Černobyl je jako české filmy o moderní historii – týká se nás, ale nebolí to

Esej Martina Gromana: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ parafrázoval slavný Orwellův výrok před nedávnem Robert Sedláček, režisér Českého století, Jana Husa, Palacha, Bohémy a dalších historií inspirovaných televizních snímků. Když se podíváme, kolik filmů o dějinných událostech nebo životopisů se dnes točí, nabízí se otázka, kdo všechno tady vlastně chce přítomnost ovládat. A co z toho vzniká?

Na téma dějin ve filmu se dá nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv. Jistě nevyčerpáme všechny. Aktuální debaty o televizní sérii z produkce HBO o Černobylu ale ukazují jedno – úspěch u diváků i kritiky mívají především ty historické filmy, kterým o skutečné dějiny zase až tak nejde. Nebo aspoň ne v první řadě. Hledají silný příběh, emoci, prožitek.

Když se podíváme na většinu filmových a televizních reprezentací minulosti natočených jen u nás v posledních letech – na všechny ty Rašíny, Husy, Palachy, Marie Terezie, Lidice, Hovory s TGM, na Bohému, Masaryka, hilsneriádu, Tobruk, ale i Vyprávěj, Protektora, Hořící keř nebo Duklu 61 a další –, vidíme tu lépe, tu hůře zvládnutou snahu scenáristů, dramaturgů a režisérů jít na dějiny skrze osobní motivy postav z minulosti, personalizovat dějiny a děje za nimi stojící nebo osadit dějepis životy obyčejných lidí. Má to tu výhodu, že takto pojatý příběh většinou diváka v kině nebo u obrazovky nemusí bolet, nemusí se s ním vyrovnávat nijak osobně. Naopak ho zhusta ukolébá v jeho zažitém schématu – tu o nebezpečném Rusku, tu o výjimečnosti vlastního národa atd.

Když se podržíme aktuálního Černobylu – ani ten nebyl jiný, a navíc není nijak extra historicky věrný. Leccos bylo jinak, jak vysvětlují už několik týdnů horem dolem odborníci na jadernou energii. Ale ono to nevadí a ani by vadit nemělo. Televizní Černobyl mluví ze všeho nejvíc o velké mocenské lži, které se tehdejší vedení Sovětského svazu dopustilo hlavně na vlastních lidech. Neztratit prestiž, jméno, postavení, pověst neomylného impéria i za cenu lidských obětí. Lež a ambice jsou tu, po kolikáté už, silnější než pravda a nějaký ten lidský osud. A v tom je nejspíš i obecně síla dobrého bijáku o dějinách – když vyvolá v divákovi emoci, která mu může osvětlit skutečné pohnutky a motivy stojící za fakty z učebnic, netočil se nadarmo.

Když to ale nedopadne, vypadá pak výsledek jako nafilmovaná stará schůze. V jednom rozhovoru řekl klasik televizních seriálů šedesátých až osmdesátých let Jaroslav Dietl, že je rozdíl vyprávět dlouhý příběh a velký příběh. Pokud scénář nenese silné vyprávění, ale staví na tom, že je historicky věrný, „podle skutečné události“, končí to zhusta stejným výsledkem – hodně mluvení, málo děje, hodně dějin, málo filmu.

Nahý jako Beneš

Silný obraz zkrátka mluví lépe než věcná fakta. A právě filmová řeč je jeden z prostředků, který dovede historické pocity, vjemy a nálady přenést k současnému divákovi, který má jiné starosti, normy, vkus i zkušenosti, než měli jeho dědové a pradědové. Má sice stejné emoce, k životu je však budí jiné vjemy. A každá doba má své filmové prostředky, jak tyto dějinné prožitky zhmotnit a vybudit.

Příklad za všechny. Je jedno, jestli v září 1938 Edvarda Beneše vzbudili vyslanci Anglie a Francie, aby mu řekli, že jejich země do války kvůli nám nepůjdou, a jak to noční setkání proběhlo. Byla to potupa. Pro Československo, pro samotné velmoci, ale také pro Beneše osobně. Z mnoha důvodů. A potupu je třeba pro diváka zpřítomnit, tu si z nočního obrazu musí odnést.

Otakar Vávra ve svém filmovém pojetí nechá Beneše přijít do sálu Pražského hradu, oblečeného, i když zjevně unaveného, možná i rozespalého. Obraz malého poraženého muže vykreslil prostředky tak subtilními a až expresionistickými, jako byly schválně výše umístěné kliky na dveřích, aby malá postava Edvarda Beneše (herce Jiřího Pleskota) ještě více vynikla.

Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem pro současného diváka museli postupovat méně detailně a Beneše v Českém století svléknout donaha a nechat jej vyslechnout ortel ve dveřích koupelny. V pamětech účastníků můžeme hledat, jak to bylo, ale potupu a ponížení vystihlo České století pro dnešní diváky polopatičtěji. Řeč Vávrova filmu by mnohým dnešním už byla nesrozumitelná, nebo aspoň ne tak jasná.

Stejně tak pracuje se symboly a s dějepisnou látkou Černobyl a jeho autoři – hrozba byla reálně menší, škody také, leccos bylo jinak, ale strach byl veliký a ten je třeba znovu oživit. A také zhnusení, pocit ohrožení z neviditelné zhouby, která se šíří Evropou kdo ví kde všude, dopadá na hlavy kdo ví koho všeho, možná i na ty naše. My, kdo si pamatujeme, jak se ještě několik let nevědělo, jestli jíst houby možno, nebo radši ne apod., jsme se zase na chvíli vrátili u obrazovek ke svým tehdejším pocitům.

Fáma ruku v ruce s nejistotou budila dobově přesný pocit, že zprávám z Východu věřit neradno, protože zjevně nejsou kompletní. A když nám lžou, neohrožují nás? A třeba ještě v lecčems jiném? Pokud u sledování Černobylu zažívali diváci stejné pocity i po třiceti letech od oněch dějů, naplnil seriál jeden z hlavních smyslů, proč točit filmy o dějinách.

Dějiny už nebolí, dnešek kope

Poslední roky jsou jednou silnou vlnou historických snímků, a po úspěchu Černobylu nebo i takové Hry o trůny lze čekat, že to jen tak neskončí. Pro filmaře je historická látka vděčná, příběh nemusí od začátku vymýšlet, základ napsala historie, navíc tato témata nesou značnou legitimitu. Málokdy je u nich nutné diskutovat, jestli jsou něčím prospěšná. Je to sázka na jistotu, zhusta i po ekonomické stránce, což ve filmovém průmyslu nelze podcenit. Na historii se prostě chodí.

Historické filmy jsou navíc, v dnešní popkultuře stejně jako před ní, vlivným kódem, skrz který mluví film vždy hlavně ke svému dnešku a o něm. Jsou v tomto ohledu projevem době poplatné ideologie. Natočit film o genderové nespravedlnosti nebo domácím násilí dnes, to by vzbudilo nejspíš nejednu kontroverzi. Odehrát takové téma v historických kulisách, to většinou současníky osobně nezasáhne, a navíc zrovna uvedené příklady témat se v minulosti dají zhmotnit tak, že to dnes nemusí zabolet. Před sto lety byl i euroamerický svět k ženám mnohem nespravedlivější, než je v tyto dny, násilí bylo více tolerováno, práva menšin více utiskována, homosexualita klasifikována nejen jako nemoc, ale i trestný čin atd.

To, že historická témata přicházejí ve shlucích, svědčí ještě o dalším aspektu filmu – ovlivňují ho kulturní a společenské otřesy, které prožíváme, a tak v minulosti hledáme řešení, zkušenost, poznání, svou kolektivní identitu nebo i své kořeny. Vezměte si anglické filmy o druhé světové válce, to je vyloženě vývozní artikl na zboží zvané anglický rozum, odvaha, styl, smysl pro povinnost, fair play, na tu starou dobrou Británii, kterou dnes tak pracně v brexitu pohledat.

Hříčky o dějinách

Pod těmito zornými úhly klade například právě Černobyl dost dalších otázek – vypráví o tehdejším Rusku, nebo tady autoři HBO mluví o Rusku současném, a co o něm říkají? Mluví o tehdejší aroganci moci, nebo o té dnešní? Jistěže i o té dnešní, a je to dobře a nejde jenom o Rusko. Dobrý (historický) film klade spíš otázky, nutí myslet a ne jen na Wikipedii hledat, jak to vlastně tehdy bylo a v čem se film liší od dějin. V tomto ohledu je podrážděná moskevská reakce a snaha natočit kontravýklad Černobylu pochopitelná, i když se tu dostáváme spíš na pole propagandy, té i oné.

Dějiny jsou filmem vždy nějak manipulovány nebo, řečeno mírněji, interpretovány, konstruovány. A pak je podstatné, jak tvůrci tento princip divákovi naservírují. Mohou to udělat jako kdysi Oldřich Daněk v Hříčkách o královnách, kdy princip fabulace vtělil transparentně už do názvu. Zmíněné České století, a uveďme jej jako příklad proto, že svou kvalitou spíše vyčnívá, se ale ocitlo v těžší pozici, a to hlavně svým druhým životem. Samotný scénář je nosný a přínosný – autoři také před závorku vytkli, že je to české století podle Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, a také v líčených dějích s historií pracují s výrazným využitím fabulace a ironie, experimentu. Nicméně jednotlivé díly této série využívá Česká televize, ne nelogicky, při výročích všech těch vzniků republiky, okupací, Charty, rozpadu federace a tak dále. Chová se k tomuto výkladu dějin jako k dokumentu, který má připomenout skutečné dějiny, a může tak diváka mást právě co do toho, jak k filmové adaptaci dějin přistupovat.

Historická filmová vlna ovládá budoucnost?

Film je dnes blíž postmodernímu vnímání, výkladu dějin než většina historiografické produkce. Více si hraje s prolínáním časových rovin, shlukuje několik reálných figur do jedné, složité a spletité historické děje koncentruje, aby o to silněji mluvily k divákovi. Může vyvolávat emoce silným příběhem jako třeba Habrmannův mlýn, nebo mechanizovaným zabíjením a odosobněním násilí jako Saulův syn, nebo může opakovat nacionální traumata jako Lidice. Může budit nostalgii a vyviňovat většinového diváka z vlastního podílu na nedávných dějinách, jako to dělá Vyprávěj, nebo může naopak stavět na radikálním antikomunismu, jako to dělal zcela oprávněně Jiří Stránský. Může s dějinami zacházet hravě a humorně jako ilustrované Dějiny udatného českého národa, které sice mají stopáž tři minuty na díl, ale vliv díky využívání ve školách nevídaný.

Svébytný problém na poli filmu a dějin pak představují dokumenty – rozkročené od skutečného dokumentu, kdy film zaznamenává historickou událost nebo její reflexi v zásadě na úrovni pramene, až po dokudrama, které se filmovou řečí snaží pravděpodobný průběh historické události rekonstruovat.

Vyrůstá teď u nás generace scenáristů a režisérů, která se historickému filmu věnuje s chutí, a nejspíš v tom bude pokračovat. Má to tu výhodu, že se už na moderní československé dějiny nedívají očima plnýma osobních zážitků a zkušeností. Stále ale ještě není jasné, jestli to budou oni, kdo donutí Čechy podívat se na své dějiny nejen skrze ironii nebo jako na svého druhu laskavou pohádku a mýtus, ale také jako na vlastní pokřivený či realistický obraz. Něco jako udělal svého času pro Rakušany Thomas Bernhard. Něco o naší vlastní minulosti, od čeho zděšením a hnusem neodtrhneme oči. Černobyl není to téma, ani to (jakkoli povedené) zpracování.

Pokud by se toto českému filmu o dějinách povedlo, pak by se oblíbené české koukání se na to, „jak to vlastně bylo“, posunulo blíž původnímu Orwellovu výroku: „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“

Vyšlo v DeníkuN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *