„Vždycky jsem hrála s klukama“

Ze starších textů z Dobré adresy
Rozhovor z října 2002 s Evou Jiránkovou (1921-2014)

Rozhovor s Evou Jiránkovou na cestě z Pražského hradu k Buckinghamskému paláci

Eva Jiránková byla ženou ředitele tiskových podniků rodiny Stránských Miloše Jiránka.K jejím přátelům patřil výtvarný kritik Jiří Kotalík, fotografové Jan Lukas či Ladislav Sitenský, ze sportovců třeba Evžen Rošický a Jaroslav Drobný. První kroky v emigraci prožívala po boku básníka Františka Listopada, manželů Herbenových nebo psychoanalytika a estetika Bohuslava Brouka. Jedním z nejlepších přátel jejího muže byl novinář Ferdinand Peroutka. Loži v Covent Garden manželům Jiránkovým rezervoval Rafael Kubelík. Eva Jiránková ale není zajímavá jen tím, že se pohybovala mezi českými kulturními, politickými i sportovními celebritami; k rozhovoru s ní mne přivedl hlavně její přístup k životu. Žije v Británii na farmě v Devonu a do Prahy jezdí, jak říká, několikrát ročně se bavit. Tenis přestala hrát krátce před osmdesátkou, dodnes ale lyžuje. Baví ji, když na sjezdovce zjistí, že ostatní lyžaře ohromila informací, že jezdí přes sedmdesát let. Poté, co jsem v její společnosti strávil první večer, jsem byl dotázán, jaký na mě udělala dojem. „Je to ďábel,“ vypadlo ze mne bez rozmýšlení.

Rozhovor doprovází básně ze svatebního památníku E. Jiránkové

Procházku po jejích oblíbených místech Prahy jsme začali na Hradě. Po pravdě řečeno, trochu jsem se lekl. Mluvit o první republice ve stínu Masarykovy sochy mi nepřipadá zrovna originální. Mnoho lidí v takové chvíli upadá do plytkosti – ať už onu dobu opěvují nebo haní. Sešli jsme se tedy u Lvího dvora a vyrazili. Mé obavy byly zbytečné. Místo směrem k Hradu nebo do Královské zahrady mne totiž paní Jiránková táhla do Lumbových zahrad, které nikdo z turistů nenavštěvuje. Proč taky – jsou tam záhony se zeleninou a květinami pro Hrad a pod stromem na plácku několik chlápků čutá fotbal. Na samém konci stojí polorozpadlá empirová vilka. Chtěl jsem začít hovor, ale paní Jiránková doběhla tři zahradníky a spustila: „Proč jste to nechali takhle zničit? Víte, že tady žil malíř Miloš Jiránek? Kdo to má teď na starosti?“ Zahradníci krčí rameny a potvrzují, že o vilu u Jeleního příkopu, kde na počátku dvacátého století žil, tvořil a také zemřel její tchán, impresionista Miloš Jiránek, se nikdo nestará. Místo, kam za malířem chodili F. X. Šalda nebo Herbert Masaryk, kde vznikly jeho snad nejznámější práce – Čtenářka a Bílé studie, stojí mimo upravené turistické stezky. Zahradníci si ještě vzpomenou, že někdo z malířovy rodiny žije v Anglii a že chtěl z domu udělat muzeum.

Jak to bylo s tím muzeem pro vašeho tchána Miloše Jiránka?
Po roce 1989 jsem se svou dcerou prosazovala, aby Pražský hrad domeček v Lumbových zahradách upravil jako malou galerii se studijním centrem pro mladé malíře a s bytem pro kustoda. Ale ani po letech a po přímluvách mnoha mých přátel se to nepovedlo. Nikdo nám z Hradu ani neodpověděl. Dům, jak vidíte, chátrá velmi rychle, uvnitř už se zbortily stropy. Přitom před deseti lety se to ještě dalo snadno zachránit.

Udržovala se v rodině Jiránkových malířská tradice?
Mému manželovi byly čtyři roky, když jeho otec v roce 1911 zemřel na meningitidu, ale zájem o malířství se v rodině udržoval stále. Manželova maminka všechny obrazy schraňovala. Vlastně se ty obrazy nikdy nepokusila prodat, dokud o ně nepožádala Národní galerie. V malířské tradici pokračuje naše dcera se svým mužem. Mají v Devonu farmu, kde vyučují malbu a mají studenty z celého světa.

Promiňte, ale mám v těch Jiráncích trochu chaos a nevím, jak mi do toho mají zapadnout Stránští, majitelé Lidovek a nakladatelství Borový.
Za všechno můžou dvě sestry Zedníkovy z Brna. Milada si vzala doktora Jaroslava Stránského, Antonie se provdala právě za malíře Miloše Jiránka a měla s ním tři děti. Ona je tou dámou na Bílých studiích nebo na obraze Čtenářka. Můj manžel, její syn, dostal jméno po otci. Byl z dvojčat a ta ještě měla sestru Miladu, která dodnes žije Brně.

Nikdy jsem se za odrodilce nepovažovala. Když jsem se začala vracet do Čech, byla jsem už stará paní, ale lidé, kteří přišli a chtěli pomáhat, měli schopnosti, peníze, chtěli něco dělat, tak byli přijati často dost zvláštně. Místní jim vlastně řekli, nechte tady peníze, ale nemluvte nám do toho, my si to budeme dělat sami. Tihle lidi všichni odešli z Čech se zklamáním; chtěli pomáhat, ale byli odmítnuti. To máte jako s tím Jiránkovým muzeem na Hradě.

Abych to znovu zkomplikoval: Jak se do rodiny vašeho muže dostal Jaroslav Císař?
„Báťuška“ byl soukromým sekretářem T. G. Masaryka v Americe a po válce nevlastní otec mého muže. V kabaretu Červená sedma se zamiloval do paní Jiránkové. Viděl ji v lóži a zbláznil se do ní, hrozně dlouho se jí dvořil a ona si ho nakonec vzala. V té době už byla vdovou se třemi malými dětmi a on byl o deset let mladší než ona. Potom jako její manžel žil tady v domečku.

Proč se mu říkalo „báťuška“?
Vždycky se mu říkalo „báťuška car“. Děti mu asi nechtěly říkat stepfather, otčím, tak si ho pojmenovaly „báťuška“. Masaryk ho jmenoval jako tiskového attaché do Anglie, kde působil dvacet let. Proto byl můj manžel vychován v rodině Stránských a ne u Císařových. Rodina tehdy rozhodla, že můj manžel a jeho bratr zůstanou po tu dobu, co Císařovi budou v Anglii, v Praze, aby chodili do českých škol. Dceru si Císa- řovi vzali s sebou a ta chodila do škol anglických. Po únoru 1948 zůstala v Brně a můj manžel odešel do Londýna, takže to dopadlo přesně opačně.

Kompletní rozhovor najdete zde: DA10_02

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *