Možnosti a rizika podcastů

Podcast, podcast, podcast, ještě jednou podcast… Zní odevšad. Když jste přede dvěma lety řekli marketérům velkých firem, jestli by nechtěli zkusit podcast, ptali se co to je. Ti s větším přehledem věděli, že podcast u nás zatím nemá publikum, tedy ani prostor pro marketing. Dnes volají sami. Většinou ale podle autorů podcastů nevědí, co chtějí. Bohužel, zdá se, bloudí i dost autorů.

Mezi autory se ještě před rokem dvěma vedla debata, co je to podcast. Jestli jen u nás nová technologie šíření audiofonních obsahů vycházející především z rozmachu chytrých telefonů a datových sítí nebo žánr rovný reportáži, dokumentu, četbě, žánr s vlastními osobitými prostředky a formami. Časem se všichni přiklonili k technologii a šíří podcastem, co se dá. Je to v zásadě správně, i když výsledek ukazuje na hlavní úskalí toho, jak dnes u nás s podcasty zacházíme. Podcast, pokud si získá masivnější zájem publika, hrozí nivelizací rozhlasové a auditivní produkce, podobně jako blogování v zásadě vymazalo z našeho povědomí klasický komentář. Psát, blogovat a publikovat může každý, komu se udělá názor, nebo ani to ne. Kvalita, zkušenost, praxe a řemeslo váží najednou stejně málo jako ostré, i když ničím nepodložené názory, halasné pokřikování a prezentování vlastnho ega.

Pro tvůrce rozhlasového, rádiového obsahu se tak nakonec může podcast stát nejen příležitostí, jak oslovit nová publika, ale také trojským koněm, který je v důsledku připraví o mnohé z toho, na co jsou zvyklí a co umí. Zvlášť pokud se budou přizpůsobovat všemu, co je díky podcastingu možné a co se tu nabízí. Na jedné straně dnes podcast používají osvědčení a řemesla více či méně znalí tvůrci stejně jako amatéři v lepším i horším smyslu toho slova. Je to stejný rozdíl mezi tradiční a řemeslně poctivou žurnalistikou a žurnalistikou občanskou, která není nijak nucena klást na sebe sebemenší profesní nároky.

Podcast z kuchyně
Kdo tedy podcast vytváří a jaká rizika či příležitosti tak na sebe přivolává? Máme tu dost a dost podcastů řekněme občanských. Točit si rozhovory nebo osobní deníčky a audioblogy může každý a také to leckdo už dělá. Od novinářů, bavičů, politiků přes ekonomy, až po matky v domácnosti. V zásadě je tu podcast blízek youtuberingu, jenom ve zvuku, nebo v kombinaci obojího – natočím rozhovor na video a zvukovou stopu hodím do podcastu. Výsledky jsou povětšinou tristní co do formy a technického zpracování, ale také do obsahu. Velká část takových nápadů končí po pár dílech, protože počáteční nadšení a velkorysé ambice brzy zadrhnou o nedostatek nápadů a námětů. Tento segment se snaží kromě prezentace vlastní osoby přilákat také inzerenty a svou produkci tak zpeněžit. Výsledky ale zatím nemohou být nijak závratné, protože podcast v Česku pravidelně poslouchá 11 % populace a necelých 40 % má o podcastu aspoň nějaké tušení.

Největším oříškem je dnes podcast pro soukromé vysilatele. Privátní rádia u nás vysílají převážně proud hudby a moderace, což je svou jepičí podstatou forma pro podcast nevhodná a žádné obsahy šiřitelné touto formou většinou nepřináší. Soukromá rádia by tak musela investovat do produkce originálních podcastových sérií a také do autorů, které dnes pro svůj proud nepotřebují, což udělají až ve chvíli, kdy bude dostatek publika, aby inzerce podcasty uživila nebo aby se uživily samy formou předplatného. Rádia pak získají nejen nový kanál k oslovení publika, ale stanou se do velké míry spíš producenty než vysilateli. Ale to je hudba budoucnosti, pokud na ni vůbec dojde.

Hodně trendu, málo řemesla a inovátorů
Veřejnoprávní rozhlas jde také zatím v zásadě stejnou cestou – podcast vnímá jako kanál, kterým by rozšíříl svůj záběr na nové, mladší publikum. Do podcastu nicméně umísťuje především to, v čem je silný, co už může nabídnout, tedy svou zpravodajskou, publicistickou a dokumentaristickou produkci známou z vysílání a dostupnou také na webu a velmi populární na youtube, kde publikum volí poslech auditivního obsahu na kanálu, který je určem primárně ke sledování videí. Originální podcastové série v podmínkách Českého rozhlasu vyrábí především Radio Wave, které se specializuje hlavně na žánr docu soap a to s poměrně proměnlivou kvalitou a zkušeností tvůrců. Výkop této produkce, podcast o erotice a sexu Zhasni, nabídl zdařilý dokumentaristický vhled do různorodého prožívání sexuality. Nedávný počin Svatebky už ale nebyl ničím víc než prezentací pěti nevěst, které se chystají na svůj velký den, zde nešlo o dokumentaristiku, ale čistě lifestylovou publicistiku. Zpravodajský podcast Vinohradská 12 pak ČRo zase denně umísťuje také do klasického vysílání, ani zde tedy nejde o čistý podcasting, ale o šíření stejného obsahu několika kanály, mimo jiné podcastem.

Český rozhlas je dnes logicky nejsilnějším hráčem na podcastovém poli u nás, ale ani on se v důsledku zatím neubránil následování obecného trendu, který v českém podcastování vládne. Sami autoři podcasty rozlišují na kecací a nekecací. Už toto označení ukazuje, že mají dost silnou tendenci přizpůsobovat se jednak obecnému povědomí a představě o tom, co podcast je a může být, ale také tomu, že jdou na stejně nízkou úroveň podcastů tvořených amatéry, když v zásadě až na výjimky rezignují na formáty a žánry své profesi po léta vlastní. Jedna věc je umístit do podcastu dokument nebo reportáž vyrobenou pro vysílání a jiná je držet se tradičních formátů i při vymýšlení a tvorbě podcastů jako takových, při hledání jeho možných forem a podob. Výsledkem je zatím přemíra prostých rozhovorů, a u mnoha produkcí i velmi triviálního plkání na témata, která zajímají víc autory než široké publikum.

Prožít slyšené
Podcast z podstaty věci nabízí velmi intimní prožitek, blízkost. Posloucháme jej sami, ve sluchátkách, v autě, při práci, žádné médium jako rozhlas a podcast s ním nemá ten dar být tak blízké a niterné. Můžeme se tak dozvídat nejen fakta, názory a informace, ale také pocity, prožitky, osobní vyznání a potíže autorů nebo zachycených osob. Málo využívá potenciál podcastu ten, komu stačí vyzpovídat respondenta a dozvědět se od něj nějaká ta fakta. Stejný obsah se dozvíme z televize, novin, časopisů, blogů. Podcast ale může nabídnout emoci, příběh, atmosféru, naléhavou osobní zpověď, dech i povzdech.

Můžeme spolu s horolezcem prožít to, na co myslí a co prožívá při výstupu na horu, můžeme být na samotě v lesích s poustevníkem, můžeme být velmi blízko rodičům, kteří poslali dítě do války, můžeme jet divokou vodu, můžeme být blízko jako nikdy. Můžeme navíc, ušetřeni vizuálního vjemu, naslouchat lidem a jejich myšlenkám a příběhům, které bychom sami k sobě tak blízko pouštěli jen stěží, pokud bychom dotyčné viděli, a začali je už podle prvního dojmu řadit do svých zavedených klišé a představ – je moc mladý, je bohatý, je neupravený nebo nějak moc upravený a tak dále. Tady může podcast čerpat ze samé podstaty auditivní tvorby. Žel to zatím činí pramálo, i když se v lepších případech snaží i blíží.

Ve světě, kde je podcast déle doma a má jiné podmínky (jak finanční, tak personální i dané tradicí a zvyklostmi té které společnosti), se daří nejen zpravodajským a rozhovorovým podcastům, které zatím dominují u nás, ale také také třeba sportovnímu podcastu (komentujícímu výsledky a průběh zápasů nebo reportážnímu přiblížení samotných sportovců a závodů) nebo žánru true crime, tedy v zásadě podcastům detektivním. U nás se crue crime nejvíc podobá Matematika zločinu, která se žel proslavila spíš skandálem kolem svého (ne)uvedení v Českém rozhlase, který si její vznik objednal, než svou kvalitou a obsahem. Ten zůstal nakonec na poslední koleji, i když měl a má potenciál otevřít téma zcela zásadní – tedy téma spravedlivého soudnictví, obdornosti soudních znalců, relevance jejich posudků a jejich dopadů na osudy lidí, trestaných i obětí. Zůstalo u debaty o kompetenci autorek i kompetenci veřejnoprávních manažerů.

Hledá se um a nápad, zn. kvalitně?
Přinese tedy nakonec podcast renesanci audio tvorby, jak mnozí tvůrci doufají? Bude tu za čas podcaster proslulosti youtubera Kovyho, který vybudí vlnu zájmu o tento typ obsahu? Může se to stát a bude to jen dobře. Ale zásadní vliv na to budou mít dva faktory. Poptávka po podcastu ze strany inzerentů, kteří v něm ucítí marketingový potenciál. A pak nabídky – jestli těmto inzerentům bude někdo umět přinést víc než jen své ego a svůj názor nebo také dodá svou zkušenost, dovednost, um a nápad.

Samozřejmě toto nebude pole pro veřejnoprávní produkci, ať už z rozhlasu nebo televize, tam bude podcast patřit vždy spíš do portfolia kanálů distribuce vyráběných obsahů. V privátní sféře k rozvoji podcastu zatím chybí ale nakonec ten hlavní předpoklad – profesně a obsahově silná produkce, která by dovedla nabídnout diverzifikované portfolio obsahů, forem a žánrů pro podcast vhodných. Inzerenti mohou podcast podpořit, nemohou ho ale vymyslet a vyrobit, i když se jim to zdá možné a svůdně snadné. Rychle a levně vznikne jen to, co už na trhu je, tedy rozhovor, rozhovor, rozhovor, což žádný kýžený efekt ani inzerentům ani podcastu jako fenoménu nakonec nepřinese.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *