Esej Martina Gromana: Česká média jsou v ohrožení. Slýcháme to často, dokonce to psali v novinách, tak to musí být pravda. Minule jsem psal o provinčnosti médií, dnešní, poslední zamyšlení je o mizejícím vlivu. Média, dřív zvyklá na svou nepopiratelnou moc a vliv, jsou překvapena, že jejich slovo najednou málo váží. Jak oslovit společnost, která se rozpadla?

Už dvakrát jsme se odrazili k úvahám o stavu dnešního novinářství od roku 2008, od ekonomické krize, převzetí největších českých vydavatelství místními podnikateli a od nástupu nových médií. Kromě deprofesionalizace a lokálnosti se tento vývoj promítl ještě do jednoho aspektu – do vlivu a moci médií, které dříve měly a které dnes už nemají.

Vrtět hlídacím psem

Devadesátá léta vytvořila nejen silné novinářské týmy, jejichž torza ještě tu a tam porůznu působí, ale především prostředí, ve kterém si novináři i politici navykli na určitý způsob soužití. Prostředí, kde novináři například odhalují nepravosti a politici na to reagují – někdy dokonce rezignací, pádem vlády, změnou zákona apod. Konkrétních kauz a případů, kdy novináři reálně ovlivnili politický vývoj v zemi, bychom našli dost a dost. Díky nim se někteří žurnalisté stávali celebritami a svými texty začali tu nahrazovat politiky, tu ekonomy, tu dokonce policii či soudy.

Součástí hry ale také bylo, že si všichni zúčastnění osvojili pravidla. Včetně protistrany. Takže zároveň politici nebo jiní veřejní činitelé začali velmi rychle používat média jako vlastní nátlakovou zbraň, pomocí níž se snažili ovlivnit výsledky voleb, pošpinit konkurenci, dostat do společnosti svá témata nebo třeba jen přiživit svou popularitu.

To všechno v důsledku přineslo médiím především moc, protože to fungovalo. Proč se to dnes ale nedaří? Proč kauzy, které by dřív vedly k odstoupení problematických politiků, najednou nic nezmůžou? Proč statisícové demonstrace zprostředkované milionům diváků a čtenářů nepošramotí pověst vlády a nejsilnější strany ani trochu?

Rozdrobená společnost

Tradiční moc psaného slova mohla fungovat jen tam, kde existovala společnost, tedy něco, co aspoň většinu občanů státu spojuje. Společný zájem, pojítko. U Stanislava Grosse se ještě dost lidí v zemi shodlo na tom, že koupit si byt z poslaneckých náhrad je fuj, straně začaly padat preference a premiér se poroučel. U Andreje Babiše mnohonásobně vyšší problematické částky sice vyvolají demonstrace, ale nikoli celospolečenskou shodu. Spíše než o rozdělené by bylo namístě mluvit o rozdrobené společnosti.

A v takové není snadné, a asi ani možné, mít masivní vliv pouhým slovem. Nemají ho média, nemají ho politické strany a působí jim to viditelný zmatek. Oslovování společnosti jako celku skrze média přestalo fungovat – a to nejen u takzvaných kauz, ale v zásadě u všech témat (snad s výjimkou koronaviru). Dnes není problém, který by zaujal současnou společnost jako celek, což by novináře i politiky vrátilo do osvědčeného diskurzu.

Jak se to tedy řeší? Novináři i politici si většinou nacházejí svá publika, ta oslovují, s těmi jsou v souladu, a dokonce se stávají jejich hrdiny. Život v bublině je život veselý, ale na vliv na celek je to málo a proslulost tohoto rázu je už pak jen chabým ozvukem té někdejší.

Mocná veřejná služba

Nesourodé prostředí nových médií a sociálních sítí s množstvím zpravodajských, názorových i infotainmentových serverů nemá dřívější sílu celostátních deníků se statisícovými náklady, oslovují příliš malé části populace. Pokud si v posledním desetiletí někdo udržel větší publikum a na politickém vlivu spíše získal, tak jedině dříve neutrální média veřejné služby. Logicky se k nim upnula pozornost velké části publika a také jeho důvěra. Už ze zákona se od nich očekává dodržování profesních principů, pravdivost a vyváženost.

I tady ale najednou sledujeme snahu chovat se stejně jako dříve silná média privátní, komerčně a politicky zaujatě. Místo společenské významnosti témat, která tato média akcentují, místo pravdivosti a kulturního přínosu se klade důraz na spokojenost části publika, na sledovanost, na vlastní politický vliv.

Jeho nejzřetelnějším dokladem jsou snahy politiků o ovládnutí, či aspoň zkrocení médií veřejné služby. Tu bojem části politické reprezentace o Českou televizi a její podmanění, tu dnes již nepokrytou snahou části Rady Českého rozhlasu prosadit do vysílání témata svých spřízněných politických subjektů, aktuálně nejmarkantněji SPD. Ale i to je jen důsledek politického vlivu, který média mít nemají a který jim škodí, podkopává jejich nezávislost, kritičnost, nezaujatost, a tedy důvěru v ně.

Média jsou tak ve výsledku zmatena, že jejich staré metody nic nezmůžou, politici tápou, jak oslovit a mobilizovat voliče mimo svůj okruh, protože přes média už se to nedaří. A publikum v důsledku nemá šanci se v tom vyznat.

Orientaci mu navíc znesnadňují marginální kulturní a společenské války – tu o Mariánský sloup, o výroky děkana Pullmanna, o očkování dětí apod. –, ve kterých se celospolečenská témata ztrácejí, protože jsou trivialitám stavěna na roveň. Sice to novinářům přináší rychlou popularitu, ale také snižuje jejich prestiž na úroveň hospodského plku.

Pokud ohrožená novinářská profese má ještě kdy nabýt svůj společenský význam i v rozdrobené společnosti, bude se muset chtě nechtě vrátit k tomu původnímu. Před osobním zaujetím a sympatií akcentovat společenskou významnost toho nebo onoho tématu, neulpívat na margináliích zajímajících jen úzké skupiny.

Čas přeposílačů

Ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Josef Šlerka ve svém nedávném projevu při udílení Novinářských cen apeloval na žurnalisty, aby nebyli jen neutrálními pozorovateli, ale aby ve spleti „nesmyslů, lží a blábolů zaslechli to, o co jde“. K tomu, aby pak takto zjištěnou skutečnost nenechali zapadnout, potřebují prý silný hlas. Ten by ale museli opírat především o svou profesionalitu a bezpodmínečné dodržování standardů novinářské práce. Museli by bez ohledu na oblíbenost dbát na pestrost forem a žánrů, na větší rozhled, a to jak po světě bezprostředně okolním, tak po tom za humny. A nezaplétat se do triviálních politických a společenských sporů a šarvátek.

Jinak tu místo fundovaných komentátorů budeme mít už jen zábavné blogery. Místo zkušených televizáků a rozhlasáků partu youtuberů a podcasterů chrlících rozhovory bez ladu a skladu. Místo zpravodajů, kteří jsou na místě připraveni podat nám informace tak, abychom je pochopili, vřadili do kontextu a mohli s nimi dál zacházet, přeposílače výroků z Facebooku či Twitteru. Místo snahy o uchopení života ve světě sebezahleděnost.

Kritické myšlení o stavu médií nemá být stýskáním nad zaniklým starým světem, ale hledáním cest do budoucna. Žurnalistika má často dojem, že její modernizace je v příchodu nových médií. Je ale až v tom, jak s nimi budou novináři zacházet a jak i jejich pomocí budou šířit obsahy postavené na tradici své profese, s jejími standardy i etickými měřítky. Nebo zda bude stačit už jen počet lajků, kliknutí, sdílení a komentářů k tématům často nepodstatným, ale populárním.

Právě ztrátu vlivu a politické moci by média mohla začít brát jako šanci, jak se z vychýleného stavu začít vracet k ideálu – nezaujaté a mnohdy nepopulární službě veřejnému zájmu.

Psáno pro DeníkN