Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje diletantismus a obdiv ke všemu zahraničnímu. Peroutka hned v úvodní pasáži komentuje soudobé populární povahopisné mudrování:

„Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách.“

Prorazit cestu jiným

V roce 1932 na Peroutkovu výzvu reaguje už zmíněný sociolog Emanuel Chalupný. Vydává dopracovanou svou sociálněpsychologickou úvahu z roku 1906 o našem národním charakteru. Jde v ní ze všech autorů těchto spisů o národní povaze nejhlouběji, proto se jí podržme. Jako základní charakteristiku českého lidu označuje Chalupný anticipaci.

Vychází z češtiny a jejích vlastností. Čeština anticipuje význam slova předložkou nebo předponou – například slovo neslyším – už předponou ne předznamenává svůj záporný význam, takoví Němci naopak řeknou ich höre nicht, kde smysl dochází teprve na konci výpovědi. Projevuje se to i ve větné stavbě a dalších jevech.

Tuto anticipační tendenci češtiny aplikuje pak Chalupný obsáhle na jevy národního ducha, jak se ukázaly v dějinách. Ze starší i novější historie dokládá řadu příkladů, kdy jsme sice vyhráli, ale následně jsme protivníka ušetřili, dokonce jsme se mu poddali. Čehož nepřátelé uměli solidně využít, protože nehodlali projevit tolik velkodušnosti jako česká knížata nebo politici.

Pokud přijmeme tezi, že i zapomenuté dějiny zůstávají v našem vidění světa, našem myšlení, protože se promítly do tradice a mýtu, které si předáváme mezi generacemi, žije v české politické metodě a logice i vítězná bitva z roku 1126 u Chlumce, kterou kníže Soběslav neproměnil v politické vítězství. Svého soupeře Lothara ušetřil, a dokonce se před ním pokořil. Tradice, která sahá až do knížete Václava svatého. Stejně tak Jiří z Poděbrad propustí poraženého Matyáše Korvína roku 1469 u Vilémova, dá mu jeho prohru taky lacino a politicky na tom tratí.

Typickým příkladem anticipace jsou podle Chalupného náboženské reformace 14. a 15. století, sice je začne John Wycliffe, ale Hus, Jeroným Pražský a Chelčický a další u nás jsou průkopníky a svou obětí začnou dějinný vývoj, který ale završují Kalvín a Luther. „Prorazili jsme cestu německé reformaci, ale sami jsme ochabli a dílem couvli, dílem se dali zatlačit nazpět,“ popisuje Chalupný. Karel IV. nebo Jiří z Poděbrad usilovali zase o větší sjednocení Evropy a to vždy z Čech, nápad na jednotnou Evropu se tedy zrodil u nás, dokonali jej ale jiní a jindy.

Roku 1848 jsme zažili další velké vzepětí a František Palacký či Karel Havlíček Borovský byli jen krok od svých velkých politických vítězství, přesto se stáhli a naděje toho roku na národní svébytnost zůstaly ještě dlouho v mlhách. Roku 1871 F. L. Rieger a Clam-Martinic hlásali vítězství státoprávního stanoviska a zanedbali kroky k tomu, aby toto politicky prosazené vítězství bylo císařem také reálně naplněno. Od počátku 19. století jsme hojně psali o tom, že čeština má boj o svou existenci vybojovaný i na státní úrovni, ale na konci téhož století úsilí stále ještě trvalo.

Národní obrození je podle Chalupného jedním velkým příkladem anticipace, kdy velké počáteční výkony a snahy střídá ochabnutí, když se výsledky ne a ne dostavit v takovém rozsahu, jaký jsme si ve chvíli počátečního vypětí a dramatu vysnili. Básník Kollár se například těšil, jak „kroj a jazyk lidu našeho bude za sto let módním nad Seinou i Labem“.

Proti těmto za vlasy přitaženým fantasmagoriím už v té době brojili realisté jako Palacký a Havlíček, později Masaryk a další. Nicméně velká vzepětí plná energie, která u nás tak rychle vadnou, mají jeden pozitivní důsledek a to, jak dovozuje Chalupný, že podpírají dlouhou řadu malých buditelů a skutečných vlastenců, kteří pak onou masarykovskou prací drobnou dílo nakonec přivedli přeci jen k výsledku.

Také 28. října 1918 se vůdcové revoluce domnívali, že samotným vyhlášením státu je samostatnosti dosaženo a dalších kroků revolučních netřeba. „Považovali neúplný převrat za úplný,“ píše Chalupný. Alois Rašín jako ministr financí v roce 1919 získal de facto diktátorské pravomoce nad československou ekonomikou a měnou, o které si sám řekl, ale následně je úplně nevyužil.

Jako další z typických příkladů takového vývoje Chalupný uvádí legie – nejprve klopotně vznikají a nikdo jim moc nevěří, v roce 1917 se vzedmou především v bitvě u Zborova, následuje sibiřská anabáze, která už nese známky ochabnutí, nedůvěry v úspěch, a následuje neslavný návrat domů, kdy legionáři sborově propadají pocitu, že se jim nedostává takového respektu, v jaký po Zborovu asi doufali.

Humor všechno zahladí

Pokud bychom v Chalupného výčtu našich anticipačních tendencí pokračovali za dobu vzniku jeho úvahy, poskytlo by nám dvacáté století opravdu pestré příklady. Za protektorátu jsme se pustili do odboje, ale postupně jsme v něm ochabli, až musel Edvard Beneš v exilu dokázat operací Anthropoid, že se Češi nepoddali.

Domácí odboj sice pomáhá a činí se, ale v poválečných letech i později o něm a jeho smyslu pak rádi pochybujeme a jeho výsledky až nemravně zmenšujeme. Po válce se sice velká část společnosti vydá směrem ke komunismu, ale zase ochabne a následně musí Antonín Novotný uměle vyhlásit, že jsme socialismu už dosáhli, i když k tomu nebyla žádná opora v realitě. Když už jsme nemohli být v cíli, aspoň jsme tvrdili, že v něm jednou nohou jsme. A rok 1968 a jeho výsledek? To je vyloženě festival anticipace.

Po listopadu 1989 se zdálo, že se všechno mění. Radovali jsme se z demokracie, kterou jsme si ale neměli kdy vnitřně osvojit. Hlásali jsme, že za Komárka bude marka jedna čárka, tedy marka za korunu. A i když jsme k tomu nikdy nedošli, je na tom naše měna dnes nepoměrně lépe než v roce 1990. Snili jsme o ekonomické reformě srovnatelné tu se Švýcarskem, tu s asijskými tygry, upadli jsme pak v depresi, že celá reforma byla jen podvod, a jaksi nám uniklo, kolik se toho reformovat povedlo.

Václav Klaus také ekonomickou transformaci halasně završil svého času, aniž by jí bylo reálně dosaženo tak, jak si sám vytyčil. Když pak Václav Havel v rudolfinském projevu neúspěch a nabubřelost transformace zkritizuje, sklidí spíš nevoli – není radno brát Čechům jejich snění o vlastní výjimečnosti, snění, které podráží nohy.

Nebo náš dnešní vztah k NATO nebo Evropské unii – i na ten se dají aplikovat Chalupného slova z roku 1932: „V české politice příznačným zjevem je zvláštní radikalism, jenž usiluje o velké úspěchy a při tom nejen jich nedosahuje, ale dokonce podvrací i ty, kterých již dříve bylo dosaženo.“

Chalupný jde ve svých úvahách ale ještě dále – po vzepětí přijde deprese, že se výsledku nepodařilo dosáhnout, a co s tím Čech udělá? Podle něj se upne k nimrání se v detailech, v každodenních neúspěších a trablech a pro strom nevidí les. Nevidí vše dobré, co se mu podařilo přeci jen dosáhnout, až nakonec dojde k poznání, že ten počáteční revoluční krok neměl smysl. Jako obranu pak volí to, v čem je nejsilnější, a tedy humor, ironii a sarkasmus. Tolik vzývaný a v české kultuře všudypřítomný humor není podle Chalupného nic víc než reakce na anticipaci a její ochabnutí. Když už si myslíme, že se nic nepovedlo, aspoň si z toho utahujeme.

Diktátor, nebo výdrž?

Co tedy s takovou předurčeností dělat a dá se s tím dělat vůbec něco? Nebo jsme prostě už svým jazykem, dějinami, které nosíme v hlavě a tradici, odsouzeni k opakování toho českého údělu, který pak Peroutka v exilu nazve skepticky jako věčný začátek?

Chalupný východisko nalézá. Anticipace podle něj s sebou nese výhody i nevýhody, ale výhody ve finálním součtu převládají, protože nějakého relevantního, i když ne vysněného a vybájeného výsledku se dobereme.

Překonat tuto neblahou anticipační tendenci by podle Chalupného mohla jakási obdoba diktátorství. I když se to může zdát příliš podmíněné dobou, kdy svou úvahu psal, ani my těchto úvah nejsme ušetřeni. Kolikrát jsme se jen po druhé světové válce snažili uvěřit někomu, kdo řekne, že to za nás zařídí. Jednou jsou to komunisti, pak disidenti, jindy byznysmeni, příště političtí populisté, někdo, kdo maká i za nás. K diktátorství jsme ale nikdy nesáhli a omezujeme se na obehranou touhu najít kápa, který to vezme do ruky, ale nikdy k tomu nedojde, protože i ti, do kterých takové naděje vkládáme, jsou nakonec také stejné krve, a tedy anticipují a svou šanci neproměňují, ochabnou.

Chalupný tak nakonec nachází jediné východisko, které se ale rok před nástupem Hitlera v Německu ukáže jako idealistické. Věří v to, že nový národ československý teprve v čase, v delší perspektivě nahlédne své úspěchy, kterých přeci jen dosáhl, a pozvolna překlene onu depresi způsobenou počáteční anticipací. Prostě vytrvat, nezačínat stále nanovo, když už se něco povedlo, jít za tím dál, i když pomaleji, než jsme si původně mysleli.

Hlas zděděný po předcích

Úvahy Emanuela Chalupného by se daly rozvíjet dlouho a s množstvím moderních případů a dokázali bychom jen zřejmé – náš minulostí prověřený sklon vycházet ze zkušenosti, že ono to všechno nějak dopadne, povětšinou špatně, tak proč zase něčemu věřit. Nenašli bychom ale v moderních dějinách případy, kdy se podařilo anticipaci překonat?

Jistě, hnutí jako byla Charta 77 anticipace v zásadě nepotkala. Nezažila velký úspěch na počátku, pokud za úspěch nebudeme považovat už samotný fakt, že vůbec vznikla. Nemají silný start, musí se prokousávat úkoly, které před sebe kladla, a musí vytrvat, pokud chtějí dosáhnout výsledku, který si dala. Pokud je start pomalý a náročný, zbude dost energie na delší výkon a na optimističtější zkušenost, že ono to přece jen jde.

Řečeno na závěr zcela jednoduše – Chalupného úvahy z roku 1932, stejně jako všechno to psaní jeho současníků o národní charakteristice z počátku republiky je jistě dobově podmíněné a naznačené paralely by se daly jedna po druhé rozpitvávat a vyvracet. Celku těch dávných studií a úvah ale nelze upřít přesnost postřehu a výstižnost komentáře našeho politického i kulturního počínání.

Zdá se, jako bychom za třicet let od listopadu 1989 zase obkroužili klasické kolečko své anticipace. Aspoň naše vnitřní pocity, lhostejno v kterém koutu současného českého rynku je prožíváme, tomu, zdá se, odpovídají. Pochybujeme, kdo jsme, kam jsme se to vydali před těmi třiceti lety a jestli jdeme správně a jestli někam dojdeme. Možná je čas sledovat spíš ty momenty, kde jsme do nějakého úkolu nebo cíle jako společnost nastupovali pozvolněji, méně slavně a nadšeně, o to dál jsme ale došli.

Anticipace se nezbavíme, vždy nám bude našeptávat. Pokud o ní ale budeme vědět, můžou se budoucí generace více oprostit od dojmu, že je to hlas rozumu a nikoli strachu a obav, malé sebejistoty a slabé kritičnosti, hlas zděděný po předcích.

Vyšlo v DeníkuN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *