Nemáte pravdu, jste vlastně takový Hitler. O ošidnosti historických paralel a zálibě v nich

Komentář Martina Gromana: Babiš, Konvička, Zeman, Schwarzenberg, Putin, Merkelová, Trump, Krajčo, Erdogan, Fico, Sobotka, a dokonce i společnost Apple. Co mají společného? V posledních měsících a letech byli, a nejen oni, označeni za nové Hitlery. Nemístné historické konotace ale sotva podpoří kvalitní debatu. Jen ji zmatou a vyhrotí.

Své o tom aktuálně ví nejen starosta Prahy 6 Kolář, který si vysloužil z Moskvy ocejchování gauleiter, tedy vůdce regionální pobočky německé nacistické strany NSDAP. Nebo poslanec ANO Patrick Nacher, který nedávno neobratně srovnal Babišovo Čapí a Hitlerovo Orlí hnízdo. Následně se snažil mlžit řečmi o tom, že tím cosi sondoval. Ne, prostě nešikovně uklouzl po historii. Podobně jako mnoho jiných.

Václav Klaus junior třeba nedávno přirovnal k Adolfu Hitlerovi francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho myšlenky ke knize Mein Kampf. Kromě politické i logické neohrabanosti se tím dopustil asi nejznámějšího argumentačního klamu spojeného s historií: Reductio ad Hitlerum.

Tedy tvrzení, že když někdo dnes koná, píše, mluví atd. v nějakém aspektu stejně jako vůdce třetí říše, je logicky stejný i v aspektech jiných. Řeknete sousloví nová Evropa, jste Hitler. Šermujete při řeči rukama, Hitler. Jste vegetarián, Hitler byl taky. Nekouříte, Hitler taky nekouřil, je tedy jasné, že v čase, který neprohulíte, obsadíte Polsko atd.

Většinou tento typ argumentace používají ti, kteří jiný argument nemají. A je úplně jedno, v jaké části politického nebo společenského spektra jsou. Nevhodně použitá a podle aktuální potřeby pokřivená historická paralela, ta se vám do debaty či polemiky vloudí, ani nevíte jak snadno. A nemusí jít jenom o Hitlera. Princip chybně užitých historických konotací, které navěšíme na současnost, je mnohem širší.

Pokračování na DeníkuN.

Otevřené rozhlasové hlavy

Už třetím rokem Rádio Wave nabízí podcastovou sérii rozhovorů se světovými filosofy, sociology a dalšími mysliteli a veřejnými intelektuály Otevřené hlavy. Plní tak ukázkovým způsobem veřejnou službu. Škoda, že na dalších stanicích Českého rozhlasu se takto nesnaží o rozšiřování našeho poznání, jak myslí svět a jak se myslí ve světě, ale nabízejí stále stejný okruh témat a hostů. Uzavírají tak posluchače do osvědčených domácích myšlenkových schémat.

Otevřené hlavy už v prvním roce nabídly rozhovory s lidmi, kteří se u nás běžně ke slovu ve veřejném prostoru nedostávají jako nizozemsko-americká socioložka Saskia Sassenová, teoretik nových médií Jusii Parikka, politický ekonom Nick Srnicek, kulturní antopoložka Janine Wedelová, žurnalista Corey Robin a další. Tvůrci série oslovili i hvězdy světové společenské diskuse jako Slavoje Žižeka nebo Zygmunta Baumana (i když u něj šlo o starší rozhovor).

V letošním pokračování další devítka rozhovorů přinesla třeba myšlenky členů aktivistického kolektivu ANON nebo filosofa Yuka Huima, učitele na Univerzitě v Lüneburgu a China Academy of Art, který zde mimo jiné říká: “Všichni mluví o biodiverzitě a jejím udržování, měli bychom ale přemýšlet taky nad tím, jak objevit a rozvinout technodiverzitu. Pokud nezměníme naše chování, podstatu našich technologií, ekologická krize bude pokračovat. Potřebujeme novou geopolitiku, která bude přesahovat státy a bude skutečně mezinárodní.” A dál vysvětluje, jak taková politika má vypadat, což se na domácím hřišti často neřeší, spíš se straší zelenáním evropské politiky.

Čína jakou neznáme
Podnětné jsou i rozhovory, které nejdou směrem na Západ, ale na Východ. Designérka Xiaowei Wangová, šéfredaktorka magazínu Logic a doktorandka na Univerzitě v Berkeley propojuje design a umění s akademickými metodami. V rozhovoru pro Wave (tedy de facto pro Český rozhlas) odhaluje u nás ne zrovna často připomínaný problém, že Čína je sice průbojný stát, ale má své velké problémy, především na venkově, ale také s dravou generací mladých městských lidí, kteří nakonec pod společenským tlakem na výkon utíkají k online nostalgii po životě na venkově. Nejsme v tomto podobnější Číně víc, než si myslíme?

Podnětný pohled na Čínu, jakou z našeho běžného zpravodajství těžko nahlédneme, přináší další z rozhovorů letošních Otevřených hlav, s vlivným a hojně citovaným anglickým filosofem Nickem Landou, který v Číně trvale žije. Podle něj je rozdíl mezi tím, jak Západ Čínu vnímá, a jaká skutečně je, patrný třeba v našem většinovém nahlížení na tamní internet. Pro nás je většinou prostředím, kde se leccos nesmí. Číňané to tak nevnímají, nepřišli na web diskutovat, ale podnikat. “Planetární internetová revoluce se děje především v Číně. Nejde v ní přitom o protestování a vzájemné překřikování jako v západních médiích. Je to mnohem fundamentálnější transformační proces, během kterého se celá ekonomika přesouvá do kyberprostoru. A děje se to mnohem rychleji a ve větším měřítku než na Západě. Protože si to lidé na Západě neuvědomují, zůstávají pozadu.”

Otevřené hlavy se hodně věnují také dopadu technologií na dnešní život. Teoretik moderních vymožeností Alfie Bown tu tak třeba konstatuje, že se technologie už inflitrovaly nejen do politiky, ale i do vztahů a podporují v nás sebelásku. Vyloženým protnutím těchto trendů pak jsou například online seznamky pro fanoušky Donalda Trumpa – sebeláska, technologie, politika a názorová bublina v krystalické podobě.

Antropoložka Lucy Suchmanová v rozhovoru s autorem celé série Ondřejem Trhoněm zase uvažuje o tom, že moderní technologie jako automatické vysavače apod. nás mnohdy nutí přizpůsobovat své byty a svůj život potřebám a možnostem těchto strojů. “Musíme si začít klást důležité otázky. Kdo na tom vydělává? A netratíme na tom nějak? Nepřicházíme pouze o soukromí, i když to je také velmi znepokojující, ale dost možná se také podřizujeme potřebám našich sesíťovaných zařízení až příliš. Netočí se náš život kolem nich až moc?”

Liberalismus v pasti
Své místo v Otevřených hlavách má také mezinárodní politika. Téma v mainstreamu českých médií v zásadě opomíjené a navíc často prezentované stále na půdorysu my a oni. Publicistka Angela Nagleová se kromě fenoménu alternativní pravice, který je živý především v anglosaském politickém kontextu, zaobírá způsobem, jakým vedeme diskusi na sociálních sítích. Její slova o americkém politickém dialogu odrážejí ale leccos také z našich zdejších debat: “Když chcete být dneska slyšet a politickým oponentům doopravdy uškodit, sáhnete po kultuře. Okopírujete identitární politiku, překroutíte ji a použijete jako zbraň. Levičáci to dělají neustále a pravice si to taky uvědomila. A dnes je to skoro jediný způsob, jak politiku dělat. Já chápu, že jako politický stratég si řeknete, proč bych měl dodržovat pravidla, když je ostatní nerespektují. Jenže my ostatní chceme žít ve světě, kde pravda ještě něco znamená. Americký veřejný život je plný neustálého očerňování, z jedné strany na druhou. Často má identitární podtext, protože identita vyvolává emoce, které jde využít. A všichni neustále lžou. Úplně jsme se přestali bavit o realitě, o reálných politických opatřeních.”

V minulém roce v Otevřených hlavách americký politolog Mark Lilla pro českého posluchače například popisoval, jak funguje veřejná diskuse v USA a jak ji chápat. I pro naše prostředí mohou být inspirativní jeho slova: “Demokratická, institucionální politika jsou volby, patří k ní politická moc. Nemůžete zůstat jen na abstraktní úrovni, všechno jen kritizovat. Pokud chcete například Afroameričanům pomoci, musíte vyhrát volby. Americkým liberálním intelektuálům stačí mít kulturní moc, na univerzitách, v Hollywoodu, v médiích, ale už se jim nechce bojovat o politický vliv. Vyklízí tak politické pole republikánům. Místo toho dávají bez ohledu na politické dopady ostentativně najevo, že oni jsou ti morálně nadřazení. Moc velkou naději v budoucnost amerického liberalismu proto nevkládám.”

Více objevitelství a odvahy
Podobně podnětných myšlenek bychom za tři roky, co Otevřené hlavy vznikají, našli dost a dost a citovat bychom mohli dlouho. Zajímavé je ale uvědomit si, jak s tímto hodnotným obsahem Český rozhlas nakládá. Otevřené hlavy jsou přístupné jako podcast, ten ale zatím zná nebo používá jen 11 % české populace. Rozhovory odvysílalo také jejich domovské Rádio Wave, to ovšem “vysílá” jen na internetu. Do běžného vysílání pronikla jen druhá série, když ji vloni v letních reprízách nasadila Vltava.

Stratégové veřejnoprávního vysílání jistě namítnou, že témata rozhovorů jsou příliš náročná a příliš odborná pro mainstreamové publikum. V takové námitce by ovšem právě byl problém pojetí veřejnoprávnosti u nás. Česká televize velmi podobný, i když na jiné vědní oblasti zaměřený, obsah nabízí, například v pořadu Hyde Park. Český rozhlas vysílá na svých stanicích rozhovorů dlouhou řadu. A kromě Hosta Lucie Výborné, který dnes plní roli hlavního rozhovoru Radiožurnálu, a tedy musí být přístupný širšímu publiku, tu máme mnoho hovorů na Plusu, Dvojce, regionálních stanicích, které by třeba jinou, přístupnější formou podobný obsah a podobné či stejné hosty jistě zvládly.

Navíc patří Otevřené hlavy vůbec na Wave? Tato stanice se v portfoliu Českého rozhlasu prezentuje jako “stanice pro mladé” – není řečeno, zda věkem či duchem. Pokud to první, pak jsou tyto na jistou vzdělanostní úroveň, či aspoň životní zkušenost náročné rozhovory spíš projevem optimismu editorů stanice, kteří věří, že takový obsah dovede masověji oslovit publikum pod dvacet let poslouchající “pop, punk i metal”. Mnohem více by tyto obsahy patřily zkrátka na publicistický Plus.

Prostor pro globálnější vidění věcí a poznání myšlenkových a ideových konceptů dnes zcela běžných nejen v západním, ale také východním světě by jistě unesly rozhovory jako Osobnost Plus, Interview Plus a nebo i Jak to vidí… Místo toho si ovšem dramaturgové a autoři těchto pořadů zvou převážně hosty z domácího prostředí, přinášející opět obehraná a dobře známá témata a názory, hosty již mnohokrát slyšené a zhusta žel i světových trendů vyloženě neznalé. Nechť, ale přemíra tohoto obsahu je programu veřejnoprávního vysílatele a jeho inspirativnosti spíš ke škodě než k užitku.

Ostatně, právě tuto názorovou jednostrannost, zhusta kritizuje Rada Českého rozhlasu – právě podpora takového obsahu, jaký tentýž rozhlas vyrábí, ale zpřístupňuje na zatím marginální platformě, by byla jedním z možných řešení tohoto dlouhodobého stýskání.

Plnohodnotnému veřejnoprávnímu vysilateli by odpovídala ambice dostat do zorného pole většího množství populace témata, o kterých soukromník nikdy vysílat nebude, protože mu nepřítáhnou sledovanost. Místo toho, aby se snažil dostat k co nejširšímu spektru svůj vyloženě pro veřejnost podnětný obsah, marketingově dnešní ČRo podporuje věci mnohem méně objevitelské a inovativní, aktuálně hovory Xavera Veselého s jeho hosty převážně z českého showbusinessu.

Veřejnoprávní médium si ale neplatíme jen za to, že nám bude nabízet to, co chceme a máme rádi. Ale že nás bude i upozorňovat na to, o čem netušíme, co neznáme, co bychom znát mohli a měli. Hovory s lidmi, které možná na českém rynku nepotkáváme každých pět minut, ale za humny se na jejich texty a myšlenky čeká a debatuje se o nich, jsou jak už řečeno nepopiratelnou veřejnou službou. Bez této ambice rozhlas (a není v tom na české mediálné scéně zdaleka sám) jen dále upevňuje české uzavření se do vlastních témat bez globálního kontextu, což ovšem dnes lze už jen za cenu ignorování reality moderního světa.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

„Tohle přečteš. Jsi populární, tobě lidi uvěří.“ Normalizační média spojovala ochota zaprodat se

Normalizace v médiích neměla jen jednu tvář. Nejvíc ale byli logicky vidět lidé z Československé televize (ČST), mezi nimi i tehdejší zahraniční zpravodaj Oldřich Vejvoda. Jeho příběh ilustruje, jak normalizace na Kavčích horách vypadala a co od lidí vyžadovala – loajalitu a ochotu chopit se šance a využít ji. Přinášíme další část seriálu Tváře normalizace.

Oldřich Vejvoda se nejčastěji divákům hlásil jako zpravodaj z Francie, ale také z New Yorku, Velké Británie a dalších západních zemí. Nechyběla ani rozvojová Afrika. Jeho fotografii s telefonním sluchátkem u ucha si jistě vybaví nejeden pamětník. V druhé polovině 80. let, již zpátky v Praze, uváděl Televizní noviny, hlavní zpravodajskou relaci ČST. Dotáhl to i na vedoucího její zahraniční redakce, prostě jedna z úspěšných kariér té doby.

V roce 1972 absolvoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, prošel praxí v Rudém právu a během studia začal pracovat v televizi. „Politiku jsem moc neřešil. Rok 1968 byl bouřlivý, měl jsem pocit sounáležitosti s tehdejším děním, ale byli jsme vyjukaní dvacátníci,“ komentuje dnes ze své kanceláře v centru Prahy svůj tehdejší pohled na právě končící naděje pražského jara.

Často je mu vytýkána účast na výrazných propagandistických mediálních kauzách, jako bylo vysílání k návratu československého rozvědčíka Pavla Minaříka nebo kampaň ke vzniku Charty 77. „Všichni mi dodnes připomínají Minaříka,“ říká k tomu, „ale co jste měl dělat, pokud jste chtěl dělat. Dali vám text a řekli: ‚Tohle přečteš, jsi populární, tobě lidi uvěří, vezmou to.‘“

Právě proto Oldřich Vejvoda dobře ilustruje dobu v tehdejších médiích, i když se mu nezdá, že by zrovna on měl v našem seriálu reprezentovat normalizaci v televizi. „Nevím, proč bych měl být v jedné řadě s lidmi, jako je Karel Sýs,“ brání se.

Nebyl přece vlivnou politickou figurou jako ředitel ČST Jan Zelenka, ani tvůrcem její politické linie. Nenajdeme ho ale ani ve čtyři roky staré publikaci jeho někdejších kolegů Miroslava Fořta a Štefana Nižňanského Televizní střepiny v sametu. Nabídku přispět do ní svým pohledem na dění v televizi kolem listopadu 1989 a po něm odmítl. „Někteří dodnes brečí, že je z televize vyhodili, já to neřeším,“ říká.

Pokračování v DeníkuN

Srpen 1968: Chceme do spolku s Rumunskem a Jugoslávií

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.

S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po kupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.

Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.

Dubček politická superstar
Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.”

Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat. 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem ukliděni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.

Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka, a 86 % Národnímu shromáždění.

Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.


A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo.

V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu? 95 % řeklo, že ano. 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci.

S Titem a Ceaușescem na věčné časy
Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé Dohody.

Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacel let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.

29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie). 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.

Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení.


Pesimisté do roka z pěti na sto
Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.”

Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoupí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným. 

Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.

Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.

Poměr, co nezůstal bez následků
Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich “případ” – provinili se tím, “že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit.”

Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, “stranicky to řeší” a řádně to properou přede všemi. “Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání.“

Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.

Jediný udavač
V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se “agent zahraniční rozvědky.” Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, “žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován.“ U té “realisace” bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.

Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že “agilní blbec je horší než třídní nepřítel.” Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí.

Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají “velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno.”

To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. „Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby.”

Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: “Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla.“

Šimůnci zasahují
Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten “si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci.” Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.

A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o “bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu.” A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.

Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: „Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě.“ A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď “soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád.“

Mohli jinak?
To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?

Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.

Psáno pro blog.aktualne.cz

Na rekreaci patří jen nejzasloužilejší úderníci a zlepšovatelé

Analýza Martina Gromana: „Od zítřka máme dovolenou, vyvolenou šňůru volných dní,“ halekal před lety z rádií normalizační šlágr a zdá se, že jsme ani po třiceti letech svobody své trávení volného času zásadně neproměnili. Do zemí bývalé Jugoslávie a na chalupy jezdíme snad ještě víc než za Husáka. Co vlastně formovalo to, jak trávíme své volno?

V devatenáctém století a počátkem dvacátého trávili naši předkové volno docela jinak než my. Už jenom proto, že ho moc neměli. Pracující člověk tehdy makal až 85 hodin týdně oproti dnešním 40. Víkendy neexistovaly, a pokud někdo měl nárok na tzv. dovolenou na zotavenou, byl to týden ročně. Samotné slovo dovolená přichází do slovníku Čechů a Slováků až po první světové válce. Od dvacátých let se postupně zakotvuje v zákonech a až v padesátých letech měli pracující nárok na dva až čtyři týdny placeného volna. Jen horníci měli pět.

Pokud bychom o něčem jako trávení dovolené mluvili před první světovou válkou, museli bychom se zaměřit na pojmy jako letní byty nebo cestování za poznáním, případně ozdravné pobyty v lázních nebo u moře. To vše bylo vyhrazeno převážně elitním skupinám obyvatel. A pokud už takový člověk vyjel do zahraničí, většinou to nebylo na chvíli, protože to ani neumožňovaly tehdejší dopravní prostředky. Víme tak, že třeba členové rodiny Palackých zajížděli do Itálie, ale vždy na několik měsíců a v zásadě za poznáním, nikoli výhradně za relaxací nebo koupáním.

Demokratizace volna přichází až s první republikou. Rozvíjí se především po dvou liniích. Pro chudší jsou tu fenomény jako tramping nebo turistika. Pro bohaté letní byty nebo vily, především v okolí velkých měst. Fungovaly zhusta tak, že „na venek“ se odebrala manželka s dětmi a případně chůvou či služkou, pán domu za nimi dojížděl na neděli a přes týden dál pracoval ve městě.

Dovolená s Reinhardem

První organizované dovolené přicházejí paradoxně nikoli s komunistickým režimem, ale už za protektorátu. Tím, kdo vnesl do českého prostředí fenomén dovolené jako odměny za dobře odvedenou práci, byl Reinhard Heydrich. Už před válkou třetí říše připravovala pod hlavičkou organizace Kraft durch Freude ozdravné pobyty pro německé dělníky u Baltu. Rozsáhlé komplexy na Rujáně, které měly pojmout na 20 000 rekreantů, ale nikdy nebyly dostavěny, přišla válka a program zamrzl. Heydrich se jím ale inspiroval a pověřil pražskou Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, aby nabídla českým dělníkům týden dovolené v luxusních hotelech, což do té doby neznali. Samozřejmě to byla součást osvědčené politiky cukru a biče – cílem bylo vybudit větší loajálnost k Říši, okupační moc demonstrovala péči o manuálně pracujícího člověka.

„První ročník pobytů odstartoval až nedlouho před atentátem, a tak v následujících letech nesla tato zotavovací akce název: Odkaz Reinharda Heydricha. Nejprve se měli rekreovat jen dělníci ze zbrojovek, později byli do akce zahrnuti i zaměstnanci dalších továren. Samozřejmě se muselo jednat o vybrané, dobré pracovníky,“ připomíná ve své publikaci Dovolená s poukazem historička Alžběta Čornejová.

Společnost po druhé světové válce bývá sociology také označována jako společnost volného času, především proto, že se západní svět po válce začal rychle ekonomicky zvedat. V poválečném Československu nešlo hospodářství nahoru tak rychle, o to uměleji byl akcentován zasloužený odpočinek po práci. Stal se dokonce nedílnou součástí dobové propagandy. Volný čas ale nesměl být doménou jedince, patřil jako leccos v té době kolektivu.

Fenomén odborových rekreací jako takový pak není až výdobytkem komunistického režimu, ale přichází rovnou po válce. Už „v letních měsících roku 1945 využilo nabídku Ústřední rady odborů asi 4417 odborářů, rekreujících se v prozatím pronajatých objektech. (…) Přirozeně se jednalo o bývalé německé hotely či objekty po zrádcích a kolaborantech, do rukou se mnohým dostaly i chalupy, které po odsunu německého obyvatelstva zely prázdnotou,“ popisuje Alžběta Čornejová.

Děti nechte doma

V Sovětském svazu už před válkou systém rekreací pro pracující za odměnu existoval, nicméně u nás sloužil jako vzor až po roce 1948, a to čistě ideologicky. V Rusku však tento fenomén zanechal dodnes znatelnější stopu, stále zde je poměrně časté, že rodiče například tráví dovolenou bez dětí. U nás se to naopak rychle ukázalo jako problém. Po roce 1948 začalo Revoluční odborové hnutí organizovat tři typy rekreací – výběrovou, podnikovou a pionýrskou pro děti. Směrnice z roku 1951, kterou připomíná ve své knize Alžběta Čornejová, přímo definuje, kdo má být na takovou výběrovou dovolenou posílán: „Na rekreaci patří jen nejlepší a nejzasloužilejší zaměstnanci: nejlepší pracovníci oborů, podniků, závodů, dílen a part, nejlepší úderníci a zlepšovatelé, výkonní zaměstnanci, pracující za zvlášť ztížených podmínek v těžkém a klíčovém průmyslu, vzorní dlouhodobí brigádníci v hornictví a hutnictví…“

O ideální podobě výběrové dovolené máme dodnes poměrně dobrou představu díky populárním filmům s inspektorem Andělem, kterého ztvárnil herec Jaroslav Marvan. Přesně takto měl v představách komunistických funkcionářů trávit rekreaci nový socialistický člověk. Bez rodiny, v kolektivu. Vzít si sebou děti nebylo zpočátku na výběrové dovolené ani povoleno, protože „pobyt v zotavovnách pro dospělé dětem neprospívá ani z hlediska zdravotního, ani z hlediska výchovného“.

Dělníci tak raději dávali přednost dovoleným podnikovým, kam mohli jet s rodinou. Režim tu nebyl tak přísný, program tak organizovaný. Rodinná rekreace jako taková pak byla zavedena až v roce 1960, i když od půlky padesátých let se již podmínky pro získání poukazů na dovolenou, především na tu podnikovou, uvolňovaly. Český dělník prostě nechtěl trávit volný čas jen s dalšími úderníky, ale především se svými blízkými. V sedmdesátých letech se pak v duchu gulášové normalizace naopak kladl důraz právě na trávení volna s rodinou.

Každý rok nárok na moře

ROH mělo už od počátku 50. let doslova obšancovanou celou republiku, po válce pro účely rekreace zabralo velký počet hotelů a penzionů, význačná turistická střediska, často po odsunutých Němcích. Trávení volna v pohodlných hotelích tak už nebylo jen pro střední a vyšší třídu, ale pro všechny pracující. Definitivně dochází k demokratizaci dovolených a volného času vůbec – všichni tráví čas tak, jak si to dřív mohli dovolit jen bohatí. Možná někde tady se rodí náš dnešní pocit, že přece jet každý rok k moři a v zimě na lyže je normální, běžné a vlastně na to máme všichni nárok. Často pak i za cenu nepřiměřeného zadlužení rodinného rozpočtu.

Samostatnou kapitolou v trávení volna po roce 1948 bylo cestování do zahraničí. ROH vozilo rekreanty především do socialistických zemí – do Maďarska, Polska, Bulharska, později už také do NDR. Populární byl Balaton. Pro děti se organizovaly kromě táborů výměnné čtyřtýdenní pobyty, kdy se střídaly početně shodné skupiny malých Čechoslováků s malými Maďary, Poláky a dalšími spřízněnými národy socialistického tábora. Děti byly v zásadě prvními, kdo se už v padesátých letech mohl oficiálně dostat také do západního světa, především do Skandinávie, do Belgie, a dokonce do Velké Británie, což se hojně propagovalo a dítka byla dobovou propagandou líčena jako vyslanci socialistického tábora míru v západní cizině.

Především od šedesátých let pak zahraniční dovolená mnohdy znamenala také začátek exilu. Často za kuriózních okolností, kdy právě ze zájezdu do NDR uprchl například chemik Jan Roček, který s celou rodinou včetně tchýně přeplavali do Dánska. Z Bulharska se dalo přeběhnout při výletu do Istanbulu. Fotograf Jan Lukas pak zase s rodinou dobrodružně projel závory mezi Jugoslávií a Itálií. Podobných případů byly stovky. Režim toto musel samozřejmě řešit a častou obranou bylo, že povolení k cestě do zahraničí nedostávala celá rodina, ale jen jeden rodič a jedno dítě nebo pouze rodiče. Sloučit pak takovou rodinu bylo možné přes Červený kříž, ale ne vždy to šlo právě hladce a mnohé to od emigrace odradilo.

Pevné objetí české chalupy

Co z této tradice trávení organizovaného volna přečkalo do dneška? Rekreace znamená osvěžení, občerstvení. A to je samozřejmě individuální, někdo si odpočine při nicnedělání, někdo při aktivitě. Postupem času jsme ale, zdá se, pomotali dva pojmy – dovolenou a cestování. Přitom každý znamená něco jiného. Dovolená byla původně míněna jako čas na zotavenou, čas, kdy pracující člověk nabírá síly. Z logiky věci tedy dělá něco jiného než obvykle. Ostatně, už Aristoteles i Seneca mluví o volném čase jako o době, kdy člověk vykonává „činnosti, které nevedou k bezprostřednímu užitku, nýbrž pro ně samé“. A utopisté Thomas More a Tommaso Campanella zase tvrdili, že volno po šestihodinové práci má jedinec využít „zcela podle své libosti k jinému druhu snažení, zejména svobodnému vzdělávání ducha, neboť v něm spočívá životní štěstí“.

Cestování se dřív výrazněji než s odpočinkem pojilo s poznáváním. Spojením dovolené a cestování vzniká pro mnohé dnešní rekreanty poměrně náročný mix, kdy na malé časové ploše týdne dvou musí zabalit své saky paky a s celou rodinou odjet nebo odletět mnoho kilometrů daleko, přesouvat se, ubytovávat, vybalovat a často z dané země nakonec nepoznat nic než all inclusive hotel s animátorem, kulturním referentem dneška, který se postará o program. Nebylo by pak i s ohledem na ekologii, planetu a uhlíkovou stopu rozumnější relaxovat takto pasivně někde za humny? Do dálek ať míří ti, kteří je skutečně poznají? Kde je psáno, že každý musí do Egypta nebo do Turecka, do Řecka…

Tady někde zřejmě pramení i obliba Chorvatska a dalších zemí bývalé Jugoslávie u Čechů. Podle Českého statistického úřadu jenom vloni vyjelo do Chorvatska přes 800 tisíc Čechů. V závěsu se drží Slovensko a Itálie. Další země jsou hluboko pod nimi. Jednak jsme na Chorvatsko zvyklí, je to blízko, je tu dost dalších Čechů, takže v nejhorším najdu pomoc a spřízněnou duši. Můžeme se tam domluvit slovanským jazykem. Zkrátka ideální varianta pro ty, kteří si skutečným cestováním do zahraničí neodpočinou, protože je to stresuje.

Klídek, pohoda, jistota

Každopádně v pojímání toho, jak trávíme své volno, je většina z nás konzervativní. Tak jako před třiceti lety i dnes jezdíme na stále stejná místa, máme rádi své chalupy, své koníčky, v tomto jsme se jako společnost zásadně neproměnili. Dokonce po jistém nasycení možnostmi volného cestování se zdá, že se k původním zvyklostem víc a víc vracíme, i když v nových podmínkách a s novými nároky. Média aktuálně hlásí: „Ceny chat a chalup v Česku nadále rostou, nejvíce v okolí Prahy a v atraktivních horských střediscích. Trendem je nákup rekreační nemovitosti k celoročnímu užívání, kupující však chtějí na chalupě relaxovat, nikoliv dřít.“

Po roce 1989 se hodně psalo a dost věřilo, že jevy spojené s normalizací zaniknou. Mohli jsme vyrazit do světa, ale po třiceti letech i nové generace dál vesele chalupaří. Je to kdesi v nás hluboce ukotvené, poskytuje nám to jistotu, že svět je stejný, jako býval. Chalupa je totiž náš svět v malém. Místo, kde můžeme žít tak, jak chceme, kde jsme nejvíc sami sebou, kde se nemusíme předvádět, můžeme pěstovat své oblíbené zvyky, svět je v pořádku. Václav Havel, a že to nebyl zrovna konformista, o svém Hrádečku také mluvil jako o existenciálním domovu.

Volný čas a rodina dlouhodobě patřily ve zdejším pojetí k sobě a nepodařilo se to narušit ani kolektivismu padesátých let. Normalizace v nás naopak ukotvila spojení volna a rodiny, určitého zázemí, jistoty, a ještě to definitivně doklepla oním chalupařením, které dokonale rozvinulo a korunovalo fenomén letních bytů, letních vil a spojilo jej s prvky trampingu nebo skautingu, dalo mu svébytnou formu a obsah a objalo nás mnohé ve své opojné jistotě, že máme své místo, kde nám nic nehrozí. Tato tradice je pro dnešní pojetí dovolené či rekreace nakonec nejsilnější a vezeme si ji s sebou zhusta i do dálek, kde často na stále stejných místech, kam se pořád dokola vracíme, místo poznání paradoxně hledáme klid a oddech.

Autor je novinář, publicista, historik médií. Přednáší na FSV UK a MUP.

Vyšlo v DeníkuN

Zápisky poslance

František Kriegel jako poslanec Národního shromáždění (1964–1969)

V aktuálním vydání revue Paměť a dějiny (02/2019) vyšel následující text o roli Františka Kriegla v Národním shromáždění po roce 1964:

Čtrnáctého června 1964 se v ČSSR konaly v zásadě formální volby do Národního shromáždění (NS). Jedním ze tří stovek poslanců se stal primář Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči František Kriegel. O jeho přístupu k úkolům poslance svědčí četné poznámky a zápisky z té doby, které po sobě zanechal. Odhalit se z nich dá i mnohé z postojů a názorů, které jej přivedly v srpnu 1968 k rozhodnutí, že se jako jediný nepodvolí moskevskému diktátu.

V roce 1963 se František Kriegel vrátil po třech letech z Kuby, kde pomáhal Castrovu režimu postavit na nohy tamní zdravotnictví. Měl k tomu kvalifikaci jako frontový lékař ze španělské občanské války, z bojišť v Číně, Barmě nebo Indii, ale také jako náměstek československého ministra zdravotnictví Josefa Plojhara po únoru 1948. Ostatně i v únorových dnech projevil svůj velký organizační talent, když v Praze řídil jednotky Lidových milicí. Ideji komunismu doživotně věřil, ale o KSČ neměl velké iluze. Ke straně byl vždy věcně kritický, za což ho z ní už ve Španělsku i v Číně chtěli vyloučit. Po válce nicméně nabyl přesvědčení, že nastala ideální konstelace pro realizaci komunistických plánů na spravedlivou společnost. Na ministerstvu, kde zaváděl jednotné zdravotnictví, proslul tvrdostí a nekompromisností, za což si v době politických procesů od kolegů vysloužil obvinění z diktátorství. Když se pro něco rozhodl, a rozhodoval se většinou podle svých zkušeností, podle své hlavy, bylo s ním těžké hnout. Možná v tom hrála roli zkušenost frontového lékaře, který musí nést odpovědnost a jednat rychle, na váhání nemá kdy.

Kompletní text z revue Paměť a dějiny 02/2019 zde:
Kriegel Pamet a dejiny

Černobyl je jako české filmy o moderní historii – týká se nás, ale nebolí to

Esej Martina Gromana: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ parafrázoval slavný Orwellův výrok před nedávnem Robert Sedláček, režisér Českého století, Jana Husa, Palacha, Bohémy a dalších historií inspirovaných televizních snímků. Když se podíváme, kolik filmů o dějinných událostech nebo životopisů se dnes točí, nabízí se otázka, kdo všechno tady vlastně chce přítomnost ovládat. A co z toho vzniká?

Na téma dějin ve filmu se dá nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv. Jistě nevyčerpáme všechny. Aktuální debaty o televizní sérii z produkce HBO o Černobylu ale ukazují jedno – úspěch u diváků i kritiky mívají především ty historické filmy, kterým o skutečné dějiny zase až tak nejde. Nebo aspoň ne v první řadě. Hledají silný příběh, emoci, prožitek.

Když se podíváme na většinu filmových a televizních reprezentací minulosti natočených jen u nás v posledních letech – na všechny ty Rašíny, Husy, Palachy, Marie Terezie, Lidice, Hovory s TGM, na Bohému, Masaryka, hilsneriádu, Tobruk, ale i Vyprávěj, Protektora, Hořící keř nebo Duklu 61 a další –, vidíme tu lépe, tu hůře zvládnutou snahu scenáristů, dramaturgů a režisérů jít na dějiny skrze osobní motivy postav z minulosti, personalizovat dějiny a děje za nimi stojící nebo osadit dějepis životy obyčejných lidí. Má to tu výhodu, že takto pojatý příběh většinou diváka v kině nebo u obrazovky nemusí bolet, nemusí se s ním vyrovnávat nijak osobně. Naopak ho zhusta ukolébá v jeho zažitém schématu – tu o nebezpečném Rusku, tu o výjimečnosti vlastního národa atd.

Když se podržíme aktuálního Černobylu – ani ten nebyl jiný, a navíc není nijak extra historicky věrný. Leccos bylo jinak, jak vysvětlují už několik týdnů horem dolem odborníci na jadernou energii. Ale ono to nevadí a ani by vadit nemělo. Televizní Černobyl mluví ze všeho nejvíc o velké mocenské lži, které se tehdejší vedení Sovětského svazu dopustilo hlavně na vlastních lidech. Neztratit prestiž, jméno, postavení, pověst neomylného impéria i za cenu lidských obětí. Lež a ambice jsou tu, po kolikáté už, silnější než pravda a nějaký ten lidský osud. A v tom je nejspíš i obecně síla dobrého bijáku o dějinách – když vyvolá v divákovi emoci, která mu může osvětlit skutečné pohnutky a motivy stojící za fakty z učebnic, netočil se nadarmo.

Když to ale nedopadne, vypadá pak výsledek jako nafilmovaná stará schůze. V jednom rozhovoru řekl klasik televizních seriálů šedesátých až osmdesátých let Jaroslav Dietl, že je rozdíl vyprávět dlouhý příběh a velký příběh. Pokud scénář nenese silné vyprávění, ale staví na tom, že je historicky věrný, „podle skutečné události“, končí to zhusta stejným výsledkem – hodně mluvení, málo děje, hodně dějin, málo filmu.

Nahý jako Beneš

Silný obraz zkrátka mluví lépe než věcná fakta. A právě filmová řeč je jeden z prostředků, který dovede historické pocity, vjemy a nálady přenést k současnému divákovi, který má jiné starosti, normy, vkus i zkušenosti, než měli jeho dědové a pradědové. Má sice stejné emoce, k životu je však budí jiné vjemy. A každá doba má své filmové prostředky, jak tyto dějinné prožitky zhmotnit a vybudit.

Příklad za všechny. Je jedno, jestli v září 1938 Edvarda Beneše vzbudili vyslanci Anglie a Francie, aby mu řekli, že jejich země do války kvůli nám nepůjdou, a jak to noční setkání proběhlo. Byla to potupa. Pro Československo, pro samotné velmoci, ale také pro Beneše osobně. Z mnoha důvodů. A potupu je třeba pro diváka zpřítomnit, tu si z nočního obrazu musí odnést.

Otakar Vávra ve svém filmovém pojetí nechá Beneše přijít do sálu Pražského hradu, oblečeného, i když zjevně unaveného, možná i rozespalého. Obraz malého poraženého muže vykreslil prostředky tak subtilními a až expresionistickými, jako byly schválně výše umístěné kliky na dveřích, aby malá postava Edvarda Beneše (herce Jiřího Pleskota) ještě více vynikla.

Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem pro současného diváka museli postupovat méně detailně a Beneše v Českém století svléknout donaha a nechat jej vyslechnout ortel ve dveřích koupelny. V pamětech účastníků můžeme hledat, jak to bylo, ale potupu a ponížení vystihlo České století pro dnešní diváky polopatičtěji. Řeč Vávrova filmu by mnohým dnešním už byla nesrozumitelná, nebo aspoň ne tak jasná.

Stejně tak pracuje se symboly a s dějepisnou látkou Černobyl a jeho autoři – hrozba byla reálně menší, škody také, leccos bylo jinak, ale strach byl veliký a ten je třeba znovu oživit. A také zhnusení, pocit ohrožení z neviditelné zhouby, která se šíří Evropou kdo ví kde všude, dopadá na hlavy kdo ví koho všeho, možná i na ty naše. My, kdo si pamatujeme, jak se ještě několik let nevědělo, jestli jíst houby možno, nebo radši ne apod., jsme se zase na chvíli vrátili u obrazovek ke svým tehdejším pocitům.

Fáma ruku v ruce s nejistotou budila dobově přesný pocit, že zprávám z Východu věřit neradno, protože zjevně nejsou kompletní. A když nám lžou, neohrožují nás? A třeba ještě v lecčems jiném? Pokud u sledování Černobylu zažívali diváci stejné pocity i po třiceti letech od oněch dějů, naplnil seriál jeden z hlavních smyslů, proč točit filmy o dějinách.

Dějiny už nebolí, dnešek kope

Poslední roky jsou jednou silnou vlnou historických snímků, a po úspěchu Černobylu nebo i takové Hry o trůny lze čekat, že to jen tak neskončí. Pro filmaře je historická látka vděčná, příběh nemusí od začátku vymýšlet, základ napsala historie, navíc tato témata nesou značnou legitimitu. Málokdy je u nich nutné diskutovat, jestli jsou něčím prospěšná. Je to sázka na jistotu, zhusta i po ekonomické stránce, což ve filmovém průmyslu nelze podcenit. Na historii se prostě chodí.

Historické filmy jsou navíc, v dnešní popkultuře stejně jako před ní, vlivným kódem, skrz který mluví film vždy hlavně ke svému dnešku a o něm. Jsou v tomto ohledu projevem době poplatné ideologie. Natočit film o genderové nespravedlnosti nebo domácím násilí dnes, to by vzbudilo nejspíš nejednu kontroverzi. Odehrát takové téma v historických kulisách, to většinou současníky osobně nezasáhne, a navíc zrovna uvedené příklady témat se v minulosti dají zhmotnit tak, že to dnes nemusí zabolet. Před sto lety byl i euroamerický svět k ženám mnohem nespravedlivější, než je v tyto dny, násilí bylo více tolerováno, práva menšin více utiskována, homosexualita klasifikována nejen jako nemoc, ale i trestný čin atd.

To, že historická témata přicházejí ve shlucích, svědčí ještě o dalším aspektu filmu – ovlivňují ho kulturní a společenské otřesy, které prožíváme, a tak v minulosti hledáme řešení, zkušenost, poznání, svou kolektivní identitu nebo i své kořeny. Vezměte si anglické filmy o druhé světové válce, to je vyloženě vývozní artikl na zboží zvané anglický rozum, odvaha, styl, smysl pro povinnost, fair play, na tu starou dobrou Británii, kterou dnes tak pracně v brexitu pohledat.

Hříčky o dějinách

Pod těmito zornými úhly klade například právě Černobyl dost dalších otázek – vypráví o tehdejším Rusku, nebo tady autoři HBO mluví o Rusku současném, a co o něm říkají? Mluví o tehdejší aroganci moci, nebo o té dnešní? Jistěže i o té dnešní, a je to dobře a nejde jenom o Rusko. Dobrý (historický) film klade spíš otázky, nutí myslet a ne jen na Wikipedii hledat, jak to vlastně tehdy bylo a v čem se film liší od dějin. V tomto ohledu je podrážděná moskevská reakce a snaha natočit kontravýklad Černobylu pochopitelná, i když se tu dostáváme spíš na pole propagandy, té i oné.

Dějiny jsou filmem vždy nějak manipulovány nebo, řečeno mírněji, interpretovány, konstruovány. A pak je podstatné, jak tvůrci tento princip divákovi naservírují. Mohou to udělat jako kdysi Oldřich Daněk v Hříčkách o královnách, kdy princip fabulace vtělil transparentně už do názvu. Zmíněné České století, a uveďme jej jako příklad proto, že svou kvalitou spíše vyčnívá, se ale ocitlo v těžší pozici, a to hlavně svým druhým životem. Samotný scénář je nosný a přínosný – autoři také před závorku vytkli, že je to české století podle Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, a také v líčených dějích s historií pracují s výrazným využitím fabulace a ironie, experimentu. Nicméně jednotlivé díly této série využívá Česká televize, ne nelogicky, při výročích všech těch vzniků republiky, okupací, Charty, rozpadu federace a tak dále. Chová se k tomuto výkladu dějin jako k dokumentu, který má připomenout skutečné dějiny, a může tak diváka mást právě co do toho, jak k filmové adaptaci dějin přistupovat.

Historická filmová vlna ovládá budoucnost?

Film je dnes blíž postmodernímu vnímání, výkladu dějin než většina historiografické produkce. Více si hraje s prolínáním časových rovin, shlukuje několik reálných figur do jedné, složité a spletité historické děje koncentruje, aby o to silněji mluvily k divákovi. Může vyvolávat emoce silným příběhem jako třeba Habrmannův mlýn, nebo mechanizovaným zabíjením a odosobněním násilí jako Saulův syn, nebo může opakovat nacionální traumata jako Lidice. Může budit nostalgii a vyviňovat většinového diváka z vlastního podílu na nedávných dějinách, jako to dělá Vyprávěj, nebo může naopak stavět na radikálním antikomunismu, jako to dělal zcela oprávněně Jiří Stránský. Může s dějinami zacházet hravě a humorně jako ilustrované Dějiny udatného českého národa, které sice mají stopáž tři minuty na díl, ale vliv díky využívání ve školách nevídaný.

Svébytný problém na poli filmu a dějin pak představují dokumenty – rozkročené od skutečného dokumentu, kdy film zaznamenává historickou událost nebo její reflexi v zásadě na úrovni pramene, až po dokudrama, které se filmovou řečí snaží pravděpodobný průběh historické události rekonstruovat.

Vyrůstá teď u nás generace scenáristů a režisérů, která se historickému filmu věnuje s chutí, a nejspíš v tom bude pokračovat. Má to tu výhodu, že se už na moderní československé dějiny nedívají očima plnýma osobních zážitků a zkušeností. Stále ale ještě není jasné, jestli to budou oni, kdo donutí Čechy podívat se na své dějiny nejen skrze ironii nebo jako na svého druhu laskavou pohádku a mýtus, ale také jako na vlastní pokřivený či realistický obraz. Něco jako udělal svého času pro Rakušany Thomas Bernhard. Něco o naší vlastní minulosti, od čeho zděšením a hnusem neodtrhneme oči. Černobyl není to téma, ani to (jakkoli povedené) zpracování.

Pokud by se toto českému filmu o dějinách povedlo, pak by se oblíbené české koukání se na to, „jak to vlastně bylo“, posunulo blíž původnímu Orwellovu výroku: „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“

Vyšlo v DeníkuN

Mariánské nadělení na Staromáku

Tak nám do Prahy připlul Mariánský sloup. Stoletý spor o jeho návrat na Staroměstské náměstí míří ale spíš ke krizi, než ke konci. Zdá se, že to nebude kompromis vzešlý z debaty a snahy najít výsledek odpovídající době, ale dupnutí si jedné z nesvářených stran letitého sporu.

Ten problém je starší než sto let a zajímá dnes už jen dvě vzájemně do sebe nesmiřitelně zahryzlé skupinky lidí. Jedni roky tvrdí, že Mariánský sloup svržený na Staroměstském náměstí týden po vzniku republiky v roce 1918 se musí vrátit, jinak nebude v Čechách klid. Druzí se hrozí návratu bigótního katolicismus, straší návratem Habsburků a podobně. Společnosti je to celkem putna.

Proč tedy tolik povyku? Protože tu před námi nestojí především snaha vyřešit problém věcně a rozumem, ale vyhrát a pokořit oponenta. A to nejen dnes, ale po celou tu dobu, co se o sloupu mluví. A mluví se o něm přes tři sta padesát let. Postaven byl roku 1652 jako poděkování tehdejší monarchie za obranu Prahy před švédskými vojsky. Dokonce tehdy velmi žil mariánský kult, který tvrdil, že byla spatřena Panna Maria jak osobně vrhá švédské dělové koule zpět do ležení nepřátel před Prahou.

Umělecky byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí zajímavý – první monumentální realizace baroka v Praze, místo zvoleno vyloženě geniálně, velkoryse vybavený, ohraničený balustrádou, velmi dynamicky pojaté skupiny andělů zápasících s čerty, na pilíři ve výšce přes 14 metrů Panna Maria neposkvrněná, tedy Imakuláta, odkazy na antiku. Jan Jiří Bendl vytvořil pro centrální náměstí Prahy a potažmo celých Čech dílo, které doplňovalo trojici podobných stojících v té době v Mnichově a Vídni.

Oslava vítězného katolicismu
Oponenti vždy ale tvrdili, že kultura nekultura, umění neumění, obrana Prahy znamenala konec pokusů o návrat reformního proudu křesťanství do Čech, upevnění rekatolizace po Bílé hoře a de facto tak jen na stovky let upevnila status quo pobělohorského útlaku. Sloup měl oslavovat uhájení Prahy, ale už tehdy se na něj nabalovaly další významy – stál na místě pranýře, na který Švédové po Bílé hoře přibili staroboleslavské paládium, Týnský chrám pak pozbyl své symboly ultrakvismu, čímž měla symbolicky skončit česká reformace atd.

Ten sloup byl zkrátka vnímán vždy částí společnosti jako oslava vítězného katolicismu a dnešní jeho obhájci se chovají žel tak, že se tento význam může v nových podmínkách a s novým obsahem vrátit, což rozpory neuklidní. Nakonec ten návrat udělá medvědí službu jen pověsti současných katolíků. Na obou stranách ožívají všechny resentimenty a náboženské šarvátky. Oživit doopravdy je dnes je sice jen těžko možné, ale to neznamá, že tu a tam v nějaké té hlavě nestraší.

Za první světové války se k sloupu na Staroměstské náměstí přidal Jan Hus, představitel reformace, a vzniklo napětí. Ekumenicky sice zajímavé, ale pro strany sporu spíš vše ještě více hrotící. Dodnes není jasné, jestli Hus, sám vyznavač Panny Marie, na Šalounově pomníku hleděl na sochu Panny Marie nebo na Týnský chrám, sídlo konzistoře, centrum přijímání podobojí; chrám, na jehož průčelí byl a znovu je husitský kalich a také bývala socha Jiřího z Poděbrad, husitského krále. Primátor Podlipný při odhalení Husova pomníku mluvil smířlivě o soužití obou symbolů na hlavním náměstí Čech, ale marně.

Republika bořící
Napětí mezi Husem a Pannou Marii trvalo jen tři roky a týden po vyhlášení samostatného Československa dav mariánský sloup strhnul. Akci vedl žižkovský bouřlivák haškovského typu Franta Sauer a politicky jej podpořila nejvíc sociální demokracie, ale když už byl sloup dole, postavil se za jeho demolici i prezident Masaryk, sám výrazný zastánce reformovaného náboženství.

Obrazoborectví vůbec provázelo vznik republiky. Slavná barokní památka v centru Prahy nebyla jediným terčem. Hodně soch a obrazů odkazujících ke katolicismu zmizelo nebo bylo zničeno v těch týdnech a měsících i prvních letech po vzniku státu po celých Čechách a Moravě, hlavně tam, kde byla silná politická levice, na Kladensku, Ostravsku. Zvláštní kapitolou bylo ničení náboženských symbolů českými vojáky na Slovensku, při kterém došlo dokonce k obětem na životech – ne každá socha padla k zemi tak zázračně jako Panna Marie v Praze, kdy se nikomu nic nestalo. Slováci v tom nemohli nevidět zpupnost Čechů, kteří přišli v roce 1919 bojovat s Maďary o jižní hranici státu a při tom si místy vypořádali účty i s katolíky představujícími a hájícími končíci režim Rakouska-Uherska.

Opomenout nelze ani politickou rovinu celého sporu – už vznik sloupu byl projevem politické manifestace. A nejinak tomu bylo po celou dobu sporů o něj. Staroměstské náměstí je prostě symbolicky silný prostor a budí tyto rozpory a tendence. Na konci 19. století píše ve svých denících revolucionář Frič, že ten sloup je symbolem útlaku, ani sochař Šaloun s umístěním svého Husa vedle Panny Marie původně nesouhlasil. Byla to ale právě politická vůle mladočechů, která umístění Husa právě sem prosadila. Anektovat si Staromák, to je přirozená snaha všech politických sil u nás, v jakékoli době. Kde ostatně řečnil Gottwald a další dodnes?

I ten nešťastný Sauer, který to všechno vyhrotil a způsobil, to nedělal z vandalismu, ale právě pro ideu. Často je obhájci sloupu dodnes líčen jako opilec a žvanil, ostatně Haškův souputník, ale on navzdory všem mystifikacím, které o sobě s oblibou šířil, zjevně odkazuje k myšlenkám Ernsta Denise a dalších historiků a myslitelů, které znal a četl. Vnímal i pod jejich vlivem sloup jako symbol špatného klerikalismu, který v jeho době hnal lidi do světové války a nechal je tam umírat po tisících.

První den po stržení sloupu se hned začalo mluvit o nutnosti jeho obnovy. Katolická církev se tehdy k celé věci postavila pragmaticky a umírněně. Prostředky vybrané na nový sloup investovala do výstavby osmi kostelů v částech Prahy, které se na počátku 20. let k hlavnímu městu připojily. Vznikl tak mimo jiné Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo kaple sv. Kláry v Tróji a další kostely a farnosti. Prstenec plánovaných 12 kostelů měl nahradit 12 hvězd kolem hlavy Imakuláty ze Staroměstského náměstí a být jakýmsi gestem smíření. Dnes už zcela opomíjeným.

Nebude nikoho, kdo by nepřispěl?
Spory pokračovaly po celou dobu první republiky. Katolický spisovatel Jaroslav Durych například vybudil ostrou polemiku, když v červnu 1923 do Lidových listů vydávaných lidovou stranou napsal: “Není pochybnosti o tom, že Mariánský sloup na Staroměstském ryňku postaven bude. Nikoliv obnoven, nýbrž postaven. Starý sloup byl soukromým darem císaře Ferdinanda III. Nový sloup bude darem celého národa. Pravíme: celého, neboť nebude nikoho, kdo by nepřispěl.” A aby celou věc ještě patřičně rozvířil, dodal na konto Husova pomníku: “Špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený a urážející už svou bombastickou a komickou formou cit každého člověka, jehož zrakové nervy nejsou na obou stranách ochrnuty, nesmí již dlouho strašit na tomto překrásném a posvátném místě v srdci české země.”

Na takto afektovaný postoj významného představitele soudobého katolictví nemohla nepříjít reakce a byla stejně radikální. K. Z. Klíma doporučoval Durychovi, aby si příště před tak exaltovaným psaním raději dal studenou sprchu. Karel Hoch v Národních listech označil Durychův článek za nejapnost a Rudé právo rovnou psalo o bezpříkladné drzosti českých klerikálů.

Durycha se zastal až Karel Čapek, který v Lidových novinách v červenci toho roku nehájil jeho názory na sloup, ale ohradil se proti umenšování Durychova literárního talentu: “Básník Jaroslav Durych, militantní katolík, napsal článek, kterým neposloužil svému listu ani své straně. Dostal za to, co se do něj vešlo (…) Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v úvozovkách básník Durych nebo takyspisovatel Durych a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoliv nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšinou pisálkové.” Durych se pak Čapkovi odvděčil v dalších letech několika polemikami a na podzim 1938 ho bezmála vyloučil z národa.

Bojujeme s herezí?
Sporů přibývalo a vedly se a hrotily i v době komunismu, kdy o nějaké obnově sloupu nemohlo být ani řeči. Ovšem skupiny lidí, které tento příběh provokoval, se samozřejmě tenčily, až zbyly dvě nepočetné party, které dodnes vedou tento starý spor a jedna z nich teď hodlá celou věc uzavřít činem. Nebude z toho ale smír, je to buď a nebo, a mezi těmito skupinami nikdy už nebude jinak. Pokud se nějaký sloup na Staromák skutečně vrátí, otevře se celá ta historie znovu, a můžeme se začít bavit o tom, co všechno má být obnoveno a pozbyde to celé hlavně na rozumu.

S novou realizací Mariánského sloupu na Staromáku se pojí množství pohledů – nacionální, náboženské, estetické, historické, památkářské. Nikdy nepůjde o rekonstrukci sloupu nebo jeho návrat. Bude to jiný sloup, bude-li nějaký, z jiného materiálu, detaily, které po zničení zmizely, nevíme, jak vypadaly, zatím zdá se budou chybět také nové sochy čtyř andělů bojujících s démony, které byly na patě sloupu. Ostatně jeden z andělů bojoval s herezí, tedy s husitstvím, což by byl další problematický moment celého toho “návratu”.

Vlastně na tom příběhu, a to je na něm nakonec nejzajímavější, je vidět náš vztah k dějinám. Bourat, vracet, obnovovat, vyhánět, překrucovat, odčiňovat, napravovat. Ale kde je pochopení a přijetí, kde smíření, kde snaha o kompromis, o poznání. Celou dobu se kolem toho sloupu vede debata, jestli ho vrátit nebo ne, jestli to, co na jeho místě vyroste bude replika (nemůže být, není originál), kopie (to už vůbec ne) nebo prostě jiný sloup (a proč ho pak stavět, když se dnes už nové mariánské sloupy nebudují, když tu není nijak extra živý mariánský kult) atd. Ale debata o tom, jak sloup připomenout, jak do té připomínky dostat nejen staré obléhání Prahy od Švédů, ale také ty spory kolem sloupu, jak to baroko, sakrální rovinu (sloup byl místem, kam se Pražané běžně chodili modlit), ale i toho Frantu Sauera a jeho příběh, tato celá debata zůstala pod stolem a zdá se, že se to nezmění.

Přitom původní sloup je na náměstí připomenut. V dlažbě je o něm vsazena zmínka. Tak jako v dlažbě je vsazen památník na popravené vůdce stavovského povstání a nikdo nebojuje za obnovu šibenice, která na náměstí také dlouho stála.

České dějiny žádný mariánský sloup prostě nenapraví, to mohou jen odpovědní občané. Zatím leží mariánský sloup na lodi a postupně se má na náměstí přesunout. Nebude to konec, ale začátek, protože teď se ten ezoterický spor vedený několika bojovníky zhmotní a lidé, kteří dodnes o tom nic nevěděli, ho uvidí a budou se ptát a budou to řešit. Sochař Váňa, dnešní Bendl, nový sloup chystá dvacet let. Otázkou bude, jestli na Žižkově někde nekuje své plány nový Sauer.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Ladislav Matějka stoletý

Byli lidé, na které bychom nemuseli zrovna zapomínat. Dělali nám ve světě dobré jméno a zůstalo po nich velké dílo. Takoví zapomenutí frajeři. A jedním z nich byl bezpochyby český lingvista Ladislav Matějka, od jehož narození 30. května uplynulo rovných sto let.

Matějka stál vždy rozkročen mezi akademickým světem a žurnalistikou. Narodil se v květnu 1919 v Suchém Vrbném (dnes je to součást Českých Budějovic). Jako tříletý se přestěhoval s rodiči do Prahy, žili v novostavbách dělnických bytů na Maninách, sousedili s Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým. Ladislav si hrával s dcerou Gottwaldových.

Ještě před odchodem do exilu po únoru 1948 stihl na Karlově univerzitě získat doktorát za svá studia slovanského písemnictví. Přitom už dávno přispíval do Lidových a po válce Svobodných novin. Na počátku války byl tajemníkem šéfa Lidových novin, legendárního K. Z. Klímy, který v roce 1942 zahynul v Terezíně.

Po únoru 1948 uprchl do Švédska, kde krátce pracoval jako dělník a následně dostal místo asistenta na univerzitě v Lundu. Společně s dalšími exulanty zakládá nezávislou revue Skutečnost, kam mimo jiné přispívají Ferdinand Peroutka (jeho poslední pražský šéf) nebo Pavel Tigrid. Spolupracuje se Svobodnou Evropou. V USA pak pokračuje ve své univerzitní dráze po boku lingvisty Romana Jakobsona. Podílel se třeba na prvních harvardských experimentech s automatickými překlady textů a stává se profesorem na Michiganské univerzitě v Ann Arbor.

Při svém třicetiletém působení v Ann Arboru profesor Matějka vydal řadu anglických překladů české literatury, mimo jiné Komenského Labyrint světa, staročeského Mastičkáře, antologii české poesie s prvním anglickým překladem Máchova Máje, výbor z české prózy, knihu o českém baroku, Historii české literatury od Arne Nováka, dvojjazyčně Seifertův Morový sloup a Devět Elegiií Jiřího Ortena.

V době železné opony vydával v Americe práce spisovatelů a myslitelů původem z východního bloku jako byli Czesław Miłosz, Jaroslav Seifert či Josif Brodskij. Založil ročenku středoevropské civilizace, historie, literatury a politiky Cross Currents, kterou The Times Literary Supplement označil za „přední anglicky psané forum pro literaturu a kritiku ze střední Evropy“. Jejím hlavním cílem bylo, jak Matějka napsal, „zaměřit se na kulturu střední Evropy, kterou se komunisté snažili zničit a omezit jen na jedinou kulturu pod sovětskou nadvládou.“

Publikoval zde například esej tehdy vězněného Václava Havla Moc bezmocných spolu s textem, kterým Havlovi vyjadřoval podporu Arthur Miller. „Jakmile jsme vydali Moc bezmocných, začali se nám ozývat další zamlčovaní autoři a jejich přátelé. Cross Currents se staly neformálními propagátory Havlových myšlenek v Americe,“ vzpomínal Matějka.

Po dvanáct let přinášely Cross Currents informace o literatuře, výtvarném umění, divadle, hudbě, filmu a fotografii stejně jako filosofické eseje z celého regionu slovanských národů střední Evropy. Po svém pensionování profesor emeritus Matějka přenesl Cross Currents do vydavatelství university v Yalu , kde ročenka vycházela až do roku 1993.

Ale abych o Ladislavu Matějkovi a jeho pestrých osudech nemluvil jen z profesního ohledu. Ladislav také uměl žít a to velmi vesele a s tím, čemu se kdysi říkávalo lehký životní styl. K tomu u něj patřilo, že se dovedl velmi rychle a velmi vášnivě zamilovat. Po válce se Matějka hlásil k sociálním demokratům a mezi mladými studenty tehdy potkal Jelenu Rennerovou. Dceru právníka, poradce Karla Kramáře. Když pak Ladislav odešel do Švédska, snažil se, aby za ním mohla utéct také Jelena. Té se to v roce 1949 povedlo díky fingovanému sňatku se švédským sociálním demokratem Olofem Palmem. Nicméně toto manželství nezůstalo formálním a rozpadlo se až roku 1952. Palme se stal švédským premiérem a byl roku 1986 zastřelen. Jelena, později Zetterströmová, zůstala rodinnou přítelkyní nejen Palmeho rodiny, ale po roce 1989 se v Praze také znovu setkávala s Ladislavem Matějkou.

Když se po roce 1989 začal tu a tam vracet z Bostonu do Prahy, jednou se ocitl v trojské vile režisérky Věry Chytilové. Vyprávěl pak, jak seděl v pokoji, hleděl na zeď před sebou a najednou říká: “Heleďte, to je můj obraz.” “Není, ten je můj,” oponovala režisérka svým typicky chraplavým hlasem. “Ne ne,” trval na svém Matějka, “ten obraz jsem měl ve svém posledním pražském bytě a před odchodem do exilu jsem ho věnoval fotografu Karlu Ludwigovi.” “No a Ludwig byl můj první manžel,” vysvětlila Chytilová.

Poslední velké Matějkovo dílo, třídílná korespondence Voskovce a Wericha, zvítězilo v roce 2007 v anketě Lidových novin o knihu roku a vznikla podle něj divadelní představení i televizní dokumenty. Když tehdy ve svých takřka devadesáti letech na zadání své dlouholeté přítelkyně Medy Mládkové připravoval v bostonském Gotliebově archivu korespondenci Voskovce a Wericha, neúnavně celé hodiny přepisoval ručně a doma pak do počítače tisíce stránek jejich dopisů. Archiv mu dovolil jejich ofotografování až na samém konci této mravenčí práce. Nestěžoval si. Místo toho říkal, že mu práce prodlužuje život, že má cíl, který ještě musí splnit. Ten život si tak protáhl na 93 let.

Zemřel, aniž by dokončil svůj poslední úkol – stejně jako vydal korespondenci V+W, připravoval k vydání dopisy, které si od dvacátých do padesátých let minulého století vyměňoval Jiří Voskovec s malířem Josefem Šímou. I to torzo, které stihl Matějka sebrat, a jednou mi jej poslal k nahlédnutí, nabízí neskutečný vhled od osudů obou umělců v měnícím se světě.

Jedna citace ze všechny. V březnu 1956, téměř na závěr korespondečních výměn píše Voskovec Šímovi o pražské situaci Jana Wericha: “To znamená, že Janova situace je asi trochu delikátní. Obnovil teď v našem někdejším divadle našeho Caesara. Nějaký Horníček prý hraje moc dobře moji roli. Má to děsný úspěch – ale četl jsem jednu partajní kritiku, která byla sice uctivá, ale vytýkala Janovi, že jeho satira je příliš všeobecná a lze si ji vykládat všelijak. – Tak jsem byl na něj pyšný, že kráčí dále ve šlépějích Švejkových. Stejně by asi chudák rád ven – ale oni ho nepustěj.”

P. S.
A kdyby se vám celou dobu, co toto čtete, zdálo, že jméno Ladislava Matějky znáte, ale nevíte odkud, pak nejspíš z filmu Adéla ještě nevečeřela. Několikrát tam z úst Ladislava Peška zazní: „A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak jej pozdravujte.“ Nešlo o náhodu. Scénárista Jiří Brdečka takto poslal vzkaz svému dávnému kamarádovi. Vzkaz, který se k adresátovi dostal až po roce 1989.

Publikováno na blogu Aktuálně.cz