Komentář Martina Gromana: Před sedmdesáti lety, 27. června 1950, byla tehdejším komunistickým režim spáchána justiční vražda na Miladě Horákové (a dalších třech odsouzených ve stejném procesu – Janu Buchalovi, Záviši Kalandrovi a Oldřichu Peclovi). Než si znovu pustíme televizní dokumenty s výpověďmi pamětníků nebo film Milada, je možná vhodná chvíle se ptát, jestli nám stačí tragický příběh o vraždě nevinné ženy, nebo za ním budeme hledat i něco víc pro naši současnost. Případ Horáková totiž klade nepříjemné otázky po společenské vině a pasivitě.

Život, práce, zatčení, mučení, proces i vražda Milady Horákové jsou dnes už dobře zmapované. Za třicet let se jim věnovalo mnoho autorů přes historiky Karla Kaplana, Pavla Palečka, badatelku Zoru Dvořákovou po dokumentaristy Martina Vadase či Marka Janáče a další. Opakovat známá fakta není tedy třeba. Otázkou je, co z toho příběhu přes veškeré poznání zbylo, co jsme si odnesli.

Milada Horáková je nepopiratelná oběť a jako taková bude vždy připomínána. Její vrazi jsou známi a jako takoví nesmí být zapomenuti. Pokud bychom ten příběh ale zas a znovu redukovali na vyprávění o justiční vraždě, bylo by to málo. Byl by to příběh uzavřený a časem zapomenutý. Jenže politická vražda nevinné ženy a matky bude dál jitřit a rozdělovat, protože je to ukázková nespravedlnost.

V hlavní roli nezájem

Když ale příběh nahlédneme v kontextu, přidáme více aktérů a vše bude složitější. Přibudou nejen sovětští poradci a jejich zdejší komunističtí pomahači, nejen novináři, kteří o procesech poslušně a nekriticky psali, ale také ti, kteří na jaře 1950 podepisovali petice a dopisy žádající smrt pro Miladu Horákovou a další obviněné. Těch dopisů a petic adresovaných Klementu Gottwaldovi a Státnímu soudu bylo více než 6300.

To jsou desetitisíce obyčejných lidí, kteří tehdy udělali, co se po nich chtělo. Pro někoho se stali, jak zpívala kapela Prohrála v kartách ve své „agitce“ Milada, „partičkou dvou milionů malejch sráčů“, oni si přitom nejspíš jen z pochopitelných důvodů nechtěli dělat problémy. Velký problém tím ale přidělali svým potomkům. Problém viny a lhostejnosti.

[su_box title=“Proces s Miladou Horákovou“ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]Konal se od 31. května do 8. června 1950 v Praze. Odsouzeno v něm bylo třináct obviněných – osm bývalých funkcionářů strany národně socialistické (Horáková, Zemínová, Kleinerová, Buchal, Hejda, Nestával, Pecl, Přeučil), dva sociální demokraté (Peška, Dundr), dva funkcionáři strany lidové (Hostička, Křížek) a jeden obviněný z trockismu (Kalandra). Žaloba je vinila, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a teroristické akce ve spojení se Západem.

Milada Horáková, Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl byli popraveni. Jiří Hejda, Antonie Kleinerová, Josef Nestával a František Přeučil dostali doživotí. Bedřich Hostička 28 let, Zdeněk Peška 25 let, Jiří Křížek 22 let, Františka Zemínová 20 let, Vojtěch Dundr 15 let.

Na hlavní proces byly navázány desítky dalších následných soudů po celé republice a počet obžalovaných dosáhl čísla 639. Včetně následných procesů bylo uděleno celkem 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7830 let.[/su_box]

Hledáním jejich motivací se vždy otevře nekonečná debata o společenské vině, která má tendenci sklouzávat buď k radikálním ex post odsudkům, nebo nemístnému moralizovaní. Morálka se pak mění v kýč. Nemá přitom mnoho smyslu hledat důvody, proč tolik lidí neváhalo podepsat žádost o smrt pro ženu a matku. Nebudou překvapivé – strach, vlastní zloba, pomýlenost, slepá víra, nekritické myšlení, davovost. Mnohem zajímavější by bylo pátrat po tom, co tolik lidí při tom podepisování a po něm asi tak mohlo cítit a jak se se svým činem srovnali.

Napovědět může kniha Petra Koury a Pavlíny Formánkové „Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol.“ Nejde o studii sledující, co se to stalo s poválečnou československou společností, že se mohla takto zachovat. Je to „jen“ edice pramenů, hlavně právě článků, petic a dopisů žádajících trest a někdy výslovně volajících po krvi.

Jistěže to byla kampaň připravovaná režimem a jeho představiteli. Nejspíš v tom bylo i mnoho snahy zařadit se, nevyčnívat, neprovokovat odpíráním poslušnosti, přizpůsobení se. Nejvíce z těch všech zdánlivě agilních a bojovných textů, často podobných jako vejce vejci, ale paradoxně vysvítá nezájem – o osud obviněných i o stav vlastního svědomí.

Kolektivní vina dětí i jejich krmičů

Všechno to začalo dřív – jak s Horákovou, tak s těmi, co žádali její smrt. Nejen v březnu 1950, kdy se celá kampaň chystala. Nejen v předchozím soudu s kněžími, kdy si mnozí aktéři procesu s Horákovou už zkoušeli své role. A to jak novináři píšící pod přímým vedením ÚV KSČ o procesech, tak autoři propagandistických brožur a filmů, nebo prokurátor Josef Urválek a dělnická prokurátorka Ludmila Polednová, kteří už tady řečnili o „zločineckém spiknutí proti republice“, „špionážních rejdech ve službách imperialistů“ či „zákeřné přípravě třetí světové války“ atd.

Začalo to už před únorem 1948, už třetí republikou, válkou samotnou i republikou druhou, kdy se společnost radikálně proměnila a smyslem života se stalo přežít za každou cenu, někdy se přizpůsobit, nad nespravedlností lhostejně mávnout rukou, zavřít oči, upínat se k běžným radostem života a vychovávat v tomto praktickém modu vivendi další generace.

Jen tato lhostejnost naučená jako praktická dovednost, jak žít i v časech, kdy to k životu moc není, mohla otupit svědomí a pocit elementární spravedlnosti natolik, že rekreanti z Luhačovic mohli psát Státnímu soudu, aby Horákovou a spol. potrestal co nejpřísněji. Astronomové z Československé astronomické společnosti viděli, že pravou vlastí obviněných „byl kapitalistický svět, pravými přáteli imperialisté, kterým chtěli náš národ zaprodat“.

Krmičky a krmiči z ostravských velkovýkrmen psali, že „Zenklové a jemu podobní nám republiku rozbíjet nebudou“. Učitelé z Hrozenkova slibovali, že o procesu řeknou svým žákům a jejich rodičům budou na schůzích číst Makarenkovy spisy o výchově, aby už nikdy v této zemi nevyrostli takoví zrádci. Zaměstnanci pivovaru v Popovicích odpovídali „na záškodnické pikle naší reakce a naší zrádné emigrace ještě usilovnější prací a zvýšením bdělosti a ostražitosti“.

Nejsmutnější bylo zneužití dětí, které prosily prezidenta Gottwalda a Státní soud, aby jim neznámou Miladu Horákovou přísně potrestal. Učitelé a rodiče je vybízeli nejen k podepisování, ale rovnou k návyku na udávání, když jim diktovali dopisy o tom, že „děti těchto obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče, kteří kopou nové hroby pro ně a pro nás všechny. My však prohlašujeme, že si republiku rozvracet nedáme a že každého podezřelého ohlásíme“.

Časopis Pionýr s podtitulem Škola a svět ostatně dětem jasně říkal, co je správné, možné a přípustné požadovat. Horáková v něm byla školákům líčena jako zkrachovalá politička ve službách milionářů, které „Vítězný únor udělal tlustou čáru přes její pletichářský rozpočet. Šla podle Pionýra proti lidu a ten ji vyhodil na smetiště dějin“.

Jak připomínají Koura s Formánkovou, nejen do dětských myslí se dostávala nenávist jako integrální prvek dobové morálky, ale celá dobře připravená kampaň vědomě usilovala o co největší zapojení občanů, aby tak nešlo proces právě v tehdejším kontextu snadno vnímat jako výsledek politického boje mezi aktuálně vítěznými komunisty a poraženými demokraty, které pro výstrahu všem, kdo by se snažili o odboj, komunisté brutálně likvidují. Všichni se na tom měli podílet, aby to byla vina kolektivní.

Pokračování na DeníkN