nemáme ani moderní filmy o velkých personách politického a společenského života 19. století jako byl Rieger.

Martin Sekera[/su_pullquote]

Bez Riegrovy celoživotní činnosti by česká společnost patnáct let po jeho smrti nebyla tak dobře připravená založit si vlastní stát a učinit ho státem úspěšným. Přesto se dnes zdá, že jeho věhlas zapadl, zbyly nám Riegrovy sady, ale nic dalšího, až na pár ulic, se po něm nejmenuje, školákům jeho jméno už mnoho neříká. Jak říká historik Jiří Rak, Rieger má tu smůlu, že nebyl ani tak milován jako jeho tchán František Palacký, ani tak zatracován jako Mácha, Havlíček nebo Masaryk, u kterých se spory za života proměnily ve zbožtění po smrti. Rieger ve své politické činnosti většinou neuspěl, a tak ho překonali a zastínili jiní. A jak připomíná další historik Luboš Velek, Rieger není ani na bankovce, takže se s ním běžně nesetkáváme ve svém každodenním životě.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HNxXAaTfE18″]

[su_pullquote align=“right“]Rok 1848 pro Riegra znamená vystřízlivění z okouzlení masou a lidovou vůlí. Pochopí, že lidé jsou stádo.

Luboš Velek[/su_pullquote]

Přesto podle Martina Sekery stojí za to se Riegrem zabývat a vracet se k němu. Je to totiž příklad politika, který žije a pracuje ve chvíli, kdy tradiční politická témata, která prosazoval a řešil, kterým věřil, jsou vývojem překonána a on se musí vyrovnávat s touto zásadní proměnou svého světa. A to není téma jen druhé poloviny 19. století, ale mnoha dob následujících, až po tu naši.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=Seq4oyLce4c“]

[su_pullquote]Rieger se stejně jako Palacký uměl pohybovat v lepší společnosti. A to se neodpouští. Pro své oponenty byl Rieger taková pražská kavárna. 

Jiří Rak[/su_pullquote]

Jak dodává Jiří Rak, Riegrova politika byla smířit se s daným stavem a v něm se pohybovat, což ale často nevede k úspěchu. “Stále zdůrazňujeme svou loajalitu, nejdeme do střetu. Stejně se pak chová Beneš, stejný problém řešíme dnes v souvislosti s EU, vždy přijmeme daný stav, nepodílíme se na jeho formování, a čekáme, že nás ti druzí za naši mírnost a pasivitu odmění. Ale proč by to dělali, když sami ustupujeme a smiřujeme se se situací.”

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=lqdD9GzGyk4″]

S Martinem Gromanem budou v Reflexích o F. L. Riegrovi hovořit historici Luboš Velek a Martin Sekera, ale také hudední redaktor Viktor Velek a historik Jiří Rak. Zazní hudba Riegrem inspirovaná nebo jemu věnovaná – Smuteční pochod na paměť F. L. Riegra Richarda Kasky, Slovanské kadryly a píseň Kovářská od Ludevíta Procházky a skladba Tam v dáli Aloise Jelena.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=WzzH6fE0OHA“]

Reflexe! ČRo Vltava 1. 12. 2018, 17:00