Končím, nechci řešit dilema mezi honoráři a kritikou

S bývalým šéfredaktorem stanice Dvojka Martinem Gromanem nejen o krizi

Ivana Svobodová

Martin Groman na konferenci Novinářské fórum 2018, foto: Michael Kratochvíl

Napětí kolem Českého rozhlasu, které vyvrcholilo ukončením spolupráce s šéfredaktorem Vltavy Petrem Fischerem, narůstalo dlouho. Už v době, kdy tu od srpna 2016 do 1. ledna 2018 jako šéfredaktor stanice Dvojka působil rozhlasový dokumentarista, spisovatel a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman. “Nesouhlasím se slovy o normalizaci,“ říká. Přesto se po posledních událostech rozhodl, že přestane od letošního ledna pracovat pro rozhlas i autorsky. Text zachycující ukončení spolupráce s Petrem Fischerem najdete v novém Respektu 1/2019 pod titulkem Vrtěti rozhlasem, následující rozhovor je doplněním a pozvánkou ke koupi aktuálního čísla.

Vedl jste jako šéfredaktor stanici Dvojka, ale po sedmnácti měsících jste dobrovolně rezignoval. Proč?

Nerad se probírám vlastními starými boji. Takže stručně konstatuju, že jsem odešel, protože jsem po roce a něco neviděl možnost, jak Dvojku reálně proměnit tak, jak jsme s Evou Hazdrovou Kopeckou, tehdejší ředitelkou programu, chtěli. Tedy na stanici pro publikum ochotné poslouchat i náročnější program než lifestylové rozhovory. To na rádiovém trhu nikdo mimo Český rozhlas nenabízí. Ta stanice klesá už několik let. Aby se to zvrátilo, musela by se už zgruntu přeformátovat, ale také by se muselo obměnit personální složení. Navíc by pak bylo potřeba hodně času a odvahy přečkat opravdu mohutný propad poslechovosti a investovat velké marketingové peníze do nového vzestupu. Trvalo by to roky. Podle mne je to nereálné. A sebekriticky rovnou říkám, že na leccos z toho jsem neměl odvahu, navíc v situaci, kdy mi některé personální změny byly vedením rozhlasu rozmlouvány. Jsou tam prostě pevné vazby mezi lidmi, to pak nenaděláte nic. Pro mne to nakonec nemělo jiné řešení.

Znamená to, že se vám nepodařilo personálně obměnit stanici, protože v tom bránil generální ředitel, který Vás na tu obměnu najal? Jaký to pak mělo smysl, respektive jak jste si to vysvětlil?

Já jsem si to už tehdy vysvětloval tak, že prostě jsme všichni ve složité situaci. V soukromém podniku, když jste majitel nebo ředitel, můžete lidi měnit mnohem jednodušeji. Tady fungují mnohdy letité vazby mezi lidmi a chápu, že ne každý má lokte na to, aby se se svými přáteli rozloučil, i když to je potřeba. Já taky na leccos lokte neměl. Ale dál se v tom patlat nechci a s dovolením nebudu.

Pokračování na webu Respektu

Rok zázraku

Roku 1989 se říká annus mirabilis, rok zázraku. Není divu. Palachův týden, svíčková demontrace v Bratislavě, demonstrace na Škroupově náměstí, ekologické hnutí, blahoslavení Anežky České, Gorbačov, události v Maďarsku, Polsku, Rumunsku, pád Berlínské zdi a samozřejmě 17. listopad 1989 v Praze a následující sametová revoluce v Československu.

Byla to ale opravdu revoluce?

K poslechu zde

Jakou roli sehrál odcházející prezident Gustáv Husák? A jakou nastupující premiér Marián Čalfa? Byli noví političtí představitelé připraveni na převzetí moci? Ovlivnila průběh listopadu 1989 falešná zpráva o smrti studenta na Národní třídě 17. listopadu 1989? A věděl Gorbačov, co činí, když začal v Rusku perestrojku?

Otázek kolem roku 1989 se za těch třicet let, která od něj letos uplynou, vyrojila dlouhá řada a to jsme rozhodně neuvedli všechny. Ale právě takové otázky si Martin Groman s Petrem Pithartem kladou v novoročním dopoledni na Vltavě. Petr PIthart například připouští svou už tehdejší pochybnost, že ona sametová revoluce vlastně žádnou revolucí nebyla, protože, jak říká, aby to revoluce byla, musel by to být nejistý podnik. Muselo by se riskovat.

Tím, že komunistická moc vlastně pustila vládu z rukou, umožnila rychlý vývoj událostí a způsobila tak v důsledku jakousi přeměnu bez katarze. I když po ní společnost toužila. “Lidé chtěli tehdy vědět,” říká po letech Petr Pithart, “kdo byl dobrý a kdo zlý. A doufali, že oni byli ti dobří. Ale k ničemu takovému nedošlo. Dostali jsme, my všichni, tu změnu, moc lacino.”


ČRo Vltava 1. 1. 2019, 10:00

Mírové kolbiště národů

Reflexe! Expo 58


K poslechu zde

Expo 58 před šedesáti lety ukázalo, že za železnou oponou není jen socialistický realismus, ale že se tu a tam někdo snaží dělat něco nadčasového, nepolitického, vkusného. Nebo to byla jenom iluze, jenom takový bruselský sen o Československu, které ve skutečnosti neexistovalo?

Výstava Expo 58 se konala v Bruselu a nejznámějším symbolem výstavy se stalo Atomium – 110 m vysoký model základní buňky krystalové mřížky železa. Navštívilo ji 42 milionů lidí. Byla to první velká světová výstava po druhé světové válce. A Československý pavilon na ní získal hlavní cenu.

Třetinu výstavy zabírala Belgická sekce – celkem 28 pavilonů bylo věnováno především belgickému obchodu a průmyslu. Další třetinu zabírala Zahraniční sekce. Celkem zde vystavovalo 46 zemí. Převážnou část tvořily expozice USA, SSSR a Francie. 8 ha zabírala sekce Belgické Kongo se sedmi pavilony a tropickou zahradou. Pak tu byla Mezinárodní sekce, Folklorní sekce, bistra, kavárny, restaurace, atrakce všeho druhu. Sovětský svaz se předvedl monumentálním pavilónem, v němž byla hlavním lákadlem replika Sputniku 1 (při ukončení výstavy se replika ztratila a SSSR obvinil USA z její krádeže).

Pamětní kniha:
“Působíte dojmem úžasného rozvoje, jak je to možné ve znamení komunismu?”
Belgičanka

Čechoslováci vystavili třeba Kaplanovu turbínu, Pohádkový strom Jiřího Trnky, Laternu Magiku, středověké vitráže nebo Polyekran Josefa Svobody, tedy promítání filmů současně na několik pláten různých tvarů. Za své vystoupení na Expu jsme si odnesli Zlatou hvězdu a dalších třináct ocenění. Expozice „Jeden den v Československu“ byla navržena Jindřichem Santarem, který spolupracoval s Jiřím Trnkou, Antonínem Kybalem, Stanislavem Libenským a Janem Kotíkem. Hlavní cenu v mezinárodní filmové přehlídce získal vědecko-fantastický film Karla Zemana Vynález zkázy. Zlatou medaili si donesl i fotograf Jan Lukas.

Na druhou stranu, doma tvůrci expozice rozhodně nesklízeli jenom chválu. Předseda svazu architektů expozici kritizoval jako bezideovou, že tam není ani slovo o vedoucí úloze strany, řešil to se Santarem i na ÚV a vlastně tvůrcům hrozil postih i za chválu, kterou na jejich expozici pěly západní noviny. Nakonec ale dostali Státní cenu. Dnes po Expu 58 a naší účasti v Bruselu zbyla jen bývalá restaurace v letenských sadech, ve které sídlí reklamní agentura, a pojen bruselský styl, který je ale znám jenom u nás a je dost problematické ho postihnout.

O Expu 58 budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit – historik umění Jan Wollner a historik architektury Zdeněk Lukeš. Jejich přemítání o Expu doprovodí ukázky z dobového rozhlasového pořadu Ještě jednou o Bruselu.

Kde ještě dnes můžete potkat tzv. Bruselský styl?
automobil Tatra 603 designérů Františka Kardause a V. Popeláře
tramvaj Tatra T3 designéra Františka Kardause
autobus Škoda 706 RTO designéra Otakara Diblíka
elektrická lokomotiva řady 230 designéra Otakara Diblíka
trolejbus Škoda T11
porcelánové servisy a figurky Jaroslava Ježka
lampička DRUPOL č. 21616 od designéra Josefa Hůrky

Reflexe! ČRo Vltava 29. 12. 2018, 17:00

Chceme srozumitelné umění pro široké masy

Reflexe! Socialistický realismus počesku

K poslechu zde

Socialistický realismus je jediný umělecký styl, který k nám byl importován jako celek. Po válce jej nám přízvinci všeho moskevského vnutili a po roce 1956 zase, ve své čisté, stalinské podobě, zmizel. Jak se ale za těch několik let projevil ve výtvarném umění, ve filmu, v poezii, literatuře a dalších oblastech umění? A byli jsme zase i v tomto papežštější než papež?

Otakar Švec nad Prahou vztyčí největší pomník Stalina, malíř Čumpelík maluje rozlehlá plátna ne nepodobná adoraci světců, na kterých jsou však oslavováni “noví svatí”, tedy opět Stalin, Gottwald a spol., Max Švabinský portrétuje Julia Fučíka, Pavel Kohout i Milan Kundera píšou budovatelské a svazácké verše, podle Kohoutova scénáře se točí až naivně otevřený a ideologicky naivní snímek Zítra se bude tančit všude. A pokud tuto etapu své tvorby, narozdíl od Otakara Švece, přežijí, po zbytek života se pak s ní vyrovnávají, snaží se ji odčinit, zapomenout nebo vyčlenit ze svého díla.

Odmítáme surrealisty, kterým lid nerozumí. A my vám teď nabízíme srozumitelné umění. Ale pak se ukázalo, že to umění bylo vlastně stylově buržoazní a dělali ho zhusta třetiřadí umělci.
Milena Bartlová

Bylo to umění prosycené ideologií a snažilo se formovat společnost. Malíři například měli malovat kolektivně a především měli tvořit tzv. tématické obrazy, které mají napovídat lidem, jak správně socialisticky žít. Levně je pak kopírovali, aby se tyto obrázky dostaly do všech domácností, což se ale nevedlo. A to hlavně proto, že mnoho malířů na toto nepřistoupilo a nečinilo se. Kritika si dokonce v té době stěžuje, jak málo takových obrazů vzniká. Stejnou roli má i dobový román, básně… Vliv na společnost ale mají i přes dobové nadšení pro vše kolektivní a budovatelské malý.

Pavel Kohout je rock star socialistického realismu. Rád se stylizoval do jiných hlasů. Rád se vžíval do rolí, neschovával se za kolektivní my.

Vít Schmarc

Důvod je nutné hledat nakonec asi v tom, že šlo de facto o umění nepovedené. Schématické, často nekvalitní, ploché. A implementovat takové umění do společnosti, která od 19. století pěstovala své umění a dospěla v tom za první republiky k evropské úrovni, kde byla silná avantgarda, kde působil kubismus, poetismus, surrealismus a další směry, neznamenalo nic jiného než vrátit tuto společnost o celé století v estetice zpět.

O tzv. sorele budou s Martinem Gromanem v Reflexích hovořit Milena Bartlová a Vít Schmarc. Pořad doprovodí historické nahrávky jako dopis Stalinovi přednesený Rudolfem Slánským, vyznání Stalinovi od básníka Vítězslava Nezvala, pasáže z rozhlasové kantáty Vlak míru od Františka Kožíka či ukázka z filmu Zítra se bude tančit všude a další.

Reflexe! ČRo Vltava 15. 12. 2018, 17:00

KSČ v regionální perspektivě: struktura – elity – výkon moci

Dne 29. 11. 2018 se v ÚSTR konala konference pořádaná v rámci projektu Převzetí, upevnění a proměny panství KSČ v českých zemích 1945–1956, regionální komparace.Věnována byla tématu regionálních dějin KSČ v širokém období od roku 1921 do roku 1989. Prezentace šestnácti badatelů rozdělených do čtyř bloků byly doplněny komentáři a diskuzí.

KSČ v regionální perspektivě_program konference

Uplatňování propagandy a metod řízení a regulace regionálního tisku v Československu 1948–1956

Málo milován, málo nenáviděn

Reflexe! 200 let s Františkem Ladislavem Riegrem

K poslechu zde

Představitel staročechů, pro někoho liberál, pro jiné konzervativec, osobnost, bez které by nebylo Národní divadlo, Národní muzeum, Akademie věd, ale třeba ani Národní listy, celoživotní politik – to všechno a mnohem více byl František Ladislav Rieger. Osobnost, která v 19. století nešla v české společnosti a politice přehlédnout.

19. století ztratilo aktualizační potenciál. Ještě v 70. a 80. letech 20. století se dalo aktualizovat. Na tom principu stojí Cimrmani. Dnes nemáme ani moderní filmy o velkých personách politického a společenského života 19. století jako byl Rieger.

Martin Sekera

Bez Riegrovy celoživotní činnosti by česká společnost patnáct let po jeho smrti nebyla tak dobře připravená založit si vlastní stát a učinit ho státem úspěšným. Přesto se dnes zdá, že jeho věhlas zapadl, zbyly nám Riegrovy sady, ale nic dalšího, až na pár ulic, se po něm nejmenuje, školákům jeho jméno už mnoho neříká. Jak říká historik Jiří Rak, Rieger má tu smůlu, že nebyl ani tak milován jako jeho tchán František Palacký, ani tak zatracován jako Mácha, Havlíček nebo Masaryk, u kterých se spory za života proměnily ve zbožtění po smrti. Rieger ve své politické činnosti většinou neuspěl, a tak ho překonali a zastínili jiní. A jak připomíná další historik Luboš Velek, Rieger není ani na bankovce, takže se s ním běžně nesetkáváme ve svém každodenním životě.

Rok 1848 pro Riegra znamená vystřízlivění z okouzlení masou a lidovou vůlí. Pochopí, že lidé jsou stádo.

Luboš Velek

Přesto podle Martina Sekery stojí za to se Riegrem zabývat a vracet se k němu. Je to totiž příklad politika, který žije a pracuje ve chvíli, kdy tradiční politická témata, která prosazoval a řešil, kterým věřil, jsou vývojem překonána a on se musí vyrovnávat s touto zásadní proměnou svého světa. A to není téma jen druhé poloviny 19. století, ale mnoha dob následujících, až po tu naši.

Rieger se stejně jako Palacký uměl pohybovat v lepší společnosti. A to se neodpouští. Pro své oponenty byl Rieger taková pražská kavárna. 

Jiří Rak

Jak dodává Jiří Rak, Riegrova politika byla smířit se s daným stavem a v něm se pohybovat, což ale často nevede k úspěchu. “Stále zdůrazňujeme svou loajalitu, nejdeme do střetu. Stejně se pak chová Beneš, stejný problém řešíme dnes v souvislosti s EU, vždy přijmeme daný stav, nepodílíme se na jeho formování, a čekáme, že nás ti druzí za naši mírnost a pasivitu odmění. Ale proč by to dělali, když sami ustupujeme a smiřujeme se se situací.”

S Martinem Gromanem budou v Reflexích o F. L. Riegrovi hovořit historici Luboš Velek a Martin Sekera, ale také hudední redaktor Viktor Velek a historik Jiří Rak. Zazní hudba Riegrem inspirovaná nebo jemu věnovaná – Smuteční pochod na paměť F. L. Riegra Richarda Kasky, Slovanské kadryly a píseň Kovářská od Ludevíta Procházky a skladba Tam v dáli Aloise Jelena.

Reflexe! ČRo Vltava 1. 12. 2018, 17:00

Už jsi byl v ruském archivu?

Reflexe! Ruské archivy



K poslechu zde

Od roku 1990 se u nás říká, že až se otevřou ruské archivy, zjistíme teprve, jak to s našimi moderními dějinami bylo. Chtěli nám sověti opravdu pomoci v září 1938, jaký byl jejich vliv na únor 1948 a na smrt Jana Masaryka, jak spolupracovali v roce 1968 s Biľakem, Indrou a dalšími konzervativci uvnitř KSČ, opravdu cvičili československé agenty NKVD a vysazovali je u nás a kolik jich bylo…

Ještě nedávno jsem se v Rusku “dozvěděla”, že nebýt Ruska, nebylo by Československo.

Daniela Kolenovská

V době prezidenta Jelcina se otevřelo nemálo těchto archivů, po nástupu Vladimíra Putina se zase mnoho z nich uzavřelo. Přesto se čeští historici k velkému balíku archivních pramenů dostali a dostávají. Často jde ale o výběr z daného spisu, ne všechno smíme vidět. Ruská strana stále dějiny vidí jako živé politické téma a dávkuje informace, které uvolní a které ne.

Veřejnost tento problém mohla v letošním roce registrovat v době konání Česko-ruského diskusního fóra, kdy právě politická stránka historického výzkumu a otázka zpřístupnění archivů se řešila i na tomto fóru. Neúspěšně. Ruská strana debatu na tomto diskusním fóru de facto bojkotovala.

Archivy ve Lvově zatím nechtějí zveřejnit informace o perzekuci Židů na Ukrajině v době druhé světové války. Tamní společnost na takovou pravdu o sobě ještě není připravena. 

Adam Hradilek

Dostaneme se tedy jednou k informacím o našich dějinách, které leží v ruských archivech? Adam Hradilek, který mapuje především perzekuci československých občanů v Rusku v době stalinismu, má dobré zkušenosti především s ukrajinskými archivy, které jsou dnes přístupné podobně jako archivy u nás. Moskevské archivy se podle Daniely Kolenovské, která se zabývá ruskou mezinárodní politikou, jen tak neotevřou. Současné pojetí ruských dějin, které uplatňují dnešní ruské oficiální kruhy, na tom nemá valný zájem. A to nejen ve vztahu k nám nebo jiným státům, ale především vůči svým vlastním občanům.

O tom, jak se v ruských, ale třeba i ukrajinských, běloruských, litevských a dalších archivech bádá českým historikům a co všechno se dá najít a co naopak ne hovoří s Martinem Gromanem v Reflexích Adam Hradilek z ÚSTR a Daniela Kolenovská z ÚSD AV ČR a Institutu mezinárodních studií FSV UK.


Reflexe! ČRo Vltava 17. 11. 2018, 17:00

Jedna nafilmovaná schůze za druhou

Reflexe! Dějiny ve filmu

K poslechu zde



Filmů, které popisují naše dějiny, vznikla za posledních deset let dlouhá řada. Jakobychom byli svými dějinami nějak posedlí nebo jak říkal historik Karel Bartošek – nemocní. Stále se na svou historii chceme dívat. Jak to dívání se ale vypadá?

Chceme se jen v kině nebo u televize dozvědět, jak to bylo, nebo si chceme z minulosti také něco vzít, a čekáme, že film o dějinách nám v tom pomůže? A mění se nějak pojetí našich moderních dějin ve filmovém zpracování? Je to koukání se na historii jenom zábava nebo je v tom něco víc, co do toho vkládáme jako diváci? A mají tuto ambici i tvůrci filmů o historii? Rozumíme vlastně dobře tomu, co je to historický film, co může nabídnout a co už ne?

Ševčíkův Masaryk je pro mne tradiční nacionalistický film, který se mi nelíbí.

Petr Kopal

Asi největším výkonem na tomto poli bylo v posledních letech České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, které zmapovalo základní příběhy českých moderních politických dějin. Jak se shodli hosté Reflexí, je to počin zdařilý, i když od diváka požaduje výkon v tom, že musí uvnímat hodinové díly, které jsou postavené především na dialogu, debatě, myšlenkách. Současné české historické filmy vůbec často připomínají jakousi nafilmovanou schůzi.

Historický film je taky součástí toho, že dějiny píší vítězové.

Robert Sedláček

Mnohem stravitelnější je soap opera Vyprávěj, která je divácky přistupnější, nicméně zase má tendenci převyprávět především normalizaci v mírnějším pojetí, než tomu bylo u snímků vznikajících po roce 1990. Ty se vyznačovaly ostrým antikomunismem. Vyprávěj nabízí smírnější pohled na dějiny a roli běžného člověka v nich. I to jistě stojí za jeho vysokou sledovaností.

Doporučil bych maďarský film Saulův syn, z českých asi Dukla 61.

Kamil Činátl

Hosty Reflexí o tom, jak dnes pojednáváme historické děje prostřednictvím filmu, budou historici Petr Kopal a Kamil Činátl. Martin Groman také k mikrofonu pozval scénáristu snímku Hořící keř Štěpána Hulíka a režiséra Roberta Sedláčka, který je podepsán například pod seriály České století, Bohéma nebo pod svým nejnovnějším filmem – Palach. 



Reflexe! ČRo Vltava 3. 11. 2018, 17:00

Pastýř a jeho stádo


Reflexe! TGM

K poslechu zde

Masaryk vyčníval. Od dětství do konce. Když přišel na pražskou unverzitu, učil jinak než ostatní profesoři. Ke svým studentům si především hledal cestu, vedl s nimi diskuse, polemizoval. A oni ho za to milovali. Ne nadarmo se vžilo jejich označení Masaryka jako pastýře. Oni jsou jeho stádo a on je vede.

Jak připomíná historik Luboš Velek, Masaryk si toto označení osvojil, což ale nebylo právě ideální pro jeho politickou činnost. “Masaryk jako politik před rokem 1914, to je tragedie,” říká ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR.

„Charakterizoval bych ho jako celoživotního rváče.“
Luboš Velek

Jak s profesory, tak s českými politiky, tak s velkou částí veřejnosti se dostává stále do konfliktů. Karla Kramáře v dopisech například oslovuje jako “dítě”, což úspěšného a ambiciozního politika jistě netěšilo. Kolegy na univerzitě zhusta označuje jako hlupáky a také toto stojí za faktem, že mu profesoři, i navzdory Vídni, odmítají 15 let udělit plnou profesuru.

Jak v roce 1940 v exilu řekne Edvard Beneš, Masaryk to je celoživotní “boj, boj a zase boj.” Ať už jde o spor o rukopisy, hilsneriádu nebo Masarykovo vystoupení při obhajobě odsouzených jihoslovanských politiků atd. Získává si tím nejen dlouhou řadu domácích oponentů, ale také dost zahraničních přátel a podporovatelů. A jak připomíná autor nedávné masarykovské výstavy v Národním muzeu Michal Stehlík, toto TGM zužitkuje v době první světové války při svých jednáních o budoucnosti československého státu.

„Masaryk dokáže stoprocentně využít historické příležitosti. Dovede vystoupit vždy tak, že je slyšet.“
Michal Stehlík

A pak už přichází Masaryk prezident – a opět ožívá pastýř a jeho stádo. Ti, kteří ho ještě nedávno špinili a vylučovali z národa, teď tatíčkují a oslavují toho muže v bílé uniformě na koni div že ne jako dříve císaře. To už ale není příběh rebela a bojovníka, ale příběh idolu, ikony a modly. “Výkon, který se mu ale s republikou povedl, je ohromný. Identifikace občanů ke svému státu, přes všechny trable, byla nevídaná, a to je myslím velký výkon první republiky a také tohoto už ikonického Masaryka,” dodává Michal Stehlík.

Právě ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR Luboš Velek a náměstek ředitele Národního muzea Michal Stehlík budou hosty Martina Gromana v těchto masarykovských Reflexích. Jejich hovor doprovázejí vzpomínky pamětníků z nahrávek našeho rozhlasového archivu.



Reflexe! ČRo Vltava 27. 10. 2018, 17:00

Mýty a fakta kolem Julia Fučíka: Byl čítankový typ odbojáře, nebo se na to nehodil?

Julius Fučík byl po několik desetiletí hrdinou socialistického Československa. Pohledný komunistický odbojář, který statečně vzdoroval okupantům, a autor Reportáže psané na oprátce, která byla zařazena mezi povinnou literaturu.

K poslechu zde

Hrdina, který skončil na nacistickém popravišti. Fučíkovský kult byl podroben od 90. let jisté revizi, stejně jako ona Reportáž. Otázkou pak zůstává, zda se tehdy Fučík opravdu hrdinně bránil svému zatčení, jak sám popsal?

Byl známý, měl známou tváří, byl teatrální a byl příliš bonviván. Srovnejte to s Josefem Mašínem, který je na Pankráci ve stejnou dobu jako Fučík, který nevypovídá. Gestapo ho musí téměř zrasit, aby se vůbec pustil zábradlí, když ho zatýkali. Musí mu prostřelit ruku, aby pustil revolver. A Fučík svoje revolvery schová do postele, ještě jiného člověka. A to jsou dva úplně jiné příběhy ze stejné chvíle.
O pořadu
Pořad Bránil se Julius Fučík hrdinně svému zatčení?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Martin Groman.