Co (kromě politiků) ohrožuje novinařinu? Samotní novináři

Esej Martina Gromana: Česká média jsou v ohrožení. Slýcháme to často, dokonce to psali v novinách, tak to musí být pravda. Většinou se má za to, že je zvnějšku ohrožují politici. Tu tím, že je koupí, tu na ně všelijak tlačí a jindy se netají přáním je rušit. Tato ohrožení přicházejí zvnějšku a není radno je podceňovat, ale dnešní novinařina čelí i ohrožení vnitřnímu. Ve třech pokračováních se dotkneme aspoň některých z nich. Dnes o rezignaci na profesionalitu.

Média a jejich společenskou potřebnost oslabuje, u nás stejně jako ve světě, řada faktorů. Velkou část z nich přinesla tzv. nová média, která dříve elitní svět novin demokratizovala. Což sice může znít sympaticky, ale ruku v ruce s tím jde od krize roku 2008 ekonomický propad vydavatelských domů a ten s sebou nese menší nároky na profesionalitu autorů a důraz na levnější obsahy.

Psala jsem to celý život

Profese je povolání, tedy něco, k čemu jsme buď byli povoláni, nebo se tak sami definujeme. Coby určitá řemeslná dovednost je pak profese podepřena odborností, zkušeností, vzděláním. Má-li být nějaká činnost profesí, vymezuje se většinou vůči ostatním podobným činnostem z hlediska prestiže, moci, umu a podobně. Jako se medicína vymezila vůči bylinkářství nebo šarlatánství, věda vůči pověrám, řemeslník vůči kutilovi, tak se také žurnalistika profesními standardy vymezila vůči ostatnímu psaní.

Je tu samozřejmě rozdíl ve volnosti přístupu k profesi – operovat srdce nemůže každý, kdo se nebojí krve, ale jen aprobovaný specialista. V novinářství vládnou volnější poměry, žurnalistika v takto přísném slova smyslu plnohodnotnou profesí není. Působit v médiích všeho druhu může leckdo i bez atestace, vzdělání, erudice, často jsou dokonce v tomto ohledu jistá míra amatérství či talent vydávány za klad. Zhusta jde ale o klad s ohledem na výsledky pochybný.

Profese se také odlišují svou etikou, souborem pravidel kladených na profesionála, které jsou vyšší než u ostatních členů společnosti – novinář by měl dodržovat přísnější pravidla než kdejaký bloger a nepsat, co mu slina na jazyk přinese. Zpravodaj by měl ověřovat informace z více zdrojů, a ne jen lovit výroky zúčastněných. Komentátor by měl odolat tlaku obecného mínění, stavět argumentaci na ověřených faktech a hledat jejich relevantní výklad. Analytik uvádět data v patřičném kontextu atd. Novinář, i když si to dnes mnozí vydavatelé nemyslí, totiž odpovídá jen publiku a jeho společenskému zájmu.

V neposlední řadě se profese pozná podle toho, že se proti ostatnímu světu svým způsobem uzavírá – právě vzděláním, praxí, atestacemi, kodexy, aby tak klientům zaručila patřičnou úroveň své služby. Zároveň svým příslušníkům poskytuje jistotu, že budou mít práci, prestiž, zajištění a podobně. A právě zde je vidět, že žurnalistika není skutečnou profesí, i těch několik hrází, kterými se oddělovala od ostatního psaní ve veřejném prostoru, zaniklo a přístup k různým formám publikování, často i těm dříve poměrně prestižním, mají také mnozí amatéři.

Novinářství se tak masivně potýká s postupnou deprofesionalizací. To, jestli někdo je nebo není novinář, neurčuje žádná stavovská organizace, univerzita nebo komora, ale jen novináři mezi sebou a jejich publikum, po němž v tomto ohledu ale těžko můžeme požadovat, aby se při konzumování obsahů v médiích ještě zabývalo tím, jestli ten, kdo je stvořil, je profesionál ctící vlastní profesní pravidla.

Tato náročná a oproti dnešnímu trendu pomalá práce pak ve výsledku z hlediska čtenáře klidně stojí vedle textu někoho, kdo píše bez kontextu, bez informací, bez ověřování a bez odpovědnosti. Jednou se jedné komentátorky specializující se desítky let na východní Evropu zeptali, kolik času věnovala psaní a přípravě svého aktuálního komentáře – odpověděla jedinou správnou možností: celý život. Od blogera komentujícího tu to, tu ono takovou odpověď čekat nelze.

Slavní až po smrti

V minulosti se přitom žurnalistika také poměrně profesionalizovala jako každý jiný obor sama ze sebe, i když vlastně zůstala na půli cesty, stala se svobodnou profesí, nebo chcete-li semiprofesí. Nastavovala si své standardy a specializace, a to nejen ty obsahové (ekonomika, politika, kultura, zahraničí, sport atd.), ale také provozní (šéfredaktor, editor, odpovědný redaktor, korektor, různé druhy zpravodajů, reportérů, komentátorů, recenzentů, kritiků, dramaturgů, fotografů apod.).

Dnes je tu zřetelný ústup i od těchto elementárních nároků na profesionalitu. Zpravodaj je s různou mírou kvality zároveň často fotograf nebo kameraman, moderátor, k tomu píše blog či komentuje dění na sociálních sítích, editora či korektora zhusta ani nemá a rovnou publikuje.

Děje se tak nikoli jen vlivem nových médií, ale také k tomu masivně přispívají vydavatelé, majitelé, ekonomický tlak, ale i samotní novináři, kteří jsou novými médii často natolik uhranuti, že profesní standardy odkládají jako nemoderní veteš. Stávají se hvězdami sociálních sítí okouzlenými ohlasem, který vzbuzují jejich názory, a vyznačujícími se snahou stále znova a znova zaujmout. Z pozic profesionálů se tak dobrovolně vydávají vstříc amatérům ve svém oboru. Namísto profese přišla touha po proslulosti.

Ferdinand Peroutka kdysi řekl, a nebylo to v jeho době nic objevného, že novináři bývají, pokud vůbec, slavní až po smrti, ale nikdy ne za života. V době sociálních sítí by mu mnozí jeho následovníci za takové moudro asi pěkně poděkovali.

Nejde o to, že moderní technologie demokratizovaly možnosti publikování všech názorů a názorů všech, ale o to, že tím zaniklo, či jsme ho odložili jako zbytečně obtěžující, měřítko relevance takového názoru či informace.

CTRL C a CTRL V žurnalistika

Nová média navíc nabízejí novinářům možnost výrazně si práci zjednodušit. Namísto přímé účasti na události stačí její ozvuk na sociálních sítích nebo vyloženě virtuální události. Novinářem tak je parlamentní zpravodaj, který roky života tráví ve Sněmovně, zná poslance, sleduje jejich výkony a výroky a dovede je vřadit do náležitých souvislostí, stejně jako ten, kdo v neděli večer vytáhne z Twitteru několik peprných výměn mezi ministry na libovolné téma a udělá z nich článek spekulující o koaliční roztržce.

To, že sami politici takto nabízejí lákavé sousto, aby byli v médiích a mohli demonstrovat publiku své názory, případně odvahu v několika větách setřít oponenta, a že novinář se tu stává spíše nástrojem než kriticky myslícím profesionálem, je už jen smutným důsledkem takové praxe.

Novinář se tak často mění spíše v rešeršistu nuceného v krátkém čase a s vynaložením minimálního úsilí, a tedy peněz sesbírat čtivý materiál s lákavým titulkem, a to i několikrát denně. Na hloubce poznání a postižení dané problematiky to pak je znát. Obsáhlé analýzy, dlouhodobá investigace, stejně jako odborní žurnalisté věnující se jen a pouze svému tématu stojí peníze a jejich návratnost je problematická. A tudíž jich ubývá.

Pokud na novinářství aplikujeme výhradně měřítka byznysu, nemůže nám vlastně vyjít nic jiného. Veřejný zájem, společenské povědomí či kulturní přínos jsou tu pojmy přesouvající se do oblasti luxusu, který si nemůžeme dovolit. Jejich absence má ale na úroveň společnosti a její schopnost rozeznávat podstatné od triviálního zásadní dopad.

Pokud vydavatelé, vysílatelé, ale také sami novináři nebudou trvat i ve světě nových médií na profesních standardech a budou z nich naopak pod zdánlivě realistickými ekonomickými argumenty či okouzleni vlastní popularitou a čísly čtenosti ustupovat, ohrozí tak svou profesi sami mnohem více, než se to kdy povede kterémukoli politikovi.

Příště na téma provinčnost.

Psáno pro DeníkN

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *