„Nechte toho!“

V říjnu bude pokračovat soud vnučky českého novináře Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslové se státem. Žaluje jej za výroky prezidenta Zemana, které pronesl v lednu 2015 na Pražském hradě. O nic víc. Nejde tu o výklad dějin, jen o prostá fakta. A tak si je ještě jednou shrňme.

Miloš Zeman před čtyřmi lety prohlásil: “Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Terezie Kaslová se domáhá omluvy, protože to není pravda a prezident se za svá nepravdivá slova odmítá omluvit.

Andělé a vlci
Napsal tedy Ferdinand Peroutka text, kde mluví o andělech a vlcích? Ne. Napsal ho Jan Stránský pod pseudonymem Petr Bílý a je to známý fakt. Miloš Zeman se přesto odvolává na paměti Václava Černého a na knížku Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. S lidskou pamětí je to ošemetné. Tigrid psal svůj text v exilu, bez přístupu k archivům u nás, Václav Černý zase v kladbě a také zjevně po paměti. A ani paměť Miloše Zemana není bez chyby.

Černý skutečně tento výrok připisuje Peroutkovi v knize Pláč koruny české, ale proti tomuto tvrzení se na sklonku života v exilu ohradil i sám Peroutka a Černého slova odmítl. Tigrid ve svém průvodci pak píše: Po Mnichovu “zmatení a roztrpčení bylo veliké – a nejen na pravici. I Peroutka doporučoval reálnou politiku ve vztahu k Němcům a jím redigované Lidové noviny přinesly řadu víceméně kolaboranstkých úvodníků pod pseudonymem Petr Bílý (Chceme zpívat s anděli, musíme výti s vlky).”

Takže Pavel Tigrid text připisuje správně. Plete se ale v tom, že Peroutka redigoval Lidové noviny. Jejich šéfredaktorem v době vydání textu byl Eduard Bass, nikoli Peroutka, ten do Lidovek přispíval jen jako externista. A jen na okraj, ani text Petra Bílého není kolaboranstký nebo pronacistický, jak se snaží tvrdit Hrad. Jde o reakci na mnichovskou dohodu, a co dělat dál, a kdyby ho Zeman citoval v kontextu, zjistil by, že žádnou ‚fascinaci intelektuálů zrůdným učením‘ neprokazuje. Jan Stránský napsal: „Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku a nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky.“

S pamětníky je to ošemetné, ale někteří si i po letech pamatovali dobře. A tak kdyby Miloš Zeman sáhl místo Černého a Tigrida třeba po memoárech komunisty Bedřicha Rattingera, který na přelomu padesátých a šedesátých let sepsal své vzpomínky na Únor 1948 a které vyšly až po roce 1989, dozvěděl by se, jak Rattinger vzpomínal na své setkání s Janem Stránským na podzim 1938: “Pak jsem se s ním potkal zase po Mnichovu, kdy napsal onen známý článek končící tím, že musíme výti s vlky. Když jsem mu tento článek vytkl, vykrucoval se, že pouze tlumočil názory prezidenta Beneše, připouštěl, že mohl být napsán nešikovně, že však neznamená zradu jeho demokratických zásad.”

Hitler gentleman
Takže jedno tvrzení je prokazatelně nepravdivé. S druhým výrokem o článku Hitler je gentleman těžko polemizovat, protože ten prostě neexistuje. Není v Přítomnosti žádný takový článek s takovým titulkem, ani od Peroutky, ani od nikoho jiného, ani vlevo dole, ani jinde. Díky digitalizaci této prvorepublikové revue dnes i víme, že ani slovní spojení “Hitler je gentleman” se tu nikde za patnáct let její existence nevyskytuje.

Hrad se pokusil tvrdit, že text byl možná zabaven cenzurou a Miloš Zeman jakousi podivnou náhodou viděl vydání před jejím zásahem. Ale i v tom je háček – pokud by tehdejší cenzura něco z Peroutkových textů zabavila, neudělala by to proto, že autor oslavoval Hitlera, ale právě naopak, pro jeho kritiku.

Přesně to se stalo 16. března 1938, kdy cenzura zabavila část Peroutkova textu Anschluss ce n‘est pas la guerre, o kterém se Jiří Ovčáček chvíli snažil tvrdit, že by to mohl být onen hledaný text, protože zabaven byl i tutulek. Opět vedle. V tom komentáři navíc žádná fascinace nacismem není, naopak tu je varování před podceňováním Hitlera jako nebezpečného soupeře, který si v evropské politice dělá v zásadě, co se mu zamane. Peroutka zde kritizuje Německo a jeho politiku, proto byly nejostřejší pasáže zabaveny. Prvorepubliková cenzura v té době totiž zakazovala napadat zahraniční politiku Československého státu, a provokování Německa nebylo rozhodně v jeho zájmu.

Před Mnichodem 1938 pak cenzura zasáhla ještě v jednom Peroutkově článku (ovšem necenzurovala titulek) a po září 1938 také ještě jednou. Po vzniku Protektorátu už cenzura na stránkách Přítomnosti není patrná, protože texty byly schalovány předem a ty problematické do tisku vůbec nešly, ale byly nahrazeny. Celkem tedy cenzura v letech 1936-1939 zasáhla proti Peroutkovi jmenovitě ve třech jeho textech, přičemž titulek zabavila jen jeden a Hitler je gentleman to nebylo.

Etika odpovědnosti na hraně
Když už Hrad, stát a jeho právní zástupci nemohou doložit prezidentova tvrzení, utíkají se aspoň k dehonestaci celoživotního demokrata Peroutky, že byl ale na konci třicátých let div že ne antisemita a podporoval nacisty. Ani k tomu ale není dostatečná pramenná základna. Článek, který v této souvislosti bývá hojně zmiňován, Češi, Němci a Židé, ukazuje možná na dobovou podmíněnost svého vzniku, ale rozhodně ne na antisemitismus. Projevují se tu limity Peroutkova celoživotního realismu – v dobách, kdy to skoro není možné, trvat na určitých principech a hájit spíš své než cizí. V dané době a daném kontextu se tím textem Peroutka v poměrech zostřené cenzury zastal českých židů proti těm německým.

Byla to doba, kde mnozí jako třeba Jaroslav Durych (a to jmenuji autora, který byl nepopiratelný umělec) naopak na židy útočili, nemluvě o tom, co psali ti horší. Ostatně Peroutka v článku Po česku, vydaném v Přítomnosti 30. listopadu 1938 popisuje poměry druhé republiky takto: „Zdálo se, že všechno je možno a že všechny dveře jsou otevřeny, i cesta k nadvládě sprostoty a libovůle. Viděli jsme střepy, ale nevěděli, kdo je slepí. Nebylo postavy dosti zavržené, aby nepovylezla a nezačala osnovat plány. Vyskytl se i český spisovatel vydávající se – stejným právem – za vlastence a za dramatika, který se odhodlal věnovat svou novou knihu Adolfu Hitlerovi.“

Peroutka se po Mnichovu jako mnohokrát před tím i potom projevuje jako klasický propagátor etiky odpovědnosti, řečeno se sociologem Maxem Weberem. Ten rozlišuje etiku smýšlení a etiku odpovědnosti. Ta první jedná podle idejí a nenechá se od nich odvrátit – tak jako Jan Hus. Etika odpovědnosti se řídí naopak podle situace a v každém okamžiku se snaží činit maximum možného. Hledá cesty, jak nejlépe prospět za daných okolností. I dnes můžeme tento spor sledovat v našem veřejném prostoru a zhusta ho popisujeme jako spor mezi idealisty a pragmatiky.

U Peroutky to není chvilkové selhání nebo poblouznění. Používá naprosto stejný postup celý život. Můžeme k němu mít výhrady, ale musíme pak napadnout celý jeho koncept, což se pokoušeli po celý jeho život mnozí. Pokud mohl, hájil se. Ten postoj v něm byl ukotvený, reflektovaný, mnohokrát vysvětlený, inspirovaný vlastní novinářskou činností a odkazem masarykovské „drobné denní práce“ atd. Musíme pak napadnout mnohem víc než dva tři články z doby ohrožení státu. Musíme napadnout celou jednu tradici českého politického myšlení od Havlíčka, přes Masaryka právě k Peroutkovi.

Ale to už je zcela mimo kompetenci dnešních soudů, mimo možnosti projevů aktuálních politiků na oficiálních událostech a mimo rámec stále probírané žaloby. Soud, který nás čeká, nemá soudit dějiny, ale výroky dnešního prezidenta, pro které neměl a nemá dostatečnou pramennou základnu, historickou oporu, fakta.

Psát tak, aby Češi pochopili
Přichází březen 1939 a protektorát. Cenzura se zostřuje, Přítomnost hraje o existenci a Peroutka je v březnu poprvé zatčen pro výstrahu a zase propuštěn. Když se podíváte do Přítomnosti v tomto období, zjistíte, že Peroutka skoro nepíše. Redakci vede reálně Milena Jesenská.

Ze vzpomínkové literatury a pozdějších výpovědí víme, že právě Jesenská s Peroutkou se tehdy rozhodli udržet svůj list co jen to půjde. Hrad dnes vytýká Peroutkovi, že v této době nemlčel, prý kdyby nepsal, zůstal by novinářem. Inu, mistrování dějin je oblíbená disciplína. Pozoruhodný to ale výrok od představitele státu – když přijdou těžké časy, skutečný demokrat má mlčet a ne se snažit něco udělat, i kdyby to bylo jen málo, i kdyby to bylo až na samé hraně možného.

Jesenská byla po Peroutkově zatčení v březnu 1939 volána opakovaně k pohovorům na úřad německého zmocněnce pro tisk Wolfganga von Wolmar. Jednalo se o to, zda Němci Přítomnost zakáží nebo ne. Jesenská tehdy psala „Když nám zakáží zpívat naši hymnu nahlas, budeme si ji zpívat šeptem.” Vyslýchající Němec se jí ptal, jak hodlají s Peroutkou dál list vést. Jesenská odpověď formulovala: „Aby vám neškodil a čtenáři ho měli rádi.“ Ale to bylo málo.

A v této situaci přicházejí Hitlerovy padesátiny a všechny noviny musí napsat článek k narozeninám. Chopí se toho Peroutka a napíše Dynamický život. A napíše v něm, že Hitler není vůdce Čechů, že Mein Kampf není česká kniha. To věru není žádná fascinace. A ohlásí, že článek bude mít pokračování. Neměl. Cenzura vyznění textu pochopila lépe než dnešní čtenáři. Přítomnost v srpnu 1939 končí a Peroutka jde hned v září do koncentráku, Jesenská také a už se nevrátí.

Byly i jiné texty
Když už mluvíme o fascinaci nacismem, je zajímavé sledovat, jaké Peroutkovy texty z té doby Hrad necituje. Texty, kterých si naopak všímalo gestapo. 25. května 1939 například hlásilo do úřadu říšského protektora, že Peroutka píše v Přítomnosti v článku Když se všechno mění “o úkolu, který Čechy v nejbližší době čeká. Jeho výklad je zvlášť zajímavý a poučný proto, že v něm F. Peroutka poprvé jasně vysvětluje, co se již dlouho šíří jenom šeptem a co představuje obsah neoficiálního českého národního společenství, totiž stejné zorganizování Maffie jako svého času v obranném boji proti Rakousku-Uhersku. Ačkoli se snaží přece jenom nedávat svůj názor a názor neoficiálního národního společenství zcela otevřeně najevo, přece vysvětluje svůj názor natolik otevřeně, že mu každý Čech musí bez problémů porozumět. Nejdůležitější pasáž jeho článku ve vztahu k tomuto zní: Musíme umět v rámci zákonů protektorátních tak pracovati, jak jsme to uměli v rámci zákonů rakouských. Víme, že v devatenáctém století se český národ více povznesl politikou nepolitickou než politickou. Jest mu opakovati tento starý a úctyhodný výkon.”

V září 1939 je Peroutka odvezen do koncentráku. Zatčen, jak vyplývá i z předešlé zprávy, není coby novinář (ty se naopak okupační moc snažila všemožně získat na svou stranu), ale coby možný vůdce odboje, demokrat a stoupenec masarykovského státu. Gestapo si ho na podzim 1943 nechá přivést do vězení na Pankráci a nechá ho tady půl roku sedět, než ho předvedou k výslechu. Je to známá epizoda, nabídnou mu, aby psal pro ně, Peroutka odmítne a jede zpátky do lágru. Ten výslech z roku 1944 je ale zajímavý z jiného důvodu. Gestapák v jednu chvíli Peroutkovi naznačí, jak okupanti vnímali jeho texty z jara 1939.

„Zjistil jsem,“ píše komisař, „že Peroutka má typicky demokratické vývody o nutnosti dvojsmyslnosti politiky, přečetl jsem mu citáty z jeho článku, který napsal po zřízení protektorátu, a sdělil jsem mu, že mu tuto dvojsmyslnost německá politika neuznává, že jej přivedla do těžkého podezření a nakonec pod zámek.”

Takže sami Němci v jeho psaní po vyhlášení protektorátu neviděli nějakou snahu zalíbit se nebo snad fascinaci nacismem, ale právě naopak. Toto psaní Peroutku dostalo do vězení.

Nechte toho
Po válce, tak jako dnes Miloš Zeman, Peroutkovi jeho psaní za protektorátu vytkli naopak komunisté, například jejich přední ideolog Gustav Bareš. V březnu 1947 k tomu Peroutka napsal: „A tak týž článek je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům.”

Peroutka svůj text z roku 1947 uzavírá výslovným odkazem na text Dynamický život: „Novinář je obviněn, že v dubnu 1939 napsal k Hitlerovým narozeninám oslavný článek. Je citováno, že napsal: ‚Z německého vůdce národa se stává vůdce národů.‘ Zajisté to novinář napsal a zajisté to byla pravda. Španělé, Italové, silné vrstvy ve Francii, v Norsku a Holandsku přijímaly tehdy hitlerovskou ideologií; hitlerismus přestupoval německé hranice, stával se zjevem mezinárodním. […] Avšak muž, jenž pořídil citát, citoval jen úvodní větu článku a vynechal všechno ostatní, vynechal, že novinář, přecházeje k poměru českého národa k Hitlerovi, napsal dále, že ať čímkoli jinak je Hitler, není vůdce českého národa, poněvadž český národ má již své vůdce a má své klasiky, k nimž se vždy bude vracet pro poučení.”

Tento svůj text z roku 1947, kterým se Peroutka ohradil proti lžím tehdejších komunistů, které dnes téměř doslovně opakuje prezident Zeman, nazval příznačně Nechte toho!

Martin Groman
historik médií a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky

Text vyšel 5. 10. 2019 v příloze Orientace Lidových novin

Mory na ty vaše rozhovory

V neděli večer z toho bude na ČT24 mela. Už teď se to vesele mele ve sklenici sociálních sítí. Leckdo se diví, jakého hulváta to Český rozhlas zaměstnává. Jiní ukazují – tu je máte, ty jediné spravedlivé televizní redaktory, soudce lynč hodného moderátora v přímém přenosu. Problém je ale jinde. V tom, jaké formáty si veřejnoprávní média v honbě za sledovaností pouštějí do svého rybníku.

Moderátor Luboš Xaver Veselý, který před několika měsíci začal vysílat svůj pravidelný rozhovor na regionálních stanicích Českého rozhlasu (co mají s regiony společného, bůh suď, obsah rozhodně ne), si pozval premiéra Babiše. Nekonfliktně si popovídali. Jistě, otázka je, proč to má veřejnoprávní médium dělat. Pan premiér má dost svých médií, a dokonce nejposlouchanější rádio, kde může vyprávět o své víře ve vesmír, o důležitosti rodiny, o tom, kdy mu bylo naposledy nejhůř i o tom, jak vypil patnáct panáků. Což ostatně sdělil už ve svém “Ahoj, lidi” na Facebooku. Xaverův rozhovor tedy nepřinesl mnoho nového.


Stejně jako šlamastyka, která z toho vzešla. Redaktorka Newsroomu České televize si zajela za Xaverem do rozhlasu a opřena o článek serveru Hlídací pes se ho zeptala, jestli neporušil rozhlasový kodex. Veselý se při střetu s Newsroomem oháněl článkem dvě, který říká, že pro něj je “posluchač na prvním místě”. Na prvním místě pro něj ale, jak se ukázalo, byl spíš Xaver sám. Rozhovor si nechal natočit a pustil jej do světa dřív, než s ním vyšla ČT, což ukazuje leda to, že si střet plánoval a dovedl ho vytěžit na maximum. Což ostatně dokázal v zápětí, když ohlásil kandidaturu do Rady ČT s podporou hnutí Trikolora, čímž rozhlasový kodex porušil definitivně.

Pořady typu Xaver a host, stejně tak Máte slovo v České televizi, nebo Star Dance, Pošta pro tebe a další formáty patřící do ranku médií privátních a bulvárních ukazují ale to, že média veřejné služby u nás dnes trpí malou invencí. Snaží se pochopitelně zaujmout, ale protože tápou, jak na to, kopírují formáty osvědčené jinde. Hledačství, vyšlapávání nových cest, moderní navazování na vlastní vyzkoušené tradice, to všechno stojí na okraji zájmu.

Český rozhlas, když už se celá věc strhla kolem jednoho jeho rozhovoru, vysílá každý týden na svých stanicích na 40 rozhovorových formátů. Někdy jsou to interview řekněme klasická, někdy se maskují jako hudební pořady, někdy jako zábavné, ale vždy je to stejný model. Přijde host, tu zpěvák, tu herec, tu vědec, tu spisovatel, a mezi písničkami se dozvíme, jak se má, co dělá, co chystá. Monolog, kdy by osobnost hovořila přímo na posluchače, téměř zmizel, najde se tu a tam především v hudebních pořadech typu Jiřího Černého. Beseda více odborníků na jedno téma také trpí na úbytě na Plusu. Moderátor a host, nejvíce v tichu studia, toť doména dnešní rozhlasové práce.

ČT24 je také plná interview, protože holt musí na velkých plochách plnit čas zpravodajské stanice v zemi, kde se zase tolik neděje, aby to vydalo na 24 hodin zpráv a publicistiky. A rozhovor je nejlehší a nejlevnější formát co do produkce a zpracování. Když se navíc vysílá živě, není s ním editorská práce skoro žádná. Formáty jako dokument, analýza, medailon atd., kde rozhovor slouží leda jako jeden ze stavebních prvků a je v zásadě primárním materiálem, se kterým novinář dál pracuje, edituje a doplňuje, je rozhodně méně, než prostých hovorů.

Ani tištěná média na tom nejsou o moc lépe. Rozhovorů všude plno, až po takové obskurnosti jako je magazín Téma, vydavaný Mafrou, kde v aktuálním vydání 57 stran tvoří rozhovory, 9 jiné texty a 9 inzerce, křížovka apod. Přitom má jít o zpravodajsko-společenský magazín, nikoli o rozhovorový speciál. Ty ostatně ve světě i u nás v posledních letech zašly na úbytě, včetně slavného Warholova magazínu Interview. Inu, magazín má také své řemeslné náležitosti, stejně tak pestré rozhlasové nebo televizní vysílání. Nemůže vsadit na jeden formát, musí mít strukturu, logiku, profesi, jinak se publikum unaví stále stejnou formou a obsahem, stejnými otázkami, stejnými odpověďmi.

Spásu auditivní produkce dnes mnozí vidí v podcastech, ale i tady už rozhovor vede na plné čáře. Pak tu máme nové internetové televize, kde už vůbec nejde o nic jiného než o rozhovory – DVTV, Info, SeznamTV nebo třeba opět Veselého XTV, kterou vlastní čtyřiadvacetiletý Jakub Černý. Kde na všechny ty hovory ale brát nové a zajímavé hosty, kteří by strhli posluchače svým vypravěčstvím, svým příběhem, svých osudem, svým postojem. Na tolik besed abychom měli Ameriku nebo Čínu respondentů. A tak se hosté točí jako holubi na báni a dojem, že stále mluví titíž o tomtéž, je na světě.

Moderátorů také v tomto ohledu není na rozdávání. Když chcete uživit tolik rozhovorů, musíte prostě mít ve své stáji všechno – od přemýšlivých a profese mocných, přes rutinéry svými slovy už jen ondulujícími vzduch, až po ty, pro které se služba veřejnosti dávno stala službou sobě samým a své popularitě či vyloženě politickým ambicím, jak se nyní ukázalo v případě Xavera. Neuniknete tomu, na každého se dostane.

Co dělat, aby ale takových drsných a nevychovaných střetů jako nyní spolu zažili Xaver a Newsroom ubylo? Jediné. Ubrat. Tedy rozhovorů. A aspoň při vymýšlení nových formátů hodných média veřejné služby se vydat jinudy.

Publikováno na blog.aktualne.cz

Nemáte pravdu, jste vlastně takový Hitler. O ošidnosti historických paralel a zálibě v nich

Komentář Martina Gromana: Babiš, Konvička, Zeman, Schwarzenberg, Putin, Merkelová, Trump, Krajčo, Erdogan, Fico, Sobotka, a dokonce i společnost Apple. Co mají společného? V posledních měsících a letech byli, a nejen oni, označeni za nové Hitlery. Nemístné historické konotace ale sotva podpoří kvalitní debatu. Jen ji zmatou a vyhrotí.

Své o tom aktuálně ví nejen starosta Prahy 6 Kolář, který si vysloužil z Moskvy ocejchování gauleiter, tedy vůdce regionální pobočky německé nacistické strany NSDAP. Nebo poslanec ANO Patrick Nacher, který nedávno neobratně srovnal Babišovo Čapí a Hitlerovo Orlí hnízdo. Následně se snažil mlžit řečmi o tom, že tím cosi sondoval. Ne, prostě nešikovně uklouzl po historii. Podobně jako mnoho jiných.

Václav Klaus junior třeba nedávno přirovnal k Adolfu Hitlerovi francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho myšlenky ke knize Mein Kampf. Kromě politické i logické neohrabanosti se tím dopustil asi nejznámějšího argumentačního klamu spojeného s historií: Reductio ad Hitlerum.

Tedy tvrzení, že když někdo dnes koná, píše, mluví atd. v nějakém aspektu stejně jako vůdce třetí říše, je logicky stejný i v aspektech jiných. Řeknete sousloví nová Evropa, jste Hitler. Šermujete při řeči rukama, Hitler. Jste vegetarián, Hitler byl taky. Nekouříte, Hitler taky nekouřil, je tedy jasné, že v čase, který neprohulíte, obsadíte Polsko atd.

Většinou tento typ argumentace používají ti, kteří jiný argument nemají. A je úplně jedno, v jaké části politického nebo společenského spektra jsou. Nevhodně použitá a podle aktuální potřeby pokřivená historická paralela, ta se vám do debaty či polemiky vloudí, ani nevíte jak snadno. A nemusí jít jenom o Hitlera. Princip chybně užitých historických konotací, které navěšíme na současnost, je mnohem širší.

Pokračování na DeníkuN.

Otevřené rozhlasové hlavy

Už třetím rokem Rádio Wave nabízí podcastovou sérii rozhovorů se světovými filosofy, sociology a dalšími mysliteli a veřejnými intelektuály Otevřené hlavy. Plní tak ukázkovým způsobem veřejnou službu. Škoda, že na dalších stanicích Českého rozhlasu se takto nesnaží o rozšiřování našeho poznání, jak myslí svět a jak se myslí ve světě, ale nabízejí stále stejný okruh témat a hostů. Uzavírají tak posluchače do osvědčených domácích myšlenkových schémat.

Otevřené hlavy už v prvním roce nabídly rozhovory s lidmi, kteří se u nás běžně ke slovu ve veřejném prostoru nedostávají jako nizozemsko-americká socioložka Saskia Sassenová, teoretik nových médií Jusii Parikka, politický ekonom Nick Srnicek, kulturní antopoložka Janine Wedelová, žurnalista Corey Robin a další. Tvůrci série oslovili i hvězdy světové společenské diskuse jako Slavoje Žižeka nebo Zygmunta Baumana (i když u něj šlo o starší rozhovor).

V letošním pokračování další devítka rozhovorů přinesla třeba myšlenky členů aktivistického kolektivu ANON nebo filosofa Yuka Huima, učitele na Univerzitě v Lüneburgu a China Academy of Art, který zde mimo jiné říká: “Všichni mluví o biodiverzitě a jejím udržování, měli bychom ale přemýšlet taky nad tím, jak objevit a rozvinout technodiverzitu. Pokud nezměníme naše chování, podstatu našich technologií, ekologická krize bude pokračovat. Potřebujeme novou geopolitiku, která bude přesahovat státy a bude skutečně mezinárodní.” A dál vysvětluje, jak taková politika má vypadat, což se na domácím hřišti často neřeší, spíš se straší zelenáním evropské politiky.

Čína jakou neznáme
Podnětné jsou i rozhovory, které nejdou směrem na Západ, ale na Východ. Designérka Xiaowei Wangová, šéfredaktorka magazínu Logic a doktorandka na Univerzitě v Berkeley propojuje design a umění s akademickými metodami. V rozhovoru pro Wave (tedy de facto pro Český rozhlas) odhaluje u nás ne zrovna často připomínaný problém, že Čína je sice průbojný stát, ale má své velké problémy, především na venkově, ale také s dravou generací mladých městských lidí, kteří nakonec pod společenským tlakem na výkon utíkají k online nostalgii po životě na venkově. Nejsme v tomto podobnější Číně víc, než si myslíme?

Podnětný pohled na Čínu, jakou z našeho běžného zpravodajství těžko nahlédneme, přináší další z rozhovorů letošních Otevřených hlav, s vlivným a hojně citovaným anglickým filosofem Nickem Landou, který v Číně trvale žije. Podle něj je rozdíl mezi tím, jak Západ Čínu vnímá, a jaká skutečně je, patrný třeba v našem většinovém nahlížení na tamní internet. Pro nás je většinou prostředím, kde se leccos nesmí. Číňané to tak nevnímají, nepřišli na web diskutovat, ale podnikat. “Planetární internetová revoluce se děje především v Číně. Nejde v ní přitom o protestování a vzájemné překřikování jako v západních médiích. Je to mnohem fundamentálnější transformační proces, během kterého se celá ekonomika přesouvá do kyberprostoru. A děje se to mnohem rychleji a ve větším měřítku než na Západě. Protože si to lidé na Západě neuvědomují, zůstávají pozadu.”

Otevřené hlavy se hodně věnují také dopadu technologií na dnešní život. Teoretik moderních vymožeností Alfie Bown tu tak třeba konstatuje, že se technologie už inflitrovaly nejen do politiky, ale i do vztahů a podporují v nás sebelásku. Vyloženým protnutím těchto trendů pak jsou například online seznamky pro fanoušky Donalda Trumpa – sebeláska, technologie, politika a názorová bublina v krystalické podobě.

Antropoložka Lucy Suchmanová v rozhovoru s autorem celé série Ondřejem Trhoněm zase uvažuje o tom, že moderní technologie jako automatické vysavače apod. nás mnohdy nutí přizpůsobovat své byty a svůj život potřebám a možnostem těchto strojů. “Musíme si začít klást důležité otázky. Kdo na tom vydělává? A netratíme na tom nějak? Nepřicházíme pouze o soukromí, i když to je také velmi znepokojující, ale dost možná se také podřizujeme potřebám našich sesíťovaných zařízení až příliš. Netočí se náš život kolem nich až moc?”

Liberalismus v pasti
Své místo v Otevřených hlavách má také mezinárodní politika. Téma v mainstreamu českých médií v zásadě opomíjené a navíc často prezentované stále na půdorysu my a oni. Publicistka Angela Nagleová se kromě fenoménu alternativní pravice, který je živý především v anglosaském politickém kontextu, zaobírá způsobem, jakým vedeme diskusi na sociálních sítích. Její slova o americkém politickém dialogu odrážejí ale leccos také z našich zdejších debat: “Když chcete být dneska slyšet a politickým oponentům doopravdy uškodit, sáhnete po kultuře. Okopírujete identitární politiku, překroutíte ji a použijete jako zbraň. Levičáci to dělají neustále a pravice si to taky uvědomila. A dnes je to skoro jediný způsob, jak politiku dělat. Já chápu, že jako politický stratég si řeknete, proč bych měl dodržovat pravidla, když je ostatní nerespektují. Jenže my ostatní chceme žít ve světě, kde pravda ještě něco znamená. Americký veřejný život je plný neustálého očerňování, z jedné strany na druhou. Často má identitární podtext, protože identita vyvolává emoce, které jde využít. A všichni neustále lžou. Úplně jsme se přestali bavit o realitě, o reálných politických opatřeních.”

V minulém roce v Otevřených hlavách americký politolog Mark Lilla pro českého posluchače například popisoval, jak funguje veřejná diskuse v USA a jak ji chápat. I pro naše prostředí mohou být inspirativní jeho slova: “Demokratická, institucionální politika jsou volby, patří k ní politická moc. Nemůžete zůstat jen na abstraktní úrovni, všechno jen kritizovat. Pokud chcete například Afroameričanům pomoci, musíte vyhrát volby. Americkým liberálním intelektuálům stačí mít kulturní moc, na univerzitách, v Hollywoodu, v médiích, ale už se jim nechce bojovat o politický vliv. Vyklízí tak politické pole republikánům. Místo toho dávají bez ohledu na politické dopady ostentativně najevo, že oni jsou ti morálně nadřazení. Moc velkou naději v budoucnost amerického liberalismu proto nevkládám.”

Více objevitelství a odvahy
Podobně podnětných myšlenek bychom za tři roky, co Otevřené hlavy vznikají, našli dost a dost a citovat bychom mohli dlouho. Zajímavé je ale uvědomit si, jak s tímto hodnotným obsahem Český rozhlas nakládá. Otevřené hlavy jsou přístupné jako podcast, ten ale zatím zná nebo používá jen 11 % české populace. Rozhovory odvysílalo také jejich domovské Rádio Wave, to ovšem “vysílá” jen na internetu. Do běžného vysílání pronikla jen druhá série, když ji vloni v letních reprízách nasadila Vltava.

Stratégové veřejnoprávního vysílání jistě namítnou, že témata rozhovorů jsou příliš náročná a příliš odborná pro mainstreamové publikum. V takové námitce by ovšem právě byl problém pojetí veřejnoprávnosti u nás. Česká televize velmi podobný, i když na jiné vědní oblasti zaměřený, obsah nabízí, například v pořadu Hyde Park. Český rozhlas vysílá na svých stanicích rozhovorů dlouhou řadu. A kromě Hosta Lucie Výborné, který dnes plní roli hlavního rozhovoru Radiožurnálu, a tedy musí být přístupný širšímu publiku, tu máme mnoho hovorů na Plusu, Dvojce, regionálních stanicích, které by třeba jinou, přístupnější formou podobný obsah a podobné či stejné hosty jistě zvládly.

Navíc patří Otevřené hlavy vůbec na Wave? Tato stanice se v portfoliu Českého rozhlasu prezentuje jako “stanice pro mladé” – není řečeno, zda věkem či duchem. Pokud to první, pak jsou tyto na jistou vzdělanostní úroveň, či aspoň životní zkušenost náročné rozhovory spíš projevem optimismu editorů stanice, kteří věří, že takový obsah dovede masověji oslovit publikum pod dvacet let poslouchající “pop, punk i metal”. Mnohem více by tyto obsahy patřily zkrátka na publicistický Plus.

Prostor pro globálnější vidění věcí a poznání myšlenkových a ideových konceptů dnes zcela běžných nejen v západním, ale také východním světě by jistě unesly rozhovory jako Osobnost Plus, Interview Plus a nebo i Jak to vidí… Místo toho si ovšem dramaturgové a autoři těchto pořadů zvou převážně hosty z domácího prostředí, přinášející opět obehraná a dobře známá témata a názory, hosty již mnohokrát slyšené a zhusta žel i světových trendů vyloženě neznalé. Nechť, ale přemíra tohoto obsahu je programu veřejnoprávního vysílatele a jeho inspirativnosti spíš ke škodě než k užitku.

Ostatně, právě tuto názorovou jednostrannost, zhusta kritizuje Rada Českého rozhlasu – právě podpora takového obsahu, jaký tentýž rozhlas vyrábí, ale zpřístupňuje na zatím marginální platformě, by byla jedním z možných řešení tohoto dlouhodobého stýskání.

Plnohodnotnému veřejnoprávnímu vysilateli by odpovídala ambice dostat do zorného pole většího množství populace témata, o kterých soukromník nikdy vysílat nebude, protože mu nepřítáhnou sledovanost. Místo toho, aby se snažil dostat k co nejširšímu spektru svůj vyloženě pro veřejnost podnětný obsah, marketingově dnešní ČRo podporuje věci mnohem méně objevitelské a inovativní, aktuálně hovory Xavera Veselého s jeho hosty převážně z českého showbusinessu.

Veřejnoprávní médium si ale neplatíme jen za to, že nám bude nabízet to, co chceme a máme rádi. Ale že nás bude i upozorňovat na to, o čem netušíme, co neznáme, co bychom znát mohli a měli. Hovory s lidmi, které možná na českém rynku nepotkáváme každých pět minut, ale za humny se na jejich texty a myšlenky čeká a debatuje se o nich, jsou jak už řečeno nepopiratelnou veřejnou službou. Bez této ambice rozhlas (a není v tom na české mediálné scéně zdaleka sám) jen dále upevňuje české uzavření se do vlastních témat bez globálního kontextu, což ovšem dnes lze už jen za cenu ignorování reality moderního světa.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

„Tohle přečteš. Jsi populární, tobě lidi uvěří.“ Normalizační média spojovala ochota zaprodat se

Normalizace v médiích neměla jen jednu tvář. Nejvíc ale byli logicky vidět lidé z Československé televize (ČST), mezi nimi i tehdejší zahraniční zpravodaj Oldřich Vejvoda. Jeho příběh ilustruje, jak normalizace na Kavčích horách vypadala a co od lidí vyžadovala – loajalitu a ochotu chopit se šance a využít ji. Přinášíme další část seriálu Tváře normalizace.

Oldřich Vejvoda se nejčastěji divákům hlásil jako zpravodaj z Francie, ale také z New Yorku, Velké Británie a dalších západních zemí. Nechyběla ani rozvojová Afrika. Jeho fotografii s telefonním sluchátkem u ucha si jistě vybaví nejeden pamětník. V druhé polovině 80. let, již zpátky v Praze, uváděl Televizní noviny, hlavní zpravodajskou relaci ČST. Dotáhl to i na vedoucího její zahraniční redakce, prostě jedna z úspěšných kariér té doby.

V roce 1972 absolvoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, prošel praxí v Rudém právu a během studia začal pracovat v televizi. „Politiku jsem moc neřešil. Rok 1968 byl bouřlivý, měl jsem pocit sounáležitosti s tehdejším děním, ale byli jsme vyjukaní dvacátníci,“ komentuje dnes ze své kanceláře v centru Prahy svůj tehdejší pohled na právě končící naděje pražského jara.

Často je mu vytýkána účast na výrazných propagandistických mediálních kauzách, jako bylo vysílání k návratu československého rozvědčíka Pavla Minaříka nebo kampaň ke vzniku Charty 77. „Všichni mi dodnes připomínají Minaříka,“ říká k tomu, „ale co jste měl dělat, pokud jste chtěl dělat. Dali vám text a řekli: ‚Tohle přečteš, jsi populární, tobě lidi uvěří, vezmou to.‘“

Právě proto Oldřich Vejvoda dobře ilustruje dobu v tehdejších médiích, i když se mu nezdá, že by zrovna on měl v našem seriálu reprezentovat normalizaci v televizi. „Nevím, proč bych měl být v jedné řadě s lidmi, jako je Karel Sýs,“ brání se.

Nebyl přece vlivnou politickou figurou jako ředitel ČST Jan Zelenka, ani tvůrcem její politické linie. Nenajdeme ho ale ani ve čtyři roky staré publikaci jeho někdejších kolegů Miroslava Fořta a Štefana Nižňanského Televizní střepiny v sametu. Nabídku přispět do ní svým pohledem na dění v televizi kolem listopadu 1989 a po něm odmítl. „Někteří dodnes brečí, že je z televize vyhodili, já to neřeším,“ říká.

Pokračování v DeníkuN

Srpen 1968: Chceme do spolku s Rumunskem a Jugoslávií

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.

S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po kupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.

Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.

Dubček politická superstar
Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.”

Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat. 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem ukliděni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.

Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka, a 86 % Národnímu shromáždění.

Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.


A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo.

V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu? 95 % řeklo, že ano. 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci.

S Titem a Ceaușescem na věčné časy
Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé Dohody.

Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacel let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.

29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie). 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.

Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení.


Pesimisté do roka z pěti na sto
Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.”

Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoupí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným. 

Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.

Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.

Poměr, co nezůstal bez následků
Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich “případ” – provinili se tím, “že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit.”

Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, “stranicky to řeší” a řádně to properou přede všemi. “Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání.“

Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.

Jediný udavač
V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se “agent zahraniční rozvědky.” Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, “žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován.“ U té “realisace” bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.

Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že “agilní blbec je horší než třídní nepřítel.” Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí.

Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají “velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno.”

To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. „Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby.”

Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: “Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla.“

Šimůnci zasahují
Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten “si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci.” Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.

A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o “bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu.” A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.

Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: „Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě.“ A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď “soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád.“

Mohli jinak?
To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?

Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.

Psáno pro blog.aktualne.cz

Na rekreaci patří jen nejzasloužilejší úderníci a zlepšovatelé

Analýza Martina Gromana: „Od zítřka máme dovolenou, vyvolenou šňůru volných dní,“ halekal před lety z rádií normalizační šlágr a zdá se, že jsme ani po třiceti letech svobody své trávení volného času zásadně neproměnili. Do zemí bývalé Jugoslávie a na chalupy jezdíme snad ještě víc než za Husáka. Co vlastně formovalo to, jak trávíme své volno?

V devatenáctém století a počátkem dvacátého trávili naši předkové volno docela jinak než my. Už jenom proto, že ho moc neměli. Pracující člověk tehdy makal až 85 hodin týdně oproti dnešním 40. Víkendy neexistovaly, a pokud někdo měl nárok na tzv. dovolenou na zotavenou, byl to týden ročně. Samotné slovo dovolená přichází do slovníku Čechů a Slováků až po první světové válce. Od dvacátých let se postupně zakotvuje v zákonech a až v padesátých letech měli pracující nárok na dva až čtyři týdny placeného volna. Jen horníci měli pět.

Pokud bychom o něčem jako trávení dovolené mluvili před první světovou válkou, museli bychom se zaměřit na pojmy jako letní byty nebo cestování za poznáním, případně ozdravné pobyty v lázních nebo u moře. To vše bylo vyhrazeno převážně elitním skupinám obyvatel. A pokud už takový člověk vyjel do zahraničí, většinou to nebylo na chvíli, protože to ani neumožňovaly tehdejší dopravní prostředky. Víme tak, že třeba členové rodiny Palackých zajížděli do Itálie, ale vždy na několik měsíců a v zásadě za poznáním, nikoli výhradně za relaxací nebo koupáním.

Demokratizace volna přichází až s první republikou. Rozvíjí se především po dvou liniích. Pro chudší jsou tu fenomény jako tramping nebo turistika. Pro bohaté letní byty nebo vily, především v okolí velkých měst. Fungovaly zhusta tak, že „na venek“ se odebrala manželka s dětmi a případně chůvou či služkou, pán domu za nimi dojížděl na neděli a přes týden dál pracoval ve městě.

Dovolená s Reinhardem

První organizované dovolené přicházejí paradoxně nikoli s komunistickým režimem, ale už za protektorátu. Tím, kdo vnesl do českého prostředí fenomén dovolené jako odměny za dobře odvedenou práci, byl Reinhard Heydrich. Už před válkou třetí říše připravovala pod hlavičkou organizace Kraft durch Freude ozdravné pobyty pro německé dělníky u Baltu. Rozsáhlé komplexy na Rujáně, které měly pojmout na 20 000 rekreantů, ale nikdy nebyly dostavěny, přišla válka a program zamrzl. Heydrich se jím ale inspiroval a pověřil pražskou Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, aby nabídla českým dělníkům týden dovolené v luxusních hotelech, což do té doby neznali. Samozřejmě to byla součást osvědčené politiky cukru a biče – cílem bylo vybudit větší loajálnost k Říši, okupační moc demonstrovala péči o manuálně pracujícího člověka.

„První ročník pobytů odstartoval až nedlouho před atentátem, a tak v následujících letech nesla tato zotavovací akce název: Odkaz Reinharda Heydricha. Nejprve se měli rekreovat jen dělníci ze zbrojovek, později byli do akce zahrnuti i zaměstnanci dalších továren. Samozřejmě se muselo jednat o vybrané, dobré pracovníky,“ připomíná ve své publikaci Dovolená s poukazem historička Alžběta Čornejová.

Společnost po druhé světové válce bývá sociology také označována jako společnost volného času, především proto, že se západní svět po válce začal rychle ekonomicky zvedat. V poválečném Československu nešlo hospodářství nahoru tak rychle, o to uměleji byl akcentován zasloužený odpočinek po práci. Stal se dokonce nedílnou součástí dobové propagandy. Volný čas ale nesměl být doménou jedince, patřil jako leccos v té době kolektivu.

Fenomén odborových rekreací jako takový pak není až výdobytkem komunistického režimu, ale přichází rovnou po válce. Už „v letních měsících roku 1945 využilo nabídku Ústřední rady odborů asi 4417 odborářů, rekreujících se v prozatím pronajatých objektech. (…) Přirozeně se jednalo o bývalé německé hotely či objekty po zrádcích a kolaborantech, do rukou se mnohým dostaly i chalupy, které po odsunu německého obyvatelstva zely prázdnotou,“ popisuje Alžběta Čornejová.

Děti nechte doma

V Sovětském svazu už před válkou systém rekreací pro pracující za odměnu existoval, nicméně u nás sloužil jako vzor až po roce 1948, a to čistě ideologicky. V Rusku však tento fenomén zanechal dodnes znatelnější stopu, stále zde je poměrně časté, že rodiče například tráví dovolenou bez dětí. U nás se to naopak rychle ukázalo jako problém. Po roce 1948 začalo Revoluční odborové hnutí organizovat tři typy rekreací – výběrovou, podnikovou a pionýrskou pro děti. Směrnice z roku 1951, kterou připomíná ve své knize Alžběta Čornejová, přímo definuje, kdo má být na takovou výběrovou dovolenou posílán: „Na rekreaci patří jen nejlepší a nejzasloužilejší zaměstnanci: nejlepší pracovníci oborů, podniků, závodů, dílen a part, nejlepší úderníci a zlepšovatelé, výkonní zaměstnanci, pracující za zvlášť ztížených podmínek v těžkém a klíčovém průmyslu, vzorní dlouhodobí brigádníci v hornictví a hutnictví…“

O ideální podobě výběrové dovolené máme dodnes poměrně dobrou představu díky populárním filmům s inspektorem Andělem, kterého ztvárnil herec Jaroslav Marvan. Přesně takto měl v představách komunistických funkcionářů trávit rekreaci nový socialistický člověk. Bez rodiny, v kolektivu. Vzít si sebou děti nebylo zpočátku na výběrové dovolené ani povoleno, protože „pobyt v zotavovnách pro dospělé dětem neprospívá ani z hlediska zdravotního, ani z hlediska výchovného“.

Dělníci tak raději dávali přednost dovoleným podnikovým, kam mohli jet s rodinou. Režim tu nebyl tak přísný, program tak organizovaný. Rodinná rekreace jako taková pak byla zavedena až v roce 1960, i když od půlky padesátých let se již podmínky pro získání poukazů na dovolenou, především na tu podnikovou, uvolňovaly. Český dělník prostě nechtěl trávit volný čas jen s dalšími úderníky, ale především se svými blízkými. V sedmdesátých letech se pak v duchu gulášové normalizace naopak kladl důraz právě na trávení volna s rodinou.

Každý rok nárok na moře

ROH mělo už od počátku 50. let doslova obšancovanou celou republiku, po válce pro účely rekreace zabralo velký počet hotelů a penzionů, význačná turistická střediska, často po odsunutých Němcích. Trávení volna v pohodlných hotelích tak už nebylo jen pro střední a vyšší třídu, ale pro všechny pracující. Definitivně dochází k demokratizaci dovolených a volného času vůbec – všichni tráví čas tak, jak si to dřív mohli dovolit jen bohatí. Možná někde tady se rodí náš dnešní pocit, že přece jet každý rok k moři a v zimě na lyže je normální, běžné a vlastně na to máme všichni nárok. Často pak i za cenu nepřiměřeného zadlužení rodinného rozpočtu.

Samostatnou kapitolou v trávení volna po roce 1948 bylo cestování do zahraničí. ROH vozilo rekreanty především do socialistických zemí – do Maďarska, Polska, Bulharska, později už také do NDR. Populární byl Balaton. Pro děti se organizovaly kromě táborů výměnné čtyřtýdenní pobyty, kdy se střídaly početně shodné skupiny malých Čechoslováků s malými Maďary, Poláky a dalšími spřízněnými národy socialistického tábora. Děti byly v zásadě prvními, kdo se už v padesátých letech mohl oficiálně dostat také do západního světa, především do Skandinávie, do Belgie, a dokonce do Velké Británie, což se hojně propagovalo a dítka byla dobovou propagandou líčena jako vyslanci socialistického tábora míru v západní cizině.

Především od šedesátých let pak zahraniční dovolená mnohdy znamenala také začátek exilu. Často za kuriózních okolností, kdy právě ze zájezdu do NDR uprchl například chemik Jan Roček, který s celou rodinou včetně tchýně přeplavali do Dánska. Z Bulharska se dalo přeběhnout při výletu do Istanbulu. Fotograf Jan Lukas pak zase s rodinou dobrodružně projel závory mezi Jugoslávií a Itálií. Podobných případů byly stovky. Režim toto musel samozřejmě řešit a častou obranou bylo, že povolení k cestě do zahraničí nedostávala celá rodina, ale jen jeden rodič a jedno dítě nebo pouze rodiče. Sloučit pak takovou rodinu bylo možné přes Červený kříž, ale ne vždy to šlo právě hladce a mnohé to od emigrace odradilo.

Pevné objetí české chalupy

Co z této tradice trávení organizovaného volna přečkalo do dneška? Rekreace znamená osvěžení, občerstvení. A to je samozřejmě individuální, někdo si odpočine při nicnedělání, někdo při aktivitě. Postupem času jsme ale, zdá se, pomotali dva pojmy – dovolenou a cestování. Přitom každý znamená něco jiného. Dovolená byla původně míněna jako čas na zotavenou, čas, kdy pracující člověk nabírá síly. Z logiky věci tedy dělá něco jiného než obvykle. Ostatně, už Aristoteles i Seneca mluví o volném čase jako o době, kdy člověk vykonává „činnosti, které nevedou k bezprostřednímu užitku, nýbrž pro ně samé“. A utopisté Thomas More a Tommaso Campanella zase tvrdili, že volno po šestihodinové práci má jedinec využít „zcela podle své libosti k jinému druhu snažení, zejména svobodnému vzdělávání ducha, neboť v něm spočívá životní štěstí“.

Cestování se dřív výrazněji než s odpočinkem pojilo s poznáváním. Spojením dovolené a cestování vzniká pro mnohé dnešní rekreanty poměrně náročný mix, kdy na malé časové ploše týdne dvou musí zabalit své saky paky a s celou rodinou odjet nebo odletět mnoho kilometrů daleko, přesouvat se, ubytovávat, vybalovat a často z dané země nakonec nepoznat nic než all inclusive hotel s animátorem, kulturním referentem dneška, který se postará o program. Nebylo by pak i s ohledem na ekologii, planetu a uhlíkovou stopu rozumnější relaxovat takto pasivně někde za humny? Do dálek ať míří ti, kteří je skutečně poznají? Kde je psáno, že každý musí do Egypta nebo do Turecka, do Řecka…

Tady někde zřejmě pramení i obliba Chorvatska a dalších zemí bývalé Jugoslávie u Čechů. Podle Českého statistického úřadu jenom vloni vyjelo do Chorvatska přes 800 tisíc Čechů. V závěsu se drží Slovensko a Itálie. Další země jsou hluboko pod nimi. Jednak jsme na Chorvatsko zvyklí, je to blízko, je tu dost dalších Čechů, takže v nejhorším najdu pomoc a spřízněnou duši. Můžeme se tam domluvit slovanským jazykem. Zkrátka ideální varianta pro ty, kteří si skutečným cestováním do zahraničí neodpočinou, protože je to stresuje.

Klídek, pohoda, jistota

Každopádně v pojímání toho, jak trávíme své volno, je většina z nás konzervativní. Tak jako před třiceti lety i dnes jezdíme na stále stejná místa, máme rádi své chalupy, své koníčky, v tomto jsme se jako společnost zásadně neproměnili. Dokonce po jistém nasycení možnostmi volného cestování se zdá, že se k původním zvyklostem víc a víc vracíme, i když v nových podmínkách a s novými nároky. Média aktuálně hlásí: „Ceny chat a chalup v Česku nadále rostou, nejvíce v okolí Prahy a v atraktivních horských střediscích. Trendem je nákup rekreační nemovitosti k celoročnímu užívání, kupující však chtějí na chalupě relaxovat, nikoliv dřít.“

Po roce 1989 se hodně psalo a dost věřilo, že jevy spojené s normalizací zaniknou. Mohli jsme vyrazit do světa, ale po třiceti letech i nové generace dál vesele chalupaří. Je to kdesi v nás hluboce ukotvené, poskytuje nám to jistotu, že svět je stejný, jako býval. Chalupa je totiž náš svět v malém. Místo, kde můžeme žít tak, jak chceme, kde jsme nejvíc sami sebou, kde se nemusíme předvádět, můžeme pěstovat své oblíbené zvyky, svět je v pořádku. Václav Havel, a že to nebyl zrovna konformista, o svém Hrádečku také mluvil jako o existenciálním domovu.

Volný čas a rodina dlouhodobě patřily ve zdejším pojetí k sobě a nepodařilo se to narušit ani kolektivismu padesátých let. Normalizace v nás naopak ukotvila spojení volna a rodiny, určitého zázemí, jistoty, a ještě to definitivně doklepla oním chalupařením, které dokonale rozvinulo a korunovalo fenomén letních bytů, letních vil a spojilo jej s prvky trampingu nebo skautingu, dalo mu svébytnou formu a obsah a objalo nás mnohé ve své opojné jistotě, že máme své místo, kde nám nic nehrozí. Tato tradice je pro dnešní pojetí dovolené či rekreace nakonec nejsilnější a vezeme si ji s sebou zhusta i do dálek, kde často na stále stejných místech, kam se pořád dokola vracíme, místo poznání paradoxně hledáme klid a oddech.

Autor je novinář, publicista, historik médií. Přednáší na FSV UK a MUP.

Vyšlo v DeníkuN

Zápisky poslance

František Kriegel jako poslanec Národního shromáždění (1964–1969)

V aktuálním vydání revue Paměť a dějiny (02/2019) vyšel následující text o roli Františka Kriegla v Národním shromáždění po roce 1964:

Čtrnáctého června 1964 se v ČSSR konaly v zásadě formální volby do Národního shromáždění (NS). Jedním ze tří stovek poslanců se stal primář Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči František Kriegel. O jeho přístupu k úkolům poslance svědčí četné poznámky a zápisky z té doby, které po sobě zanechal. Odhalit se z nich dá i mnohé z postojů a názorů, které jej přivedly v srpnu 1968 k rozhodnutí, že se jako jediný nepodvolí moskevskému diktátu.

V roce 1963 se František Kriegel vrátil po třech letech z Kuby, kde pomáhal Castrovu režimu postavit na nohy tamní zdravotnictví. Měl k tomu kvalifikaci jako frontový lékař ze španělské občanské války, z bojišť v Číně, Barmě nebo Indii, ale také jako náměstek československého ministra zdravotnictví Josefa Plojhara po únoru 1948. Ostatně i v únorových dnech projevil svůj velký organizační talent, když v Praze řídil jednotky Lidových milicí. Ideji komunismu doživotně věřil, ale o KSČ neměl velké iluze. Ke straně byl vždy věcně kritický, za což ho z ní už ve Španělsku i v Číně chtěli vyloučit. Po válce nicméně nabyl přesvědčení, že nastala ideální konstelace pro realizaci komunistických plánů na spravedlivou společnost. Na ministerstvu, kde zaváděl jednotné zdravotnictví, proslul tvrdostí a nekompromisností, za což si v době politických procesů od kolegů vysloužil obvinění z diktátorství. Když se pro něco rozhodl, a rozhodoval se většinou podle svých zkušeností, podle své hlavy, bylo s ním těžké hnout. Možná v tom hrála roli zkušenost frontového lékaře, který musí nést odpovědnost a jednat rychle, na váhání nemá kdy.

Kompletní text z revue Paměť a dějiny 02/2019 zde:
Kriegel Pamet a dejiny

Černobyl je jako české filmy o moderní historii – týká se nás, ale nebolí to

Esej Martina Gromana: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ parafrázoval slavný Orwellův výrok před nedávnem Robert Sedláček, režisér Českého století, Jana Husa, Palacha, Bohémy a dalších historií inspirovaných televizních snímků. Když se podíváme, kolik filmů o dějinných událostech nebo životopisů se dnes točí, nabízí se otázka, kdo všechno tady vlastně chce přítomnost ovládat. A co z toho vzniká?

Na téma dějin ve filmu se dá nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv. Jistě nevyčerpáme všechny. Aktuální debaty o televizní sérii z produkce HBO o Černobylu ale ukazují jedno – úspěch u diváků i kritiky mívají především ty historické filmy, kterým o skutečné dějiny zase až tak nejde. Nebo aspoň ne v první řadě. Hledají silný příběh, emoci, prožitek.

Když se podíváme na většinu filmových a televizních reprezentací minulosti natočených jen u nás v posledních letech – na všechny ty Rašíny, Husy, Palachy, Marie Terezie, Lidice, Hovory s TGM, na Bohému, Masaryka, hilsneriádu, Tobruk, ale i Vyprávěj, Protektora, Hořící keř nebo Duklu 61 a další –, vidíme tu lépe, tu hůře zvládnutou snahu scenáristů, dramaturgů a režisérů jít na dějiny skrze osobní motivy postav z minulosti, personalizovat dějiny a děje za nimi stojící nebo osadit dějepis životy obyčejných lidí. Má to tu výhodu, že takto pojatý příběh většinou diváka v kině nebo u obrazovky nemusí bolet, nemusí se s ním vyrovnávat nijak osobně. Naopak ho zhusta ukolébá v jeho zažitém schématu – tu o nebezpečném Rusku, tu o výjimečnosti vlastního národa atd.

Když se podržíme aktuálního Černobylu – ani ten nebyl jiný, a navíc není nijak extra historicky věrný. Leccos bylo jinak, jak vysvětlují už několik týdnů horem dolem odborníci na jadernou energii. Ale ono to nevadí a ani by vadit nemělo. Televizní Černobyl mluví ze všeho nejvíc o velké mocenské lži, které se tehdejší vedení Sovětského svazu dopustilo hlavně na vlastních lidech. Neztratit prestiž, jméno, postavení, pověst neomylného impéria i za cenu lidských obětí. Lež a ambice jsou tu, po kolikáté už, silnější než pravda a nějaký ten lidský osud. A v tom je nejspíš i obecně síla dobrého bijáku o dějinách – když vyvolá v divákovi emoci, která mu může osvětlit skutečné pohnutky a motivy stojící za fakty z učebnic, netočil se nadarmo.

Když to ale nedopadne, vypadá pak výsledek jako nafilmovaná stará schůze. V jednom rozhovoru řekl klasik televizních seriálů šedesátých až osmdesátých let Jaroslav Dietl, že je rozdíl vyprávět dlouhý příběh a velký příběh. Pokud scénář nenese silné vyprávění, ale staví na tom, že je historicky věrný, „podle skutečné události“, končí to zhusta stejným výsledkem – hodně mluvení, málo děje, hodně dějin, málo filmu.

Nahý jako Beneš

Silný obraz zkrátka mluví lépe než věcná fakta. A právě filmová řeč je jeden z prostředků, který dovede historické pocity, vjemy a nálady přenést k současnému divákovi, který má jiné starosti, normy, vkus i zkušenosti, než měli jeho dědové a pradědové. Má sice stejné emoce, k životu je však budí jiné vjemy. A každá doba má své filmové prostředky, jak tyto dějinné prožitky zhmotnit a vybudit.

Příklad za všechny. Je jedno, jestli v září 1938 Edvarda Beneše vzbudili vyslanci Anglie a Francie, aby mu řekli, že jejich země do války kvůli nám nepůjdou, a jak to noční setkání proběhlo. Byla to potupa. Pro Československo, pro samotné velmoci, ale také pro Beneše osobně. Z mnoha důvodů. A potupu je třeba pro diváka zpřítomnit, tu si z nočního obrazu musí odnést.

Otakar Vávra ve svém filmovém pojetí nechá Beneše přijít do sálu Pražského hradu, oblečeného, i když zjevně unaveného, možná i rozespalého. Obraz malého poraženého muže vykreslil prostředky tak subtilními a až expresionistickými, jako byly schválně výše umístěné kliky na dveřích, aby malá postava Edvarda Beneše (herce Jiřího Pleskota) ještě více vynikla.

Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem pro současného diváka museli postupovat méně detailně a Beneše v Českém století svléknout donaha a nechat jej vyslechnout ortel ve dveřích koupelny. V pamětech účastníků můžeme hledat, jak to bylo, ale potupu a ponížení vystihlo České století pro dnešní diváky polopatičtěji. Řeč Vávrova filmu by mnohým dnešním už byla nesrozumitelná, nebo aspoň ne tak jasná.

Stejně tak pracuje se symboly a s dějepisnou látkou Černobyl a jeho autoři – hrozba byla reálně menší, škody také, leccos bylo jinak, ale strach byl veliký a ten je třeba znovu oživit. A také zhnusení, pocit ohrožení z neviditelné zhouby, která se šíří Evropou kdo ví kde všude, dopadá na hlavy kdo ví koho všeho, možná i na ty naše. My, kdo si pamatujeme, jak se ještě několik let nevědělo, jestli jíst houby možno, nebo radši ne apod., jsme se zase na chvíli vrátili u obrazovek ke svým tehdejším pocitům.

Fáma ruku v ruce s nejistotou budila dobově přesný pocit, že zprávám z Východu věřit neradno, protože zjevně nejsou kompletní. A když nám lžou, neohrožují nás? A třeba ještě v lecčems jiném? Pokud u sledování Černobylu zažívali diváci stejné pocity i po třiceti letech od oněch dějů, naplnil seriál jeden z hlavních smyslů, proč točit filmy o dějinách.

Dějiny už nebolí, dnešek kope

Poslední roky jsou jednou silnou vlnou historických snímků, a po úspěchu Černobylu nebo i takové Hry o trůny lze čekat, že to jen tak neskončí. Pro filmaře je historická látka vděčná, příběh nemusí od začátku vymýšlet, základ napsala historie, navíc tato témata nesou značnou legitimitu. Málokdy je u nich nutné diskutovat, jestli jsou něčím prospěšná. Je to sázka na jistotu, zhusta i po ekonomické stránce, což ve filmovém průmyslu nelze podcenit. Na historii se prostě chodí.

Historické filmy jsou navíc, v dnešní popkultuře stejně jako před ní, vlivným kódem, skrz který mluví film vždy hlavně ke svému dnešku a o něm. Jsou v tomto ohledu projevem době poplatné ideologie. Natočit film o genderové nespravedlnosti nebo domácím násilí dnes, to by vzbudilo nejspíš nejednu kontroverzi. Odehrát takové téma v historických kulisách, to většinou současníky osobně nezasáhne, a navíc zrovna uvedené příklady témat se v minulosti dají zhmotnit tak, že to dnes nemusí zabolet. Před sto lety byl i euroamerický svět k ženám mnohem nespravedlivější, než je v tyto dny, násilí bylo více tolerováno, práva menšin více utiskována, homosexualita klasifikována nejen jako nemoc, ale i trestný čin atd.

To, že historická témata přicházejí ve shlucích, svědčí ještě o dalším aspektu filmu – ovlivňují ho kulturní a společenské otřesy, které prožíváme, a tak v minulosti hledáme řešení, zkušenost, poznání, svou kolektivní identitu nebo i své kořeny. Vezměte si anglické filmy o druhé světové válce, to je vyloženě vývozní artikl na zboží zvané anglický rozum, odvaha, styl, smysl pro povinnost, fair play, na tu starou dobrou Británii, kterou dnes tak pracně v brexitu pohledat.

Hříčky o dějinách

Pod těmito zornými úhly klade například právě Černobyl dost dalších otázek – vypráví o tehdejším Rusku, nebo tady autoři HBO mluví o Rusku současném, a co o něm říkají? Mluví o tehdejší aroganci moci, nebo o té dnešní? Jistěže i o té dnešní, a je to dobře a nejde jenom o Rusko. Dobrý (historický) film klade spíš otázky, nutí myslet a ne jen na Wikipedii hledat, jak to vlastně tehdy bylo a v čem se film liší od dějin. V tomto ohledu je podrážděná moskevská reakce a snaha natočit kontravýklad Černobylu pochopitelná, i když se tu dostáváme spíš na pole propagandy, té i oné.

Dějiny jsou filmem vždy nějak manipulovány nebo, řečeno mírněji, interpretovány, konstruovány. A pak je podstatné, jak tvůrci tento princip divákovi naservírují. Mohou to udělat jako kdysi Oldřich Daněk v Hříčkách o královnách, kdy princip fabulace vtělil transparentně už do názvu. Zmíněné České století, a uveďme jej jako příklad proto, že svou kvalitou spíše vyčnívá, se ale ocitlo v těžší pozici, a to hlavně svým druhým životem. Samotný scénář je nosný a přínosný – autoři také před závorku vytkli, že je to české století podle Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, a také v líčených dějích s historií pracují s výrazným využitím fabulace a ironie, experimentu. Nicméně jednotlivé díly této série využívá Česká televize, ne nelogicky, při výročích všech těch vzniků republiky, okupací, Charty, rozpadu federace a tak dále. Chová se k tomuto výkladu dějin jako k dokumentu, který má připomenout skutečné dějiny, a může tak diváka mást právě co do toho, jak k filmové adaptaci dějin přistupovat.

Historická filmová vlna ovládá budoucnost?

Film je dnes blíž postmodernímu vnímání, výkladu dějin než většina historiografické produkce. Více si hraje s prolínáním časových rovin, shlukuje několik reálných figur do jedné, složité a spletité historické děje koncentruje, aby o to silněji mluvily k divákovi. Může vyvolávat emoce silným příběhem jako třeba Habrmannův mlýn, nebo mechanizovaným zabíjením a odosobněním násilí jako Saulův syn, nebo může opakovat nacionální traumata jako Lidice. Může budit nostalgii a vyviňovat většinového diváka z vlastního podílu na nedávných dějinách, jako to dělá Vyprávěj, nebo může naopak stavět na radikálním antikomunismu, jako to dělal zcela oprávněně Jiří Stránský. Může s dějinami zacházet hravě a humorně jako ilustrované Dějiny udatného českého národa, které sice mají stopáž tři minuty na díl, ale vliv díky využívání ve školách nevídaný.

Svébytný problém na poli filmu a dějin pak představují dokumenty – rozkročené od skutečného dokumentu, kdy film zaznamenává historickou událost nebo její reflexi v zásadě na úrovni pramene, až po dokudrama, které se filmovou řečí snaží pravděpodobný průběh historické události rekonstruovat.

Vyrůstá teď u nás generace scenáristů a režisérů, která se historickému filmu věnuje s chutí, a nejspíš v tom bude pokračovat. Má to tu výhodu, že se už na moderní československé dějiny nedívají očima plnýma osobních zážitků a zkušeností. Stále ale ještě není jasné, jestli to budou oni, kdo donutí Čechy podívat se na své dějiny nejen skrze ironii nebo jako na svého druhu laskavou pohádku a mýtus, ale také jako na vlastní pokřivený či realistický obraz. Něco jako udělal svého času pro Rakušany Thomas Bernhard. Něco o naší vlastní minulosti, od čeho zděšením a hnusem neodtrhneme oči. Černobyl není to téma, ani to (jakkoli povedené) zpracování.

Pokud by se toto českému filmu o dějinách povedlo, pak by se oblíbené české koukání se na to, „jak to vlastně bylo“, posunulo blíž původnímu Orwellovu výroku: „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“

Vyšlo v DeníkuN