„Jsem sedlák z Bubenče“

Ze starších textů z Dobré adresy
Rozhovor z roku 2003 s lady Luisou Abrahams (1910-2006)

Lady Luisa Abrahams se nijak netají tím, že už překročila devadesátku. Československá mistryně v golfu a major našeho letectva v Anglii přes svůj věk stále pendluje mezi Prahou a Londýnem, někdy jako nejstarší pasažér našich aerolinek, jindy cestu do Doveru podnikne autem. Marka Ebena na Plovárně skoro nepustila ke slovu (ani já jsem se o mnoho více neprosadil). O lidech s vitalitou, jakou má ona, jsem často slýchal, že jsou ve vysokém věku tak aktivní a čilí proto, že neměli těžký život. Vždycky jsem ale měl podezření, že v šedesáti hynou na sešlost věkem spíše ti, kteří sedí doma. Lady Abrahams mi to při našem setkání potvrdila už mezi dveřmi – byla na místě první, oblečená mladě (do výrazně rudého kostýmku, jaké nosí britská královna, punčochy měly pestrý vzor skotské kostky) a uvítala mě stížností, že ji její přítelkyně posadila do taxíku, když ona chtěla přijet raději tramvají. Při našem povídání mi tvrdila: „Když je člověk dvaadevadesát let starej, tak se vám ty myšlenky trochu pletou, mozek už s váma tak nehraje. Člověk si ale líp pamatuje starý doby než to, co bylo včera.“ Luisa Abrahams si pamatuje dobře leccos, a třeba ty „starý doby“, které mě zajímaly, si vybavuje do obdivuhodných detailů.

Když máte peníze, tak je to fajn, ale pak jde nějaký Hitler nebo Stalin
nebo jiný rošťák nahoru dolů po Regent street a je to všechno pryč. Ale
to, co máte v mozku a výchova, to vám nikdo vzít nemůže.

Když jsme poprvé setkali, řekla jste, že nejste žádná lady, ale sedlák z Bubenče. Přiznám se, že tomu stále nerozumím. Co jste tím myslela?
Já určitě nejsem žádná britská lady, já jsem z Bubenče. Narodila jsem se v roce 1910 a od roku 1916 jsem musela chodit do školy. Byla válka, tak jsem nejela do žádné školy v Praze, ale strčili mě do bubenečské školy, mnoho jsem se tam nenaučila, ale nechali mě tam do třinácti nebo čtrnácti roků, kdy jsem konečně v té škole dostala vši. (Na můj údiv:) Ale to není nic špatného – vši. Moje děti v Anglii i v hrozně drahých školách stejně měly vši. Moje matka, která byla z Liberce a nebyla tak moc pro to, abychom žili v Bubenči, potom řekla, že aspoň „to dítě může chodit do pořádné školy“ a strčili mě do Deusches Mädchen Lyceum v Praze. To bylo teprve hrozný. Neuměla jsem pořádně německy. S matkou jsem tak sice mluvila, ale neuměla jsem německou gramatiku a literaturu. V Bubenči jsme spíš hráli fotbal na ulici a moc jsme se neučili. Když mi bylo šestnáct, tak jsem se raději vdala, abych se dostala z té školy. Provdala jsem se v roce 1926 a ze slečny Krammerové se stala paní Raudnitzová. Oni, Raudnitzovi, dělali rukavice někde v Holešovicích. Můj otec, který byl psychiatr, mi na svatbě v synagóze říkal: „Tahle věc dobře nedopadne.“ A taky to dobře nedopadlo, za tři čtyři roky jsem se rozvedla. Po letech jsem svého prvního muže, Bruno Raudnitze, ještě jednou viděla v Americe.

Vaše matka, jak jsem odtušil, pocházela z Liberce a z dobré rodiny.
Její otec byl baron von Neumann, textilák a žid. Byli to úplní nacisti, hrozně proti Čechům. V domě, kde žili, byla telefonní ústředna (zvedli jste sluchátko, ozvala se holka z ústředny a vy jste jí nahlásil číslo, které chcete vytočit) a ty holky byly Češky, tak jsem s nimi mluvila česky, ale babička mi řekla: „Spricht nicht böhmisch v tom domě“. Byli to židi, kteří hráli s Hitlerem, ale on je nechtěl. Moje babička měla v Liberci nádhernou vilu; po roce 1989 jsem ji chtěla dostat zpátky, ale ono tam bydlí šestnáct rodin, takže jsem už o to nestála. Navíc jsem jedna z osmi vnoučat a ostatní jsou někde v Monte Videu a Kalifornii a bůh ví kde. Musela bych to s nimi dohodnout. Tak jsem nic z toho Liberce nežádala zpět.

Kým byl váš otec?
Narodil se v roce 1864. Byl z Milevska, z hrozně chudé rodiny, ale miloval medicínu. Jeden čas působil jako doktor na lodi. Nechal tam před záchodem čepici a pasažéři si mysleli, že to je instalatér, tak mu tam dali prachy. On pak tu čepici dával před záchod každý den. Za tři měsíce si za takhle získané peníze pořídil los, vyhrál deset tisíc zlatých dukátů a koupil si celou Bubeneč. Tehdy, v roce 1890, to byly samý holý pole. Koupil bubenečská pole a na tom pak vydělal; začal si tam stavět nemocnici, měl pět pokojů, velkou zahradu a spoustu hektarů, které koupil po koruně padesát za čtvereční metr. Po válce se z Bubenče stala vilová čtvrť a otec prodával parcely. Měli jsme tam sanatorium…

…kde váš otec léčil také manželku TGM.
Paní Charlotta k nám přišla v roce 1919, vždycky byla chvíli u nás a chvíli doma, trpěla maniodepresivitou. Byla u nás často a potom byla ve Veleslavíně. Tam působil můj bratranec. Byl taky doktor, v Bubenči dělal asistenta, pak pomáhal vybudovat sanatorium ve Veleslavíně; byla to taková přátelská konkurence. Když mi bylo devět, tak jsem denně chodila se starým pánem a Honzou Masarykem u nás po zahradě. S Honzou jsme byli skoro jako sourozenci. On byl báječnej. Postrádám ho, byla s ním legrace a byl to největší gentleman na světě.

Kompletní rozhovor najdete zde: DA09_03

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *