Řeč pronesená v Café Jericho 4. 12. 2019 při uvedení amerického vydání knihy editora Josefa Pazderky Invaze 1968 – Ruský pohled
Vrátit se po letech ke knize Josefa Pazderky Invaze 1968 – Ruský pohled v těchto dnech, to je věru zlomyslnost. Nezbytně to čtenáře uvrhne do více či méně místných aktualizací. Naštěstí pohled této knihy není jednostranný, není nějakou alternativní pravdou postavenou proti monolitickému československému výkladu roku 1968 a invaze ze srpna. Je to kniha plastická, kde potkáváme mnoho valér ruského pohledu na Pražské jaro a onen 21. srpen. Od vojáků, zaměstnanců sovětského velvyslanectví, agenů KGB přes novináře a disidenty až po obyvatele zauralských provincií. Je tu nezpochybnitelná Natálie Gorbaněvská se svým velkým osudem a se svým bojem za naši i vaši svobodu, stejně jako generál Kosenko se svými léta nezpochybňovanými výklady ze sovětské propagandy toho roku.
Ve slovech hned několika pamětníků ze sovětské strany se to stále hemží “zmanipulovanými lidmi”, kteří v tom Československu nechápali, neviděli, nerozuměli, co se s nimi děje. Je tu záchrana světa před třetí světovou válkou, stejně jako disentní pohled, jako vzpomínky těch, kteří se invazí cítili poníženi a zahanbeni, i setrvalé váhání lidí jaksi uprostřed, těch mimo, těch, co radši neví a nezajímají se, ještě by si svůj svět zbytečně komplikovali.
A že to komplikované bylo, o tom nebudiž pochyb. Už samotný pojem Pražské jaro, u nás vnímaný v zásadě pozitivně a nadějně, měl v SSSR vrstevnatější přijetí. Od nadějí liberálů až po nesouhlas konzervativců – když tam ten Dubček chce mít lidskou tvář, jakou pak máme my?
Už zmíněný Kosenko, který velel 35. motostřelecké divizi Skupiny sovětských vojsk v NDR a v srpnu 1968 měl na starosti obsazení centra Prahy, uvězněný dodnes do jediného správného výkladu, je v tomto ohledu přímo příznačnou postavou. Vždyť v jeho hlavě opravdu tehdy stály “na hranicích západoněmecké a americké jednotky a chystaly se překročit hranice. Do toho dubčekovské vedení, které tvrdilo, že má situaci pod kontrolou, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nazrával velmi závažný konflikt a my jsme zachránili svět před třetí světovou válkou,” vzpomíná v Pazderkově knize generál.
Propaganda je silný nástroj, tehdy jako dnes, a výsadkář Šmeljov, který má nakonec více odvahy nazřít skutečnost, než jeho generál, vysvětluje, že zvlášť ozbrojené složky o síle vymývání mozků věděly své. “Člověk zvenčí si to téměř nedokáže představit – vy jste zažili jen slabý odvar stalinského ideologického uragánu,“ říká v knize bývalý výsadkář s tím, že se dnes nakonec cítí jako nedobrovolný spolupachatel zásahu, který udusil legitimní československou snahu o demokratizaci a větší svobodu.
Ano, byli nezvaní hosté. Aspoň pro většinu tehdejší československé společnosti. Ale když vidíme dnes ruskou propagandu a její vliv na ruskou společnost, když vidíme u nás ty, kteří zase pokukují po pohodlí moskevské direktivy, která by tak svůdně zase snímala zodpovědnost za naše osudy z našich ramen, nelze se ubránit tázání, kolik dnešních Biľaků by podepsalo nový zvací dopis a kolik Vorbjovů a Kosenků by rádo přišlo zase zachraňovat. Jistě už ne na tancích, ale copak nestačí osedlat si nějaký ten zdánlivě zpravodajský web a pár místních služebníků?
Propaganda, která ovládla mysl generála Kosenka, nezanikla. V posledních měsících jsme ji i u nás viděli a pocítili více než kdy před tím. A stále jí straší v hlavě staré boje – Koněv, Vlasovci, srpen 1968. Přál bych nám (a myslím tím nám tady i jim tam), aby se už žádný další výsadkář Šmeljov nemusel jednou za své činy vůči české ani žádné jiné svobodě a demokracii zpovídat v knize tak výmluvné jako ta od Josefa Pazderky.
