Ladislav Matějka stoletý

Byli lidé, na které bychom nemuseli zrovna zapomínat. Dělali nám ve světě dobré jméno a zůstalo po nich velké dílo. Takoví zapomenutí frajeři. A jedním z nich byl bezpochyby český lingvista Ladislav Matějka, od jehož narození 30. května uplynulo rovných sto let.

Matějka stál vždy rozkročen mezi akademickým světem a žurnalistikou. Narodil se v květnu 1919 v Suchém Vrbném (dnes je to součást Českých Budějovic). Jako tříletý se přestěhoval s rodiči do Prahy, žili v novostavbách dělnických bytů na Maninách, sousedili s Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým. Ladislav si hrával s dcerou Gottwaldových.

Ještě před odchodem do exilu po únoru 1948 stihl na Karlově univerzitě získat doktorát za svá studia slovanského písemnictví. Přitom už dávno přispíval do Lidových a po válce Svobodných novin. Na počátku války byl tajemníkem šéfa Lidových novin, legendárního K. Z. Klímy, který v roce 1942 zahynul v Terezíně.

Po únoru 1948 uprchl do Švédska, kde krátce pracoval jako dělník a následně dostal místo asistenta na univerzitě v Lundu. Společně s dalšími exulanty zakládá nezávislou revue Skutečnost, kam mimo jiné přispívají Ferdinand Peroutka (jeho poslední pražský šéf) nebo Pavel Tigrid. Spolupracuje se Svobodnou Evropou. V USA pak pokračuje ve své univerzitní dráze po boku lingvisty Romana Jakobsona. Podílel se třeba na prvních harvardských experimentech s automatickými překlady textů a stává se profesorem na Michiganské univerzitě v Ann Arbor.

Při svém třicetiletém působení v Ann Arboru profesor Matějka vydal řadu anglických překladů české literatury, mimo jiné Komenského Labyrint světa, staročeského Mastičkáře, antologii české poesie s prvním anglickým překladem Máchova Máje, výbor z české prózy, knihu o českém baroku, Historii české literatury od Arne Nováka, dvojjazyčně Seifertův Morový sloup a Devět Elegiií Jiřího Ortena.

V době železné opony vydával v Americe práce spisovatelů a myslitelů původem z východního bloku jako byli Czesław Miłosz, Jaroslav Seifert či Josif Brodskij. Založil ročenku středoevropské civilizace, historie, literatury a politiky Cross Currents, kterou The Times Literary Supplement označil za „přední anglicky psané forum pro literaturu a kritiku ze střední Evropy“. Jejím hlavním cílem bylo, jak Matějka napsal, „zaměřit se na kulturu střední Evropy, kterou se komunisté snažili zničit a omezit jen na jedinou kulturu pod sovětskou nadvládou.“

Publikoval zde například esej tehdy vězněného Václava Havla Moc bezmocných spolu s textem, kterým Havlovi vyjadřoval podporu Arthur Miller. „Jakmile jsme vydali Moc bezmocných, začali se nám ozývat další zamlčovaní autoři a jejich přátelé. Cross Currents se staly neformálními propagátory Havlových myšlenek v Americe,“ vzpomínal Matějka.

Po dvanáct let přinášely Cross Currents informace o literatuře, výtvarném umění, divadle, hudbě, filmu a fotografii stejně jako filosofické eseje z celého regionu slovanských národů střední Evropy. Po svém pensionování profesor emeritus Matějka přenesl Cross Currents do vydavatelství university v Yalu , kde ročenka vycházela až do roku 1993.

Ale abych o Ladislavu Matějkovi a jeho pestrých osudech nemluvil jen z profesního ohledu. Ladislav také uměl žít a to velmi vesele a s tím, čemu se kdysi říkávalo lehký životní styl. K tomu u něj patřilo, že se dovedl velmi rychle a velmi vášnivě zamilovat. Po válce se Matějka hlásil k sociálním demokratům a mezi mladými studenty tehdy potkal Jelenu Rennerovou. Dceru právníka, poradce Karla Kramáře. Když pak Ladislav odešel do Švédska, snažil se, aby za ním mohla utéct také Jelena. Té se to v roce 1949 povedlo díky fingovanému sňatku se švédským sociálním demokratem Olofem Palmem. Nicméně toto manželství nezůstalo formálním a rozpadlo se až roku 1952. Palme se stal švédským premiérem a byl roku 1986 zastřelen. Jelena, později Zetterströmová, zůstala rodinnou přítelkyní nejen Palmeho rodiny, ale po roce 1989 se v Praze také znovu setkávala s Ladislavem Matějkou.

Když se po roce 1989 začal tu a tam vracet z Bostonu do Prahy, jednou se ocitl v trojské vile režisérky Věry Chytilové. Vyprávěl pak, jak seděl v pokoji, hleděl na zeď před sebou a najednou říká: “Heleďte, to je můj obraz.” “Není, ten je můj,” oponovala režisérka svým typicky chraplavým hlasem. “Ne ne,” trval na svém Matějka, “ten obraz jsem měl ve svém posledním pražském bytě a před odchodem do exilu jsem ho věnoval fotografu Karlu Ludwigovi.” “No a Ludwig byl můj první manžel,” vysvětlila Chytilová.

Poslední velké Matějkovo dílo, třídílná korespondence Voskovce a Wericha, zvítězilo v roce 2007 v anketě Lidových novin o knihu roku a vznikla podle něj divadelní představení i televizní dokumenty. Když tehdy ve svých takřka devadesáti letech na zadání své dlouholeté přítelkyně Medy Mládkové připravoval v bostonském Gotliebově archivu korespondenci Voskovce a Wericha, neúnavně celé hodiny přepisoval ručně a doma pak do počítače tisíce stránek jejich dopisů. Archiv mu dovolil jejich ofotografování až na samém konci této mravenčí práce. Nestěžoval si. Místo toho říkal, že mu práce prodlužuje život, že má cíl, který ještě musí splnit. Ten život si tak protáhl na 93 let.

Zemřel, aniž by dokončil svůj poslední úkol – stejně jako vydal korespondenci V+W, připravoval k vydání dopisy, které si od dvacátých do padesátých let minulého století vyměňoval Jiří Voskovec s malířem Josefem Šímou. I to torzo, které stihl Matějka sebrat, a jednou mi jej poslal k nahlédnutí, nabízí neskutečný vhled od osudů obou umělců v měnícím se světě.

Jedna citace ze všechny. V březnu 1956, téměř na závěr korespondečních výměn píše Voskovec Šímovi o pražské situaci Jana Wericha: “To znamená, že Janova situace je asi trochu delikátní. Obnovil teď v našem někdejším divadle našeho Caesara. Nějaký Horníček prý hraje moc dobře moji roli. Má to děsný úspěch – ale četl jsem jednu partajní kritiku, která byla sice uctivá, ale vytýkala Janovi, že jeho satira je příliš všeobecná a lze si ji vykládat všelijak. – Tak jsem byl na něj pyšný, že kráčí dále ve šlépějích Švejkových. Stejně by asi chudák rád ven – ale oni ho nepustěj.”

P. S.
A kdyby se vám celou dobu, co toto čtete, zdálo, že jméno Ladislava Matějky znáte, ale nevíte odkud, pak nejspíš z filmu Adéla ještě nevečeřela. Několikrát tam z úst Ladislava Peška zazní: „A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak jej pozdravujte.“ Nešlo o náhodu. Scénárista Jiří Brdečka takto poslal vzkaz svému dávnému kamarádovi. Vzkaz, který se k adresátovi dostal až po roce 1989.

Publikováno na blogu Aktuálně.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *