Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje diletantismus a obdiv ke všemu zahraničnímu. Peroutka hned v úvodní pasáži komentuje soudobé populární povahopisné mudrování:

„Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách.“

Pokračování v DeníkuN

Co investigativní žurnalistika dokáže a co ne

V Knihovně Václava Havla se 26. března 2019 konala již tradiční debata s nositeli Ceny Ferdinanda Peroutky. Řeč byla o investigativní žurnalistice v Česku, a to jak v současnosti, tak v minulých letech. Mění se role a možnosti pátrací žurnalistiky? Zlepšují se podmínky pro rozkrývání faktů, které se snaží politici nebo státní úředníci spíše tajit? A jak se změnily možnosti tohoto typu psaní poté, co většinu velkých českých vydavatelství koupili čeští oligarchové a byznysmeni? Je lepší psát pro malý nezávislý projekt, nebo být krytý velkým vydavatelstvím? V diskusi vystoupili letošní nositelé Peroutkovy ceny Jaroslav Kmenta z magazínu Reportér, Ondřej Kundra z Respektu. Přidali se také Jaroslav Spurný z týdeníku Respekt a Ondřej Neumann z portálu Hlídací pes. Večer moderoval předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman.

S minulostí se nelze vyrovnat jednou provždy. Pro začátek by stačilo, abychom pochopili, proč nepřemýšlíme svobodně

Komentář Martina Gromana: Při výročích našich moderních dějin se celých třicet let pravidelně vrací pojem vyrovnání se s minulostí. Už to samo napovídá, že jde o nekonečný proces. Život s vědomím historických kořenů však klade zásadnější otázku. Jsme už dost svobodomyslní na to, abychom se sžili se svými dějinami, nebo je naše myšlení pořád napadeno bacilem totality?

Tak jsme si po roce zase připomínali 25. únor 1948 a za chvíli máme kulatiny března 1939. Hodně se toho letos napíše o roce 1989. V médiích se při výročích totalitních mezníků našeho moderního státu vždy vynoří téma vyrovnání se s minulostí. Chyba je už v termínu samotném. Mnozí historici a myslitelé zatím spíš marně opakují, že by mělo jít o neukončený a neukončitelný proces vyrovnávání se – ne o jednorázové vyrovnání se s minulostí.

Mentálně v tomto stále přešlapujeme v 90. letech minulého století, kdy se hojně mluvilo o vyrovnání se s nedávnou totalitní minulostí, o tlustých čárách za ní, o konci dějin. Dějiny nemají počátek a konec, jednotlivé události nejsou konzervy v čase, mají své příčiny, důsledky, dopady, trvají v nás, v našem pohledu na svět, v našem myšlení a prožívání světa.

Marné hledání vzoru

Navíc i ty velké, politické dějiny si silně zpřítomňujeme skrze zkratky a mýty. Protektorát nebyl jen vnucenou nacistickou správou, nebyl jen německý, ale také náš, český. Stavěl na první republice, pracoval s jejím odkazem, především formou negace. Třetí, poválečná republika nebyla krátkým nadechnutím demokracie, ale přechodem mezi totalitami a sama nesla prvky omezené demokracie, tedy jakési soft totality. Těžko pak mluvit o puči.

Komunismus sám neskončil v roce 1989, jeho idea zhasla v srpnu 1968, jeho režim v listopadu 1989, ale jeho ducha si sebou vlečeme dál, protože stále čekáme na onu tlustou čáru. Tu však nelze udělat za formami myšlení, za mentálním odkazem minulosti, za schématy chování, která si neseme v sobě a předáváme je dál.

Právní historik a sociolog Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou nazvaném Hledání dějin nedávno připomněl známý, ale opomíjený fakt, že „historie je proces zpřítomňování dějin, v němž minulé události získávají význam a smysl pro současné generace“. Připomíná, že právě u totalitních systémů platí tento přesah minulosti do současna velmi silně. Příběhy z doby totality si vyprávíme proto, abychom porozuměli současnosti. Pokud si je nevyprávíme celé a co možná nejvíce pravdivé, pokud je vyprávíme jen jako příběhy o nich, ale ne také o nás, pak se to na současnosti nutně projeví.

V 90. letech argumentoval dnes již zesnulý funkcionář KSČM Miloslav Ransdorf a mnozí jiní u nás, ale také v Polsku a dalších postkomunistických státech příkladem Španělska, které v sedmdesátých letech zdánlivě poklidně a hladce přešlo od frankismu ke konstituční monarchii. Nikdo nenesl následky, sochy se hned nebouraly, vše v poklidu. Jednak to však bylo složitější, jednak tato argumentace stavěla právě na principu jednorázového, definitivního vyrovnání se s minulostí. A pochopitelně nahrávala spíš těm provinilým z minulého režimu, a tak se k ní mohutně hlásili a vzývali ji.

Ani příměr k poválečné denacifikaci Německa, často skloňovaný v době jednání o česko-německé deklaraci, neseděl dobře. Jednak denacifikace probíhala záhy po konci nacistického režimu, my jsme byli například od stalinistických padesátých let mnohem dál, jednak byla mnohem důslednější a radikálnější než cokoli u nás po roce 1989, ale hlavně ji prováděli spojenci, tedy vnější síla.

Mnohem blíž nám mohl být příklad Rakouska, kde až do aféry prezidenta Kurta Waldheima v druhé polovině osmdesátých let přetrvávala obecně sdílená představa o Rakousku jako jedné z prvních obětí expanzivního Hitlerova režimu. Až otevřená diskuse nad rolí hlavy státu za války a označení Waldheima řadou států za personu non grata rozpoutaly větší diskusi o roli samotných Rakušanů za druhé světové války.

Přešlapování nad vinami

Nic podobného se však u nás nedělo. Prožili jsme a prožíváme mnoho diskusí o angažmá veřejných postav u státní bezpečnosti, ale nikdy jsme nepřešli k větší reflexi toho, co znamenalo v době normalizace spolupracovat s StB a jací lidé se k tomu propůjčovali, jaké všemožné důvody je k tomu vedly a proč. Neptali jsme se ani dost na to, co udělala totalita s naším myšlením, vztahem ke státu a k sobě navzájem, ale hledali jsme spíš ony velké příběhy – velkou zradu, velký zločin a velkou oběť.

A tak jsme se – tím nechci říct, že vyloženě špatně nebo marně – po roce 1989 spokojili s třemi základními porevolučními principy – rehabilitací, restitucí a lustracemi. Všechny v sobě nesly svá úskalí a narážení na ně velmi rychle oslabovalo víru v dopad a samotnou smysluplnost těchto principů, které měly pomoci právě onomu vyrovnávání se s minulostí.

Na středoevropské poměry jsme v solidní míře rehabilitovali poškozené, odměňovali a vyzdvihovali statečné a oběti. Přestože i to mělo své limity, jak ukazuje případ bratří Mašínů. Jen velmi opatrně se u nás vždy našlapovalo kolem pojmu viny. Vnést jej masivně do veřejného diskursu mohla a měla především justice odsouzením hlavních viníků z doby totality. Bývalo by to mělo jeden pozitivní efekt, ony velké viny by byly zjevné, ukázalo by se na viníky, přiznala by se už samotná jejich existence a dalo by se postupně dále a hlouběji debatovat o vinách menších, každodenních.

Když však byla odsouzena ani ne čtyřicítka vyšetřovatelů, věznitelů a tyranů minulého režimu, když mnozí unikli bez trestu, jak pak hovořit o vině? A pokud zjevní viníci vyšli bez trestu a mohli veřejně relativizovat své někdejší postoje a činy, ospravedlňovat je a nestydět se za ně, jak pak chtít po běžných občanech tehdejšího státu, aby se ptali po své vlastní vině? A proč by to vůbec měli dělat?

Justiční spravedlnost je ovšem naštěstí jen jednou z metod, jak téma viny a vztahu k vlastní minulosti vnést do společnosti, která se svým moderním dějinám stále více vzdaluje. A to nejen kvůli ubíhajícímu času, ale také nedostatečnou výukou ve školách, neochotou se k minulosti vracet ve veřejném diskursu a v neposlední řadě relativizací tehdejší nesvobody všemi těmi výroky o tom, jak za komunismu zase nebylo tak špatně. V poslední době jsem potkal nemálo učitelů dějepisu ze středních a základních škol, kteří si unisono stěžovali, jak za nimi chodí rodiče a prosí, aby dětem neříkali takové hrůzy o komunismu a nacismu, že je to smutné a moc vážné…

Stále více se před dějepisci otevírá téma společenských sond, poznávání běžného života v totalitě a jeho aspektů. Je třeba ukázat, jaký význam pro pochopení dneška má pochopení moderních dějin, dějin totalitního systému, totalitního myšlení. Když se podržíme onoho února 1948, víme už, jak proběhlo převzetí moci v politických strukturách a kdo za co mohl a nemohl. Zbývá ještě dostatečně hlasitě a jasně odvyprávět příběh toho, proč samotné společnosti nevadil tento finální přestup k dominanci komunistické strany.

Pokračování na DeníkuN

Publikováno v DeníkuN

Martin Groman: René Zavoral má radu, která s ním souhlasí a drží

Po nástupu René Zavorala do funkce generálního ředitele Českého rozhlasu se stal Martin Groman šéfredaktorem Dvojky, stanici jste řídil od srpna 2016 do konce roku 2017. Proč tehdy skončil? „Chcete-li dělat změny v programu a máte-li za nimi stát, to jako šéfredaktor musíte, tak musíte mít tým, který si vyberete, který si sestavíte. Já jsem přistoupil na začátku na určité podmínky Reného Zavorala, co se týče toho týmu a zcela jsem je chápal. Ve chvíli, kdy jsem si řekl – ano tomu rozumím a tady na těchto pozicích budu chtít dělat nějaké změny a narazil jsem na to, že nemohu si ten tým sestavit tak, jak já bych potřeboval, tak jsem vyklidil pole.“

Jak funguje Rada Českého rozhlasu? K čemu a proč máme veřejnoprávní média? Jak funguje mediální výbor Poslanecké sněmovny při jednání o kauzách Českého rozhlasu a jak při volbách do mediálních rad? Celý rozhovor Jana Mrzeny s Martinem Gromanem můžete shlédnout zde!

Rozhovor s MG na Českých médiích

„Vždycky jsem hrála s klukama“

Ze starších textů z Dobré adresy
Rozhovor z října 2002 s Evou Jiránkovou (1921-2014)

Rozhovor s Evou Jiránkovou na cestě z Pražského hradu k Buckinghamskému paláci

Eva Jiránková byla ženou ředitele tiskových podniků rodiny Stránských Miloše Jiránka.K jejím přátelům patřil výtvarný kritik Jiří Kotalík, fotografové Jan Lukas či Ladislav Sitenský, ze sportovců třeba Evžen Rošický a Jaroslav Drobný. První kroky v emigraci prožívala po boku básníka Františka Listopada, manželů Herbenových nebo psychoanalytika a estetika Bohuslava Brouka. Jedním z nejlepších přátel jejího muže byl novinář Ferdinand Peroutka. Loži v Covent Garden manželům Jiránkovým rezervoval Rafael Kubelík. Eva Jiránková ale není zajímavá jen tím, že se pohybovala mezi českými kulturními, politickými i sportovními celebritami; k rozhovoru s ní mne přivedl hlavně její přístup k životu. Žije v Británii na farmě v Devonu a do Prahy jezdí, jak říká, několikrát ročně se bavit. Tenis přestala hrát krátce před osmdesátkou, dodnes ale lyžuje. Baví ji, když na sjezdovce zjistí, že ostatní lyžaře ohromila informací, že jezdí přes sedmdesát let. Poté, co jsem v její společnosti strávil první večer, jsem byl dotázán, jaký na mě udělala dojem. „Je to ďábel,“ vypadlo ze mne bez rozmýšlení.

Rozhovor doprovází básně ze svatebního památníku E. Jiránkové

Procházku po jejích oblíbených místech Prahy jsme začali na Hradě. Po pravdě řečeno, trochu jsem se lekl. Mluvit o první republice ve stínu Masarykovy sochy mi nepřipadá zrovna originální. Mnoho lidí v takové chvíli upadá do plytkosti – ať už onu dobu opěvují nebo haní. Sešli jsme se tedy u Lvího dvora a vyrazili. Mé obavy byly zbytečné. Místo směrem k Hradu nebo do Královské zahrady mne totiž paní Jiránková táhla do Lumbových zahrad, které nikdo z turistů nenavštěvuje. Proč taky – jsou tam záhony se zeleninou a květinami pro Hrad a pod stromem na plácku několik chlápků čutá fotbal. Na samém konci stojí polorozpadlá empirová vilka. Chtěl jsem začít hovor, ale paní Jiránková doběhla tři zahradníky a spustila: „Proč jste to nechali takhle zničit? Víte, že tady žil malíř Miloš Jiránek? Kdo to má teď na starosti?“ Zahradníci krčí rameny a potvrzují, že o vilu u Jeleního příkopu, kde na počátku dvacátého století žil, tvořil a také zemřel její tchán, impresionista Miloš Jiránek, se nikdo nestará. Místo, kam za malířem chodili F. X. Šalda nebo Herbert Masaryk, kde vznikly jeho snad nejznámější práce – Čtenářka a Bílé studie, stojí mimo upravené turistické stezky. Zahradníci si ještě vzpomenou, že někdo z malířovy rodiny žije v Anglii a že chtěl z domu udělat muzeum.

Jak to bylo s tím muzeem pro vašeho tchána Miloše Jiránka?
Po roce 1989 jsem se svou dcerou prosazovala, aby Pražský hrad domeček v Lumbových zahradách upravil jako malou galerii se studijním centrem pro mladé malíře a s bytem pro kustoda. Ale ani po letech a po přímluvách mnoha mých přátel se to nepovedlo. Nikdo nám z Hradu ani neodpověděl. Dům, jak vidíte, chátrá velmi rychle, uvnitř už se zbortily stropy. Přitom před deseti lety se to ještě dalo snadno zachránit.

Udržovala se v rodině Jiránkových malířská tradice?
Mému manželovi byly čtyři roky, když jeho otec v roce 1911 zemřel na meningitidu, ale zájem o malířství se v rodině udržoval stále. Manželova maminka všechny obrazy schraňovala. Vlastně se ty obrazy nikdy nepokusila prodat, dokud o ně nepožádala Národní galerie. V malířské tradici pokračuje naše dcera se svým mužem. Mají v Devonu farmu, kde vyučují malbu a mají studenty z celého světa.

Promiňte, ale mám v těch Jiráncích trochu chaos a nevím, jak mi do toho mají zapadnout Stránští, majitelé Lidovek a nakladatelství Borový.
Za všechno můžou dvě sestry Zedníkovy z Brna. Milada si vzala doktora Jaroslava Stránského, Antonie se provdala právě za malíře Miloše Jiránka a měla s ním tři děti. Ona je tou dámou na Bílých studiích nebo na obraze Čtenářka. Můj manžel, její syn, dostal jméno po otci. Byl z dvojčat a ta ještě měla sestru Miladu, která dodnes žije Brně.

Nikdy jsem se za odrodilce nepovažovala. Když jsem se začala vracet do Čech, byla jsem už stará paní, ale lidé, kteří přišli a chtěli pomáhat, měli schopnosti, peníze, chtěli něco dělat, tak byli přijati často dost zvláštně. Místní jim vlastně řekli, nechte tady peníze, ale nemluvte nám do toho, my si to budeme dělat sami. Tihle lidi všichni odešli z Čech se zklamáním; chtěli pomáhat, ale byli odmítnuti. To máte jako s tím Jiránkovým muzeem na Hradě.

Abych to znovu zkomplikoval: Jak se do rodiny vašeho muže dostal Jaroslav Císař?
„Báťuška“ byl soukromým sekretářem T. G. Masaryka v Americe a po válce nevlastní otec mého muže. V kabaretu Červená sedma se zamiloval do paní Jiránkové. Viděl ji v lóži a zbláznil se do ní, hrozně dlouho se jí dvořil a ona si ho nakonec vzala. V té době už byla vdovou se třemi malými dětmi a on byl o deset let mladší než ona. Potom jako její manžel žil tady v domečku.

Proč se mu říkalo „báťuška“?
Vždycky se mu říkalo „báťuška car“. Děti mu asi nechtěly říkat stepfather, otčím, tak si ho pojmenovaly „báťuška“. Masaryk ho jmenoval jako tiskového attaché do Anglie, kde působil dvacet let. Proto byl můj manžel vychován v rodině Stránských a ne u Císařových. Rodina tehdy rozhodla, že můj manžel a jeho bratr zůstanou po tu dobu, co Císařovi budou v Anglii, v Praze, aby chodili do českých škol. Dceru si Císa- řovi vzali s sebou a ta chodila do škol anglických. Po únoru 1948 zůstala v Brně a můj manžel odešel do Londýna, takže to dopadlo přesně opačně.

Kompletní rozhovor najdete zde: DA10_02

„Jsem sedlák z Bubenče“

Ze starších textů z Dobré adresy
Rozhovor z roku 2003 s lady Luisou Abrahams (1910-2006)

Lady Luisa Abrahams se nijak netají tím, že už překročila devadesátku. Československá mistryně v golfu a major našeho letectva v Anglii přes svůj věk stále pendluje mezi Prahou a Londýnem, někdy jako nejstarší pasažér našich aerolinek, jindy cestu do Doveru podnikne autem. Marka Ebena na Plovárně skoro nepustila ke slovu (ani já jsem se o mnoho více neprosadil). O lidech s vitalitou, jakou má ona, jsem často slýchal, že jsou ve vysokém věku tak aktivní a čilí proto, že neměli těžký život. Vždycky jsem ale měl podezření, že v šedesáti hynou na sešlost věkem spíše ti, kteří sedí doma. Lady Abrahams mi to při našem setkání potvrdila už mezi dveřmi – byla na místě první, oblečená mladě (do výrazně rudého kostýmku, jaké nosí britská královna, punčochy měly pestrý vzor skotské kostky) a uvítala mě stížností, že ji její přítelkyně posadila do taxíku, když ona chtěla přijet raději tramvají. Při našem povídání mi tvrdila: „Když je člověk dvaadevadesát let starej, tak se vám ty myšlenky trochu pletou, mozek už s váma tak nehraje. Člověk si ale líp pamatuje starý doby než to, co bylo včera.“ Luisa Abrahams si pamatuje dobře leccos, a třeba ty „starý doby“, které mě zajímaly, si vybavuje do obdivuhodných detailů.

Když máte peníze, tak je to fajn, ale pak jde nějaký Hitler nebo Stalin
nebo jiný rošťák nahoru dolů po Regent street a je to všechno pryč. Ale
to, co máte v mozku a výchova, to vám nikdo vzít nemůže.

Když jsme poprvé setkali, řekla jste, že nejste žádná lady, ale sedlák z Bubenče. Přiznám se, že tomu stále nerozumím. Co jste tím myslela?
Já určitě nejsem žádná britská lady, já jsem z Bubenče. Narodila jsem se v roce 1910 a od roku 1916 jsem musela chodit do školy. Byla válka, tak jsem nejela do žádné školy v Praze, ale strčili mě do bubenečské školy, mnoho jsem se tam nenaučila, ale nechali mě tam do třinácti nebo čtrnácti roků, kdy jsem konečně v té škole dostala vši. (Na můj údiv:) Ale to není nic špatného – vši. Moje děti v Anglii i v hrozně drahých školách stejně měly vši. Moje matka, která byla z Liberce a nebyla tak moc pro to, abychom žili v Bubenči, potom řekla, že aspoň „to dítě může chodit do pořádné školy“ a strčili mě do Deusches Mädchen Lyceum v Praze. To bylo teprve hrozný. Neuměla jsem pořádně německy. S matkou jsem tak sice mluvila, ale neuměla jsem německou gramatiku a literaturu. V Bubenči jsme spíš hráli fotbal na ulici a moc jsme se neučili. Když mi bylo šestnáct, tak jsem se raději vdala, abych se dostala z té školy. Provdala jsem se v roce 1926 a ze slečny Krammerové se stala paní Raudnitzová. Oni, Raudnitzovi, dělali rukavice někde v Holešovicích. Můj otec, který byl psychiatr, mi na svatbě v synagóze říkal: „Tahle věc dobře nedopadne.“ A taky to dobře nedopadlo, za tři čtyři roky jsem se rozvedla. Po letech jsem svého prvního muže, Bruno Raudnitze, ještě jednou viděla v Americe.

Vaše matka, jak jsem odtušil, pocházela z Liberce a z dobré rodiny.
Její otec byl baron von Neumann, textilák a žid. Byli to úplní nacisti, hrozně proti Čechům. V domě, kde žili, byla telefonní ústředna (zvedli jste sluchátko, ozvala se holka z ústředny a vy jste jí nahlásil číslo, které chcete vytočit) a ty holky byly Češky, tak jsem s nimi mluvila česky, ale babička mi řekla: „Spricht nicht böhmisch v tom domě“. Byli to židi, kteří hráli s Hitlerem, ale on je nechtěl. Moje babička měla v Liberci nádhernou vilu; po roce 1989 jsem ji chtěla dostat zpátky, ale ono tam bydlí šestnáct rodin, takže jsem už o to nestála. Navíc jsem jedna z osmi vnoučat a ostatní jsou někde v Monte Videu a Kalifornii a bůh ví kde. Musela bych to s nimi dohodnout. Tak jsem nic z toho Liberce nežádala zpět.

Kým byl váš otec?
Narodil se v roce 1864. Byl z Milevska, z hrozně chudé rodiny, ale miloval medicínu. Jeden čas působil jako doktor na lodi. Nechal tam před záchodem čepici a pasažéři si mysleli, že to je instalatér, tak mu tam dali prachy. On pak tu čepici dával před záchod každý den. Za tři měsíce si za takhle získané peníze pořídil los, vyhrál deset tisíc zlatých dukátů a koupil si celou Bubeneč. Tehdy, v roce 1890, to byly samý holý pole. Koupil bubenečská pole a na tom pak vydělal; začal si tam stavět nemocnici, měl pět pokojů, velkou zahradu a spoustu hektarů, které koupil po koruně padesát za čtvereční metr. Po válce se z Bubenče stala vilová čtvrť a otec prodával parcely. Měli jsme tam sanatorium…

…kde váš otec léčil také manželku TGM.
Paní Charlotta k nám přišla v roce 1919, vždycky byla chvíli u nás a chvíli doma, trpěla maniodepresivitou. Byla u nás často a potom byla ve Veleslavíně. Tam působil můj bratranec. Byl taky doktor, v Bubenči dělal asistenta, pak pomáhal vybudovat sanatorium ve Veleslavíně; byla to taková přátelská konkurence. Když mi bylo devět, tak jsem denně chodila se starým pánem a Honzou Masarykem u nás po zahradě. S Honzou jsme byli skoro jako sourozenci. On byl báječnej. Postrádám ho, byla s ním legrace a byl to největší gentleman na světě.

Kompletní rozhovor najdete zde: DA09_03

Desatero správného copywritera

1. Upravte strukturu
Nelítejte z jednoho tématu na druhé. To hlavní řekněte na začátku.

2. Krátit, krátit, krátit 
Tak třeba první odstavec můžete většinou bez obav škrtnout celý.

3. Nepoužívejte zbytečně cizí slova 
Místo prioritně napište hlavně. Text bude srozumitelný a o odbornost nepřijde.

4. Pozor na správné používání cizích slov
Napište to obyčejně a česky, jinak to působí kosmicky, když neovládáte správné termity.

5. Hezky česky
Místo nyní zkuste teď, kašlete na všechny rámce, projekty a prizmata.

6. Míň je víc 
Namísto spojení v průběhu tohoto roku zkuste letos. Čtenář vám poděkuje.

7. Pozor na uvozovky
Označují hlavně citaci a relativizaci. Nedejte čtenáři šanci, aby si je vyložil mylně.

8. Vyhoďte to nepodstatné
Soustřeďte se na to, co je opravdu podstatné. Zbytek proškrtejte.

9. Pište text v aktivních vazbách 
Místo Nová prodejna bude otevřena dejte Otevřeme pro vás novou prodejnu.

10. Pište desatera
Protože jsou víc sexy, než nestrukturovaný text. A ještě vám je otisknou v MaM. 

vydal MaM

Osudové ženy: Riva Krieglová


Riva Krieglová, František Kriegel a Alexander Dubček, foto: Jiří Rublič, ČTK

Kibuc, komunistický odboj, Osvětim, komunistická perzekuce. Riva Krieglová nebyla jen manželkou výjimečného muže pražského jara 1968.

„Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“
Riva Krieglová

Narodila se v roce 1908 do židovské rodiny na území dnešního Běloruska jako Rifka Lubecká. O jejím dětství a dospívání víme jen málo. Rodiče jí brzy zemřeli a ona se ve svých 23 letech vydala do Palestiny. V tamním kibucu se přesvědčená sionistka seznámila s Pavlem Friedem, mužem z jihlavské židovské rodiny, se kterým přišla do tehdejšího Československa. Vzali se 4. dubna 1937 v jihlavské synagoze.

Osudové ženy: Riva Krieglová
Účinkují: Taťjana Medvecká, Kajetán Písařovic, Svatopluk Schuller, Pavel Batěk, Jan Kačer
Host: Martin Groman
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 25. 1. 2019

K poslechu zde

Jak vyladit veřejnoprávnost

Každý ví, že Český rozhlas je veřejnoprávní, málokdo ale ví, že veřejnoprávnost je historicky čerstvá věc a stále se takříkajíc hledá. Co motivuje institut veřejnoprávnosti a proč je třeba ho stále ladit? O tom hovoří Petr Šourek se soudkyní a právní teoretičkou Eliškou Wagnerovou a historikem médií Martinem Gromanem. Zazní dobové nahrávky z archivu Českého rozhlasu a ukázka z pořadu Svobodné Evropy Události a názory z roku 1988. Zvukový záznam poskytl Archiv Národního muzea.

K poslechu zde

Debata s Respektem: Vrtění Českým rozhlasem (10. 1. 2019)

Diskuse redaktorů Respektu a jejich hostů na aktuální téma.

Je veřejnoprávní médium v ohrožení? A proč se rozbouřily vlny na Vltavě? Jak budou vypadat média veřejné služby v Česku v dalších letech?

O těchto i dalších otázkách debatovali Petr Fischer, bývalý šéfredaktor ČRo Vltava, Martin Groman, předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky a bývalý šéfredaktor ČRo 2, novinářka Ivana Svobodová a Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu.

Moderoval Ondřej Kundra